3 Tdo 16/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný Mgr. R. P., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 2 To
726/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 2 T 164/2001, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 2 T 164/2001,
byl obviněný Mgr. R. P. uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2 tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
1 písm. a) tr. zák., které podle výroku rozsudku spáchal tím, že „jako náměstek
primátora M. O. pověřený zprovozněním evakuačních středisek v objektech škol a
předškolních zařízení na území města O. a zajištěním jejich plynulého chodu v
době povodní, postupně ve dnech 15. 7. 1997, 22. 7. 1997, 28. 7. 1997 a 15. 8.
1997 vyzvedl z pokladny Úřadu města O., celkovou částku 1 milion Kč, která byla
určena k nákupu rychle se kazících potravin a léků potřebných v evakuačních
střediscích na pomoc postiženým občanům, přičemž k tomuto účelu použil 56.545
Kč, zbylé peníze si ponechal pro svoji potřebu, po skončení činnosti těchto
zařízení, nejpozději k 1. 9. 1997, je nevrátil a až po opakovaných výzvách
funkcionářů Úřadu města O. prostřednictvím V. Č. poukázal ve dnech 8. 12. 1997
až 10. 12. 1997 ve 4 splátkách částku 621.739,60 Kč na povodňové konto Města
O., ač ji měl vrátit do pokladny úřadu a při vyúčtování zbytku zálohy, které v
rozporu se směrnicemi Úřadu města O. č. 1 ke zpracování účetnictví a s
usnesením rady ÚMO O. ze dne 2. 9. 1997 provedl až v prosinci roku 1997,
předložil fiktivní faktury a paragony o nákupu potravin od firmy A. spol. s r.
o. O. v ceně 209.461,40 Kč, od podnikatele Š. v ceně 79.602,30 Kč a od I. Š.,
majitelky firmy K. P., O., v ceně 39.582,50 Kč, přičemž zboží podle těchto
dokladů v celkové ceně 328.640,20 Kč nezakoupil a občanům postiženým povodněmi
nedodal a tím způsobil Městu O. škodu nejméně v této výši, přičemž se svěřenými
prostředky hospodařil v rozporu s ust. § 73 odst. 1 písm. d) zák. č. 65/65 Sb.
zák., zákoníku práce a § 13 odst. 2 zák. č. 367/90 Sb. zák. o obcích v tehdy
platném znění“.
Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na 20 měsíců, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu 30-ti měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit
Statutárnímu městu O. částku 310.357,90 Kč.
O odvoláních obviněného Mgr. R. P. a Okresního státního zástupce v Olomouci
proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka
v Olomouci, usnesením ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 2 To 726/2002, tak, že je
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak
nabyl právní moci dne 18. 9. 2002 ( § 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.).
Obviněný Mgr. R. P. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §
265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl rozsudek Okresního soudu v Olomouci
ze dne 30. 4. 2002, č. j. 2 T 164/2001 – 1416, a usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 9. 2002, č. j. 2 To 726/2002 – 1442.
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soud
prvého stupně a následně pak i soud odvolací vybudoval své rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení skutku. V návaznosti na to především poukázal na
fakt, že soud prvního stupně nerespektoval závěry, které plynou z rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 4 Tz
17/2000 ze dne 9. 3. 2000, který byl v této trestní věci vydán poté, kdy byl -
dovolatel - v předchozím řízení odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci
sp. zn. 2 T 222/98 ze dne 18. 6. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 826/99, ze dne 3. 9. 1999, a
to prakticky za týž skutek.
Ve výše uvedené souvislosti pak poukázal zejména na to, že Nejvyšší soud mj. v
uvedeném rozhodnutí konstatoval, že samotná existence dodatečně „vyrobených“
účetních dokladů, kterými doložil výdaje během povodní z částky 1,000.000,- Kč,
kterou v úhrnu inkasoval z pokladny, neznamená, že příslušné částky
zpronevěřil. Výhrady proti takto předloženým dokladům, případně proti způsobu,
jakým byly opatřeny, posunul Nejvyšší soud do roviny eticko – morální s tím,
že tyto výhrady nemohly mít dopad v podobě jeho trestní odpovědnosti. Když
Nejvyšší soud hodnotil tehdejší výsledky dokazování, vyslovil v této
souvislosti názor, že je třeba dokazování doplnit a při hodnocení výsledků
dokazování již v rámci přípravného řízení bude třeba pečlivě vážit, zda
výsledky přípravného řízení skýtají spolehlivý podklad pro podání žaloby, či
zda tyto výsledky neopravňují k úvahám např. o zastavení trestního řízení.
Úvahy o tom, zda obviněný spáchal či nikoliv trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele pak považoval Nejvyšší soud za sekundární ve vztahu k
otázce, zda se dopustil či nikoliv zpronevěry.
Tímto vysloveným názorem se podle dovolatele neřídil ani Okresní soud v
Olomouci, ba ani Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc. Okresní soud svoje
skutková zjištění, na jejichž podkladě rozhodl o vině, učinil na podkladě
neúplného, resp. chybného zhodnocení provedených důkazů (některé důkazy
nezhodnotil vůbec, u některých pak přehlédl skutečnosti, které jeho skutkové
závěry vyvracejí) a navíc se nevypořádal náležitě s obhajobou. Pokud pak
konstatoval, že obviněný zpronevěřil částku 328.640,20 Kč, byl tento závěr
nepřezkoumatelný, a to zejména proto, že byl v rozporu s jeho vlastními
skutkovými zjištěními. Tato všechna pochybení soudu I. stupně následně vedla k
nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Dovolatel dále zopakoval výhrady, které měl vůči rozsudku soudu prvního stupně
a které uplatnil v odvolacím řízení. Zdůraznil v souvislosti s podrobným
rozborem důkazů a skutkových okolností vadné skutkové závěry soudu prvního
stupně s tím, že skutková věta obsažená ve výrokové části napadeného rozsudku v
některých směrech odporuje skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jak je v
napadeném rozsudku deklaruje. Přitom opakoval svoji obhajobu, kterou se hájí od
počátku trestního řízení, že „nezpronevěřil ani korunu“. Uvedl dále, že
doplnění dokazování, které Nejvyšší soud nařídil, mělo potvrdit nebo vyvrátit,
že svěřené peníze použil pro sebe, tedy že je zpronevěřil. Právě toto
dokazování nejenže nepřineslo žádný důkaz o jeho vině, nýbrž přineslo řadu
dalších důkazů svědčících pro závěr, že se hájí pravdivě. Podle názoru
dovolatele soud prvního stupně pochybil především v tom, že se nezabýval
důsledně jeho obhajobou. Přitom tato obhajoba zcela koresponduje i s právním
názorem Nejvyššího soudu. V důsledku tohoto pochybení je chybný i závěr soudu
prvního stupně, že bylo zjištěno, že za částku 328.640,20 Kč nekoupil dovolatel
žádné potraviny, léky a jiné věci pro evakuační střediska a ani jinak je pro
potřeby Úřadu města O. nepoužil a v této částce způsobil škodu městu O.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v doplněném dokazování na základě pokynů
Nejvyššího soudu nebylo zjištěno nic, co by bylo lze interpretovat jako důkaz
prokazující spáchání zpronevěry. To je z pohledu rozhodnutí Nejvyššího soudu
zásadní a rozhodující. Jestliže v prvém řízení neexistoval podle Nejvyššího
soudu přesvědčivý důkaz o vině dovolatele zpronevěrou a jestliže takový důkaz
nepřineslo ani dokazování v novém řízení, pak se dovolatel podle svého názoru
oprávněně domáhá závaznosti právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil ve
svém rozsudku, kde je vyjádřena nemožnost odsouzení pro trestný čin zpronevěry
a potažmo i pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Jestliže
odvolací soud k odvolání obviněného uvedená pochybení nenapravil a důvodně
podané odvolání zamítl, pak podle dovolatele tím ještě prohloubil bezprávní
stav, který založil soud prvního stupně, neboť nerespektoval závazný právní
názor Nejvyššího soudu.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí
zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej podle § 226 písm. a), event.
písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila do dne vydání tohoto usnesení svého
zákonného práva písemně se k podanému dovolání obviněného Mgr. R. P. vyjádřit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno
oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k
následujícím závěrům:
Obviněný Mgr. R. P. je podle § 256d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř.
Pokud jde o obsahové náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba i se
zřetelem k ustanovení § 265a tr. ř. připomenout, že dovolání má vždy směřovat
proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem
rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může
případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel
však zvolil opačný postup. Poněvadž však výslovně napadl rozhodnutí soudů obou
stupňů a z obsahu dovolání je zřejmé, který výrok, z jakých důvodů a v jakém
rozsahu napadá a čeho se domáhá, nejevila se konstatovaná formální vada jako
natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání nesplňuje
požadavky stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. a že je třeba odmítnout je podle §
265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nedostatek náležitostí jeho obsahu.
V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a
tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo
dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Vzhledem k uvedenému
není možné se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno (na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). To ostatně platí i
pro další dovolací důvody. Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení
zákona, obnovu řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve
skutkových zjištěních.
Jinak řečeno, dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným
skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda
skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Případy, na které dopadá ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno
odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního
názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně
hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku.
Poněvadž, jak uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání
skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li
nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Ve věci obviněného Mgr. R. P. však dovolací námitky směřují do oblasti
skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že nebyly náležitě a
ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, což mělo vést k tomu, že
vzhledem k namítanému vadnému procesnímu postupu soudů prvního i druhého stupně
nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak
mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže byl obviněný uznán vinným
trestnými činy, jak shora uvedeno.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dovolatelem spatřován ve skutkových vadách (tj. vadách procesní povahy),
jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud, jak již shora podrobně uvedeno, je ovšem vázán skutkovým
zjištěním soudu druhého resp. prvního stupně, přičemž dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být spatřován ve vadách procesní povahy,
byť by mohly mít i hmotně právní důsledky.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován
zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v
dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny
nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek,
tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2003
Předseda
senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý