3 Tdo 153/2025-923
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný MVDr. Rudolf Skandera, trvale bytem Dubeckého 742/1, 107 00 Praha 7 – Dubeč, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, č. j. 6 To 246/2024-874, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 35/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2024, č. j. 66 T 35/2021-854, bylo uloženo zabrání náhradní hodnoty, a to finančních prostředků na účtu č. XY vedeného na jméno společnosti RENAGOLD s.r.o., a to až do výše 37 000 Kč, když hodnota finančních prostředků k 31. 5. 2024 činila 24 104,90 Kč.
2. Stížnost obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2024, č. j. 6 To 246/2024-874, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. V něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že zabrání se vztahovalo k finančním prostředkům, jejichž vlastníkem však není společnost RENAGOLD s.r.o. (dále jen RENAGOLD), nýbrž banka, která pro RENAGOLD vede účet. Dovolatel odmítl argumentaci stížnostního soudu, že prvostupňové rozhodnutí je pouze nesprávně formulováno, neboť jde o podstatnou otázku, jež má vliv na to, kdo je či není účastníkem řízení. Obviněný upozornil, že ve vztahu klienta s bankou je vlastníkem finančních prostředků vždy banka a klient pouze vlastníkem pohledávky na výplatu zůstatku z účtu. Napadeným rozhodnutím tak došlo k zabrání finančních prostředků subjektu, který vůbec nebyl účastníkem řízení. Obviněný navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno.
4. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil, že v trestní věci obviněného bylo již konáno dovolací řízení, které se týkalo mimo jiné jeho viny a trestu. Nejvyšší soud tehdy neshledal žádné vady, takže ve vztahu k obviněnému neexistuje ani vada související s následným výrokem o uložení ochranného opatření zúčastněné osobě, což je předmětem nynějšího dovolacího řízení. Pokud nebylo na podkladě předchozího dovolání rozhodnuto o zrušení výroku o vině, nepřichází v úvahu postup o využití beneficia cohaesionis ve vztahu k zúčastněné osobě. Obviněného se bezprostředně dotýká výrok o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech, nemůže však podat dovolání ve prospěch či v neprospěch spoluobviněného anebo zúčastněné osoby. V tomto ohledu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017.
5. Pouze jako obiter dictum státní zástupce doplnil, že soud je v případě rozhodování o zabrání náhradní hodnoty povinen objasnit, o jakou věc se původně jednalo, komu patřila, a to i pokud jde o peněžní prostředky na účtech, jež je třeba konkretizovat výší částky a úložním účtem. Přisvědčil dovolateli, že vklady na účtech přecházejí do majetku banky a mezi majitelem účtu a bankou pak vzniká závazkový vztah. Peněžní prostředky na účtu tak nejsou v majetku majitele účtu a pokud pachatel neoprávněně odčerpal peněžní prostředky z účtu, vznikla škoda peněžnímu ústavu, nikoli majiteli účtu. Společnost RENAGOLD tedy sice nebyla vlastníkem peněžních prostředků, současně však pouze ona mohla vůči bance uplatnit svou pohledávku na výplatu zmíněných peněžních prostředků z účtu. Zabranou náhradní hodnotou je tak pohledávka odpovídající částce 37 000 Kč. Vzhledem k tomu, že obviněný tuto částku převedl na bankovní účet společnosti RENAGOLD s.r.o., a poté došlo k jejímu zcizení, byly splněny podmínky pro zabrání náhradní hodnoty ve výši 37 000 Kč. Banka sama žádné peněžní prostředky na svůj bankovní účet neobdržela, logicky jí proto nesvědčila žádná pohledávka, takže nemohla mít ani postavení zúčastněné osoby. Nižší soudy proto nepochybily, pokud rozhodly o zabrání náhradní hodnoty, totiž peněžních prostředků na bankovním účtu společnosti RENAGOLD s.r.o. Učinily tak správně ve veřejném zasedání konaném k návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření.
6. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako dovolání podané osobou neoprávněnou. Navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s konáním neveřejného zasedání státní zástupce vyslovil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání
7. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř., bylo však podáno neoprávněnou osobu. Podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může dovolání podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Tato podmínka však u výroku, jímž byla zabrána věc osobě odlišné od obviněného, splněna není, neboť takový výrok se týká subjektu odlišného od obviněného. To platí i v případech, kdy by obviněná osoba byla jediným společníkem či beneficientem subjektu, jemuž byla nějaká věc zabrána, neboť majetková propojenost sice může mít za následek, že dopad zabrání věci může zprostředkovaně zasáhnout i majetkovou sféru obviněného, na majetkové a personální oddělenosti obou to však nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017).
8. Obviněný tedy není oprávněn napadnout dovoláním výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě, ať už je jí RENAGOLD (jak dovozují nižší soudy) anebo banka, u níž má RENAGOLD veden svůj účet (jak dovozuje obviněný).
9. Nad rámec uvedeného a pouze pro úplnost je možno dodat, že lze přisvědčit stížnostnímu soudu, že formulace soudu prvního stupně není přesná, na práva a povinnosti kohokoliv to však nemá žádný vliv. Formálně správně by patrně měla být zabrána pohledávka RENAGOLDu vůči bance. Každá pohledávka však má svou materiální náplň, a to jsou zde peníze deponované na konkrétním bankovním účtu, respektive k tomuto účtu připisované. Bylo-li by formálně zcela čistě vysloveno zabrání pohledávky RENAGOLDu, pak by banka provedla tutéž operaci, jako když bylo formálně nepřesně rozhodnuto o zabrání peněz.
Z hlediska práv banky coby formálního vlastníka peněz na účtu je zcela lhostejné, jakým způsobem dojde rozhodnutím o zabrání ke změně struktury jejího majetku. Došlo-li by k zabrání pohledávky RENAGOLDu, pak právo na její výplatu by realizoval stát a banka by mu obsah pohledávky vyplatila. Z hlediska ekonomické situace by tak došlo k poklesu bankovních aktiv (peníze banky vyplacené věřiteli, tj. státu), což by bylo kryto poklesem pasiv (zánik závazku banky vůči věřiteli) a celková její bilance by se nijak nezměnila.
Stejný efekt je dán i při formálně nepřesném postupu spočívajícím v zabrání peněz. Bance poklesnou aktiva (odevzdá konfiskované peníze státu) a současně se její závazek vůči RENAGOLDu vyprázdní na nulu (respektive se sníží v rozsahu konfiskování peněz státem). Z hlediska bilance i práv je tak bance zcela jedno, zda zabrání proběhne formálně tak či onak. Banka je zde pouhým operátorem transakce, dopad obou variant je pro ni stejný a ani jedna z variant nijak nezasahuje její práva. Starostlivost obviněného je tak jen přepjatým formalismem a péčí o blaho třetích osob, jejichž práva však nejsou nijak zasažena.
10. Navíc i nepřesná formulace okresního soudu znamená fakticky zabrání pohledávky. Peníze na účtu totiž nejsou fyzickým předmětem uzavřeným v nějaké oddělené schránce, z níž by je banka vyňala a předala věřiteli – tj. nositeli nároku na vyplacení zůstatku na účtu, ať již by jím byl majitel účtu anebo stát. Banka tedy k realizaci rozhodnutí o zabrání (ať již v té či oné variantě) učiní naprosto stejné kroky, kdy z agregované masy genericky určených peněz (navíc z většiny v nehmotné podobě peněz žirárních) vyčlení nominál, na který zní rozhodnutí o zabrání (opět ať již v té či oné podobě) a ten buď převede na jiný účet, anebo jej transformuje v hmotné peníze, které fyzicky předá subjektu, jenž na ně má nárok. Z hlediska banky tak jde v obou variantách o úhradu jejího závazku, nikoliv o odnětí fyzicky existujícího předmětu. IV.
Způsob rozhodnutí
11. Z popsaných podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako dovolání podané osobou neoprávněnou. Učinil tak v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů