dovolání, které podal obviněný A. M., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 282/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 159/2010, a
rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 17 T 159/2010,
byl obviněný A. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009
(dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že
„jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o.,
se sídlem v T., O., uzavřel v blíže neupřesněné době v červnu 2006 ve Z., ulice
K., v sídle obchodní společnosti OJ-REKOP, s. r. o., s touto společností ústní
dohodu o dodávkách stavebního materiálu určeného na rekonstrukci sklepních
prostor pivnice U. ve Z., N. V. třídě, s tím, že na položky vyšší než 10.000,-
Kč mu bude vystavena faktura, položky nižší bude hradit přímo na pokladně, a
dále že dodávku stavebních, zejména obkladačských, prací a příslušného
materiálu bude provádět L. H., za kterého v zastoupení uzavřel s obchodní
společností FLAMINGO-TR, s. r. o., smlouvu o dílo Z. H., a to vše od počátku s
úmyslem své závazky nesplatit, neboť si byl velmi dobře vědom, že vzhledem ke
svým splatným závazkům nebude schopen tyto nové závazky řádně a včas ve lhůtách
splatnosti hradit, když tímto svým jednáním způsobil poškozené obchodní
společnosti OJ-REKOP, s. r. o., škodu v hodnotě dodaného materiálu a práce
doložené celkem šesti fakturami ve výši 161.169,50 Kč a poškozenému L. H. za
totéž způsobil škodu v celkové výši 177.969,- Kč, která je doložena celkem
dvěma fakturami, přičemž po lhůtách splatnosti před doručením usnesení o
zahájení trestního stíhání zaplatil z výše uvedených částek poškozené OJ-REKOP,
s. r. o., 16.273,50 Kč a poškozenému L. H. částku 127.982,- Kč“.
Za výše uvedenou trestnou činnost a sbíhající se zločin vydírání dle § 175
odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného
od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterým byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 43/2010, byl
obviněný A. M. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož
výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 4 (čtyř) roků s tím, že se nad obviněným vyslovuje dohled.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost spočívající v
tom, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil výše zmíněným poškozeným
OJ-REKOP, s. r. o., a L. H., jakož i poškozené z rozhodnutí Okresního soudu v
Sokolově ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 43/2010, škodu, kterou jim trestnými
činy způsobil, a dále aby předkládal probačnímu úředníku doklady a s tímto
řádně spolupracoval.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně obviněného A. M. zrušen
výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 2010, sp.
zn. 4 T 43/2010, jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit
poškozenému L. H., škodu ve výši 49.987,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená OJ-REKOP, s. r. o., se sídlem Z., K., odkázána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 17 T
159/2010, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku, o němž
rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 282/2011,
a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Obviněný namítl, že měl a má v úmyslu své závazky vůči poškozeným hradit. Podrobně rekapituluje skutkový děj a v této souvislosti polemizuje se
skutkovými závěry soudů obou stupňů, kdy mimo jiného uvádí, že své závazky vůči
poškozeným uhradil v částce 184.255,50 Kč, navíc směnka ze dne 15. 8. 2006
sloužila k zajištění závazku jak vůči poškozenému L. H., tak společnosti
OJ-REKOP, s. r. o. Uvedl, že v zásadě neupírá soudům právo reagovat na stav,
kdy nejsou pohledávky hrazeny řádně a včas, nicméně má zato, že soudy tuto
reakci realizují a mají realizovat v rámci civilního řízení, nikoli trestního. Jako podnikatel se dostal do ekonomicky složité situace, kdy se mu nedařilo
hradit závazky řádně a včas. Na druhou stranu, pokud má dlužník vážný úmysl své
závazky hradit, nezbývá mu, než si tyto prostředky obstarat prací. Je pak zcela
logické, že se snažil zůstat ekonomicky aktivní a uchovat si možnost získávat
prostředky na úhradu svých závazků. Pokud by tak nečinil, vzal by svým
věřitelům prakticky šanci vymoci své pohledávky zpět. Skutečnost, že čelil
podnikatelskému neúspěchu, nemůže pak odůvodňovat závěr o trestní odpovědnosti
v dané věci. Zpochybňuje závěr soudů v tom směru, že svým jednáním naplnil
skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., maje za to, že v dané věci se jedná o nesplnění závazku z
obchodněprávních vztahů, konkrétně závazků ze smlouvy s poškozenou společností,
kterou obviněný, resp. společnost FLAMINGO-TR, s. r. o., uzavřeli s OJ-REKOP,
s. r. o., jejím jednatelem panem H. ústně počátkem roku 2006, a její platnost a
vznik smlouvy nebyly z jeho strany zpochybňovány, a proto nelze opožděné
zaplacení kupní ceny kriminalizovat. Dále uvedl, že nedostatky se vztahují na
všechna stádia trestního řízení, počínaje sdělením obvinění, a včetně žaloby
státního zástupce. V popisu skutku totiž nejsou uvedeny okolnosti odpovídající
všem zákonným znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je sice pravdou, že
nestačil zcela zaplatit cenu odebraného zboží. Nezaplacení ceny zboží však není
škodou, tedy rozhodně nedošlo k naplnění zákonného znaku "způsobení škody"
vylákáním zboží od poškozeného. Navíc bylo-li poškozeným již v průběhu prací
známo, že má finanční potíže, resp. že má další dluhy, a přesto se rozhodli ve
vzájemných obchodních vztazích pokračovat, bylo to jejich dobrovolné
rozhodnutí. Do tohoto rizika vstupovali poškození zcela vědomě. Obviněný je
proto přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by uvedl poškozenou společnost
OJ-REKOP, s. r. o., či poškozeného L. H. v omyl, ani nejednal v podvodném
úmyslu nezaplatit poškozeným kupní cenu za odebrané zboží resp., pokud jeho
jednání bylo posouzeno jako trestný čin, jedná se dle jeho názoru o hypertrofii
trestní represe a nerespektování zásady ultima ratio. Stejně tak je nutné v
daném případě respektovat zásadu subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen,
že pokud došlo k pochybení na jeho straně, lze toto posuzovat pouze v rovině
občanskoprávní, kdy jeho jednání nelze sankcionovat v mezích trestních norem. V
dané situaci pak soud nepřihlédl k ustanovení § 12 odst. 2 zákona č.
40/2009
Sb., trestního zákoníku, s účinností od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“),
dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S ohledem na tuto
skutečnost lze pak mít za to, že v kontextu shora uvedených skutečností je pro
něho nová právní úprava příznivější.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení a s ním i
rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení nebo rozhodl tak,
že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedl, že skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu,
kterou bez dalšího převzal i odvolací soud, obsahuje veškeré skutkové
okolnosti, jež vystihují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., včetně zákonem požadované úmyslné formy
zavinění dle § 4 písm. b) tr. zák. Pokud byl obviněný již v době odběru
stavebního materiálu srozuměn s tím, že firma FLAMINGO-TR, s. r. o., nebude
schopna s ohledem na předchozí závazky faktury vystavené poškozenými řádně a
včas uhradit, uvedl své obchodní partnery v omyl, přičemž škodu zde představuje
objem finančních prostředků, který nebyl uhrazen ve lhůtě splatnosti faktur. Z
trestněprávního úhlu pohledu je pak irelevantní, zda došlo k nějakým platbám po
lhůtě splatnosti faktur, stejně jako vystavení směnek, neboť její vystavení
samo o sobě náhradu škody neřeší, ale pouze vytváří lepší podmínky k jejímu
vymáhání.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného A. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To
282/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné
hodnocení důkazů (především faktur, směnek a dalších listinných důkazů, a dále
výpovědi svědků, především pak svědka Z. H. a poškozeného L. H.) a poukazoval
na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitky týkající se
okolností vystavení směnky ze dne 15. 8. 2006 a uznání dluhu ze dne 20. 10.
2006, resp. k jakému účelu sloužily a kdo se jejich prostřednictvím mohl
domáhat plnění; námitky týkající se solventnosti společnosti FLAMIGO-TR, s. r.
o.; námitky vztahující se k ústně uzavřené smlouvě mezi obviněným a společností
FLAMINGO-TR, s. r. o.), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že v rámci řízení nebylo prokázáno, že by
se dopustil trestného činu podvodu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy
obviněný uvedl, že se žádného protizákonného jednání nedopustil, měl v úmyslu
své závazky vůči poškozeným splnit, z tohoto důvodu také zůstal ekonomicky
aktivní, aby si tak uchoval možnost získávat prostředky na úhradu svých
závazků, kdy zdůraznil, že poškození do obchodních vztahů s ním vstupovali
dobrovolně a zcela vědomě; dále pak obviněný uvádí, že směnka měla sloužit k
zajištění závazku, který spočíval v neuhrazených fakturách vůči poškozenému L.
H. a společnosti OJ-REKOP, s. r. o., kdy poškozený L. H. měl možnost se domoci
jejího plnění, na vystavenou směnku pak obviněný uhradil 40.000,- Kč, což
dokazuje jeho úmysl zlepšit právní postavení věřitele, kdy tento se mohl
rozhodnout, zda bude pohledávku vymáhat po společnosti či po fyzické osobě, což
mimo jiné ukazuje, že se jednalo o vztah mezi dvěma podnikateli).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitky, v rámci kterých obviněný
namítal, že svědek P. M. na předmětný automobil vydal inzerát, v němž bylo
uvedeno, že automobil je nehavarovaný, a s tím související námitka, že tento
vysvětlil, že označení „nehavarované“ odpovídalo momentálnímu stavu předmětného
vozidla. Tyto námitky se zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť
jsou z hlediska právního posouzení jednání obviněného, kteréžto spočívalo ve
zprostředkování prodeje vozidla, zcela irelevantní.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však
podřadit další námitky obviněného, zejména námitku, že v popisu skutku nejsou
uvedeny okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1. odst. 2 tr. zák., konkrétně znaku „uvedení někoho v omyl“
a znaku „způsobení škody“, stejně jako námitku absence subjektivní stránky, tj.
úmyslu nezaplatit či způsobit škodu.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku škodu nikoli malou.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se
poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Škodou na cizím majetku je
újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy
úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co
by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné
rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je
způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen
vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a
skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité
okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se
může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu
jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je
jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i
konkludentním jednáním. Jde o úmyslný trestný čin (§ 4 tr. zák.). Čin je
dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za škodu nikoli malou se považuje
škoda v částce nejméně 25.000,- Kč.
Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, je podstatou jednání
obviněného skutečnost, že v přesně nezjištěné době v červnu 2006 obviněný jako
jediný společník a jednatel společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., uzavřel s
OJ-REKOP, s. r. o., ústní dohodu o dodávkách stavebního materiálu s tím, že
stavební práce bude provádět L. H., za něhož v zastoupení uzavřel smlouvu o
dílo s FLAMINGO-TR, s. r. o., Z. H., a to za situace, kdy se společnost
FLAMENGO-TR, s. r. o., nacházela ve špatné finanční situaci, neboť nebyla
schopna v období celého roku 2006 řádně hradit své závazky.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a
správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, tyto
náležitým způsobem zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a
„nepochybil, pokud dospěl k závěru o vině obžalovaného“ (str. 2 napadeného
usnesení).
Jak správně uvedl státní zástupce, otázka jakýchkoli plateb po lhůtě splatnosti
jednotlivých faktur není pro posouzení jednání obviněného z hlediska skutkové
podstaty trestného činu podvodu relevantní, neboť škoda byla způsobena
neuhrazením faktur vystavených poškozenými řádně a včas. Poměr finančních
prostředků, které nebyly vynaloženy na zaplacení vystavených faktur k datu
jejich splatnosti, jsou pak škodou, která byla tímto jednáním způsobena.
Jakékoli plnění po splatnosti vystavených faktur je pak třeba posuzovat jako
náhradu již způsobené škody.
Stejně tak je v dané situaci nepodstatná okolnost, že obviněný vystavil dne 20.
10. 2006 směnku a písemné uznání dluhu ve prospěch společnosti FLAMINGO-TR, s.
r. o. Přestože lze toto jeho jednání chápat jako snahu o zlepšení
vymahatelnosti dluhu, je třeba vzít v potaz, že k němu došlo za situace, kdy se
obviněný, resp. společnost FLAMINGO-TR, s. r. o., nacházela v tak tíživé
finanční situaci, že nebyla sto jakkoli náhradu způsobené škody řešit, ale
toliko prodloužila promlčecí dobu, resp. oddálila možnost vymoci závazek soudní
cestou. O závažnosti finanční situace svědčí i to, že probíhalo nejméně pět
exekučních řízení souvisejících se závazky společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., z
doby předcházející.
Obviněný si v době uzavření ústní dohody se společností OJ-REKOP, s. r. o.,
musel být vědom, že se nachází v takové ekonomické situaci, která mu
neumožňovala svým závazkům včas a řádně dostát, a přesto nadále s tímto vědomím
uzavíral smluvní dohody s obchodními partnery. Tímto jednáním uváděl své
obchodní partnery, tj. poškozené v omyl. Argumentace obviněného, že poškození
si byli v podstatě vědomi jeho nepříznivé finanční situace, a přesto s tímto
vědomím vstupovali i nadále do obchodních vztahů s ním, kdy uvedl, že poškození
„vstupovali do tohoto rizika“ vědomě, je zcela nepřípadná, neboť povědomí
poškozeným o jeho finanční situaci či míra jejich znalosti ekonomické situace
nezbavuje obviněného odpovědnosti za takové jednání. Navíc se jedná o
spekulaci. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „poškození nebyli
informováni o nedobrých ekonomických vztazích firmy FLAMINGO-TR, s. r. o.,
která byla též v průběhu realizací zakázky nahrazována i aktivitami
obžalovaného jako fyzické osoby“ (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně).
S tímto souvisí i otázka subjektivní stránky trestného činu, resp. námitka její
absence. Nalézací soud konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém dle §
4 písm. b) tr. zák., neboť „musel vědět, že neplnění závazků ve lhůtách
splatnosti je jednáním, které není v souladu s trestním zákonem a pro případ
takovéhoto chování byl srozuměn s případnými následky“ (str. 6 rozsudku soudu
prvního stupně).
Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán v úmyslu nepřímém, jestliže
pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a
pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se
všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší
je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění
má za následek vyšší trest (§ 31 odst. 1, § 3 odst. 4 tr. zák.). Základním
rozdílem mezi úmyslem přímým a nepřímým je skutečnost, že u nepřímého úmyslu
nemusí být způsobení škodlivého následku přímým cílem pachatele. Obviněný jako
podnikatel byl zcela jistě obeznámen s případnými následky nezaplacení
vystavených faktur. Nejvyšší soud se přiklání k závěru soudů v tom smyslu, že
jednání obviněného cíleně nesměřovalo ke způsobení škodlivého následku, přesto
jej svým jednáním způsobil, neboť přestože si byl vědom své nepříznivé finanční
situace, resp. neschopnosti dostát svým závazkům, tedy uhradit faktury v
řádných termínech jejich splatnosti, zcela vědomě nadále uzavíral obchodní
smlouvy, aniž by na svou situaci případné obchodní partnery upozornil.
V této části tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného neopodstatněným.
Obviněný dále namítl, že pokud by bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin,
jedná se o hypertrofii trestní represe a nerespektování zásady ultima ratio,
kdy soud v dané věci nepřihlédl k ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), dle
kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Je namístě uvést, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen
podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní
funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především
prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze
protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují
znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást
systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na
ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy
upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde
prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke
spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených
hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele
trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím
sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve
všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát
rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických
osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných
právních odvětví (občanského práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních
prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Nalézací soud se s touto námitkou vypořádal v rámci odůvodnění rozsudku na str.
5, kdy uvedl, že „si je vědom reálného ekonomického prostředí v České
republice, kdy je běžná situace neplnění závazků řádně a včas. Takovýto stav
však nemůže být ze strany soudu obecně schvalován a je nutno na tento reagovat.
Projednávaná trestná činnost je svou povahou sporem obchodněprávním, neboť byly
uzavírány smlouvy o dílo, případně o koupi stavebního materiálu. Prvotně by
tyto spory měly být řešeny řízením občanskoprávním. Pokud však soud přihlédl k
okolnostem případu, kdy firma FLAMINGO-TR, s. r. o., dle jiných rozhodnutí se
nechovala ve vztahu k věřitelům očekávaným způsobem, tedy že by platila řádně
za své závazky, bylo nutno užít i předpisů trestněprávních“. K danému postupu
soud přistoupil zejména s ohledem na probíhající exekuční řízení vedená proti
společnosti FLAMINGO-TR, s. r. o., stejně jako obviněnému coby fyzické osobě,
neboť jako fyzická osoba řádně a včas nehradil své závazky z období let 2002 až
2006.
Nejvyšší soud se k tomuto závěru přiklonil a neztotožnil se tak s argumentací
obviněného, že jeho jednání nemělo povahu trestného činu podvodu.
Obviněný v rámci dovolání rovněž vyslovil přesvědčení, že nová právní úprava
dle trestního zákoníku je pro něho příznivější.
I k této námitce se již vyslovil nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku a
Nejvyšší soud tento závěr shledává správným. Nalézací soud konstatoval, že
„jde-li o právní úpravu v zákoně č. 40/2009 Sb. - trestním zákoníku, tato není
pro obžalovaného příznivější, neboť při zohlednění výši škody by bylo nutno
aplikovat skutkovou podstatu s přísnějším postihem“ (str. 6 rozsudku nalézacího
soudu).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného A. M. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a