3 Tdo 1495/2014-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání podaném V. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 114/2014 ze dne 25. března 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 148/2013, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 114/2014 ze dne 25. března 2014 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 148/2013 ze dne 18. prosince 2013 zrušují, a to v celém výroku o trestu.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soud v Příbrami ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 1 T 148/2013 byl dovolatel uznán zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl dovolateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jeho výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a současně byl nad ním stanoven dohled probačního úředníka. Dále mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobit se ambulantní sexuologické léčbě a také mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli zájmové činnosti s nezletilými dětmi v trvání sedmi let.
O odvolání V. Č. (a příslušného státního zástupce) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 114/2014 ze dne 25. března 2014 tak, že obě podaná odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně pouze proti výroku o trestu) podal V. Č. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dle § 73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Činnost v zájmových organizacích však dle jeho přesvědčení není zaměstnáním, povoláním nebo funkcí, která by splňovala podmínky ustanovení § 73 tr. zákoníku, a pokud tato činnost není nijak regulována, nemůže být ani soudem nijak zakazována či regulována. Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu navrhl, aby „předmětné rozsudky okresního a krajského soudu zrušil dle § 265k tr. řádu a přikázal věc soudu k novému rozhodnutí dle § 265l tr. řádu.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu zmíněné výhrady odpovídají a je třeba souhlasit s dovolatelem, že ve zvláštním právním předpise není konkretizován výkon zájmové činnosti s nezletilými, v jehož rámci se měl dovolatel dopouštět přisouzené trestné činnosti. Poukázal na skutečnost, že z rozhodnutí soudu prvého stupně vůbec nevyplývá, že by skautský oddíl „M.“ byl takovým státem regulovaným subjektem, nehledě na to, že pokud by tomu tak bylo, výrok o trestu zákazu činnosti to nevystihuje.
Zda dovolatelem vykonávaná činnost skautského vedoucího měla odlišný právní základ, se však z napadeného rozhodnutí nepodává a nelze to dovodit ani z dostupného spisového materiálu. Za tohoto stavu se státní zástupce ztotožnil s námitkou dovolatele, že takto vymezená činnost neodpovídá zákonnému vymezení činností, ohledně nichž je možno uložit trest jejího zákazu podle § 73 tr. zákoníku. Námitkám proti výroku o trestu pak lze přiznat důvodnost i z hlediska samotného rozsahu takového zásahu, který je v podstatě věcně neohraničený.
Z výroku o trestu zákazu činnosti totiž vyplývá, že dovolateli se zakazuje jakákoli zájmová činnost s dětmi, což je kategorie do té míry široká, že pod ni lze zařadit v podstatě jakoukoli činnost, které se účastní nezletilé děti. Takto široce pojatý zákaz pak neodpovídá ani základnímu smyslu tohoto druhu trestu, jímž je zamezení tomu, aby pachatel mohl vykonávat činnosti, „k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností“ (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 930). K tomu lze přiměřeně odkázat i na publikované judikatorní rozhodnutí č. 20/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož „příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, stěžovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné.” Zároveň uvedl, že ačkoli dovolatel tuto námitku uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, odvolací krajský soud se s ní nevypořádal dostatečně, když pouze nad rámec samotného výroku z rozsudku soudu prvostupňového dovodil, že je obviněnému zakazována „funkce odpovědného vedoucího činitele, jemuž rodiče své děti svěřují po určitou dobu do péče“.
Takovéto vymezení však nemá podklad ani v samotném sporném výroku o trestu z rozsudku prvostupňového soudu, ale ani takto neodpovídá na základní spornou právní otázku, zda jde o činnost odpovídající jejímu vymezení podle § 73 tr. zákoníku. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání je z výše uvedených důvodů a v intencích jím uplatněných námitek důvodné. Proto navrhnul, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř., na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 10 To 114/2014-357, a dále zrušil ve výroku o trestu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2013, č. j. 1 T 148/2013-335, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele směřují vůči uloženému druhu trestu s tím, že jde o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je přitom zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky jsou uplatněny právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem a současně se jedná i o námitky důvodné.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle odst. 2 téhož ustanovení trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Konečně § 73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
Z výše uvedeného je zřejmé, že trest zákazu činnosti v podobě, v jaké byl dovolateli uložen, skutečně neodpovídá požadavkům zákona. To proto, že je uložení trestu zákazu činnosti spočívající „v zákazu výkonu jakékoli zájmové činnosti s nezletilými dětmi“ vymezen příliš široce, kdy (dovedeno až do krajnosti) by takto dovolatel nemohl vykonávat žádnou zájmovou činnost s nezletilými dětmi, a to např. ani s dětmi z vlastní rodiny a dále takové vymezení skutečně odporuje výše uvedenému ustanovení trestního zákoníku, kdy není přesně vymezena, která činnost se dovolateli zakazuje. Nelze však s ním souhlasit v tom směru, že v souvislosti s výkonem funkce skautského vedoucího není možné trest zákazu činnosti ukládat. Je zřejmé, že se dovolatel dopustil jemu přisuzovaného trestného činu při organizované činnosti s nezletilými dětmi, kde vykonával určitou funkci (vedoucího oddílu) a podmínka pro uložení tohoto trestu je tedy splněna. To proto, že podmínka zvláštního povolení nebo úpravy jiným právním předpisem se k funkci ve smyslu tohoto ustanovení nevztahuje. Zákon totiž v danému ustanovení rozlišuje 5 kategorií činností, a to a) výkon zaměstnání, b) výkon povolání, c) výkon funkce, d) výkon činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení a e) výkon činnosti upravené zvláštním předpisem. Bude tedy na soudu prvního stupně, aby pečlivě vyhodnotil, jaké bylo postavení dovolatele vůči nezletilému v době, kdy se dopustil trestné činnosti a následně, aby řádně vymezil přesně rozsah činnosti, která má být dovolateli zakázána, zejména z toho hlediska, že se nepochybně jedná o organizovanou zájmovou činnost provozovanou určitým (definovaným) subjektem.
Rozhodnutí soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí soudu odvolacího, je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit, a to pouze v napadeném výroku o trestu, přičemž výrok o vině zůstal tímto dovoláním nedotčen a je nadále pravomocný. Zrušil také podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka