3 Tdo 1484/2012-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání podaném M. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 124/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu s e dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 124/2011 ze dne 27. 4. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku) a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tyto přečiny a sbíhající se dva přečiny šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 126/2010 ze dne 18. 1. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání M. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012 tak, že odvolání jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal M. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že na základě zjištěné důkazní situace i samotného spisu není možné jeho jednání hmotně právně podřadit pod jemu přisuzované přečiny. To proto, že ve vztahu ke skutkovému jednání nebyla naplněna materiální stránka žádného z žalovaných přečinů tak, jak stanovuje § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, když dle jeho přesvědčení nelze jednoznačně uzavřít, že bylo jeho úmyslem přivodit trestní stíhání státní zástupkyni KSZ Brno JUDr. E., ani ji pomluvit v zaměstnání nepravdivými informacemi. Uvedl, že je nutné zohlednit, že k jeho jednání došlo ve značném rozrušení a pod určitým tlakem okolností s tím, že nelze dle jeho vyjádření ani odhlédnout od postavení JUDr. E., která ze své pozice státní zástupkyně je obecně mnohem více exponovaná ke stížnostem občanů než zaměstnanci v jiných sférách, a je tedy třeba velmi citlivě rozlišovat relevanci podaných stížností, kritik či určitých obvinění.
Vyjádřil přesvědčení, že intenzita škodlivosti předmětného jednání nedosahovala intenzity žádného z žalovaných přečinů a tvrzení v předmětných emailech bylo reprodukováno z doslechu od třetí osoby. Tím vyjádřil přesvědčení, že se jednalo toliko o domněnku a toto jednání není v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu) trestné (s poukazem na rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010). Závěrem namítl, že se celá věc dala řešit civilněprávní žalobou na ochranu osobnosti bez nutnosti trestní represe.
Na základě výše uvedených skutečností navrhl Nejvyššímu soudu, nechť „zruší usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012 a navazující rozhodnutí a věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí ve věci.“ Současně navrhl, předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby navrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265 odst. 3 tr. ř. odklad či přerušení trestu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že za relevantní lze považovat námitku dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje naplnění subjektivní stránky uvedených přečinů, námitku, že jeho jednání nemělo být považováno za trestné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, popřípadě, že jeho jednání nedosahovalo intenzity škodlivosti žádného z trestných činů.
Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že jeho jednání bylo pouze domněnkou, kterou nelze považovat za trestnou. Třebaže lze ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedené námitky považovat za relevantní, státní zástupce je považuje za zjevně neopodstatněné. Takto poukázal na to, že pokud jde o námitku uplatnění subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že poukaz obviněného na § 12 odst. 2 tr. zákoníku je zcela nepřípadný. K tomu je možno toliko odkázat na recentní judikaturu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle kterého „Každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem.
V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.“ Je přitom zřejmé, že takové podmínky judikaturou akcentované, tj. závažné důvody, pro které není namístě uplatňovat trestní represi, ve věci zcela zjevně dány nebyly.
Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jednání dovolatele lze dle státního zástupce odkázat na přiléhavé závěry nalézacího soudu, který se vyhodnocení zavinění věnoval velmi obšírně. Na úmysl dovolatele ve vztahu k případnému vyvození trestní odpovědnosti poškozené lze přitom usuzovat zejména vzhledem k tomu, komu svá nepravdivá tvrzení adresoval, tj. na podatelnu státního zastupitelství. Dovolatel přitom věděl, že takto sdělené údaje bude nutno prošetřit, když státní zástupce je jedním z orgánů činných v trestním řízení, který je povinen zajistit šetření došlých trestních oznámení a je povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví.
Na jeho úmysl lze dle státního zástupce usuzovat i z toho, že se s obdobným obviněním obrátil na orgány činné v trestním řízení již dříve, přičemž jeho podání bylo prověřováno protikorupčním útvarem policie s negativním výsledkem. Uzavřel, že dovolatel tedy jednoznačně věděl, že uvedené obvinění se nezakládá na pravdě a jeho podání může vést k vyvození trestní odpovědnosti poškozené, přesto si tímto způsobem počínat chtěl. V jeho jednání tak lze dovodit jednoznačně zavinění ve formě úmyslu přímého, jak má na mysli ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
Stejně tak lze považovat za nedůvodnou námitku dovolatele, pokud s poukazem na postavení poškozené, jež je veřejně činnou osobou, považuje za nutné citlivěji posuzovat případnou kritiku její osoby. Jak totiž vyplývá z inkriminovaných vyjádření dovolatele, pokud uváděl mj. nepravdivé okolnosti o tom, že poškozená je členkou sekty, která týrá a zneužívá děti, jde o nepravdivé údaje obecně zavrženíhodné, které nemají bezprostřední vztah k působení poškozené v jejím postavení veřejně činné osoby a takové tvrzení nelze považovat za obhajitelné zvýšenou úrovní přípustné kritiky vůči veřejně činné osobě.
Pokud dovolatel namítl, že jeho tvrzení jsou pouze z doslechu a odkazuje tak na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010, státní zástupce se s touto námitkou rovněž neztotožňuje. V prvé řadě je třeba uvést, že pokud jde o obviněným tvrzené přijetí úplatku, v žádném případě se nemohlo z jeho strany jednat pouze o prezentaci nějakých skutečností z doslechu. Naopak, jednalo se o jím samým uváděné skutečnosti údajné korupční činnosti poškozené. Pokud jde o údaje, které obviněný presentoval účelově jako získané od třetí osoby, jednalo se o údaje pouze takto účelově uvedené jako získané od třetí osoby, nehledě na to, že dle skutkových zjištění soudu je údajný původce takových informací pouze fiktivní.
Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu pomluvy pak citované rozhodnutí nemá žádný vztah. Vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky uplatněné právně relevantně, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Také je namístě uvést, že se všemi jeho námitkami (týkající se subjektivní stránky, společenské škodlivosti, či námitky, jejímž prostřednictvím uvedl, že pouze prezentoval svoje domněnky) se řádně a velmi podrobně vypořádal již soud prvního stupně, přičemž soud odvolací jeho úvahy potvrdil a plně se s nimi shodl a dále je přiléhavým způsobem rozvedl. Pro stručnost lze na toto pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně odkázat (str.
21 -28 rozsudku soudu prvního stupně). Je přitom namístě zdůraznit, že za situace, kdy bylo prokázáno, že si dovolatel musel být vědom skutečnosti, že poškozená JUDr. E. se nedopustila jednání, které popisoval v předmětných emailech a přesto tyto poslal na podatelnu Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jednal tak v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy jeho úmyslem bylo jednoznačně pomstít se poškozené tím, že ji vystaví trestnímu stíhání a ohrozí její profesní postavení.
V daném případě se také nejednalo o žádné domněnky, skutečnosti uvedené v emailech byly prezentované jako fakta s cílem poškodit JUDr. E. Též podle rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010 ze dne 15. 9. 2010, na které ostatně poukázal sám dovolatel, jestliže pachatel učiní nepravdivé oznámení před policejním orgánem, v němž mimo jiné označí konkrétní osobu, která se měla dopustit trestného činu, musí si být vědom toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat její trestní stíhání. Dovolatel zcela jednoznačně v předmětných emailech označil poškozenou jako pachatelku trestného činu (a to ne pouze jednoho) a musel si tak být zjevně vědom toho, co takovýmto jednáním způsobí.
Stejně tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by jeho jednání nebylo společensky škodlivé, a to i s ohledem na postavení poškozené jakožto státní zástupkyně. Lze plně přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečnost, že někdo působí ve státní správě či justici, nedává dovolateli oprávnění jej falešně obviňovat a šířit o něm nepravdivé informace, které jsou způsobilé ohrozit jeho profesní i osobní život a svoje jednání následně bagatelizovat tím, že takováto osoba by měla být na urážky, výhrůžky a pomluvy zvyklá.
Je též pravdou, že veřejnost reaguje mnohem citlivěji na takovéto nekalé a zavrženíhodné jednání takovýchto veřejných osob, u kterých se předpokládá jejich morální bezúhonnost.
S ohledem na výše uvedené, je zřejmé, že i námitka dovolatele, týkající se subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio (byť právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem), je námitkou zjevně neopodstatněnou. Dovolatel svým jednáním proto naplnil všechny znaky jemu přisuzovaných přečinů a intenzita jeho jednání významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů do té míry, že již bylo namístě uplatnit prostředky trestní represe (lze v těchto souvislostech odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděné státním zástupcem), když o tomto nemá dovolací soud jakýchkoli pochyb.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud takto podané dovolání odmítl a ani předseda soudu prvního stupně neučinil požadovaný návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. na odklad dovolateli uloženého trestu, dovolací soud v tomto smyslu ani nerozhodoval.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka