3 Tdo 1580/2010-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného F. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp.
zn. 7 To 77/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2010, č. j. 5 T 3/2010-405, byl
obviněný F. Š. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č.
40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (tr. zákoník) na tom skutkovém základě, že
„v přesně nezjištěné době dne 6. 1. 2010 na lesní cestě za obcí O., okres K.
V., v oblasti nazývané N.P., na předním pravém sedadle osobního automobilu zn.
SUBARU Justy 1.0, v úmyslu usmrtit M. J., nejprve jmenované svázal ruce koženým
opaskem a poté ji bodl nožem o délce čepele 15 cm třikrát do levé části
obličeje na rozhraní dolní čelisti a krku a dvakrát do levého ramene, čímž jí
způsobil bodnou ránu pronikající svalovou povázkou a svalovinou s bodným
kanálem směřujícím ke krčku dolní čelisti, bodnou ránu s bodným kanálem
směřujícím pod žvýkací sval a poté pronikající slinnou žlázou ke kořeni jazyka
s porušením cévních větví a výrazným prokrvácením měkkých tkání v okolí, bodnou
ránu s mělkým bodným kanálem končícím u hrany dolní čelisti, bodnou ránu
pronikající svalovinou k obnažené hlavici a krčku levé pažní kosti s bodným
kanálem končícím pod hlavicí a bodnou ránu v oblasti úhlu levé lopatky
nepronikající hlouběji do tkání, přičemž jmenovaná okamžitě v důsledku
vdechnutí krve do plic při uvedených bodných poraněních obličeje zemřela“. Za
tento zločin byl obviněný podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst.
1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí – nože o délce 26,5 cm
a koženého opasku, uložených u Krajského soudu v Plzni jako příloha spisu sp.
zn. 5 T 3/2010.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 7 To 77/2010, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání
napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu
odnětí svobody a ve výroku o trestu propadnutí věci. Za podmínek § 259 odst. 3
tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice
se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému
uložil trest propadnutí věci, jak jsou specifikovány již v rozsudku soudu
prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 14. 9. 2010 (§
139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci
i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per
analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala následně dovolání
nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného F. Š. Uplatněným
dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
s poukazem na to, že samostatně oddělitelný výrok napadeného rozhodnutí o
zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody spočívá na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka konstatovala,
že odvolací soud sice zjistil formální pochybení soudu prvního stupně, který
pro zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou použil
nesprávného zákonného označení a při ukládání trestu propadnutí věci zákonné
označení necitoval v plném znění, ale na druhé straně při rozhodování o
zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou nahradil
zjištěnou vadu pochybením jiným. Zjevným omylem totiž použil zákonné označení §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého se pachatel zařazuje do věznice
s dozorem. Rozhodnutí bylo takto i vyhlášeno, takže náprava vydáním opravného
usnesení podle § 131 tr. ř. není možná.
Ačkoliv podle dovolatelky jde zdánlivě o „banalitu“, která je na první pohled
rozpoznatelná a neměla by do budoucna činit žádné obtíže, je přesto možno
očekávat, že v případě ponechání napadeného rozhodnutí beze změny, by mohla
tato okolnost způsobit komplikace při jakémkoliv budoucím rozhodování
dotýkajícím se výkonu trestu odnětí svobody obviněného F. Š.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a se zřetelem k ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky ad 1/
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 7 To 77/2010, ve
výroku o zařazení obviněného F. Š. podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do
věznice se zvýšenou ostrahou; ad 2/ podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci
sám a zařadil obviněného podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se
zvýšenou ostrahou. Pokud by dovolací soud shledal pro takový postup podmínky,
vyslovila dovolatelka ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl soudem prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému (odsouzenému) F. Š. i jeho
obhájci JUDr. Milanu Zemanovi, kteří jej obdrželi dne 11. 11. 2010 (č. l. 461
spisu). K dnešnímu dni však Nejvyšší soud České republiky neobdržel vyjádření
obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj
zájem využít práva vyjádřit se k dovolání či práva vyplývajícího z ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného
k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného
dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí
by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší
státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3
tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Skutkový stav je pak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze
z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní
posouzení skutku či jiné právní posouzení odpovídá zákonu. Východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude
především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v
příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti
významné z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných
právních odvětví).
Se zřetelem k obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní
zástupkyně se neopírá o důvody, které by bylo z hlediska tohoto dovolacího
důvodu možno považovat za právně relevantní.
Především je třeba vzít v úvahu, že obviněný F. Š. se dopustil skutku, který
soudy obou stupňů po právní stránce posoudily jako zločin vraždy podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku, jenž je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 tr. zákoníku
považován za zvlášť závažný zločin, neboť zákon na něj stanoví trest odnětí
svobody na deset až osmnáct let. V posuzovaném případě byl obviněnému podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře třinácti let.
Podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku soud (zpravidla) zařadí do
věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest (§
54 tr. zák.), kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný
ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108 tr. zákoníku), kterému byl
za zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku) uložen trest odnětí
svobody ve výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný
čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Podle § 56
odst. 3 věta první tr. zákoníku pak soud může zařadit pachatele do věznice
jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na
závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude
působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno.
Pokud jde o správnost posouzení hmotně právní otázky, do jakého typu věznice
bylo třeba obviněného F. Š. zařadit, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací
vycházel ze zjištění, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody za zvlášť
závažný zločin ve výměře vyšší než osm let. Na str. 6 odůvodnění napadeného
rozhodnutí pak konstatoval, že pro výkon uvedeného trestu je ze zákona určena
věznice se zvýšenou ostrahou, neboť stejně jako soud prvního stupně neshledal
stran způsobu výkonu uloženého trestu důvody pro aplikaci zmírňovacího
ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Soudu prvního stupně zároveň vytkl, že
věcně nesprávný výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody opřel o ustanovení
§ 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, které uvádí toliko jednotlivé typy věznic a
„nikoliv o ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku“, když právě v
odstavci druhém jsou zakotveny směrnice (resp. zákonné předpoklady) pro
zařazování pachatelů do těchto jednotlivých typů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že
obviněného F. Š. je třeba zařadit do věznice se zvýšenou ostrahou a že je tak
třeba učinit podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Přitom právě vada
spočívající ve zvolení věznice nesprávného typu (tj. neodpovídající kvalifikaci
činu nebo zjištěním soudu k osobě pachatele) by případně mohla založit
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka ve
skutečnosti napadenému rozhodnutí nic takového nevytýká.
Podané dovolání je totiž založeno výlučně na výtce, že odvolací soud ve výroku
napadeného rozhodnutí a v protokolu o veřejném zasedání (a jak zjistil Nejvyšší
soud postupem podle § 58 odst. 4 věta druhá tr. ř., dokonce i v protokolu o
hlasování) učinil zjevný právní nonsens, když sice správně aplikoval ustanovení
§ 56 odst. 2 tr. zákoníku, ale k dikcí, že obviněného F. Š. „zařazuje pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou“ vadně přiřadil
písmeno b) citovaného ustanovení, které se vztahuje ke zcela jinému typu
věznice (s dozorem), a jehož užití nepřicházelo za daných okolností vůbec v
úvahu.
V posuzovaném případě je však zřejmé, že s konstatovanou vadou nelze obsahově
spojovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zjevnou
nesprávností zatížený výrok napadeného rozhodnutí nespočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném právním posouzení (viz výše),
byť to dovolatelka na jedné straně sice formálně namítá, ale na druhé straně na
podporu tohoto tvrzení neuplatnila žádnou relevantní argumentaci. Nejvyšší soud
k tomu toliko jako obiter dictum poznamenává, že v rámci nápravy předmětné vady
měl Vrchní soud v Praze především zvážit užití ustanovení § 57 tr. ř. o opravě
protokolu, když protokol o veřejném zasedání je možno opravit za podmínek § 57
odst. 1 tr. ř. a protokol o hlasování pak za podmínek § 57 odst. 2 tr. ř.,
neboť podle posledně citovaného ustanovení je možno vedle písařských chyb
odstranit i jiné zřejmé nesprávnosti v každém protokolu a v kterémkoliv stadiu
řízení (srov. např. Trestní řád, Komentář, C. H. BECK Praha, 5. doplněné a
přepracované vydání, str. 392).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné
ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně
např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02
a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněného F. Š. dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně
nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně
přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
(srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler