U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o
dovolání, které podal obviněný V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 10/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 193/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. M.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 10 T 193/2013,
byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2,
3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že:
1) „na přesně nezjištěném místě, pravděpodobně ve Ž. n. S., vyhotovil a
podal k poštovní přepravě podání s názvem „věc: protizákonný postup“,
adresovaný Inspekci ministra vnitra v Praze, datované dnem vyhotovení 5. 8. 2010, které bylo na pracoviště Inspekce Policie České republiky v Praze
doručeno dne 9. 8. 2010, ve kterém, mimo jiné, lživě uvádí, že po něm měl "p. Š.", který je, s ohledem na další okolnosti, policista Ing. R. Š., v blíže
neuvedené době a na neuvedeném místě, jako policista, požadovat úplatek v
nespecifikované výši, za což mu měl (Š. M.) údajně slíbit překvalifikování
tehdy prošetřovaného trestného činu, který se týkal nedoplatků společnosti VM
CAR Production s.r.o. u Okresní správy sociálního zabezpečení a Finančního
úřadu, jehož se mohl dopustit obviněný, na "něco jiného",
následně dne 7. 10. 2010, při výslechu před policejním orgánem Inspekce policie
České republiky na pracovišti v J., o jehož průběhu byl sepsán protokol o
trestním oznámení a před jehož sepsáním byl, mimo jiné, poučen i o odpovědnosti
za uvedení vědomě nepravdivých údajů, výše popsanou událost, při níž jej měl
Ing. R. Š. požádat o úplatek, dále upřesnil, uvedl, že k události mělo dojít v
rozmezí let 1996-1998, jednání proběhlo v kanceláři společnosti VM Car
Production, s.r.o., u M. l., ve Ž. n. S., požadovaná výše úplatku byla 100 -
200 tisíc Kč a následně, v důsledku neposkytnutí požadovaného úplatku, se
policista Š. opakovaně angažoval v trestních věcech týkajících se obžalovaného
a nezákonným způsobem jej poškozoval, a s ohledem na závažnost uváděných
skutečností musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jím sdělené skutečnosti
mohou poškozeného Ing. R. Š., který v té době (vyhotovení písemnosti i
provádění výslechu) byl jako policista služebně zařazen na Krajském ředitelství
policie kraje Vysočina, územním odboru Ž. n. S., oddělení hospodářské
kriminality, vážně poškodit v zaměstnání, neboť bez dalšího, naplňují skutkovou
podstatu trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písmo a) trestního zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3
písm. b) trestního zákona“,
2) „dne 7. 9. 2010 ve svém písemném podání adresovaném a odeslaném na
Policii ČR Okresní ředitelství Ž. n. S., B., dále ve svém oznámení ze dne 7. 9. 2010 adresovaném a odeslaném do redakce deníku Právo a do regionální redakce
deníku MF Dnes, jakož i při podaném vysvětlení ze dne 29. 11. 2010, které
učinil před policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje
Vysočina, Územní odbor Ž. n. S., na ulici B. ve Ž. n. S., po řádném poučení a
upozornění na odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů,
v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, poškodit jej v podnikání a oslabit jeho
společenskou prestiž a pověst, záměrně lživě uvedl, že se Ing. O.
S., dopustil
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) c) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, kterého se
měl dopustit jako č. z. Města Ž. n. S., když měl ovlivňovat výběrová řízení,
nezákonně používat státní peníze a materiál určený na stavbu kruhového objezdu
před nádražím ČD ve Ž. n. S., zakoupit pozemky patřící Městu Ž. n. S. pod cenou
a nezákonně si zapůjčit značnou částku od Městského úřadu Ž. n. S., kdy tímto
jednáním si měl opatřit neoprávněný prospěch, přičemž na základě jeho lživého
obvinění vyšel v deníku Právo dne 9. 10. 2010 článek s názvem "Konkurent podal
na jedničku ODS ve Ž. trestní oznámení", ve kterém obžalovaný potvrzuje, že si
za výše uvedeným obviněním stojí, kdy kromě jiného na základě jeho trestního
oznámení byly policejním orgánem Oddělení hospodářské kriminality Územního
odboru Ž. n. S. pod č. j. KRPJ-7259/TČ-2010-161481 zahájeny úkony trestního
řízení proti Ing. O. S. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009,
přičemž po provedeném prověřování byla věc odložena podle § 159a odst. 1
trestního řádu, neboť ve věci nejde o trestný čin“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla
obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) roků.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozenému Ing. O. S., bytem Ž. n. S., K., nemajetkovou újmu v penězích ve
výši 100.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 10 T
193/2013, podal obviněný V. M. odvolání směřující do všech výroků napadeného
rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8
To 10/2015, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8
To 10/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l.
400-402), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný setrvává na své obraně uvedené v rámci obhajoby a má za to, že uznání
jeho viny a uložení trestu došlo pouze na základě řady nesouvisejících
nepřímých důkazů, přičemž soudy nepřihlédly k důkazům navrhovaným obhajobou. Je
přesvědčen, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu
křivého obvinění, kdy u skutku popsaném pod bodem 1) výroku o vině nebyla
prokázána lživost jeho tvrzení, kdy žádný z vyslechnutých svědků nebyl jednání
mezi ním a Ing. Š. přítomen. Jejich výpovědi svědčí pouze o tom, že v jejich
případě k žádosti o úplatek ze strany Ing. Š. nedošlo, nikoli o tom, že se tak
nemohlo stát v případě dovolatele. Rovněž není prokázán úmysl přivést Ing. Š.
trestní stíhání, neboť podnět zaslaný Inspekci ministra vnitra je obecná
stížnost na práci Policie ČR ve Ž. n. S., s níž byl dlouhodobě nespokojen,
přičemž veškeré jeho dosavadní podněty zůstaly bez adekvátní nápravy ze strany
policie. Pokud byl následně ze strany policie vyzýván, aby svá tvrzení
upřesnil, učinil tak, protože měl za to, že činí správnou věc a že jedná v
souladu s § 97 odst. 1 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), dle něhož může každý upozornit na
skutečnost, že se policista nebo zaměstnanec policie dopustil jednání, které
naplňuje znaky trestného činu, správního deliktu nebo kázeňského přestupku.
Uvádí, že chtěl, aby bylo jednání Ing. Š. řádně prošetřeno, a to v rámci
vnitřního kontrolního systému policie. V projednávané věci však dle jeho názoru
není dán takový řetězec souvisejících nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno
vyvodit jednoznačný a nezpochybnitelný závěr, že se dopustil trestného činu
křivého obvinění Ing. Š., přičemž nelze vycházet z toho, že byl spáchán trestný
čin křivého obvinění jen proto, že se pochybení policisty nepodaří prokázat. V
souladu se zásadou in dubio pro reo tak bylo namístě zprostit jej obžaloby.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku pak obviněný uvedl, že nepopírá, že
trestní oznámení na Ing. S. podal, šlo však o běžnou občanskou žádost o ochranu
před možným korupčním jednáním politika. Dovolatel policii předal informace,
které byly mezi obyvateli Ž. n. S. veřejně známé, a žádal, aby je policie
prošetřila, přičemž jako běžný občan neměl k dispozici žádný jiný způsob obrany
proti možnému korupčnímu jednání zastupitelů. Jako běžný občan nemohl
pravdivost či nepravdivost informací spolehlivě ověřit, proto spoléhal na to,
že tak učiní policie. Zcela tu tedy absentuje jeho úmysl lhát. V této
souvislosti namítá pochybení policie stran prošetřování celé kauzy s tím, že
usnesení o odložení věci spolehlivě nevyvrátilo jeho tvrzení a není tedy možno
na jeho základě dospět k závěru, že se dopustil křivého obvinění. Popírá, že to
byl on, kdo redakci deníku Právo anonymně zaslal trestní oznámení na Ing. S.,
ale pokud i přesto soudy dospěly k závěru, že novinářům zaslal trestní oznámení
on, pak má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a že tento
měl být posouzen nanejvýš jako přečin pomluvy dle § 184 tr. zákoníku. I zde je
však dle obviněného naplnění skutkové podstaty zpochybněno, neboť Ing. S.
jakožto veřejně známá osoba je povinen snést vyšší míru veřejné kritiky, jak
opakovaně judikuje Nejvyšší i Ústavní soud, přičemž je z okolností případu
zjevné, že podáním trestního oznámení ani zveřejněním informace o tom nevedlo k
neúspěchu Ing. S. ve volbách. Chybí zde tedy příčinná souvislost mezi jednáním
obžalovaného a následkem.
Stran nemajetkové újmy pak obviněný namítl její nepřiměřenost.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 8 To 10/2015-364, v
celém rozsahu zrušil a aby zrušil též rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne
3. 11. 2014, č. j. 10 T 193/2013-340, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc
znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby rozsudkem dovolatele zprostil
obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je, pokud obviněný namítl, že jednání spočívající v zaslání trestního oznámení
novinářům mohlo být kvalifikováno pouze jako přečin pomluvy podle § 184 tr.
zákoníku. Takový názor však považuje státní zástupce za nesprávný, neboť je
zjevné, že pomluva je ke křivému obvinění ve vztahu subsidiarity, přičemž údaje
dovolatele o poškozeném Ing. S. obsahovaly popis jednání poškozeného, které by
v případě prokázání bylo trestnými činy, kdy naopak pomluvou by byla nepravdivá
tvrzení, která by byla bezvýznamná z hlediska trestní odpovědnosti. V této
části proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. V ostatních částech pak
dovolání neobsahuje žádnou hmotně právní argumentaci, kdy dovolatel zjevně jen
nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinili jak nalézací, tak i odvolací
soud. Toliko namítá, že nebyly „prokázány“ skutečnosti, které jsou znaky
předmětného zločinu – lživost tvrzení a úmysl přivodit poškozenému trestní
stíhání. Státní zástupce neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním, kdy uvedl, že v tomto směru
dovolatel neuvedl u konkrétních důkazů, v čem bylo jejich hodnocení soudem
zcela nesmyslné a v čem by tedy spočíval uvedený „extrémní rozpor“. Pokud pak
dovolatel namítl, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, státní zástupce
poukázal na skutečnost, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a
že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v
dovolacím řízení.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde
o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To
10/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných
dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným V. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného v drtivé většině
směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o
vině se jedná zejména o výpovědi řady svědků – Š., Š., S. H., H., L., S., N.,
N., S., M., Š., a taktéž výpověď poškozeného Ing. R. Š.; ve vztahu ke skutku
pod bodem 2/ výroku o vině se pak jedná o výsledky vyšetřovací práce policie,
kterou označuje za nedostatečnou, přičemž konkrétně poukazuje na písemnou
zprávu vyžádanou od městského úřadu Ing. S., a dále výpověď poškozeného Ing. O.
S.) a vadná skutková zjištění (kdy obviněný namítá, že se předmětných trestných
činů nedopustil a poukazuje ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině na
zjištění stran majetkových převodů, dále stran toho, kdo byl osobou, která
kontaktovala novináře, resp. která zaslala redakci deníku právo anonymně
trestní oznámení na Ing. S.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu
k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených
důkazů nevyplývají, resp. že v projednávaném případě není dán takový řetězec
souvisejících nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno vyvodit jednoznačný a
nezpochybnitelný závěr, že se dopustil předmětných trestných činů) a zejména
pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1/
výroku o vině uvedl, že jelikož byl dlouhodobě nespokojen s prací Policie ČR ve
Ž. n. S. a veškeré jeho dosavadní podněty zůstaly bez adekvátní odezvy, chtěl,
aby bylo jednání Ing. Š. řádně prošetřeno, a to v rámci vnitřního kontrolního
systému policie, a proto učinil oznámení ve smyslu § 97 zákona o Policii ČR; ke
skutku pod bodem 2/ výroku o vině pak uvedl, že šlo o běžnou občanskou žádost o
ochranu před korupčním jednáním politika, kdy polici předal informace známé
obyvatelům města, aby tyto prošetřila, přičemž byl následně kontaktován ze
strany novinářů).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně
právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný V. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým
obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu
hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve
zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Bez ohledu na skutečnost, že
obviněný tuto námitku de facto sám neformuluje, Nejvyšší soud existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě,
která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů
mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že
po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím
způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen
ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém
hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek
obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů
(zejména výpovědí obou poškozených), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný
neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi
skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že se jednalo o jediný možný způsob,
jak se coby občan domoci odezvy ze strany policie (skutek pod bodem 1/ výroku o
vině), resp. jednalo se o běžnou žádost o ochranu před možným korupčním
jednáním politika (skutek pod bodem 2/ výroku o vině).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi
uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nelze opomenout ani pravidlo, že
Nejvyšší soud může ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a
odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených
v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednání popsané pod
bodem 2) výroku o vině lze kvalifikovat pouze jako přečin pomluvy podle § 184
tr. zákoníku a nikoliv jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 3 písm.
b) tr. zákoníku.
Zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho
trestní stíhání, a spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí,
veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, v
úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo
způsobit mu jinou vážnou újmu.
Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 2 § 345 tr. zákoníku je
zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před
lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného
činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného.
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které
naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě
informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný
čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní
skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž
způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných případech však mohou být tyto
skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle odstavce
3 § 345 tr. zákoníku, jak je tomu i v projednávané věci [§ 345 odst. 3 písm. c)
a d) tr. zákoníku]. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být
podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby.
Stran subjektivní stránky se vyžaduje úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění
[§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde vyžadován specifický
úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i
srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. zákoníku] - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3237-3240)
Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo o
jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho
vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné
vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Ustanovení § 184 tr. zákoníku o pomluvě je k § 345 tr. zákoníku o křivém
obvinění v poměru subsidiarity. K rozlišení trestného činu pomluvy podle § 184
tr. zákoníku a trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku lze
uvést, že křivým obviněním je činnost pachatele, který lživě obviní jiného z
trestného činu, což může být podkladem k trestnímu stíhání nevinné osoby,
kdežto u trestného činu pomluvy trestněprávní rozměr samotného sdělení
absentuje. Jinými slovy, pomluvou jsou nepravdivá tvrzení, která však svým
obsahem nejsou s to vyvolat trestněprávní následky pro osobu, které se týkají.
Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
V projednávané věci u skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný na osobu
poškozeného Ing. O. S. podal dne 7. 9. 2010 u Policie ČR trestní oznámení, kde
přímo uvedl, že poškozený zneužil pravomoc veřejného činitele, a to jako č. z.
Na tomto podkladě pak byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení, a to pro
podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (účinného do 31. 12.
2009).
Obviněný tedy podal trestní oznámení na konkrétní osobu, kterou v rámci podání
obvinil z jednání, o kterém sám uvedl, že si jeho věrohodnost jako běžný občan
neměl možnost ověřit. Tedy předmětné podání na Policii ČR učinil s vědomím, že
informace v něm obsažené nemusejí být pravdivé. Jeho jednání pak mělo za
následek vyšetřování osoby poškozeného. Zcela jistě se nelze ztotožnit s tím,
že by obviněný podával trestní oznámení na konkrétní osobu s tím, že jeho
úmyslem nebylo podrobení oné osoby trestnímu stíhání. Obhajoba, že se jednalo o
informace, o kterých „všichni věděli“, nemůže obstát. Pokud si obviněný nebyl
jist věrohodností předmětných informací, měl se vyvarovat kroků, které mohly
jiné osobě přivodit následek v podobě trestního stíhání. Pokud tak učinil,
vystavil tím poškozenou osobu následkům v podobě zásahu do její pracovní a
osobní sféry, resp. pověsti. Současně je zcela zřejmé, že obviněný si byl vědom
toho, že poškozené v obou případech viní z jednání, pro která mohou být trestně
stíháni, přičemž byl s tímto přinejmenším srozuměn.
Soudy současně neuvěřily obhajobě obviněného, že nebyl osobou, která by trestní
oznámení na osobu poškozeného Ing. O. S. zaslala do novin, konkrétně MF Dnes a
deníku Právo. Nalézací soud k předmětnému uvedl, že „z úředního záznamu o
podaném vysvětlení z připojeného spisu č. j. KRPJ-7259/TČ-2010-161481 vyplývá,
že při výslechu sám uvedl, že stejné oznámení jako Policii ČR poskytl i MF Dnes
a deníku Právo. I kdyby však nic takového neudělal a reagoval až na to, že ho
svědek Š. kontaktoval, tak by to k naplnění skutkové podstaty trestného činu
bylo dostatečné“. Uvedený záměr vyvozuje zejména z toho, že tvrzení obviněného
proti osobě poškozeného Ing. O. S. byla „značně kategorická, přičemž obžalovaný
si byl nejen velmi dobře vědom toho, že informace budou v tisku zveřejněny, ale
s tímto úmyslem je také tisku poskytl“ (str. 9 v rozsudku soudu prvního
stupně). Ostatně jiný důvod, proč by byly uvedené informace postoupeny médiím,
lze jen těžko dovozovat.
Skutková podstata přečinu pomluvy tedy na jednání pod bodem 2) výroku o vině
nedopadá a právní kvalifikaci jako zločinu křivého obvinění podle § 345 odst.
2, 3 písm. b), c) tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného V. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu