dal obviněný J. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4 To 9/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 21/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 42 T 21/2008, byl
obviněný J. Ž. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §
21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“),
k § 210 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „v
blíže nezjištěný den v prosinci 2004 u Pojišťovny Uniqa, a. s., písemně
nahlásil pojistnou událost, kterou před tím, v přesně nezjištěný den,
nejpozději však 8. 11. 2004, nahlásil též telefonicky prostřednictvím svého
právního zástupce JUDr. Miloslava Černocha, se sídlem AK ve Z., současně s
ohlášením pojistné události nárokoval pojistné plnění, a to telefonicky k
rámcové pojistné smlouvě, kterou uzavřel dne 6. 5. 2003 jako fyzická osoba J.
Ž., M. E. I., se sídlem K. J., V. B., s Uniqa pojišťovnou, a. s., se sídlem v
P., B., s počátkem pojištění dne 7. 5. 2003 a koncem pojištění dne 6. 5. 2004,
prodlouženým na žádost pojištěného do 30. 5. 2004, a též písemně k nové rámcové
pojistné smlouvě, uzavřené dne 1. 6. 2004 s dobou platnosti od 1. 6. 2004 do
31. 5. 2005, když nahlásil, že dne 23. 6. 2004 mělo dojít k odcizeni
přepravované zásilky, údajně obsahující podavač čipů D. N. S. W. S. v hodnotě
10 125 000,- Kč, který měl zakoupit od dodavatele W. W. T. P., I., W. s. C., se
sídlem E. R. W. H., USA, což dokladoval fotokopií fiktivní faktury ze dne 4. 2.
2004, vystavené údajným dodavatelem na částku 375 000,- USD, opatřené razítkem
"PAID", na základě těchto nepravdivých údajů se pokusil od spol. Uniqa
pojišťovna, a. s., se sídlem P., B., neoprávněně vylákat pojistné plnění ve
výši 10 125 000,- Kč, k pojistnému plnění však nedošlo“.
Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J. Ž. odvolání, o němž
bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4
To 9/2011, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl napadený
rozsudek zrušen v celém rozsahu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že obviněného
uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se
dopustil dle skutkových zjištění tím, že „v blíže nezjištěný den v prosinci
2004 u Pojišťovny Uniqa, a. s., písemně nahlásil pojistnou událost, kterou
předtím v přesně nezjištěný den, nejpozději však 8. 11. 2004, nahlásil též
telefonicky prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Miloslava Černocha,
se sídlem AK ve Z., současně s ohlášením pojistné události nárokoval pojistné
plnění, a to telefonicky k rámcové pojistné smlouvě, kterou uzavřel dne 6. 5.
2003 jako fyzická osoba J. Ž., M. E. I., se sídlem K. J., V., B., s Uniqa
pojišťovnou, a. s., se sídlem v P., B., s počátkem pojištění dne 7. 5. 2003 a
koncem pojištění dne 6. 5. 2004, prodlouženým na žádost obžalovaného do 30. 5.
2004 a též písemně k nové rámcové pojistné smlouvě uzavřené dne 1. 6. 2004 s
dobou platnosti od 1. 6. 2004 do 31. 5. 2005, kdy nahlásil, že dne 23. 6. 2004
mělo dojít k odcizení přepravované zásilky údajně obsahující podavač čipu D.
N. S. W. S. v hodnotě 10 125 000 Kč, který měl zakoupit od dodavatele W. T.
P., I., W. w. s. C., se sídlem E., R., W. H., USA, což dokladoval fotokopií
fiktivní faktury ze dne 2. 4. 2004 vystavené údajným dodavatelem na částku 375
000 USD, opatřené razítkem" PAID", na základě těchto nepravdivých údajů se
pokusil od společnosti Uniqa pojišťovna, a. s., se sídlem P., B. neoprávněně
vylákat pojistné plnění ve výši 9 741 625 Kč, avšak k pojistnému plnění
nedošlo“.
Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl v souladu s
ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání (č. l. 527 - 530) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. maje za to, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku v důsledku chybného vyřešení předběžné
otázky.
Obviněný namítl, že odvolací soud pochybil v hodnocení rozhodnutí celních
orgánů jako orgánů státních, které jsou zákonem č. 182/2004 Sb. povolány k
jednání a rozhodování věcí v oblasti cel a daní při dovozu. Soudy včetně soudů
trestních takovou pravomocí nadány nejsou. Celní úřad Benešov ve spojení s
celním ředitelstvím jako odvolacím orgánem rozhodl platebním výměrem č. j. 2465/05-1766-021/PV ze dne 6. 10. 2006 o vyměření cla a daně z přidané hodnoty
hlavnímu povinnému v dané věci PST Ostrava, a. s. V odůvodnění rozhodnutí
konstatoval, že v rámci celního řízení byla provedena kontrola zboží, při které
byly pořízeny dvě fotografie. Deklarované zboží bylo dle fotodokumentace
zabaleno v kartonu a poté obaleno igelitovou fólií. Zároveň byl zkontrolován
štítek na obalu stroje. Údaje ze štítku byly ztotožněny s údaji na faktuře. Konstatovaly-li orgány celní správy jako kompetentní státní orgány pravomocně,
že na dovezeném zařízení se údaje ze štítku shodovaly s údaji na faktuře a
akceptovaly-li celní hodnotu dovezeného zboží podle dokladů dovozce, pak Vrchní
soud v Praze nemůže tvrdit, že soud není těmito závěry vázán. Podle názoru
obviněného je soud takovým rozhodnutím vázán a za existence pravomocného
rozhodnutí státního orgánu mu v trestním řízení přísluší pouze posuzování viny
v rámci tohoto rozhodnutí, v ostatním je tímto rozhodnutím vázán. Posuzování
viny obviněného v rámci pravomocného rozhodnutí jiného státního orgánu
neznamená, že soud může v trestním řízení vyvracet nebo dokonce negovat samotný
výrok takového pravomocného rozhodnutí. Soud si však počínal jako by pravomocné
rozhodnutí orgánů celní správy vůbec neexistovalo a jeho obsah řešil jako
otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 části věty před středníkem trestního
řádu. O takový případ však v dané věci nejde, neboť orgány celní správy danou
věc pravomocně vyřešily a soud tak měl postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 části
věty za středníkem tr. ř. Chyběl tedy podklad v podobě pravomocného rozhodnutí
orgánů celní správy, jehož obsahem by bylo konstatování, že deklarované zboží
je jiné, než je uvedeno v průvodních dokladech a tudíž i jeho celní hodnota je
jiná než dovozcem uvedená. Vyměřil-li tento orgán clo a DPH ze zboží dovezeného
ze zahraničí v částce vyplývající z dokladů obviněným předložených, tedy
zařízení jím tvrzeného a deklarovaného, pak nemohl pojišťovně uvést nepravdivé
nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčet při uplatnění práva na
plnění z pojištění, a tedy způsobit tak škodu velkého rozsahu. Obviněný se
proto domnívá, že žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu resp. zločinu
pojistného podvodu tak nebyl z hlediska trestního práva hmotného naplněn. Soudy
však postupovaly tak, jako kdyby v dané věci pravomocné rozhodnutí jiného
státního orgánu, orgánů celní správy, neexistovalo a na věc si utvořily vlastní
názor, zcela odlišný od správního rozhodnutí. Tím dle obviněného způsobily, že
dvě pravomocná rozhodnutí dvou orgánů státu si zcela odporují.
Má za to, že v
dané věci nepochybil on, ale zaměstnanci celní správy, kdy on sám nemohl po
pojišťovně požadovat jinou částku, než právě částku určenou celní správou. Postup odvolacího soudu proto považuje za ústavně nekonformní a odporující
principům právního státu.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4 To 9/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 42 T 21/2008, zrušil a
obviněného zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedla, že posouzení určité okolnosti jako předběžné otázky ve
smyslu § 9 odst. 1 tr. ř, kterou je třeba primárně vyřešit pro rozhodnutí o
vině, zapadá do rámce uplatněného dovolacího důvodu. Předběžná otázka je taková
otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, ale její vyřešení je
předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Pokud by předběžná otázka
zůstala nezodpovězenou, nebylo by možno pokračovat v řízení a rozhodnout o jeho
předmětu. Rozhodnutí celního úřadu o vyměření cla a daně z přidané hodnoty však
ve vztahu k jednání obviněného neodpovídá na žádnou otázku, bez jejíhož
vyřešení by nebylo možno o věci rozhodnout. Rozhodnutí celního úřadu není
rozhodnutím, jež má na mysli § 9 odst. 1 věta první za středníkem tr. ř., není
předběžnou otázkou a soudy jím nejsou vázány. Oběma soudům nic nebránilo v tom,
aby rozhodnutí celního úřadu posoudily jako jeden z důkazů podle vlastního
uvážení a v souvislosti s dalšími důkazy provedenými v této věci. Námitku
obviněného proto označila za neopodstatněnou. Současně shledala námitky
obviněného týkající se způsobu hodnocení důkazů oběma soudy jako nenaplňující
dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně na
závěr uvedla, že podle dostupných spisových materiálů nejsou v projednávané
trestní věci skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání
obviněného.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného J. Ž. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 4 To
9/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. Ž. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především
námitky směřující vůči samotnému rozhodnutí celního úřadu a jeho obsahu) a
poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (týkající se okolností,
za kterých bylo zboží dovezeno do České republiky, a dále okolností a průběhu
samotného proclení a následné zaplacení cla), kdy současně prosazoval vlastní
verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se žádného protizákonného
jednání nedopustil, a pokud někdo chyboval, byl to orgán celní správy, resp.
její zaměstnanci a tito se tedy měli ocitnout v postavení obviněných, neboť on
sám nemohl po pojišťovně požadovat jinou částku, než částku určenou celní
správou).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
podřadit ani námitku obviněného, v rámci níž namítl, že byla chybně vyřešena
předběžná otázka, resp. že soudy pochybily v hodnocení rozhodnutí celních
orgánů jako kompetentních státních orgánů povolaných zákonem č. 185/2004 Sb. k
jednání a rozhodování věcí v oblasti cel a daní při dovozu, neboť soudy včetně
soudů trestních takovou pravomocí nadány nejsou.
Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné
otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce
pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v
trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny
obviněného.
Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem
prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním
předmětu řízení. Poněvadž vyřešení takové otázky musí předcházet rozhodnutí o
předmětu trestního řízení, nazývají se tyto otázky předběžnými či
prejudiciálními. Předběžnými mohou být otázky procesní, otázky hmotněprávní z
oboru trestního práva nebo i jiného odvětví práva. Předběžné otázky posuzují
orgány činné v trestním řízení, až na některé výjimky, zásadně samostatně.
Nikdy nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o
nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních.
Jde-li o jinou předběžnou otázku a je-li tu zároveň o takové otázce pravomocné
rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním
řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Tedy jinak řečeno, jestliže není o takové otázce jiné než shora uvedené
pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, řeší takovou předběžnou otázku orgány
činné v trestním řízení vždy samy. Jestliže existuje o takové předběžné otázce
pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, pak je nutno rozlišit, zda jde o
otázku viny či nikoli.
a) Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit
samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o
takové předběžné otázce.
b) Nejde-li o otázku viny, pak je orgán činný v trestním řízení pravomocným
rozhodnutím příslušného soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce
vázán a předběžnou otázku má tím závazně vyřešenu (nemůže ji posuzovat
samostatně).
Obviněný měl v projednávané trestní věci zato, že soudy měly být vázány
rozhodnutím celního úřadu o vyměření cla a daně z přidané hodnoty jakožto
pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu rozhodujícího o vyměření
cla za dovezené zboží.
Rozhodnutí celního úřadu o vyměření cla a daně z přidané hodnoty je ale toliko
rozhodnutím o propuštění zboží do navrženého celního režimu za současného
uplatnění příslušných tarifních či netarifních, obchodně politických a
fiskálních opatření. Obviněný byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
pojistného podvodu, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že uvedl
nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a způsobil tím škodu
velkého rozsahu. Rozhodnutí celního úřadu o vyměření cla a daně z přidané
hodnoty ve vztahu k tomuto jednání obviněného bylo toliko a pouze jedním z
důkazů osvědčujících skutečnosti rozhodné pro posouzení viny obviněného. Jinými
slovy se nejednalo o předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 věta za
středníkem tr. ř., jak se nesprávně domnívá obviněný. Sama skutečnost, že je
určité rozhodnutí vydáno některým státním orgánem, ještě neznamená, že je soud
takovýmto rozhodnutím automaticky vázán. Rozhodující zde je, zda má takové
rozhodnutí přímý vliv na posouzení otázky, bez jejíhož vyřešení by nebylo možno
o věci rozhodnout. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
že „pokud obžalovaný namítá, že Celní úřad Benešov potvrdil, že do ČR bylo
dovezeno zařízení v hodnotě 10 143 118 Kč, které však bylo v režimu tranzit
odcizeno, a proto vyměřil hlavnímu povinnému PST Ostrava, a. s., clo i DPH z
tohoto zařízení, není soud těmito závěry vázán, na rozdíl od Celního úřadu
nesprávnosti v průvodních dokladech shledal“ (str. 18 napadeného rozsudku).
Námitka obviněného je svou podstatou námitkou procesního charakteru, a tudíž ji
nelze pod jím uplatněný, a ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.,
podřadit.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního
soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná.
Odvolací soud uvedl, že „v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku,
nebyly zjištěny vady, které by měly vliv na jeho správnost a zákonnost. …
Odvolací soud shledal, že závěr Městského soudu v Praze o vině obžalovaného je
podložený výsledky provedených důkazů, které Městský soud hodnotil v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.“ Současně uvedl, že „i když odvolací soud
považuje skutková zjištění Městského soudu v zásadě za správná a úplná,
současně je třeba uvést, že soud prvního stupně na provedené důkazy zejména
listinného charakteru a na obhajobu obžalovaného a jím předložený důkazní
materiál měl reagovat a vypořádat se s nimi důslednějším způsobem, než jak to
vyplývá z odůvodnění rozsudku. To však na správnosti jeho skutkových závěrů nic
nemění“ (str. 6 napadeného rozsudku). Vrchní soud v Praze následně podrobně
rozebral skutková zjištění i soudem nalézacím provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, jaké skutečnosti soud vzal za
prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při
hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud se jedná o obhajobu
obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž patrno, jakými
právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona.
Obviněný sice vznesl obecně formulovanou námitku, že jeho jednání nenaplňuje
znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu pojistného podvodu
podle § 21 tr. zákoníku k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod,
nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů (rozhodnutí celního úřadu o vyměření cla a daně z
přidané hodnoty) a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou
spekulací, částečně je zcela neopodstatněná. S ohledem na skutečnost, že
Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů
vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se
jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že
dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu
s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a