3 Tdo 1527/2017-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o dovolání
podaném T. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2017, sp.
zn. 6 To 252/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 74/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 9 T 74/2017, byl
T. J. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku,
a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ačkoli byl
rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 21. 10. 2010, sp.
zn. 101 T 173/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.
12. 2010, sp. zn. 5 To 521/2010, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2010,
odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou,
který vykonal dne 24. 3. 2015, přesto dne 28. 2. 2017 v době kolem 18:14 hodin,
v O.-K., na ul. V., před autosalonem značky Jaguar a Land Rover, poblíže zde
zaparkovaného tahače s návěsem určeným k přepravě osobních automobilů a posléze
na něm jednak slovně, jednak za použití násilí, spočívajícího v tahání za
vlasy, kousnutí do nosu, úderů do paží, cloumání, tahání za trup a za kabelku,
visící na předloktí ruky, nutil poškozenou S. K. i přes její opakovaně
vyslovený nesouhlas a fyzický odpor k sestoupení z návěsu, odchodu z místa a
řešení jejich předchozího druhovského vztahu, poškozené strhl z předloktí
kabelku s peněženkou, ve které byl vložen občanský průkaz, průkaz pojištěnce,
kosmetika, písemnosti v celkové hodnotě 1.000 Kč, kdy poškozením kabelky
způsobil další škodu 120 Kč, následně v úmyslu poškozenou přimět k nastoupení
do motorového vozidla tov. zn. Fiat Ducato, řízeného J. Z., z místa i s
odcizenou kabelkou odjel a tímto jednáním, odcizením věcí, způsobil S. K. škodu
ve výši 1.000 Kč a zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání nosu s
drobnými oděrkami kůže a ránou po kousnutí, kteréžto zranění si vyžádalo
jednorázové ošetření v Městské nemocnici Ostrava a léčení v délce do 7 dnů. Za
uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229
odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obviněného a příslušného státního zástupce rozhodl Krajský soud v
Ostravě unesením ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 6 To 252/2017, tak, že je jako
nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a
to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že svým
jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku. V době incidentu již byla tma, jedinou prokazatelnou
osobou na místě byl svědek J. G., který uvedl, že přesně neviděl, co se děje.
Jen nějakou ženu slyšel křičet. Krom toho, ulice V. se nachází v oblasti, kde
žije mnoho nepřizpůsobivých občanů a různé hlasité spory jsou zde časté a
zpravidla nevzbuzují veřejné pohoršení. Dokazováním poté nebylo prokázáno, že
by v době incidentu byly na místě ještě nějaké další osoby. Ani přítomný svědek
neuvedl, že by jej dané jednání nějak pobouřilo. Pokud jde dále o přečin
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, tak na straně
obviněného zcela absentuje úmysl zmocnit se cizí věci. S poškozenou měl
obviněný přátelský vztah a pouze doufal, že si poškozená pro kabelku přijde.
Když se toto přání obviněného nesplnilo, ihned učinil kroky k navrácení věci.
Obviněný rovněž namítl, že se nedopustil přečinu vydírání podle § 175 odst. 1
tr. zákoníku. Poškozená zejména měla lhát o průběhu incidentu, neboť při své
výpovědi zcela vynechala tu část, kdy i po dané události byla s obviněným v
kontaktu a strach neměla. Celkově tedy v jednání obviněného nelze spatřovat
takový stupeň společenské škodlivosti, aby se mohlo jednat o trestné jednání.
Samotné kousnutí do nosu poté mělo být posouzeno jako přestupek. Závěrem
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu
předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve
stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. Následně uvedl, že
shodné námitky obviněný uplatňoval již v dřívějších fázích trestního řízení.
Dále pak konstatoval, že ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný
poškozenou na místě veřejnosti přístupném fyzicky napadal, přičemž rozhodně
nešlo o bezvýznamný konflikt drobné povahy. Krom slovního projevu ji tahal za
vlasy, kousl do nosu, bouchal do paží, cloumal s ní, tahal ji za kabelku a za
trup. Samotná okolnost, že se incident odehrál v oblasti, kde podle obviněného
žijí nepřizpůsobiví občané, ještě neznamená, že jeho jednání je beztrestné,
neboť uvedená okolnost sama o sobě nevylučuje, že šlo o místo veřejnosti
přístupné a že se na daném místě běžně nachází také jiní než nepřizpůsobiví
občané. Nutil-li pak prostřednictvím násilného jednání poškozenou k tomu, aby
ho následovala, byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §
175 odst. 1 tr. zákoníku. Výhradu obviněného, že jeho jednání nedosahovalo
patřičné společenské škodlivosti, státní zástupce považuje za neopodstatněnou.
Zejména s přihlédnutím, že se obviněný dopustil více trestných činů a
poškozenou fyzicky poranil. Pokud jde o přečin krádeže podle § 205 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, tak státní zástupce připomenul, že pachatel
získal možnost trvalé dispozice s cizí věcí a současně vyloučil dispozici
vlastníka s ní. Přitom není rozhodné, jak s věcí dále naložil, byť by ji
poškozené vrátil. Obstojí tedy rovněž závěr o naplnění znaků skutkové podstaty
přečinu krádeže. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší
soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
de facto totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V
podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy
prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné
části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal
nesprávné hodnocení důkazů (zejména vyhodnocení celé situace, kdy orgány činné
v trestním řízení na jeho počínání nahlížely jako na porušení zájmů chráněných
trestními předpisy, zatímco se ve skutečnosti mělo jednat o obdobu bouřlivější
partnerské hádky) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro
něj příznivou a od skutkových zjištění odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně v podstatě
ztotožnil, přitom ve svém rozhodnutí důsledně rozvedl jednotlivé důkazy, jež
byly ve věci provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z
jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného
vycházel (srov. zejména str. 9 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). V
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v
pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je
zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními
prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy
vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst.
5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady
trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý
proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento
požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci
za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a
přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a
obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv.
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními,
který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění,
která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího
soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. obviněný sice uplatnil námitky stran absentujících obligatorních znaků
skutkových podstat označených trestných činů, avšak i v tomto ohledu povětšinou
odkazoval na nesprávně vyhodnocený proces dokazování a chybně dovozená skutková
zjištění. Nadto lze ve stručnosti doplnit (jak ostatně přiléhavě podotkl státní
zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného), že obviněný poškozenou
slovně i fyzicky napadal, tahal ji za vlasy, bouchal ji do těla, cloumal s ní,
tahal ji za kabelku a kousl ji do nosu, přičemž v tomto ohledu je bezvýznamné,
zda se v přilehlé oblasti, kde se incident odehrál, nejedná o nikterak
výjimečné jednání. Ve věci bylo oprávněně dovozeno, že se jednalo o místo
veřejnosti přístupné a tudíž s přihlédnutím k charakteru jednání obviněného
nevznikají pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za místo veřejnosti přístupné ve smyslu
přečinu výtržnictví se přitom zpravidla považuje každé místo, kam má přístup
široký okruh lidí individuálně neurčených, přičemž se nevyžaduje, aby se
ostatní lidé skutečně vyskytovali na tomto místě v době spáchání činu.
Podstatným faktorem zůstává, že místo je přístupné širšímu okruhu osob, jeho
poloha umožňuje vizuální i zvukové vnímání dějů na něm probíhajících apod.
Pokud navíc obviněný násilím nutil poškozenou, aby mu byla po vůli a
následovala jej, netřeba rozporovat ani skutkovou podstatu přečinu vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Trestného činu vydírání se totiž dopustí ten,
kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby
něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného
činu vydírání tedy spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco
konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké
újmy, kdy samotný čin je dokonán již násilným jednáním (nebo pohrůžkou násilí
nebo jiné těžké újmy), aniž by se vyžadovalo, aby pachatel dosáhl toho, co
sledoval. Rovněž ohledně přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. zákoníku lze konstatovat, že obviněný násilným jednáním získal do své
dispozice kabelku poškozené, která ji měla při sobě, přičemž v daném kontextu
již není rozhodné, zda ji obviněný opravdu zamýšlel poškozené vrátit jakmile by
si pro ni přišla, když takto (podle verze obviněného) se mělo jednat o zamínku
k pozdějšímu setkání.
Pokud se obviněný domníval, že jeho jednání nemělo být projednáváno v rovině
trestněprávní a mělo na něj být nahlíženo jako na přestupek, tak Nejvyšší soud
stran otázky případné aplikace principu ultima ratio, resp. zásady subsidiarity
trestní represe, připomíná, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož
skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát
rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických
osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního
práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo
82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to
prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k
ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V
projednávané věci bylo podle Nejvyššího soudu zcela správně přihlédnuto ke
skutečnostem, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty až tří
trestných činů a že se taktéž nezdráhal poškozenou fyzicky napadat, jakož ji i
pokousáním poranit.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a
srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného
jednání jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu