3 Tdo 1615/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
ledna 2006 o dovolání podaném obviněným T. H., proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2002, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 138/2004,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byl obviněný T. H. pod bodem 1) výroku
uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., kterého se
po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 27. 1. 2003 kolem 20.10 hodin na
křižovatce s vyznačením přednosti v jízdě dopravními značkami s odbočkami na T. – N. V. – K., okres T., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda
Fabia, přičemž nedal přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu osobnímu
motorovému vozidlu tovární značky Škoda 120L, řízeném M. T., jedoucímu zleva,
následně došlo k čelnímu střetu vozidel a při dopravní nehodě byla zraněna
spolujezdkyně obžalovaného M. N., s dobou léčení přesahující šest týdnů, která
však v průběhu přípravného řízení jako družka obžalovaného nedala souhlas k
jeho trestnímu stíhání a ke zranění M. T., který utrpěl tržnou ránu vlasové
části hlavy v délce 6 cm a pohmoždění krční páteře s dobou léčení od 28. ledna
2003 do 9. února 2003.“ Dále byl pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným
činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák., kterého se po skutkové
stránce dopustil tím, že „dne 27. dubna 2004 kolem 06.50 hodin na silnici ve
směru od T. na P., v katastru obce B. u T., okres T., na křižovatce s odbočkou
vpravo do obce B. u T., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf,
které nesplňovalo podmínky provozu na pozemních komunikacích, neboť nemělo
platnou technickou prohlídku a kontrolu emisí a pneumatiky vozidla nesplňovaly
předepsanou technickou normu dezénu, minimálně 1,6 milimetru, v době nehody měl
v krvi podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství 0,57 g/kg alkoholu v krvi a jel rychlostí, která neodpovídala
povolené maximální rychlosti a podle znaleckého posudku z oboru dopravy
dosahovala nejméně výše 123 km/hod., v důsledku čehož bylo vozidlo na hranici
ovladatelnosti, nereagoval na vozidlo, které předepsaným způsobem vyjíždělo ve
směru od obce B. u T. na hlavní komunikaci ve směru na T., a to na vozidlo
tovární značky Škoda Pick Up, řízené O. T., přičemž již v levé polovině
vozovky došlo ke střetu obou vozidel, přičemž řidič vozidla O. T. utrpěl
polytrauma, následkem kterého na místě nehody zemřel, spolujezdec ve vozidle
tovární značky Škoda Pick Up K. T., utrpěl těžký úrazový šok, který po převozu
do N. v T. vedl k nezvratnému mnohoorgánovému selhání, v důsledku čehož dne 28. dubna 2004 zemřel a spolujezdci obžalovaného ve vozidle tovární značky VW Golf
F. H., utrpěl četné úrazové změny, v důsledku kterých zemřel na místě nehody,
přičemž se jednalo o spolujezdce sedícího vedle řidiče, další spolujezdec R. K., utrpěl úrazový šok při mnohočetných úrazových změnách, v důsledku kterých
zemřel bezprostředně na místě nehody, přičemž šlo o spolujezdce sedícího na
zadním sedadle vpravo a další spolujezdec L. Š., utrpěl těžké poranění hlavy a
krční páteře, přičemž v důsledku otoku mozku zemřel dne 29. dubna 2004 v N. v
T.“ Za tyto trestné činy byl podle § 224 odst. 3 tr. zák. za užití § 35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák.
byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na deset
roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozeným náhradu škody v částkách specifikovaných v rozhodnutích. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. byli poškození E. T., J. D. a Z. Š. odkázáni se zbytky svých
nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. D. a E. T. se svými nároky odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku podal rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To
190/2005, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve
výroku, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeným E. T., J. D., Z. Š., V.z.p. ČR, O. p. T., V.z.p. ČR, p. Ú. n. L., P. D. a E. T.. Podle §
259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté sám ve věci znovu rozhodl tak, že
obviněného T. H. při nezměněných výrocích o vině pod bodem 1) napadeného
rozsudku a náhradě škody poškozené Č. n. z. p. P., které zůstaly v napadeném
rozsudku nedotčeny, uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 3 tr. zák., který po skutkové stránce částečně modifikoval tak, že
obviněný „dne 27. 4. 2004 kolem 06.50 hodin na silnici ve směru od T. na P., v
katastru obce B. u T., okres T., na křižovatce s odbočkou pravo do obce B. u
T., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, a v důsledku
předchozího požití alkoholu, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila nejméně
0,57 g/kg a nepřiměřené rychlosti nejméně 117 km/h., v důsledku čehož bylo
vozidlo na hranici ovladatelnosti, nereagoval na vozidlo, které předepsaným
způsobem vyjíždělo ve směru od obce B. u T. na hlavní komunikaci ve směru na
T., a to na vozidlo tovární značky Pick Up, řízené O. T., přičemž již v levé
polovině vozovky došlo ke střetu obou vozidel, čímž obžalovaný porušil
ustanovení § 5 odst. 2 písm. b), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož řidič
vozidla O. T. utrpěl polytrauma, následkem kterého na místě nehody zemřel,
spolujezdec ve vozidle tovární značky Škoda Pick Up K. T., utrpěl těžký
úrazový šok, který po převozu do nemocnice v T. vedl k nezvratnému
mnohoorgánovému selhání, v důsledku čehož dne 28. 4. 2004 zemřel a spolujezdci
obžalovaného ve vozidle tovární značky VW Golf F. H., utrpěl četné úrazové
změny, v důsledku kterých zemřel na místě nehody, další spolujezdec R. K.,
utrpěl úrazový šok při mnohočetných úrazových změnách, v důsledku kterých
zemřel bezprostředně na místě nehody a další spolujezdec L. Š., utrpěl těžké
poranění hlavy a krční páteře, přičemž v důsledku otoku mozku zemřel dne 29. 4. 2004 v nemocnici v T.“ Za tento trestný čin a trestný čin ublížení na zdraví
podle § 223 tr. zák., který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen byl obviněný
podle § 224 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej soud
podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařadil do věznice s dohledem. Podle § 49
odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání deseti
roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl o povinnosti obviněného
nahradit způsobenou škodu (v rozsudku specifikované výši) poškozeným E. T., J. D., Z. Š., V. z. p. ČR, O. p. T. a V.z.p. ČR, p. v Ú n. L. Podle § 229 odst. 2
tr.
ř. ve vztahu k poškozené E. T. a Z. Š. soud rozhodl o odkázání poškozených
se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních a podle § 229 odst. 1 tr. ř. u poškozené E. T. o jejím
odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 5. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, jímž toto rozhodnutí napadl ve všech výrocích a současně napadl též
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině bod bodem 2), v celém výroku o
trestu a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozeným
E. T. J. D., Z. Š., V. z. p. ČR – O. p. T., V.z.p. ČR – p. Ú. n. L., P. D. a E.
T. Uplatněnými dovolacímu důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst.
1 písm. a) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že v posuzované
věci došlo k porušení principu zákonného soudce pokud věc projednával a
rozhodoval soudce Okresního soudu v Teplicích JUDr. M. Č. Dovolatel poukázal na
to, že u Okresního soudu v Teplicích, jako soudu věcně a místně příslušného,
byly na něj podány dvě obžaloby, a to pro trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 223 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. Tyto trestní
věci pak byly vedeny pod sp. zn. 1 T 92/2003 a 1 T 138/94. Rozhodnutím
Okresního soudu v Teplicích byly obě věci spojeny ke společnému projednání a
rozhodnutí. Ačkoliv agendu v senátu 1 T vyřizoval soudce Mgr. J. P., přesto věc
ihned po nápadu převzal k projednání a vyřízení JUDr. M. Č., který podle své
specializace a rozvrhu práce vyřizoval věci napadlé do senátu 2 T. Podle
dovolatele je sice pravdou, že od 1. 7. 2004 nastoupil Mgr. J. P. na výpomoc u
Okresního soudu v Lounech, avšak věci, které mu napadly před 1. 7. 2004, tento
soudce běžně vyřizoval i v průběhu stáže u jiného soudu. Dovolatel zdůraznil,
že za stavu, kdy jej nikdo neinformoval o tom, že věci napadlé do senátu 1 T v
červnu 2004 nebude vyřizovat soudce, který podle rozvrhu práce tyto věci
vyřizuje, ale jiný soudce, došlo předmětným postupem k tomu, že byl odňat svému
zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) a § 7 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a změně některých zákonů (dále jen „zákona o
soudech a soudcích“).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle dovolatele byl
naplněn pouze v případě, že by ve smyslu ustanovení § 224 odst. 3 tr. zák.
skutečně došlo k hrubému porušení předpisů dopravy a navíc za okolností, jež by
podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle
přesvědčení dovolatele však v posuzované věci tyto znaky naplněny nebyly. Jde
totiž o to, že závažné porušení dopravního předpisu musí být v příčinné
souvislosti s dopravní nehodou (viz např. R 7/1965 SbRt.), což v dovolatelově
případě splněno nebylo, když podle jeho názoru jen některá porušení předpisů
dopravy jsou v přímé příčinné souvislosti se způsobeným následkem. Dovolatel
připustil, že ke způsobenému následku mohla vést skutečnost, že v kritickou
dobu jel rychleji než je maximální povolená rychlost, tj. rychlostí cca. 117
km/h, a dále to, že v době nehody měl ještě zbytkový alkohol cca. 0,57 g/kg v
krvi, pod jehož vlivem se však necítil. Touto posledně uvedenou okolností se
soud ovšem dostatečně nezabýval a dostatečnou pozornost nevěnoval ani otázce,
zda zjištěná nedovolená rychlost byla vzhledem k okolnostem případu též
rychlostí nepřiměřenou. Dovolatel poukázal na to, že v kritickém úseku jel po
hlavní silnici a současně viděl, že po pravé straně na vedlejší silnici se
nachází stojící automobil Škoda Pick Up, jehož řidič mu dával přednost v jízdě.
Za této situace podle dovolatele nic nenasvědčovalo tomu, že se vozidlo
nečekaně z vedlejší silnice rozjede do hlavní silnice. Nelze proto ani
dovozovat jeho povinnost, že by měl na takové vozidlo reagovat změnou směru
jízdy nebo jiným způsobem. Podle dovolatele rovněž není pravdou, že by jím
řízené vozidlo bylo při dané rychlosti na hranici ovladatelnosti, když pro
tento závěr nesvědčí žádný provedený důkaz. V uvedené souvislosti dovolatel
soudu vytkl, že v rozporu s provedenými důkazy, zejména dovolatelovou výpovědí,
protokolem o ohledání místa činu a znaleckými posudky, nesprávně dovodil, že
řidič z vedlejší silnice vjížděl na hlavní silnici předepsaným způsobem. To ale
podle dovolatele nebylo pravdou. Ve skutečnosti, měla na průběh nehodového děje
vliv především skutečnost, že tento řidič dovolateli náhle vjel do jeho jízdní
dráhy a vzniklý následek tak přinejmenším spoluzavinil. Za naprosto nesprávný
pak dovolatel považoval závěr soudu o tom, že by snad neřídil vozidlo vpravo a
že by tak porušil ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. Znalci totiž
podle dovolatele vyloučili jako technicky nepřijatelné, že by dovolatel mohl
jet vlevo, tj. v levém jízdním pruhu a naopak potvrdili, že jel v pravém
jízdním pruhu, a teprve když se druhé vozidlo rozjelo a vjelo mu do jízdní
dráhy, reagoval na vzniklou situaci vyhýbáním doleva.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby
dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 6 To 190/2005, a podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, zejména
rozsudek okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 T
138/2004-521, ve výroku o vině pod bodem 2), výroku o trestu a souvisejícím
výroku o náhradě škody. Dále alternativně navrhl, aby poté dovolací soud podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání
a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby skutek, pro který je stíhán,
byl právně posouzen nejvýše jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák. a poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních, popř. aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v
tomto smyslu sám rozhodl.
Součástí dovolání obviněného byl současně i podnět, aby předseda senátu
Okresního soudu v Teplicích podel § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl dovolacímu soudu
přerušení vykonávaného trestu odnětí svobody s ohledem na to, že z argumentace
uvedené v dovolání i z obsahu spisu je zřejmé, že trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. nespáchal.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
a k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že ve smyslu
citovaného dovolacího důvodu není soud náležitě obsazen, jestliže by obsazení
soudu neodpovídalo ustanovení § 27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, v konkrétním případě § 35 cit. zák. K této situaci však v
posuzovaném případě nedošlo, což podle státního zástupce znamená, že konkrétní
dovolatelovy námitky po obsahové stránce uplatněný dovolací důvod nenaplňují. K
těmto námitkám státní zástupce zároveň poukázal na to, že Nejvyšší státní
zastupitelství si k posuzované problematice vyžádalo stanovisko předsedkyně
Okresního soudu v Teplicích. Podle jejího písemného sdělení ze dne 3. 5. 2005
byl podle rozvrhu práce Okresního soudu v Teplicích na rok 2004 prvním
zástupcem soudce Mgr. J. P. (senát 1 T) určen soudce JUDr. M. Č. (senát 2 T),
který soudce Mgr. P. zastupoval v době jeho omluvené nepřítomnosti a činil
nezbytné úkony včetně potřebných rozhodnutí v trestních věcech přidělených k
projednání a rozhodnutí do senátu 1 T. Soudce Mgr. P. byl v době od 1. 8. 2004
do 31. 1. 2005 vyslán na stáž k Okresnímu soudu v Lounech a z uvedeného důvodu
bylo vedením (tj. předsedkyní soudu a místopředsedkyní soudu pro trestní úsek)
Okresního soudu v Teplicích rozhodnuto, že vazební věci (tj. i věc obviněného /
dovolatele/ T. H.), v nichž dosud nebylo nařízeno hlavní líčení, a které byly
původně přiděleny do senátu 1 T soudci Mgr. P., budou přiděleny k projednání a
rozhodnutí jeho prvnímu zástupci JUDr. Č. Záznam o přidělení věcí k projednání
soudci JUDr. Č. byl přitom založen do každého konkrétního trestního spisu.
Podle státního zástupce je tedy zřejmé, že obě trestní věci vedené proti
obviněnému (dovolateli) T. H. byly v souladu s rozvrhem práce Okresního soudu v
Teplicích organizačním opatřením vedení tohoto soudu z důvodu plánované
dlouhodobé nepřítomnosti soudce senátu 1 T přiděleny k projednání a rozhodnutí
soudci JUDr. Č. Dovolatel proto v žádném případě nebyl odňat svému zákonnému
soudci.
V další části svého písemného vyjádření k dovolání obviněného se státní
zástupce zabýval obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a dospěl k závěru, že uplatněné námitky tento dovolací důvod sice obsahově
naplňují, věcně však nikoliv. Státní zástupce současně vyložil skutkovou
podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. a
konstatoval, že na podkladě provedeného dokazování soudy zjistily, že obviněný
(dovolatel) v kritickou dobu řídil osobní automobil za stavu, kdy byl unaven
po probdělé noci a asi dvou a půl hodinách spánku před jízdou, přičemž v jeho
krvi se nacházelo nejméně 0,57 g/kg alkoholu. Mimořádně závažným zjištěným bylo
dále to, že při maximální povolené rychlosti 90 km/hod. projížděl úsekem těsně
před střetem nedovolenou rychlostí v rozmezí 117 – 123 km/hod., v důsledku níž
se s ohledem na charakter předmětné komunikace vozidlo pohybovalo na samé
hranici ovladatelnosti. Za výše popsané situace pak vjel do levé poloviny
vozovky, kde došlo ke střetu obou vozidel. K námitce obviněného týkající se
údajného spoluzavinění ze strany řidiče vozidla Pick Up státní zástupce
poznamenal, že podle zjištění soudů v okamžiku, kdy tento řidič začal vyjíždět
na hlavní silnici, nemohl vozidlo obviněného (dovolatele) vidět, neboť bylo v
oblasti zakrytého výhledu. Pokud by dovolatel předmětným úsekem, kdy vyjel z
oblasti zakrytého výhledu řidiče vozidla Pick Up, projížděl maximální povolenou
rychlostí, pak by bez nutné reakce a brždění zabránil nehodě, jelikož by do
místa střetu přijel až v okamžiku, kdy by již řidič vozidla Pick Up opustil
koridor jeho pohybu. Příčinou relevantních trestněprávních následků bylo proto
výlučně jednání dovolatele, který svou vědomou nedbalostí hrubě porušil
předpisy dopravy. Státní zástupce současně uvedl, že u dovolatele je dána
vysoká míra zavinění jednak tím, že řídil automobil v době, kdy byl ještě
ovlivněn alkoholem a únavou a v kritickém okamžiku riskantně překročil
povolenou rychlost, čímž se jeho vozidlo stalo téměř neovladatelným. Následkem
činu bylo usmrcení pěti osob. Za tohoto stavu není podle státního zástupce
pochybností ani o tom, že dovolatel naplnil znaky trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. nejen po formální, ale i po materiální
stránce.
Státní zástupce proto své vyjádření shrnul tak, že napadené rozhodnutí netrpí
žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání a navrhl, aby
dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. H.
odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný T. H. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť bylo pravomocně rozhodnuto
ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozsudku,
jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. a) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst.1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně
nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v
trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a § 17 tr. ř.). To znamená,
že se jedná o vadu spočívající v tom, že ve věci rozhodl v prvním stupni
okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože
předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1
tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Podobně by tomu
bylo rovněž tehdy, jestliže by okresní soud rozhodl o dílčích útocích
pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle § 37a tr.
zák., přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v § 17
odst. 1 tr. ř. (srov. § 17 odst. 2). Kdyby naopak rozhodl místo věcně
příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku
citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle
tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o
místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže
obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2000 Sb.
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Tak by tomu bylo za stavu,
kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z
předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze
soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, popř. by
se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197
tr. ř.
V intencích shora provedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. a) tr. ř. lze pak učinit závěr, že Okresní soud v Teplicích byl v
posuzovaném případě s ohledem na ustanovení § 16 (srov. též § 17 tr. ř.) věcně
příslušným soudem. Tento soud byl při svém rozhodování rovněž v souladu s
ustanovením § 35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích náležitě
obsazen, neboť rozhodoval v senátě složeném z předsedy senátu a dvou
přísedících. Námitka dovolatele, že JUDr. M. Č. nebyl ve věci zákonným soudcem
stojí fakticky již mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť dovolatel ve
smyslu uplatněného dovolacího důvodu nenamítá, že soud nebyl podle zákona
náležitě obsazen, nýbrž poukazuje na to, že byl porušen ústavní imperativ,
podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (srov. čl 38 odst. 1
Listiny), tedy že došlo k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce.
Toto základní právo samozřejmě není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné,
funkční a místní příslušnosti soudu ani zákonným vymezením obsazení soudu.
Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 307/03 vyslovil k této otázce právní
názor, že pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a
rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy,
jestliže absence soudců určených rozvrhem práce je důvodná. Zastoupení soudců
se pak stejně jako složení senátu musí řídit předem stanovenými pravidly
určenými rozvrhem práce. Právě k této situaci však v posuzované věci došlo. Z
vyjádření předsedkyně Okresního soudu v Teplicích, jež je založeno na č. l. 690
spisu, je zřejmé, že podle rozvrhu práce uvedeného soudu pro rok 2004 byl jako
prvý zástupce Mgr. J. P. (senát 1 T) určen soudce JUDr. M. Č. (senát 2 T), aby
za něj činil nezbytné úkony, včetně potřebných rozhodnutí. V takto vymezeném
rámci pak vedení soudu rozhodlo, že během dlouhodobé nepřítomnosti Mgr. P. (z
důvodu stáže u jiného soudu), budou vazební věci, ve kterých dosud nebylo
nařízeno hlavní líčení, přiděleny k projednání a rozhodnutí jeho prvému
zástupci JUDr. Č., aby tak bylo zabráněno nečinnosti soudu ve vazebních věcech,
mj. i v trestní věci obviněného (dovolatele) T. H.. Soudce JUDr. M. Č. tedy ve
věci rozhodoval v postavení zákonného soudce. K námitkám dovolatele Nejvyšší
soud považoval za potřebné tyto skutečnosti alespoň zmínit, což konečně ve svém
vyjádření k dovolání učinil i státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství.
Důvod dovolání podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g)
tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS
73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných
Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je
třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o
odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.
Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání
omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích
důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím
řízení nezbytná.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod
hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit
námitky, jež přestavují polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené
důkazy a se správností (resp. nesprávností) některých skutkových závěrů, jaké
soudy na podkladě procesního postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované
věci učinily. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považoval Nejvyšší soud
za právně relevantní ty námitky dovolatele, podle nichž ani za stavu, kdy
porušil více ustanovení předpisů dopravy (tj. zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů /zákon o silničním
provozu/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o silničním provozu“)
svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení
na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák., zejména pro nedostatek příčinné
souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
Při posuzování opodstatněnosti předmětné části podaného dovolání pak Nejvyšší
soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje
jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky
každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem
zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R
20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví
podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý
následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé
jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost)
neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně
způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že
příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje ani
tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí případně ještě další skutečnost,
jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R
37/1975 SbRt). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že
by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání,
bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou
příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby
konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou
dostatečně významnou.
Jestliže jsou tyto obecné zásady nyní aplikovány na posuzovaný případ, lze
souhlasit se závěry napadeného rozhodnutí, že obviněný T. H. naplnil znaky
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §
224 odst. 3 tr. zák. Podle skutkových zjištění soudu obviněný (dovolatel) v
inkriminovanou dobu přijížděl po hlavní silnici do křižovatky s vedlejší
silnicí za stavu, kdy jel rychlostí nejméně 117 km/hod. (tj. rychlostí
překračující o téměř 30 km/hod. zákonem dovolenou rychlost), která v daném
úseku současně byla na samé hranici ovladatelnosti vozidla. Přitom jeho
schopnost k řízení byla snížena únavou a zejména požitím alkoholu, jehož
hladina v krvi činila nejméně 0,57 g/kg. V důsledku spolupůsobení těchto
faktorů se posléze dostal až do levé poloviny vozovky, a aniž by jakkoliv
reagoval (korekcí řízení či bržděním) na situaci před sebou, narazil v plné
rychlosti na vozidlo řízené poškozeným O. T., který před tím vyjel z vedlejší
silnice na hlavní, kde odbočoval vlevo. Soud současně vycházel ze zjištění
(založeného především na příslušném posudku technického znalce z oboru silniční
dopravy), že poškozený O. T. v okamžiku vjíždění na hlavní silnici a započetí
odbočovacího manévru nemohl vozidlo obviněného (dovolatele) uvidět, a v
kritickém okamžiku mu zároveň nemohl vytvořit ani žádnou překážku, neboť pokud
by obviněný (dovolatel) jel předepsanou rychlostí a řídil vozidlo vpravo, ke
střetu by vůbec nedošlo a poškozený by odbočení plynule dokončil. Soud vycházel
rovněž z toho, že najetí vozidla řízeného obviněným (dovolatelem) do protisměru
bylo pozvolné a nijak nesvědčilo o tom, že šlo o vyhýbací manévr prováděný v
reakci na způsob jízdy poškozeného O. T. Obviněný (dovolatel) totiž ve
skutečnosti nereagoval vůbec nijak a před střetem ani nesnížil rychlost. Na
tomto skutkovém základě pak soud dospěl k právnímu závěru, že obviněný
(dovolatel) ve smyslu ustanovení § 224 odst. 3 tr. zák. výše popsaným jednáním
hrubě porušil předpisy dopravy tím, že porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. b),
§ 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, a
že ke způsobení inkriminovaného následku (tj. usmrcení pěti osob) došlo v
příčinné souvislosti s tímto jednáním, kumulativně zahrnujícím porušení
několika významných řidičských povinností. Přitom i porušení kterékoli z nich
(samostatně) může vést k dopravním nehodám, jež mají zpravidla i velmi závažné
následky. Své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku soud v rozsahu uvedeném v
§ 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu přesvědčivě a logicky odůvodnil (viz
zejména str. 11 až 16 rozhodnutí).
Z hlediska soudem učiněných skutkových zjištění a souvisejícího následného
právního posouzení věci (skutku) je současně zřejmé, že na výsledek předmětné
nehody nemohlo mít počínání poškozeného (jako příčina a dovolatelem namítané
spoluzavinění) prakticky žádný vliv. Ten - jak již bylo uvedeno - při zahájení
odbočovacího manévru nemohl vozidlo dovolatele jednak vidět a jednak neměl
důvod předpokládat, že další účastník silničního provozu pojede nedovolenou a
současně i nepřiměřenou rychlostí. Navíc, což je třeba považovat za podstatné,
se v okamžiku střetu již nacházel za středem vozovky, v její levé polovině (z
pohledu obviněného), takže dovolatel měl před sebou v přímém směru celou pravou
polovinu vozovky volnou.
Skutečnosti, na něž je poukazováno shora, lze závěrem shrnout tak, že jednání
obviněného T. H. (dovolatele) bylo prvotní a jedinou příčinou relevantních
trestněprávních následků, ke kterým by jinak nedošlo, neboť poškozený O. T.
jako další účastník střetu neměl žádný důvod počínat si v křižovatce jinak, než
to skutečně učinil. Vývoj příčinné souvislosti je současně zahrnut zaviněním
dovolatele ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. Soudy obou
stupňů (zejména pak soud odvolací) správně zjistily všechny rozhodné
skutečnosti, jež jsou nezbytné pro správné posouzení otázky zavinění, především
to, že obviněný (dovolatel) věděl, že požíval alkoholické nápoje a může se
ještě nacházet pod jejich vlivem, že v kritickém úseku (před křižovatkou)
značně překračuje povolenou maximální rychlost a nedrží se s vozidlem při
pravém okraji vozovky, jak bylo jeho povinností. Přitom musel samozřejmě reálně
počítat s provozem jiných vozidel na silnici, tedy i v prostoru inkriminované
křižovatky. Pokud si dovolatel shora naznačeným způsobem nepočínal, lze jej
důvodně činit odpovědným za zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm.
a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit
jím chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení
nezpůsobí. Jestliže jej odvolací soud uznal vinným trestným činem podle § 224
odst. 3 tr. zák., nelze tomuto soudu v daném směru vytknout žádné pochybení. S
ohledem na popsaný způsob jednání dovolatele a z toho vzešlý následek (účinek),
nelze pochybovat též o existenci okolností podmiňujících podle § 88 odst. 1 tr.
zák. použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou, neboť
stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost byl v posuzovaném případě
zvýšen způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení zákona.
Se zřetelem na všechny shora uvedené důvody proto Nejvyšší soud neshledal, že
by dovolatelovy námitky, a to ani v jinak relevantně uplatněné části dovolání,
byly v jakémkoliv směru opodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo
dovolání obviněného T. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že předseda senátu soudu
prvního stupně nepodal (k podnětu dovolatele) Nejvyššímu soudu návrh na
přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. O dané otázce proto
nebylo třeba rozhodnout samostatným výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler