3 Tdo 1483/2010-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2010 o dovolání podaném I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
sp. zn. 6 To 164/2010 ze dne 5. 5. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 141/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 141/2008 ze dne 2. 11. 2009
byl podle § 37a trestního zákona (dále jen tr. zák.) zrušen výrok o vině,
trestu, náhradě škody, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o
vině svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 8. 2008, sp.
zn. 3 T 64/2008, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2008, a dále označený soud
znovu rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným pod bodem 1.) trestným činem
znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným
recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1
tr. zák., pod bodem 2.) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.,
spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., a
konečně pod bodem 3.) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve
formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným
recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy
(pokusu k jednomu z nich) byl odsouzen k úhrnnému a společnému trestu odnětí
svobody v trvání třinácti roků a čtyř měsíců, když pro jeho výkon byl zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu bylo uloženo podle § 72 odst. 2 písm.
a) tr. zák. též ochranné sexuologické léčení ústavní formou a bylo také
rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal I. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni
rozsudkem sp. zn. 6 To 164/2010 ze dne 5. 5. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil citovaný rozsudek
soudu prvního stupně pouze ve výroku o ochranném léčení a podle § 259 odst. 3
tr. ř. znovu rozhodl tak, že při zachování skutkových zjištění, právní
kvalifikace, výroku o trestu a náhradě škody, uložil dovolateli podle § 99
odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) ochranné
sexuologické léčení v ústavní formě, přičemž dále ponechal napadený rozsudek
beze změny.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal I. P. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl ke skutku
označeném v citovaném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1.), že soudy
nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, pokud ve spáchání označeného
skutku spatřovaly i naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že poškozená si
kabelku s mobilním telefonem i peněženkou odložila a po orálním sexu dovolatel
vzal tuto kabelku, prohlédl ji a vzal z ní právě onen mobilní telefon a
peněženku, poté kabelku předal poškozené a z místa utekl. Poukázal na to, že se
v dané chvíli jednalo z jeho strany o dvojí jednání, když prvé směřovalo proti
lidské důstojnosti poškozené v sexuální oblasti, druhé (byť časově navazovalo)
proti majetku poškozené. Soudy přitom měly toto dvojí jednání rozlišit s tím,
že násilí vůči poškozené vedl pouze v oblasti sexuální (vynucení felace),
nikoli však vůči majetku poškozené. Uzavřel v tomto směru s tím, že zmíněné
odcizení mobilního telefonu a peněženky poškozené měly soud právně kvalifikovat
jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť si
přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal na věci, kterou má jiný
při sobě a v podstatě se tak jedná o obdobu kapesní krádeže.
Další námitku dovolatel vznesl proti tomu, že soudy jeho (popsané) jednání
právně kvalifikovaly jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41
odst. 1 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že nebyla naplněna materiální
podmínka zvlášť nebezpečné recidivy s tím, že je namístě potřeba individuálního
posuzování každého případu nejen z hlediska formálních podmínek zákona, nýbrž i
z hlediska skutečné nebezpečnosti recidivy pro společnost. V těchto
souvislostech poukázal na to, že poškozené nezpůsobil žádná zranění, nejednal
brutálně a pokud poškozená odmítla normální pohlavní styk, požadoval alespoň
felaci, ke které poškozenou násilím nenutil. Má za to, že takto nenaplnil znaky
materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které ovšem i odvolací soud
posuzoval pouze mechanicky, když vycházel z jeho předchozího odsouzení a jeho
hodnocení v příslušných znaleckých posudcích. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadený rozsudek Krajského soudu v
Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že
stran namítané nesprávné právní kvalifikace předmětného skutku též jako
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je třeba zdůraznit, že z
učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel poškozené kabelku
vzal, v její přítomnosti prohlédl, odcizil z ní to, co považoval za vhodné a
poté kabelku vrátil. Popsaného jednání se však dovolatel dopustil proto, že si
byl vědom toho, že případný odpor poškozené byl po jejím předchozím znásilnění
zlomen a že ona sama právě v důsledku předchozího násilí a jeho pohrůžkou
takové jednání strpí. Za daných okolností tak násilí v tomto směru bylo
součástí skutkového děje, a to i ve vztahu k majetku poškozené. K námitce stran
naplnění podmínek jednání zvlášť nebezpečného recidivisty státní zástupce
uvedl, že označené podmínky byly naplněny jak po formální, tak i materiální
stránce. Formální stránku zvlášť nebezpečné recidivy dovolatel naplnil tím, že
předchozí zvlášť závažný trestný čin byl spáchán zcela shodným způsobem, tedy
kombinací znásilnění a loupeže. Přitom ani dlouhodobý výkon trestu odnětí
svobody, který mu byl tehdy uložen, neměl na dovolatele žádný vliv, o čemž
svědčí i to, že skutků shodného charakteru se dopustil i ve skutcích označených
pod body 2) a 3) citovaného rozsudku soudu prvního stupně, jichž se podané
dovolání netýká. Státní zástupce uzavřel s tím, že i s ohledem na poměrně
krátkou dobu, po kterou byl dovolatel na svobodě, uvedené skutečnosti podstatně
zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost do té míry, že naplňují
podmínky zvlášť nebezpečné recidivy i po stránce materiální. Dodal, že je zcela
nerozhodný poukaz na to, že poškozená v kritické době neutrpěla zranění. Proto
také navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dané věci namítl dovolatel nesprávné právní posouzení označeného skutku jako
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoli podle jeho přesvědčení
měl být skutek posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d)
tr. zák. a namítl také, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání
zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Z hlediska užitého
dovolacího důvodu byly obě námitky uplatněny právně relevantně, jsou však
současně zjevně neopodstatněné. K prvé námitce je ovšem namístě připomenout, že
dovolatel užil vůči poškozené násilí, kterým ji nejdříve donutil k felaci a
bezprostředně poté jí odcizil z kabelky, kterou měla při sobě popsané věci.
Užitého násilí si byl nepochybně vědom, stejně jako skutečnosti, že jakýkoli
odpor poškozené ve vztahu k odcizeným věcem byl nereálný, právě i pro předchozí
násilí, takže ve svém celku byla poškozená odporu neschopna (tedy i ve vztahu k
násilí na jejím majetku). Pokud soudy popsané jednání (skutek) dovolatele
právně kvalifikovaly rovněž jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. a své závěry v tomto směru také náležitě odůvodnily ve svých (citovaných)
rozhodnutích, nelze k takto dovolatelem vedené námitce přihlédnout. K námitce
stran absence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy lze potom uvést,
že podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula
od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu
pro společnost. V těchto souvislostech je nezbytné poukázat na to, že dovolatel
byl v minulosti vícekrát soudně trestán, a to i nepodmíněnými tresty odnětí
svobody. Takto byl odsouzen v roce 1988 pro trestný čin znásilnění, v témže
roce pro pokus k témuž trestnému činu, v roce 1992 znovu pro trestný čin
znásilnění a konečně rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 5 T 233/96
již jako zvlášť nebezpečný recidivista. Nelze ani přehlédnout násilný způsob
jeho jednání nejenom proti poškozené B. F., ale ani to, že předmětných
trestných činů se dopustil v poměrně krátké době po svém propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody. Lze takto uzavřít, že zmíněné okolnosti zvyšují stupeň
nebezpečnosti jednání dovolatele pro společnost do té míry, že v daném případě
u dovolatele naplňují i všechna kriteria stanovená zákonem pro shledání jeho
jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Uvedené skutečnosti potom
indikují uložení trestu s převažujícími prvky represe tak, aby byla zaručena
ochrana společnosti před jeho stále se opakující závažnou trestnou činností,
když k takovému závěru správně dospěly i oba soudy.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka