U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o
dovolání, které podala obviněná E. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 To 189/2014, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T
167/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 5
T 167/2010, byla obviněná E. M. na skutkovém základě, že
„v době od 7. 7. 2010 nejméně do 4. 10. 2010, kdy jí bylo sděleno podezření,
neumožňovala jako matka pravidelný styk své nezletilé dcery, s jejím otcem T.
H., přesto, že o úpravě styku bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v
Českých Budějovicích, č. j. 11 P 14/2007-86, ze dne 17. 10. 2008, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 19 Co 46/2009-137, ze
dne 28. 4. 2009, který nabyl právní moci dne 4. 6. 2009, a vzhledem k tomu, že
styk otce s nezletilou nebyl umožňován, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
8, sp. zn. P 265/2009, ze dne 8. 12. 2009, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze, č. j. 19 Co 164/2010-228, ze dne 19. 5. 2010, který nabyl právní
moci dne 7. 7 2010, nařízen výkon rozhodnutí a za neuskutečněné styky nezletilé
s otcem byly matce R. V., nyní E. M. uloženy pokuty v celkové výši 30 000,-
Kč“,
uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku. Za to byla podle § 337 odst. 4
trestního zákoníku, za použití § 81 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzena k
trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 82 odst. 1
trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 To 189/2014,
jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 9. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc)
trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž
uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K
tomu uvedla, že v dokazování nebylo dostatečně prokázáno, že svým jednáním
naplnila skutkovou podstatu odsouzeného přečinu. Soudy hodnotily všechny důkazy
v její neprospěch. Jediný důkaz v podobě výpovědi svědka H. podle ní není
vypovídající, jelikož on dal popud k trestnímu stíhání, a to jako odvetu za
vymáhání výživného na dceru. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6
Tdo 1426/2003 obviněná namítla, že nebyly splněny podmínky pro to, aby řízení
proti ní bylo vedeno jako proti uprchlé, když její pobyt ve Š. není veden
snahou se jakkoliv vyhýbat trestnímu řízení či se tam skrývat před orgány
činnými v trestním řízení. Dále poukázala na to, že pan H. nejeví o styk s
dcerou zájem, naopak z dopisu předloženého odvolacímu soudu vyplývá, že je
ochoten „vyměnit“ styk s dcerou za placení výživného, kterým je povinen. Soudy
by rovněž s ohledem na § 867 odst. 2 občanského zákoníku měly věnovat patřičnou
pozornost názoru dcery, která také nemá o styk s otcem zájem, jelikož jí již
bylo 12 let. Bez zjištění názoru dcery nebylo možno objektivně dospět k závěru,
zda došlo k naplnění skutkové podstaty odsouzeného přečinu, a to i z aspektu
subsidiarity trestního práva. S ohledem na uvedené jsou podle obviněné skutková
zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a je tak naplněn
uplatněný dovolací důvod.
Obviněná proto navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 To 189/2014, jakož i rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 5 T 167/2010.
Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h
odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl,
že vzhledem k povaze obviněnou uplatněných námitek se k němu nebude věcně
vyjadřovat.
Obviněná E. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou, a
byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního
stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i
ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně
vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za
prokázané. K závěru o vině dovolatelky dospěl po logické analýze provedeného
dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1
tr. řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a
na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní
posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2
tr. řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Nelze tedy říci, že by byl v
projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl
toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud pouze na okraj poznamenává, že mimo dovolací důvody stojící
námitka obviněné ohledně nepřípadnosti řízení proti uprchlému je rovněž zcela
lichá. Obviněná totiž po velmi dlouhou dobu, jak dokazuje e-mailová
korespondence mezi ní a soudem, se chovala tak, aby co nejvíce oddálila
meritorní ukončení předmětné trestní věci, byla pro soud nedosažitelnou. Jinak
nelze hodnotit její deklarované pobyty na nespecifikovaných místech v horách,
neochotu převzít jedině do vlastních rukou určené soudní písemnosti.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněné E. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký