3 Tdo 1603/2010-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovolání podaném A. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 273/2010 ze dne 15. července 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 19/2007,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 2 T 19/2007 ze dne 15. 10. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl dovolatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalšího obviněného.
O odvolání A. K. (a spoluobviněného R. K. i příslušného státního zástupce) proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 273/2010 ze dne 15. 7. 2010 tak, že jak odvolání obou obviněných, tak i odvolání státního zástupce zamítl podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal A. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za důvod dovolání označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku je nepravdivá, neodpovídá důkazům provedeným před nalézacím soudem, když provedeným dokazováním nebylo spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že se stalo to, co je popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku, zejména nebylo prokázáno, že by se od počátku jednalo o společné jednání obviněných.
V další části svého dovolání shrnul genezi koupě a následného provozu výrobní linky tak, jak to již učinil v podaném odvolání s tím, že není pochyb o tom, že po celou dobu obsluhoval linku obv. M. a že se na lince vyrábělo, ač pro to nebyla ještě vydána potřebná povolení. Přiznal, že využil možnosti podílet se na distribuci alkoholu, o kterém věděl, že není všechen vyroben legálně a část vyrobeného alkoholu skutečně distribuoval, část zůstala v jeho skladu, kde byla zajištěna. Poukázal však na to, že neměl přehled o množství vyrobeného alkoholu (ten měl pouze obv.
M.), neexistuje spolehlivé zjištění, kolik bylo alkoholu skutečně vyrobeno, jaké množství kdo převzal, stejně tak jako nebylo prokázáno, že by dovolatel převzal nějaký alkohol v K. H. a nelze tak dle jeho názoru vytvářet princip kolektivní viny. Nebyl proveden podstatný důkaz výslechem svědka V. a z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že se dovolatel podílel na distribuci nelegálně vyrobeného alkoholu. Dále uvedl, že „ohledně skutku dle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. je nutno rozdělit jednání obžalovaných, vycházet z prokázané míry aktivního podílu, odečíst alkohol Likérky S.
Po odpočtu tohoto alkoholu pak lze pracovat z celkovou škodou ve výši 72,5 % vyčíslení dle obžaloby – 2.113.375,- Kč a 97.037,- Kč. Rozdělení ve vztahu k jednotlivým osobám pak mělo vycházet z podílu dle doznaného a zajištěného množství. Toto vyčíslení není jednoduché a proto mělo být dle zásady v pochybnostech ve prospěch vyjádřeno v částce nejpříznivější tak, že ten který z obviněných vyrobil nejméně určité množství, distribuoval či převzal nejméně určité množství.“ Současně zpochybnil procesní účinnost výslechu svědka M., ze které obžaloba vycházela při stanovení množství alkoholu.
V další části dovolatel popsal, proč dle jeho přesvědčení učinil nalézací soud nesprávné závěry o tom, že se jednalo o společnou výrobu, že si společně pod hlavičkou spol. Bona plus s. r. o. pronajímali prostory, že společně převzali stáčecí linku a že linku společně přestěhovali. V souvislosti s jemu uloženým trestem poukázal na skutečnost, že se jediný k trestné činnosti doznal a je jediný, kdo projevil ochotu k úhradě škody a to s tím, že mu byl de facto uložen nejpřísnější trest, když spoluobviněnému K.
byl ukládán trest souhrnný za jinou, poměrně závažnou činnost, přesto mu byl však uložen trest mírnější a na o jeden rok kratší zkušební dobu a obv. M.
trest ještě mírnější. V následující části dovolání (s poukazem na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva) uvedl, že způsob hodnocení důkazů nalézacím soudem trpí závažnými vadami, které dosahují až ústavněprávní dimenze. To proto, že dokazování dle jeho přesvědčení neposkytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině dovolatele a nesmí dojít k tomu, aby nalézací soud vycházel z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu a nevzal při tom v úvahu rozpory v důkazech, tyto vykládal jen v neprospěch obviněného, když nebyla ani vyvrácena jeho obhajoba.
Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 s tím, že v jeho věci nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav tak, aby byl ctěn požadavek presumpce neviny. Ústavně konformnímu výkladu musí být dle jeho názoru podrobeno i ust. § 2 odst. 6 tr. ř., v němž je formulována zásada volného hodnocení důkazů. Deklarovaný dovolací důvod tak dle jeho přesvědčení spočívá „v nesprávném posouzení skutku, když provedenými důkazy nebylo bezpečně prokázáno, že jednáním obviněného došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které byl napadeným rozsudkem uznán vinným, byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada in dubio pro reo, zásada presumpce neviny, zásada fair procesu.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen ve všech výrocích a aby byla věc vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 3. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
V první řadě je na místě uvést, že z podaného dovolání není patrné, v čem dovolatel spatřuje namítaná pochybení ohledně zjištěného skutkového stavu a následné údajně vadné právní kvalifikace svého jednání, když v několika pasážích dovolání zcela jasně uvádí, že se jemu přisuzovaného jednání dopustil, je si vědom vážnosti svého provinění, když využil možnosti distribuovat nelegálně vyrobený alkohol a profitovat na tom, k činu se doznal a projevil ochotu k náhradě škody, přičemž v další části obecně brojí proti tomu, že soud již od počátku vycházel z přesvědčení o jeho vině, jeho obhajoba nebyla vyvrácena a nebylo bezpečně prokázáno, že jeho jednáním došlo k naplnění skutkových podstat jemu přisuzovaných trestných činů a že bylo na místě, aby obecné soudy aplikovaly zásadu trestního práva in dubio pro reo.
Na tomto místě je třeba uvést, že v rámci deklarovaného dovolacího důvodu nemohou být právně relevantně uplatněny námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, ani námitky procesního charakteru k šíři a obsahu provedeného dokazování, přičemž tyto námitky nemohou být právně relevantně uplatněny ani pod žádný dalším, ze zákonem taxativně vymezených, dovolacích důvodů. V této souvislosti je nutné uvést, že soudy (zejména) v odůvodnění svých přijatých (citovaných) rozhodnutích jasně a pečlivě objasnily, proč uznaly dovolatele vinným právě uvedenými trestnými činy a proč neuvěřily jeho obhajobě. Při posuzování viny dovolatele vycházely zejména z výpovědi svědka (spoluobviněného) M. (který vypověděl, že dovolatel obstarával líh a další komponenty a odbyt s tím, že výrobky si vždy odvážel právě dovolatel, objednával si u něj i druh a množství alkoholu a platil jej), svědkyně (spoluobviněné) M. (která uvedla, že si pro lahve jezdil dovolatel a spoluobviněný K.), dále z provedených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a z obsahu telefonních rozhovorů, které probíhaly mezi dovolatelem a spoluobviněným K., M. a odběrateli alkoholu či dodavateli materiálu (lihu, lahví). Stejně tak se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkou dovolatele ohledně procesního postupu při výslechu svědku M., kdy lze na odůvodnění příslušného rozhodnutí pro stručnost odkázat. Je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad, přičemž toto tvrzení obstojí i ve světle nálezů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na které poukázal ve svém podání dovolatel. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu učiněných soudy.
Námitky dovolatele, že do věci byli ve větší míře zapojeni svědek K. a spoluobviněný (nyní již pravomocně odsouzený) M. jsou pro nyní probíhající řízení, v jehož rámci bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobviněného K. a dovolatele, nepodstatné a nemohou být ani v uvedeném smyslu předmětem rozhodování dovolacího soudu.
Jakékoli opodstatnění postrádá též námitka dovolatele ohledně jemu uloženého trestu. Lze k ní pouze ve stručnosti uvést, že namítat uložení příliš mírného nebo příliš přísného trestu (který byl uložen v zákonem stanovené sazbě i odpovídajícího druhu) nelze v rámci žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Navíc je namístě uvést, že tvrzení dovolatele nevychází ze skutečného stavu, neboť spoluobviněnému K. nebyl ukládán trest souhrnný a tomuto spoluobviněnému uložený trest je naprosto stejný jako ten, který byl uložen dovolateli.
Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze takovéto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu.
Trestného činu podle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo a) čin uvedený v odstavci 1 spáchá nejméně se dvěma osobami, c) způsobí takovým činem značnou škodu.
Jedinou právně relevantně uplatněnou se jeví námitka dovolatele ohledně výše způsobené škody, kterou lze rozdělit do dvou části, v jejímž rámci dovolatel dochází k přesvědčení, že se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. V její první části dovolatel namítl, že škoda neměla být stanovena z celkového množství zpracovaného alkoholu, ale měl být odečten alkohol společnosti Octan Oil, s. r. o., výrobce Likérka S. (který pouze byl filtrován), v její druhé části dovolatel namítl, že měly být přesně stanoveny podíly jednotlivých obviněných na takto stanovené škodě podle jejich aktivní účasti a konkrétního množství alkoholu. K první části dovolatelovy námitky je třeba uvést, že jak vyplývá z odůvodnění soudů rozhodnutí obou stupňů (i ze samotného odborného vyjádření Celního ředitelství v Hradci králové a Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí, z nichž soud prvního stupně při určování škody vycházel) tento alkohol (alkohol společnosti Octan Oil, s. r. o.) nebyl do celkového množství zahrnut. Nad rámec je (jako obiter dictum) možno uvést, že i kdyby škoda byla stanovena ve výši, které se domáhá dovolatel, pořád by mnohonásobně převyšovala hranici škody značné 500.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. K druhé části jeho námitky je třeba zdůraznit, že se jemu přisuzovaných trestných činů dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O společné jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Podstatné je, aby činnost každého z nich (dílčí akty) byla zahrnuta společným úmyslem (srov. R 36/1973 SbRt.). Společný úmysl pak nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která se konečně ani nevyžaduje, neboť postačí i konkludentní dohoda. Nezbytně však musí být zjištěno (prokázáno), že každý ze spolupachatelů si byl vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i dalších osob směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 3 Tdo 620/2008). Dále je namístě uvést, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, přičemž stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. B 2/1980-12-I).
Za dané situace, kdy se dovolatel aktivně účastnil na koupi stáčecí linky, dodával pro výrobu nelegálního alkoholu komponenty, tento alkohol dále distribuoval, částečně pronajímal pro tuto činnost prostory, se tak v jeho případě jedná o typické spolupachatelství a dovolatel odpovídá za tento trestný čin jakoby jej spáchal sám. Případné stanovení odpovědnosti za dílčí podíly jednotlivých pachatelů by přicházelo v úvahu pouze u tzv. souběžného pachatelství, tedy za situace, kdy by každý z pachatelů jednal samostatně, nebyly by vedeni společným cílem. Takový stav však v posuzované věci nenastal, když spolupachatelé měli v rámci této trestné činnosti rozděleni jednotlivé role a jednali se společným úmyslem páchat označenou trestnou činnost. Jeho námitky k výši škody, tak jak ji stanovil soud prvního stupně, jsou takto zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka