3 Tdo 1566/2016-I-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2017 o dovolání,
které podal obviněný K. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.
zn. 5 T 233/2013, takto:
Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To
168/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3.
2016, sp. zn. 5 T 233/2013.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Písku, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 233/2013, byl
obviněný K. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že „dne 12. 6. 2013 v době od 17:30 hodin do 18:00 hodin v k. ú. obce R.,
okres P., na volném prostranství v místech bývalého dětského tábora Pila po
předchozí slovní rozepři fyzicky napadl V. M., tak, že jej udeřil pravou rukou
sevřenou v pěst do levé strany obličejové části, následkem čehož poškozený
upadl na zem a utrpěl tržné ranky v krajině levého obočí a dolního víčka levého
oka, podkožní krevní výron levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka,
nalomení nosních kůstek bez posunu a kompresivní zlomeninu 3. bederního
obratle, tedy vážnou, delší dobu trvající poruchu zdraví (kompresivní zlomenina
3. bederního obratle) s obvyklou dobou léčení kolem 3 měsíců, přičemž minimálně
po dobu 6-8 týdnů bývá poškozený podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu
života nemožností obvyklých pohybů trupem“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 2 (dva) roky.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený V. M., bytem Č., okr. P., a poškozená
Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR – pobočka Praha, se sídlem Kodaňská
1441/46, Praha 10, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T
233/2013, podal obviněný K. K.s odvolání směřující do všech výroků napadeného
rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, a to tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, podal obviněný dovolání (č.
l. 718-724), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky
nutné obrany ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku a výkladu právního pojmu
„nutná obrana“ a „obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku“, kdy odvolací soud
dospěl k výkladu ustanovení § 29 tr. zákoníku, které je v rozporu s konstantní
judikaturou, a dále na nesprávné aplikaci základního principu in dubio pro reo,
kdy toto se týká hmotněprávní otázky jednání, příčinné souvislosti a následku.
Obviněný sumarizuje základní skutková zjištění, kdy uvádí, že poškozeného
uhodil jednou, čímž byl ukončen incident, kdy byl poškozeným napaden, přičemž
poškozený je nedůvěryhodnou osobou, což sám odvolací soud připouští. Obviněný
soudům vytýká, že svá rozhodnutí založily pouze na vnímání věci poškozeným,
přičemž nevzaly v potaz vůbec subjektivní vnímání věci obviněným v kombinaci s
objektivními skutečnostmi. Důvěryhodnost jeho výpovědi je podtržena především
výpověďmi svědků, znalce, zdravotní dokumentací a znaleckým posudkem, které se
týkají následků zanechaných na jeho osobě po incidentu. Poukazuje na závěr
odvolacího soudu, že byl fyzicky napaden poškozeným a dovozuje tak, že byl v
postavení obránce, přičemž zdůrazňuje i výrazně odlišné fyzické proporce obou
aktérů a objektivní zjištění o utrpěných poraněních. S odkazem na četnou
judikaturu pak soudům vytýká, že se nezabývaly porovnáním intenzity útoku obou
aktérů, kdy má za to, že jestliže byl útok ze strany poškozeného veden pěstmi
(jak odpovídá následkům způsobeným mu na těle) a vyjde-li se z prokázané
skutečnosti (nesporné mezi odsouzeným a poškozeným), že obviněný reagoval na
pěstní napadení ze strany poškozeného jedinou ranou pěstí s následky popsanými
v obžalobě, pak závěrem této úvahy nemůže být nic logičtějšího, než že se
jednalo o obranu zjevně přiměřenou povaze, formě a intenzitě útoku. V daném
případě ani nelze hovořit o nepřiměřenosti, natož pak o zjevné nepřiměřenosti.
V této souvislosti poukazuje na výpověď jednotlivých svědků a znalce a na
závěry vyplývajících ze znaleckého posudku. Obviněný dále předestírá své
výhrady k posouzení příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým následkem
na zdraví poškozeného. V této souvislosti zdůrazňuje údajně rozporné závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr.
Zdeňka Šenkýře, který se dle jeho názoru pasoval do role, která mu nepřísluší a
formuloval své závěry nikoli z objektivně zjištěných skutečností, ale ze svého
přesvědčení „jak to mohlo být“. Soudy takovýto exces zcela ignorovaly a
postupovaly zcela v rozporu s principem in dubio pro reo. V této souvislosti
obviněný připomněl judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení znaleckých
posudků jakožto důkazů v trestním řízení. Pod bodem V. pak obviněný namítá
porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje v „extrémně vadném
hodnocení provedených důkazů“.
V rámci doplnění dovolání obviněný brojí proti užití výpovědi policistů, maje
za to, že je tím nastolena nerovnováha stran. Dále soud zcela neobjektivně/
spekulativně vyhodnocuje telefonické oznámení, které učinil na policii. Rozpor
spatřuje také ve svědectví svědků, kteří se na místo dostavili až po incidentu,
a to svědků P., M. a P. Výpovědi těchto svědků u soudu se zásadně odlišují od
výpovědí, které byly součástí přestupkového spisu z Městského úřadu v Písku,
kdy ze strany soudu došlo k opomenutí, když tento spis nebyl proveden jako
důkaz, byť se jednalo o jednu z výtek odvolacího soudu, který původní rozsudek
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání věci.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 19.
10. 2016, sp. zn. 1 NZO 1185/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že je
lze považovat za obsahově odpovídající pouze v tom rozsahu, v jakém namítá, že
trestnost jeho jednání je vyloučena, neboť jednal za okolností nutné obrany. Byla-li by posuzována pouze tzv. skutková věta, pochybnosti o právní
kvalifikaci by dle názoru státního zástupce nebyly namístě. Jak ale vyplývá z
podrobnějšího rozvedení skutkových zjištění soudu prvého stupně, jak na to i
důvodně odkázal soud odvolací, doplněné důkazy, konkrétně výpověď svědka MUDr. M. i obsah přestupkového spisu (ač rozhodnutí o uznání viny poškozeného V. M. přestupkem nenabylo právní moci), svědčí o tom, že obviněný byl fyzicky napaden
poškozeným. Je tedy zřejmé, že i odvolací soud vyšel ze zjištění, že k napadení
obviněného poškozeným skutečně došlo. Lze logicky dovodit, že útok poškozeného,
jenž zanechal stopy na obviněném, musel útoku obviněného předcházet. Dle názoru
státního zástupce se však se zcela zkratkovitým a paušalizujícím hodnocením
podmínek nutné obrany nalézacím soudem nelze ztotožnit. Nesprávné jsou případné
úvahy krajského soudu, pokud poukazuje na „podstatně vyšší razanci“ jednání
obviněného, neboť předmětem úvah mělo být posouzení, zda lze s ohledem na
všechny zjištěné skutečnosti považovat tvrzenou obranu obviněného za zcela
zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Z odůvodnění soudních rozhodnutí přitom
nelze dovozovat, že by se obviněný dopustil intenzivního excesu z nutné obrany. K závěru o takovém excesu nestačí významný nepoměr útoků obou aktérů, nýbrž
nepoměr zcela zjevný. Tak tomu ale v daném případě zjevně nebylo, neboť ze
skutkových zjištění vyplývá, že již časově prvotní útok poškozeného na těle
obviněného zanechal sice nikoli významné, přesto však lékařsky zaznamenatelné
stopy. V tomto směru lze považovat právní závěry soudů obou stupňů za
nesprávné, pokud existenci nutné obrany vyloučily pouze s poukazem na „vyšší
razanci“ jednání obviněného, aniž se zároveň zabývaly i tím, zda taková „vyšší
razance“ naplňuje znaky „zcela zjevné nepřiměřenosti“ ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Zákon přitom připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější
prostředek než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než
jaký hrozil z útoku. V napadeném rozhodnutí přitom není nikde konstatováno, že
obviněný použil obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Oproti tomu se
však státní zástupce neztotožnil s dalšími četnými výhradami obviněného, které
vznáší proti samotným skutkovým zjištěním soudů, zejména pokud jde o posouzení
příčinného vztahu mezi jeho jednáním a nastalým následkem. Dle názoru státního
zástupce jsou v tomto směru skutková zjištění soudů náležitě důkazně podložena
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se
podrobněji zabýval oběma verzemi vzniku poranění, přičemž se přiklonil k verzi
poškozeného. Přiléhavě rovněž vysvětlil, z jakých důvodů považoval verzi
prezentovanou obviněným za vyloučenou.
Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové
námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti
tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových
zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou
prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že
dovolání obviněného lze částečně přisvědčit. Vzhledem k výše uvedenému proto
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 8. 2016,
č. j. 14 To 168/2016-708, zrušil, stejně jako i předcházející rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 T 233/2013-520, jakož i
všechna další rozhodnutí, na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci repliky zaslané k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k
podanému dovolání obviněný uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem státního
zástupce, že v dané věci soudy neposoudily otázku zjevné nepřiměřenosti obrany,
přičemž současně trvá na tom, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý
proces, kdy znalecký posudek nesplňuje náležitosti znaleckého posudku a
zkoumání v rozsahu, ve kterém se znalec vyjadřuje k mechanismu vzniku škody na
zdraví poškozeného.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek
proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným K. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II.
ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních
ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích
důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.],
(viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo
22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného V. M., kteroužto
označuje za účelovou a osobu poškozeného za nedůvěryhodnou, dále výpovědi
svědků, jmenovitě MUDr. R. M., P. K., M. P., P. P., A. M. a M. P., znalecký
posudek a výpověď znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, znalecký posudek MUDr. Josefa
Kulhánka, zdravotní dokumentace obviněného, výpovědi policistů, zejména M. S.,
které považuje za důkazně nepřijatelné, a dále pak přepisy záznamů
telefonického provozu; spadá sem i námitka neprovedení důkazu správním spisem)
a vadná skutková zjištění (zejména zjištění, jak k incidentu došlo, tedy
příčiny sporu mezi poškozeným a obviněným, mechanismu vzniku zranění a povahy
zranění, která utrpěl při střetu s poškozeným, zda ke zranění poškozeného
nemohlo dojít již dříve, otázku váhové a tělesné disproporce mezi oběma
zúčastněnými), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že svědci neuváděli pravdu a výpovědi policistů neměli být
vůbec hodnoceny jako důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy
obviněný uvedl, že incident vznikl kvůli tomu, že oprávněně po poškozeném
požadoval, aby opustil jeho pozemek, což tento neučinil, kdy k prvnímu a
zároveň poslednímu úderu ze strany obviněného došlo až na konci incidentu,
přičemž poškozený incident začal fyzickým kontaktem, při němž obviněného
uchopil jednou rukou za košili a druhou do něj bušil pěstmi, následně oběma
rukama, čímž mu způsobil fyzická zranění).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání
formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy
vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně
předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá
obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný K. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak
soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž
porušení procesních ustanovení. Pod námitky procesního charakteru spadá i
námitka stran nedodržení zásady in dubio pro reo uplatněná obviněným v
souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Do stejné
oblasti spadá i námitka, v rámci níž obviněný namítal, že ustanovenému znalci
nepříslušelo posuzovat některé otázky a formulovat z nich jím vyslovené názory.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1
písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
však podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že trestnost jeho jednání
byla vyloučena, neboť jednal v nutné obraně.
Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo
hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným
činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl
trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející
útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu
trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně
různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden
útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy
útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně
obětovány, aby tak byl odvrácen útok.
Podle platného znění nutná obrana předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním
zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy
být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom
však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z
okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však
ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již
přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž
lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by
však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již
přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil
ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem,
nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné
obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen
(srov. R 77/1952). Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří
první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od
útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem.
Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic
nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle § 29 tr. zákoníku,
o nutné obraně, nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany „poškozeného“
velmi pravděpodobně neskončil. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit
zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo (srov. R 36/1991)
- srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414.
Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu
velmi pečlivě zvažovat. Zda se jedná o nutnou obranu je nutno odvodit ze dvou
výše uvedených podmínek. Musí se jednat o odražení přímo hrozícího či
trvajícího útoku a současně užitá obrana nesmí být zjevně zcela nepřiměřená
způsobu útoku.
V projednávané věci soud nalézací dospěl k závěru, že obviněný při odrážení
útoku užil „podstatně vyšší razanci“, kdy dle skutkových zjištění po předchozí
slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného tak, že jej udeřil pravou rukou
sevřenou v pěst do levé strany obličejové části, následkem čehož poškozený
upadl na zem a utrpěl v rozsudku podrobněji specifikovaná poranění, kterážto
naplnila znaky těžké újmy na zdraví.
Pokud by soud vycházel toliko z uvedených skutkových závěrů, pak nelze právnímu
posouzení jednání obviněné ničeho vytknut, neboť podmínky nutné obrany by
naplněny zcela jistě nebyly. Nicméně při posouzení přiměřenosti způsobu útoku,
jímž je odražen přímo hrozící nebo trvající útok, je nutné vždy pečlivě
posoudit všechny okolnosti, za kterých k incidentu došlo. Je tedy třeba
posoudit celou událost v kontextu a zejména pak na ni nahlížet v její
celistvosti. Nelze vytrhnout z kontextu jen tu část jednání všech zúčastněných
osob, která měla za následek újmu na zdraví či majetku. Jakékoli jednání, které
je předmětem trestního stíhání, musí být vždy posuzováno s ohledem na veškeré
okolnosti případu. Odvolací soud v rámci opětovného projednání věci (ve věci se
jedná o druhé rozhodnutí, kdy předcházející rozsudek nalézacího soudu byl
soudem odvolacím zrušen a vrácen soudu prvního stupně s tím, aby tento doplnil
dokazování, zejména pak ve vztahu k událostem, které napadení poškozeného
předcházely) uvedl, že „okresnímu soudu je namístě vytknout, že opět činí
závěr, že k celému skutkovému ději došlo tak, jak jej popisoval poškozený, a že
výpověď obžalovaného považuje za nevěrohodnou jako celek“ (str. 6 napadeného
usnesení). Po nalézacím soudem doplněném dokazování výpovědí MUDr. R. M.,
ošetřujícího lékaře obviněného, doplňkem znaleckého posudku MUDr. Zdeňka
Šenkýře, stejně jako spisem Městského úřadu v Písku, sp. zn. Př-251/2013, dle
odvolacího soudu „doplněné důkazy navíc dále zpochybnily tvrzení poškozeného,
pokud se týká popisu událostí, jež bezprostředně předcházely úderu ze strany
obžalovaného. Tyto, konkrétně výpověď svědka MUDr. M. i obsah přestupkového
spisu (ač rozhodnutí o uznání viny poškozeného V. M. přestupkem nenabylo právní
moci), naopak svědčí o tom, že obžalovaný byl fyzicky napaden poškozeným“ (str.
6 napadeného usnesení). Odvolací soud tak stěžejní skutkové okolnosti celého
incidentu sice v rámci odůvodnění napadeného usnesení reflektuje, nicméně z
nich nic nevyvozuje. Přitom je zřejmé, že celá událost byla o něco složitější,
než jak je ve skutkové větě uvedeno. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze
tedy dovodit, že odvolací soud sám předcházející útok na obviněného ze strany
poškozeného připouští. Nedostatečným se pak v uvedeném kontextu jeví šetření
stran časové posloupnosti celého incidentu, tedy zda bylo prvotním impulsem
jednání poškozeného či obviněného, a zda k jednání ze strany obviněného došlo
během ataku či jako bezprostřední reakce na atak poškozeného. Jak bylo uvedeno
výše, iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí musí vycházet pouze od
útočníka a je jí určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem.
Předmětný závěr sám o sobě jistě není tím, co by bylo samo o sobě rozhodné pro
posouzení toho, zda se jednalo o nutnou obranu. Obrana nesmí být zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku.
Přiměřenost obrany se pak posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí,
což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být
zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila,
tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Obrana
je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího
se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení
útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu
(zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality,
poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a
intenzitou zavinění). Nutná obrana je tedy vyloučena, jen byla-li zcela zjevně
nepřiměřená. Zákonodárce tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím
usnadnil její výkon (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414).
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky
nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky
zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné
obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která
odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej
odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí
však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a
zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např.
na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala
za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze
tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách
bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit
komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Jak nalézací, tak odvolací soud se ve vztahu k otázce proporcionality jednání
obou zúčastněných spokojily s konstatováním, že intenzita jednání obviněného
byla „podstatně vyšší než jednání poškozeného“. Lze souhlasit s vyjádřením
státního zástupce, že takovýto závěr je nedostačující. S ohledem na vše výše
uvedené měl nalézací soud posoudit, zda tvrzená obrana obviněného, kterou užil
k odvrácení trvajícího útoku ze strany poškozeného, byla zjevně nepřiměřená
způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu
naprosté proporcionality (srov. R II/1965). Nepoměr obrany a útoku musí být
zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně hrubý, jinak jsou podmínky § 29 tr.
zákoníku v tomto směru dodrženy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §
1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414). Ze
strohého konstatování soudů, že obviněného jednání mělo „podstatně vyšší
razanci“, nelze dovozovat, že by se obviněný dopustil excesu z mezí nutné
obrany, tedy že zde došlo ke zcela zjevnému nepoměru mezi jednáními obou
účastníků. Nelze opomenout ani to, že zákon připouští možnost, že obránce
použije i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, že takto způsobí
citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004). V napadeném
rozhodnutí přitom není nikde konstatováno, že obviněný použil obranu zcela
zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
V tomto rozsahu lze považovat právní závěry soudů obou stupňů za nesprávné,
pokud existenci nutné obrany vyloučily pouze s poukazem na „vyšší razanci“
jednání obviněného, aniž se zároveň zabývaly i tím, zda je tímto naplněn i znak
„zcela zjevné nepřiměřenosti“ ve smyslu § 29 tr. zákoníku.
V této části tedy shledal Nejvyšší soud námitky obviněného opodstatněnými.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného K. K. je důvodné. Ze
shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného
dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 14 To 168/2016,
zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne
14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 233/2013. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr.
ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. pak Okresnímu soudu v Písku nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Věc se tímto vrací soudu prvního stupně. V novém řízení bude nalézací soud
povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a
postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním
otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o
náležité zhodnocení skutkového stavu a posouzení proporcionality jednání
poškozeného a obviněného, tak aby bylo možno učinit závěr o podmínkách nutné
obrany na straně obviněného.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté obviněným a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 1. 2017
JUDr.
Petr Šabata
předseda senátu