K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Uvedl, že pokud jde o argumentaci dovolatele, v níž tvrdí porušení některých procesních ustanovení a zpochybňuje především dostatečnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tato se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody. Dle jeho názoru se lze ztotožnit i s názorem odvolacího soudu, který k obdobné námitce obviněného konstatoval, že odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích mohlo být v některých momentech širší, avšak i tak je dostatečné a nezakládá jeho nepřezkoumatelnost.
S ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. rovněž platí, že dovolání je nutné směřovat proti výroku rozhodnutí, nikoli proti odůvodnění. K dovolatelově obecné námitce, že není trestně odpovědný proto, že v řadě jednotlivých skutků vystupoval jako zmocněnec podnikatelky P. N. – N. H. N. R. nebo jako prokurista společnosti R. J. N., s. r. o., státní zástupce uvedl, že ze striktně formálního hlediska z něj tato skutečnost nečiní stranu sjednaných civilně právních vztahů (zprostředkovatelské smlouvy apod.).
Ve všech případech bez ohledu na formální postavení byl ovšem obviněný vždy osobou, která reálně vedla související jednání a tedy poškozeným tvrdila rozhodné skutečnosti a sjednávala závazkové vztahy a přebírala svěřené finanční prostředky. Za takových okolností, bez ohledu na paralelně existující civilně právní vztahy, obviněný nese odpovědnost za své faktické jednání v trestně právní rovině, odvíjející se od skutečnosti, že to byl on, kdo reálně v posuzovaných případech si buď přisvojil cizí svěřenou věc nebo jednal vůči druhým podvodně.
Ke skutku pod bodem II/a státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že k žádnému vyplacení kupní ceny poškozenému či vyrovnání vzájemných pohledávek nedošlo, přičemž poškozený k podpisu příslušných listin přistoupil pouze na základě naléhání obviněného, že jinak žádné peníze nedostane, a to (pokud jde o smlouvu o půjčce) v době, kdy již po nějakou dobu měl obviněný u sebe svěřenou cizí věc (konkrétně finanční prostředky poškozeného), s níž byl povinen sjednaným způsobem naložit, avšak tak neučinil a tuto věc si přisvojil.
Ohledně skutku II/b konstatoval, že dovolatel jednoznačně jednal s podvodným, minimálně nepřímým, úmyslem ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť o schopnostech společnosti splácet dluhy, resp. o postoji dovolatele k takovým krokům, svědčí i konečný stav úhrad jednotlivým poškozeným. K bodům B2 a B4 uvedl, že námitky dovolatele se zcela rozchází se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, a proto k nim není možné přihlížet. Ke skutkům 1/ a 2/ konstatoval, že ani zde není možné dovolateli přisvědčit, neboť v obou případech podepsal příslušné smlouvy ohledně pronájmu vozidla, resp. poskytnutí úvěru na jeho koupi, a bylo tudíž fakticky na něm, aby i nadále s druhou stranou dále jednal.
V prvním případě měl tedy poté, co byl informován o odstoupení od smlouvy, vrátit vozidlo poškozenému jako oprávněnému vlastníkovi, ve druhém pak byl povinen respektovat smlouvu o zajišťovacím převodu práva a postupovat v jejím smyslu. Pokud tak ale neučinil, naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry dle § 248 tr. zák. a s právní kvalifikací soudů se nelze než ztotožnit. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl s tím, že je zjevně neopodstatněné, a souhlasil, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Zároveň se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v daném případě v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán ani důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě předcházející řízení nebylo zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu citovaného ustanovení, na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci z hlediska popisu skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že dovolatelovým námitkám nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly, jednoznačně plyne, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 (resp. 3 písm. c/) tr. zák. (ve skutcích II/a, B2, B4, 1/ a 2/) a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (ve skutku II/b).
Takto soudy kvalifikovaly jednání dovolatele, které spočívalo v tom, že ve dnech 10. 11. 2003, 14. 5. 2004, 17. 5. 2004 (skutek II/a), 30. 3. 2001 (skutek B2), 12. 11. 2004 (skutek B4) převzal od poškozených osob vždy finanční částky v různé výši s tím, že za tyto pro ně zprostředkuje nákup nemovitostí, tyto si však ponechal, předmětné obchody nezprostředkoval a finanční částky později poškozeným nevrátil. Ve skutku 1/ dovolatel uzavřel dne 19. 4. 2005 leasingovou smlouvu na osobní automobil Škoda Fabia Sedan se společností Č.
P. L., a. s. (nyní C., a. s.), kdy poté, co nedodržel splátkový režim a z toho důvodu mu uvedená společnost vypověděla smlouvu o pronájmu, jí na výzvu předmětné vozidlo nevrátil a způsobil jí tak škodu. Ve skutku 2/ dovolatel uzavřel dne 4. 11. 2005 se společností Š., s. r. o., smlouvu o účelovém úvěru na financování nákupu osobního vozu Volvo S 80 se sjednáním pravidelných měsíčních splátek, kdy tento závazek zajistil uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, a poté předmětný vůz převedl na osobou F.
Č. Trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se pak dopustil jednáním spočívajícím ve vylákání půjčky ve výši 450.000,- Kč pro společnost R. J. N., s. r. o., od poškozené Z. V., přičemž věděl, že jmenovaná dané prostředky potřebuje na nákup nového bytu, částku však nevrátil.
Jak vyplývá ze soudy učiněných skutkových zjištění, ve všech případech se jednalo o jednání úmyslné, neboť všech uvedených jednání se dovolatel dopustil buď jako zmocněnec fyzické osoby P. N. podnikající pod obchodním jménem N. H. N. R. či jako prokurista společnosti R. J. N., s. r. o., v době, kdy obě jmenované společnosti prakticky po celou dobu své existence vykazovaly vysoké dluhy, což vedlo nakonec v říjnu roku 2003 k prohlášení konkurzu na prvně jmenovanou společnost. Druhou společnost pak dovolatel založil v polovině roku 2004 s tím, že jako společník a jednatel v ní toliko formálně vystupoval M. K., který však jejím jménem nikterak nejednal, a veškeré aktivity vykazoval pouze dovolatel jako její prokurista. Soudy správně poukázaly na to, že jestliže ze skutkových zjištění plyne, že předmětné trestné činnosti se dopustil toliko dovolatel (ať už v pozici zmocněnce či prokuristy), který – s ohledem právě na své postavení ve společnostech – porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nese tento následně i trestní odpovědnost za své jednání a jím způsobenou škodu, ač formálními reprezentanty obou společností byly osoby od něj rozdílné. Takto se tedy dovolací soud shoduje se závěry o naplnění subjektivní stránky daných trestných činů tak, jak ji podrobně rozvedly i soudy obou stupňů, když ze skutkových zjištění dovodily, že ve všech případech dovolatel zcela zjevně věděl, v jak špatné finanční situaci se společnosti, jejichž jmény jednal, nacházely, a musel tedy být přinejmenším srozuměn s tím, že půjčené peníze nebude schopen vrátit, ač to (v případě trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., skutek II/b) poškozené Z. V. opakovaně sliboval, či s tím, že svěřené věci si ponechá pro svou vlastní potřebu a jejich vlastníkům je nevrátí (ostatní skutky). To je ostatně zřejmé i z jeho jednání poté, co uplynuly lhůty, v nichž měl věci v jednotlivých případech vrátit, neboť tehdy se buď vyhýbal kontaktu s poškozenými, vyhrožoval jim či je lživě ujišťoval, že svěřené či půjčené věci vrátí později.
Pokud jde o dovolatelovu námitku ohledně skutku II/a spočívající v tvrzení, že právní úkony učiněné mezi ním a svědkem Č. byly platné, tuto nutno odmítnout. Ze skutkových zjištění plyne, že dovolatel dokonce ani neváhal poškozené osoby (svědka Č.) nutit k podepsání dalších dokumentů, a to potvrzení o převzetí částky 1,3 mil. Kč a potvrzení o neexistenci závazků mezi poškozenými a dovolatelem (ze dne 18. 5. 2004) a dále smlouvy o půjčce (dne 1. 7. 2004). Tím chtěl dovolatel vzbudit dojem, že peníze, které byly určeny pro poškozené (manžele Č.) jako kupní cena za nemovitost, jejíž prodej pro ně zprostředkoval, a které pro ně převzal do úschovy od kupujících (manželů G.) s tím, že pro manžele Č. za ně obstará koupi bytu, je těmto vyplatil a oni mu je později opět půjčili. Jelikož ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že dané dokumenty poškození podepsali pod nátlakem, neboť byli vedeni slibem dovolatele, že jim o to dříve peníze vyplatí, je nutno na ně pohlížet jako na právní úkony neplatné dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku.
K argumentaci dovolatele ohledně skutku pod bodem B2 nutno (souhlasně s vyjádřením státního zástupce) konstatovat, že poukaz na to, že poškozený J. Š. se zaplacené zálohy na koupi pozemku domáhal v civilním řízení podáním žaloby proti P. N. - N. H. N. R., nezbavuje dovolatele nijak trestní odpovědnosti. Jeho vědomí o tom, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým závazkům vůči poškozeným nebude schopen dostát, je naopak výsledkem předmětného sporu potvrzeno, neboť dané civilní řízení bylo pravomocně zastaveno, když žalobce shledal, že žalovaná je nemajetná a svou žalobu vzal zpět.
Stejně tak je dále nutno odmítnout i námitku ohledně skutku pod bodem 2/, v níž se tvrdí, že jelikož byla společnost R. J. N., s. r. o., v registru vozidel zapsána jako vlastník vozu Volvo S 80, mohl se dovolatel domnívat, že je i oprávněna toto převést na jinou osobu (svědka Č.). Ze skutkových zjištění bylo však zjištěno, že zároveň s uzavřením úvěrové smlouvy se společností Š., s. r. o., za účelem financování nákupu předmětného vozu, uzavřel dovolatel se jmenovanou společností smlouvu o zajišťovacím převodu práva, kterou došlo k převedení jeho vlastnického práva k vozidlu na společnost Š., s. r. o. (věřitele), a v níž se dovolatel (dlužník) zavázal k tomu, že „v případě odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru je povinen nejpozději do tří dnů ode dne doručení projevu odstoupení předat vozidlo věřiteli v sídle věřitele, neurčí-li věřitel v projevu odstoupení jinak“ (bod 4.4) a dále, že „se dlužník výslovně zavazuje po celou dobu trvání této smlouvy bez předchozího písemného souhlasu věřitele vozidlo nepřenechat do užívání třetí osobě jakoukoliv formou, s výjimkou osoby blízké, a zavazuje se zdržet jakéhokoliv neoprávněného nakládání s vozidlem“ (bod 5.2.). Pokud tedy dovolatel vozidlo bez předchozího souhlasu převedl na svědka Č. v době, kdy jeho vlastníkem byla společnost Š., s. r. o., přivlastnil si úmyslně věc cizí, která mu byla svěřena, a způsobil dané společnosti škodu.
K ostatním námitkám nutno podotknout, že na jedné straně jimi dovolatel napadá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když tvrdí, že toto je nedostatečné a nepřezkoumatelné. Dovolací soud ovšem upozorňuje v této souvislosti na § 265a odst. 4 tr. ř., který stanoví, že dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Na druhé straně pak dovolatel ve svém podání brojí proti soudy učiněným skutkovým zjištěním s tím, že nabízí jinou verzi skutkového děje. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že se takto jedná výhradně buď o námitky procesní nebo směřující vesměs výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, jimiž se ovšem tomuto soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zabývat nepřísluší. Nadto je třeba uzavřít, že učiněná skutková zjištění tak, jak k nim soudy během řízení dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i v tomto směru jsou jejich závěry přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka