Podkladem výroku o vině se stalo rozhodnutí soudu prvního stupně, podrobně
uvedené pod body I., II., III. 1 – 9 výroku uvedeného rozsudku.
Tento rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal
obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 21. 7.
2005 Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 415/2005
odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Litoměřicích dovolání, ve kterém napadá usnesení odvolacího
soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku v celém jeho rozsahu, a to s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvádí, že se
skutku pod bodem I. odsuzujícího rozsudku nedopustil, skutková zjištění
neodpovídají provedenému dokazování, resp. z něho jsou vyvozeny nesprávné
závěry. Tyto vady však dle svého tvrzení nečiní předmětem dovolání. Na druhé
straně však vyslovuje názor, že skutek tak, jak je vymezen ve výroku
odsuzujícího rozsudku, neměl být posouzen podle těch ustanovení trestního
zákona, která soud uvedl, že skutková věta není logicky provázána, nebyly v ní
dostatečně vyjádřeny znaky skutkové podstaty a nemohl z ní být vyvozen závěr o
vině, takže měl být skutek posouzen jinak podle hmotného práva. K těmto svým
tvrzení uvádí podrobnější argumentaci včetně polemiky ohledně posouzení samotné
trestnosti jeho jednání.
Kromě toho vyjadřuje názor, že trestný čin podle § 196 odst. 1 tr. zákona je
trestným činem méně společensky nebezpečným a že kdyby soudy uvedený skutek
správně posoudily dle hmotného práva, musely by být i jiné závěry ohledně druhu
a výměry trestu.
Rovněž pokud jde o skutek uvedený pod bodem II. odsuzujícího rozsudku, i zde
dovolatel uvádí, že tento skutek tak, jak je popsán v rozsudku, nezakládá
dostatečný podklad pro to, aby soudy obou stupňů shledaly, že se odsouzený
dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (na
rozdíl od trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst.
3 tr. zákona, kde závěr soudu považuje za správný). I zde dovolatel vyslovuje
názor, že skutek tak, jak je popsán, měl být jinak právně kvalifikován, a to
jako trestný čin s mírnějším trestem.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a rovněž rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích (výroky pod body I. a II. a na ně navazující výrok o trestu).
Návrh dalšího postupu ve věci dovolatel nepodává.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozorňuje na skutečnost, že
dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje výhrady, jež byly
obsahem odvolání a na něž v dostatečné míře reagoval soud druhého stupně.
Uplatněné námitky zdánlivě konvenují deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak
argumentace dovolatele vychází z umělé izolace jednotlivých fází skutkového
děje – člení skutek na relativně samostatné úseky, které posléze individuálně
právně posuzuje. Abstrahuje tedy od jednotícího úmyslu, který jednání
obviněného očividně provázel, jak je patrno z meritorního rozhodnutí. Obviněný
tedy primárně zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně a teprve na
základě odlišné skutkové konstrukce zpochybňuje právní posouzení skutku. Státní
zástupce tedy dovozuje, že obsah dovolání neodpovídá zákonnému dovolacímu
důvodu a proto navrhuje odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž
byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl
zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou
oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§
265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, obviněný v
něm sice formálně uplatňuje zmíněný dovolací důvod a dokonce opakovaně uvádí,
že si je vědom nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění v řízení o dovolání, ve
zjevném rozporu s tím však v části svého mimořádného opravného prostředku
vznáší námitky právě proti skutkovým zjištěním, prosazuje odlišné hodnocení
skutkových okolností, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování
skutkového stavu. Je nutno přisvědčit výše uvedenému názoru státního zástupce,
že námitky obsažené v dovolání jsou vlastně opakováním výhrad uplatněných již v
rámci řádného opravného prostředku, přičemž soud druhého stupně se s těmito
výhradami odpovídajícím způsobem vypořádal. Způsob argumentace uplatněné v
dovolání má zcela zjevně za cíl vzbudit zdání, že dovoláním je napadáno právní
posouzení skutku a nikoli skutková zjištění, přičemž je na druhé straně zjevné,
že v části podaného dovolání právě skutková zjištění soudu jsou primárně
zpochybňována a teprve ve vazbě na toto zpochybnění je namítáno údajně
nesprávné právní posouzení skutku.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za
relevantní (tedy v souladu s podaným dovolacím důvodem) lze akceptovat pouze tu
část dovolání, ve které obviněný namítá údajný nesoulad popisu skutku ve výroku
odsuzujícího rozsudku se znaky skutkové podstaty dle trestního zákona.
Na základě přezkoumání této části však Nejvyšší soud konstatuje, že v této
části jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť zmíněným námitkám dovolatele
v žádném případě nelze přisvědčit. Je naopak nutno souhlasit s názorem, že
argumentace dovolatele vychází z umělé izolace jednotlivých fází skutkového
děje, kdy dovolatel uměle člení skutek na relativně samostatné úseky, které
posléze individuálně právně posuzuje. Abstrahuje tedy od jednotícího úmyslu,
který jednání obviněného očividně provázel, jak je patrno z meritorního
rozhodnutí. Z tohoto pohledu ani nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že
skutková věta výroku rozsudku není tak logicky provázána, aby z ní mohl být
vyvozen závěr o jeho vině. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 tr. zákona ze skutkové věty rozsudku dostatečně
vyplývá a je zjevné, že právní posouzení skutku (tedy zvolená právní
kvalifikace) je s učiněnými skutkovými zjištěními v souladu.
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že soudem nebyl správně zhodnocen
aspekt požadování vyplacení finanční částky, které obviněný odůvodňuje
existencí občanskoprávních vztahů mezi ním a poškozeným J. Š. Jednak totiž
nelze ani v obecné rovině připustit tezi, že existence občanskoprávních závazků
kohokoli vyviňuje z trestněprávní odpovědnosti, pokud by jejich splnění vymáhal
jednáním trestního charakteru, jednak je i v daném konkrétním případě zcela
zjevné, že jednání obviněného evidentně naplnilo znaky skutkové podstaty
trestného činu a že nešlo o jednání v běžném občanskoprávním režimu
bezdůvodného obohacení.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší
soud v projednávaném případě shledal, že dovolání v té části, kterou lze
akceptovat jako relevantní z hlediska použitého dovolacího důvodu, je zjevně
neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že
se dovolání obviněného J. D. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 22. prosince 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h