U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o
dovoláních podaných M. M., V. B., P. B. a o dovolání nejvyššího státního
zástupce podaném ve prospěch i neprospěch obviněných M. M., V. B. a P. B. proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 4 T 1/2013, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu obviněných a
nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5.
2017, sp. zn. 9 To 17/2017, zrušuje ve výrocích o trestech.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 4 T
1/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem podvodu spáchaným ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.,
účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. [pod body 1–2 výroku o vině], a trestným činem podvodu spáchaným ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [pod
body 5, 7–9 výroku o vině], a obvinění V. B. a P. B., byli uznáni vinnými
trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [pod body 1–2 výroku o vině], a
trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [pod body 5, 7–8 výroku o vině], když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. M. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Obviněný V. B. byl
za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří roků. Obviněná P. B. byla za uvedenou trestnou činnost
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto
uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté byli
poškození se svými nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byli obvinění M. M., V. B. a P.
B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky, podrobně popsané
ve výrokové části citovaného rozsudku, neboť v žalobním návrhu uvedené skutky
nejsou trestným činem. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. poté byli poškození
se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných M. M., V. B. a P. B., o odvolání příslušného státního
zástupce a o odvolání poškozeného P. Ř., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněných
a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a z
podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
ř., napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných v odsuzující části ve
výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
pod body 5, 7–9 výroku rozsudku, v celém výroku o trestu a výroku o náhradě
škody ohledně poškozených Z. K., G. H. a J. H. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté
soud znovu rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem samostatně a dílem ve
spolupachatelství [ad 1) – 3) výroku o vině], a obviněné V. B. a P. B. uznal
vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [ad 1)
– 2) výroku o vině], čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním
spočívajícím v tom, že
při jednáních s poškozenými ohledně poskytnutí peněžní půjčky zajištěnou
nemovitostí, která však nebyla sjednána, ale došlo k uzavření smluv o prodeji a
leasingu nemovitosti, nastolili cíleně neprůhledný stav, při němž využili
naivity poškozených, jejich nedostatečné orientace v právních otázkách a v
nedostatečné znalosti podstatných okolností, zejména finančních otázek, a při
nepravdivosti deklarace o způsobu úhrady kupní ceny v kupní smlouvě o tom, že
kupní cena byla celá poškozeným uhrazena a že vůči kupujícímu nemají žádné
finanční nároky a při absenci ujednání o provizi, její výši a úhradě,
poškozeným neuhradili celou kupní cenu ze smlouvy kupní, když zatajili, že
součástí kupní ceny je i neoprávněná provize pro společnost CS FINANCOVÁNÍ
GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ač ve skutečnosti byla
plněním ve prospěch obžalovaných, a ač tato byla současně promítnuta do zisku
ze smluv leasingových současně uzavíraných (s výjimkou bodu 3 výroku), přičemž
se jedná o následující případy:
1. obžalovaní M. M., V. B. a P. B.
dne 4. 9. 2008 v J., v tehdejším sídle Stavebního bytového družstva občanů,
Dělnická ul. čp. 201, Jičín, IČ 00044733, se záměrem neoprávněně získat provizi
ve výši 350.000 Kč z nemovitosti užívané manželi Z. K. a Z. K., kteří tehdy
byli členy uvedeného stavebního bytového družstva, neboť byli nájemci bytu o
velikosti 1+3M v druhém podlaží domu v ulici A. v N. P., kdy se jednalo o
bytovou jednotu, nacházející se na parcele a pozemku shodného čísla na LV pro
katastrální území N. P., pod příslibem následného uzavření smlouvy o poskytnutí
finanční půjčky ve výši 300.000 Kč, přiměli je k podpisu smlouvy o převodu práv
a povinností, spojených s členstvím v bytovém družstvu (hodnota členských práv
odpovídala částce 850.000 Kč), přičemž manželům K. v daný okamžik poskytli
nepřesné a zavádějící informace, zastírající, že chtějí získat uvedenou
provizi, kterou jim zatajili, přičemž následně jim M. M. předal finanční
hotovost ve výši 15.000 Kč, když poté dne 29. 6. 2009 M. M. smluvně získal
uvedený byt, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a
pozemků do svého osobního vlastnictví, a poté dne 9. 10. 2009 v P. v tehdejším
sídle obchodní společnosti CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp.
1484, IČ 26194198, ve kterém obžalovaní M. M. a P. B. byli jejími jednateli a
zároveň i společníky, předložili manželům K. a jejich synovi P. K. smlouvu o
finančním leasingu č. 1109, vztahující se k dané nemovitosti – bytu, kde
poskytovatelem byl obžalovaný M. M., v daný okamžik zastoupený tehdejší
jednatelkou a společníkem firmy CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., obžalovanou P.
B., čímž nedošlo k vyplacení celé kupní ceny, uvedené v dané smlouvě, když ve
prospěch manželů K. bylo plněno toliko ve výši 368.723 Kč a vznikla jim škoda
ve výši 350.000 Kč,
2. obžalovaní M. M., V. B. a P. B.
dne 4. 12. 2008 v P., v tehdejším sídle obchodní společnosti CS FINANCOVÁNÍ
GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ve které M. M. a P. B.
byli jejími jednateli a zároveň i společníky, se záměrem neoprávněně získat
provizi ve výši 249.143 Kč z koupě nemovitosti ve vlastnictví manželů G. H. a
J. H., tvořené nemovitostí – budovou v obci S. D., dále pozemkem – stavební
parcela, zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj – katastrální pracoviště N. v tehdejší hodnotě 975.000 Kč,
předložili manželům H. k podpisu kupní smlouvu o převodu vlastnictví k uvedeným
nemovitostem, a to ve prospěch kupce – P. B., za údajnou kupní cenu 990.000 Kč,
o níž deklarovali, že byla celá uhrazena, ač se tak nestalo a zatajili, že
součástí kupní ceny je i provize ve výši 374.500 Kč, ač současně tato byla
zahrnuta znovu do zisku z leasingové smlouvy, jež byla současně shodného dne
poškozeným předložena k podpisu, a to pod názvem smlouva o finančním leasingu
uvedených nemovitostí pod č. 2408, kde poskytovatelem leasingu byla právě P.
B., v daný okamžik zastoupená tehdejším jednatelem a společníkem firmy CS
FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., M. M., přičemž tehdy manželům H. poskytli nepřesné
a zavádějící informace, zastírající složení kupní ceny, zejména zatajili to, že
v ní je zahrnuta uvedená provize, čímž nedošlo k vyplacení celé kupní ceny,
uvedené v dané smlouvě, když ve prospěch manželů H. bylo plněno toliko ve výši
740.857 Kč a vznikla jim škoda ve výši 234.143 Kč, která představuje rozdíl
mezi obvyklou cenou nemovitosti a uskutečněným plněním kupní ceny,
3. obžalovaný M. M.
dne 25. 3. 2009 v P., v tehdejším sídle obchodní společnosti CS FINANCOVÁNÍ
GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ve které obžalovaný M.
M. byl jedním z jednatelů a zároveň i společníků, se záměrem neoprávněně získat
provizi ve výši 368.628 Kč z koupě nemovitosti ve vlastnictví V. K., tvořené
nemovitostí – budovou v obci Č., dále pozemky – stavební parcely, zapsaných na
listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj – katastrální
pracoviště P., v tehdejší hodnotě 900.000 Kč, předložil V. K. k podpisu kupní
smlouvu o převodu vlastnictví k uvedeným nemovitostem, a to ve prospěch kupce –
obžalovaného M. M., za kupní cenu 1.020.000 Kč, o níž deklaroval, že byla celá
uhrazena, ač se tak nestalo a zatajil, že součástí kupní ceny je i provize ve
výši 368.628 Kč, kterou nevyplatil, čímž nedošlo k vyplacení celé kupní ceny,
uvedené v dané smlouvě, když ve prospěch V. K. bylo plněno toliko ve výši
651.372 Kč a vznikla jí škoda ve výši 248.628 Kč, která představuje rozdíl mezi
obvyklou cenou nemovitosti a uskutečněným plněním kupní ceny,
přičemž uvedeným jednáním pod body 1–3 způsobili celkovou škodu obžalovaný M.
M. ve výši 832.771 Kč a obžalovaní P. B. a V. B. ve výši 584.143 Kč.
Za uvedenou trestnou činnost, jakož i za trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl
obviněný M. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků,
přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání pěti roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti
spojené s poskytováním a zprostředkováním poskytování půjček, jakož i
poskytováním a zprostředkováním poskytování finančního leasingu. Obviněný V. B.
byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu
výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
čtyř roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti spojené s
poskytováním a zprostředkováním poskytování půjček, jakož i poskytováním a
zprostředkováním poskytování finančního leasingu. Obviněná P. B. byla odsouzena
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto
uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněné uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti spojené s poskytováním a
zprostředkováním poskytování půjček, jakož i poskytováním a zprostředkováním
poskytování finančního leasingu. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. poté byly
poškození se svými nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byli obvinění podle § 226 písm.
b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části
citovaného rozsudku, čímž měli spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Konečně, podle § 253 odst. 1
tr. ř. bylo odvolání poškozeného P. Ř. zamítnuto jako podané osobou
neoprávněnou.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To
17/2017, podle analogie § 259 odst. 3 tr. ř. z opaku a § 259 odst. 2 tr. ř.
doplnil rozsudek ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, tak, že podle § 49
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti uložil obviněnému M. M. na dobu pěti
roků a obviněným V. B. a P. B. shodně na dobu čtyř roků.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017,
a proti rozsudku téhož soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, podali
obvinění M. M., V. B. a P. B. společné dovolání, a to jako osoby oprávněné,
včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro
podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To
17/2017, podal rovněž nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná, včas
a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných
náležitostí. Dovolání přitom bylo podáno v neprospěch i ve prospěch obviněných,
přičemž nejvyšší státní zástupce dovolání podal proti výroku o trestu
napadeného rozhodnutí.
Obvinění M. M., V. B. a P. B. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedli, že
jej podávají z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
rozhodnutí podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž v důsledku
nedostatečných skutkových zjištění došlo k porušení práva obviněných na
spravedlivý proces. Předně namítli, že Vrchní soud v Praze nemohl vydat
„doplňující“ rozsudek (ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017), jelikož
trestní řád takový postup neumožňuje a soudem druhého stupně použitá analogie
možná není. Přestože výrok o trestu zákazu činnosti z rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, zůstal nevykonatelným, je
namístě postupovat ve prospěch obviněných. Dále obvinění poukázali, že ve věci
je přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Byť obvinění reflektují, že Nejvyššímu soudu obvykle nepřísluší zasahovat do
skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně, tak nelze
pominout, že ve věci bylo provedeno množství důkazů svědčících v jejich
prospěch, se kterými se soudy důsledně nevypořádaly, případně z nich žádné
závěry nevyvodily. Jmenovitě se jednalo o doklad o provizi CSFG, notářské
zápisy, anebo o výpovědi svědků P. P., K. D., L. P., J. B., M. H., R. J., R. K., D. P. a A. P. Dovolací řízení se přitom v žádném svém stadiu nenachází mimo
ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tudíž by neobstála ani námitka
nedostatku kompetence ze strany Nejvyššího soudu k přezkumu skutkových
zjištění. Obvinění zdůraznili, že všichni klienti měli dostatečnou možnost si
dokumenty přečíst a dohodu o provizi znali. Stejně tak byli dostatečně
seznámeni se způsobem rozdělování peněz na jednotlivé platby. S odkazem na
výňatky výpovědí poškozených poté obviněným není zřejmé, jak z těchto výpovědí
mohly soudy dospět k závěru, že se všichni poškození shodují v tom, že o žádné
provizi nevěděli. V další části svého dovolání obvinění poukázali, že podle
jejich názoru samotné dosažení prospěchu ze dvou titulů, tedy provize za
zprostředkování a zisk z leasingové smlouvy, není jednáním, které by bylo
postižitelné trestněprávními normami a nijak tedy nenaplňuje skutkovou podstatu
trestného činu podvodu. Stejně tak není nikterak omezena výše prospěchu,
přičemž oprávněnost či neoprávněnost účtování provize za zprostředkování
finančního produktu není otázkou trestněprávní, ale otázkou pro soudy civilní. Obvinění rovněž namítli, že absentuje obligatorní znak skutkové podstaty
trestného činu podvodu uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných
skutečností. Poškození totiž ve skutečnosti obdrželi přesně to, na čem se s
obviněnými dohodli, rozsah plnění odpovídal vzájemné dohodě a nic víc než co
poškození z kupní ceny obdrželi, ani logicky neočekávali. Pokud tedy rozsah
plnění odpovídal dohodě a to včetně vypořádání ceny, nelze v předmětném jednání
spatřovat podvodné jednání ze strany obviněných. Vůle údajných poškozených
přitom byla dostat konkrétní částku, nikoli si fyzicky odnést celou kupní cenu.
To co jim bylo řečeno, bylo dohodnuto a také splněno. Závěrem obvinění navrhli,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017,
sp. zn. 9 To 17/2017, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017,
sp. zn. 9 To 17/2017, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
23. 9. 2016, sp. zn. 4 T 1/2013, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
avšak toto vyjádřením ze dne 14. 12. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto
podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a ve zbytku bylo odkázáno
na podané dovolání nejvyššího státního zástupce. Současně příslušný státní
zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek podal z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř., neboť obviněným byly podle
dovolatele uloženy tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, a současně je napadený výrok
(o trestu) neúplný. Předně ve stručnosti připomenul dosavadní vývoj
projednávané trestní věci a podotkl, že s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, se nelze v plném rozsahu ztotožnit,
neboť je již od okamžiku vyhlášení zatížen věcnou chybou spočívající v tom, že
obviněným byly kromě podmíněných trestů odnětí svobody uloženy i tresty zákazu
činnosti, v jejichž rámci jim byla i náležitě vymezena zakázaná činnost, ovšem
opomenutím soudu nebyla nijak vymezena doba, na níž byly tresty zákazu činnosti
ukládány. Nešlo přitom o písařskou chybu, kterou by bylo možné napravit
postupem podle § 131 tr. ř., jelikož pochybení soudu vzniklo již při
vyhlašování rozsudku ve veřejném zasedání. Neuvedením výměry trestu se stal
výrok o trestu neúplným, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. Doba, na kterou byl trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1
tr. zák. uložen, je přitom esenciální náležitostí, bez níž není možné trest
reálně vykonat, resp. činit kroky ve vykonávacím řízení, vázané právě na
konkrétní výměru, vyslovenou ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. Za naplněný
je podle nejvyšší státního zástupce nutné považovat rovněž dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném kontextu odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12, kdy v obdobné věci Ústavní
soud vyslovil, že trest zákazu činnosti bez konkrétní výměry je nevykonatelný
pro svou neurčitost, vyvolává právní nejistotu a ve výsledku porušuje právo
dotyčného na spravedlivý proces. V nyní projednávané trestní věci byl obviněným
uložen trest de facto na dobu neurčitou či neurčenou, což je mimo trestní sazbu
stanovenou v ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. Jelikož byl tedy trest uložen ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž
byli obvinění uznáni vinnými, jedná se o druhou variantu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání přitom nejvyšší státní zástupce
podal i ve prospěch obviněných, neboť postupem soudu při ukládání trestu zákazu
činnosti v jeho konkrétní podobě došlo k porušení práva obviněných na
spravedlivý proces. Pokud se Vrchní soud v Praze pokusil vadu odstranit
rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, tak doplnění pravomocného rozhodnutí, a tedy
opětovné rozhodnutí ve věci již rozhodnuté, poté není možné s ohledem na zásadu
ne bis in idem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento „doplňující“
rozsudek by podle nejvyšší státního zástupce měl být zrušen toliko jako
rozhodnutí navazující. Přesto by mělo dojít ke zrušení celého výroku o
trestech, aby po kasačním rozhodnutí mohlo být v daném rozsahu opětovně
rozhodnuto. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, a to ve výroku o
trestech, uložených obviněným, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna
další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž de facto
vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se obvinění písemně
vyjádřili prostřednictvím svých obhájců. Zejména poukázali, že byť je v zásadě
možné, aby nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch i v neprospěch
odsouzeného, není to podle jejich názoru možné za situace, kdy je dovoláním
napadán pouze jediný výrok (zde výrok o trestu), navíc z jediného důvodu, že
nedošlo ke stanovení výměry trestu. Dovolání v takovém případě může být podáno
ve prospěch či v neprospěch, avšak nikoli z obou důvodů. Pokud s odkazem na
judikaturu Ústavního soudu nejvyšší státní zástupce uvedl, že došlo k porušení
práva obviněných na spravedlivý proces, mělo by být na jeho dovolání nahlíženo
jako podané ve prospěch obviněných. S dovoláním nejvyššího státního zástupce se
tedy obvinění ztotožňují v tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, by měl být zrušen. Pokud by však měl být rušen
pouze z důvodu neurčitosti trestu zákazu činnosti, měl by Nejvyšší soud
napadený výrok o trestu, v části týkající se zákazu činnosti, pouze podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit, avšak věc již soudu druhého stupně k novému
projednání a rozhodnutí nevracet. Obvinění přesto trvají na svých podaných
dovoláních, přičemž se domnívají, že závěry soudů prvního a druhého stupně
nemohou obstát, především z důvodu přítomnosti extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry, z důvodu, že dosažení prospěchu ze dvou
titulů (provize za zprostředkování a zisk z leasingové smlouvy) není jednáním,
které by bylo postižitelné trestním právem a nijak nenaplňuje skutkovou
podstatu trestného činu podvodu, a dále z důvodu, že v jejich jednání
absentoval obligatorní znak předmětné skutkové podstaty uvedení v omyl, využití
omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. S ohledem na uvedené obvinění
trvají, aby byly oba rozsudky soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušeny, a aby byla věc přikázána soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Obvinění nadto vyjádřili souhlas s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v
napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy
upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který
tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou.
Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí,
přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle
druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce.
Nejprve k námitkám obviněných stran nesprávných skutkových zjištění a
navazující právní kvalifikace. Nejvyšší soud po prostudování předloženého
trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obvinění
uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, tedy vyjma části argumentace, která je zaměřena
k neúplnému výroku v rozsudku soudu druhého stupně ohledně trestu zákazu
činnosti a „doplňujícího“ rozsudku, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádří posléze. V
podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy
prvního a druhého stupně. Rovněž je namístě připomenout, že ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá
námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího
shledána důvodnou (stran napadeného rozhodnutí zejména námitky obviněných vůči
nesprávným skutkovým zjištěním), neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost
argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích
v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného
skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom částečně
směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkali
nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a okolností, za kterých
byly předmětné smlouvy uzavírány, jakož i možností poškozených k řádnému
seznámení se se všemi relevantními okolnostmi a důsledky ze smluv plynoucími) a
současně prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu
věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně
rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z
nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při
rozhodování o vině obviněných vycházely (srov. zejména souhrnné úvahy na str.
110 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 16 a násl. rozsudku soudu
druhého stupně, na něž pro stručnost Nejvyšší soud plně odkazuje). V souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na
úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky
budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu
významná. Samotná skutečnost, že některé svědecké výpovědi svým způsobem
podporovaly verzi obviněných, poté bez dalšího neznamená, že se soudy nemohou
přiklonit k verzi obžaloby, neboť soudy mají povinnost hodnotit veškeré důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž
této povinnosti podle Nejvyššího soudu soudy prvního a druhého stupně pokud jde
o hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění beze zbytku dostály. Soudy tak
mohly bezpečně dovodit a uzavřít, jakým způsobem obvinění postupovali, aby jim
bylo de facto zaplaceno dvakrát za totéž a jak navozovali poměrně neprůhledný
stav věci, aby poškození podepisovali nepravdivé skutečnosti a obvinění si
mohli účtovat poškozeným zatajované provize. Při stanovení výše způsobené škody
poté soudy postupovaly zcela správně v duchu zásady in dubio pro reo, přičemž
dílčí vady, kterých se dopustil soud prvního stupně, byly soudem druhého stupně
následně odstraněny.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší
soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněnými namítaného
tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových
zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti
Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. sice obvinění uplatnili argumentaci, kdy rozporovali naplnění všech
obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. (především znak uvedení v omyl), avšak tímto opětovně toliko zpochybňovali
učiněná skutková zjištění stran toho, s čím byli poškození před podpisem smluv
seznamováni a za jakých okolností smlouvy podepisovali. Nejvyšší soud tudíž s
přihlédnutím k již uvedenému dané námitky neshledal opodstatněnými. Je tedy
namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu
umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a
srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného
jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela
přiléhavá.
Obvinění poté ve svém dovolání namítali, že Vrchní soud v Praze nemohl vydat
„doplňující“ rozsudek (ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017) a nelze jim
přičítat k tíži, že výrok o trestu zákazu činnosti z rozsudku téhož soudu ze
dne 24. 5. 2017 zůstal nevykonatelným. Stran neúplnosti výroku o trestu zákazu
činnosti bylo taktéž zaměřeno dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku
ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, všem obviněným mj. uložil podle § 49
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
podnikatelské činnosti spojené s poskytováním a zprostředkováním poskytování
půjček, jakož i poskytováním a zprostředkováním poskytování finančního
leasingu. Podle trestního zákona mohl soud uložit trest zákazu činnosti na
jeden rok až deset let, avšak takové časové určení ve výroku rozsudku
absentuje, v důsledku čehož uložený trest zůstal nevykonatelným. Pokud se
Vrchní soud v Praze snažil napravit své pochybení vydáním dalšího rozsudku ze
dne 14. 6. 2017, kde již dobu trvání trestu konkrétně vymezil, tak jak zcela
přiléhavě poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, uvedený postup
nebyl možný s ohledem na zásadu ne bis in idem mj. ve smyslu § 11 odst. 1 písm.
h) tr. ř. Pochybení navíc vzniklo již při vyhlašování rozsudku, tudíž jej
nebylo možné napravit ani postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce přitom poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12, kde bylo mj. konstatováno, že chybí-li ve
výroku rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, délka
tohoto zákazu činnosti, trpí tím rozsudek neurčitostí a nevykonatelností a
zasahuje do právní jistoty stěžovatele. Pro naplnění principu právní jistoty by
poté nepostačovalo ani zhojení neúplnosti výroku v odůvodnění daného
rozhodnutí. S vysloveným závěrem se plně ztotožňuje rovněž Nejvyšší soud.
Zatímco ovšem nejvyšší státní zástupce v podstatě navrhoval, aby projednávaná
trestní věc byla vrácena soudu druhého stupně, který by případně výroky o
trestu zákazu činnosti doplnil, resp. znovu o nich rozhodl, obvinění ve
vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce poukazovali, že tento není
oprávněn podat dovolání jak ve prospěch tak i v neprospěch toliko vůči jedinému
výroku. Na dovolání nejvyššího státního zástupce by s ohledem na porušení
pravidel spravedlivého procesu, kterých se měl soud druhého stupně dopustit,
mělo být nahlíženo jako na dovolání podané toliko ve prospěch obviněných a
vedoucí k nastolení právní jistoty. Nejvyšší soud však názoru obviněných nemohl
přisvědčit. Ve stejné věci totiž může být dovolání podáno jak obviněným (zde
obviněnými), tak nejvyšším státním zástupcem, a to bez ohledu na skutečnost,
zda nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch obviněného či v jeho
neprospěch. Nejvyšší státní zástupce je oprávněn podat dovolání pro nesprávnost
kteréhokoli výroku napadeného rozhodnutí nebo i z důvodu, že v něm určitý výrok
chybí nebo je neúplný. Může tak tedy učinit ve prospěch i v neprospěch
obviněného, tj. buď v jeho prospěch, nebo v jeho neprospěch, anebo zároveň ve
prospěch i v neprospěch obviněného. Ze samotné dikce zákona [srov. § 265d odst.
1 písm. a) tr. ř.] přitom nikterak nevyplývá, že by nejvyšší státní zástupce
nemohl podat dovolání současně ve prospěch i v neprospěch obviněného proti
toliko jedinému výroku, jako je tomu právě v nyní projednávané trestní věci.
Odlišná situace by nastala při absenci opravných prostředků ze strany státního
zastupitelství, především s přihlédnutím k principu nezhoršení postavení
obviněného v důsledku využití opravného prostředku právě při absenci opravného
prostředku ze strany státního zastupitelství. Nelze však přehlédnout, že
odvolání proti výrokům o trestu podával již státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Hradci Králové a nyní podané dovolání nejvyššího státního
zástupce bylo podáno rovněž v neprospěch obviněných. Dovolání nejvyššího
státního zástupce Nejvyšší soud tedy shledal zcela opodstatněným, přičemž
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. byly uplatněny právně
relevantně a zároveň přiléhavě, neboť obviněným byly uloženy tresty ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byly uznáni
vinnými, a současně je napadený výrok o trestu z rozsudku soudu Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 7 To 17/2017, neúplný.
Je tedy nezbytné, aby Vrchní soud v Praze trestní věc obviněných M. M., V. B. a
P. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude
zabývat okolnostmi stran uložení jednotlivých trestů, a pokud bude obviněným
opětovně ukládat trest zákazu činnosti, uvede v daném výroku všechny
obligatorní zákonem předpokládané náležitosti a tyto rovněž náležitě odůvodní.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaných dovolání obviněných a
nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017,
zrušit ve výrocích o trestech uložených obviněným, a podle § 265k odst. 2 věta
druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
to včetně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To
17/2017. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněných
M. M., V. B. a P. B. v potřebném rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí
Nejvyššího soudu před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je
Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu