3 Tdo 1618/2016-58
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o
dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 4 To 766/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T
88/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 8
T 88/2014, byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání
I. pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm.
c) trestního zákoníku, dílem dokonaného (v bodě 1-9, 11-13 a 14), dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (v době 10 a 14), dílem
samostatně (v bodě 1, 10, 14 a 15) a dílem ve spolupachatelství podle § 23
trestního zákoníku (v bodě 2-9, 11-13), pokračujícího přečinu poškození cizí
věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, dílem samostatně (v bodě 1, 10,
14, 15) a dílem ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (v bodě 2-9,
11-13), přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního
zákoníku (v bodě 1),
II. pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3
trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku (v době 22), dílem samostatně (v bodě 16, 17, 23-28) a dílem ve
spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (v bodě 22), pokračujícího
přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě
16-17, 22-28), pokračujícího přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (v bodě 20-21, 25, 28).
Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2
trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T 22/2015-144, který nabyl právní moci
dne 10. 8. 2015, byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku a § 43 odst. 2
trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl
obviněnému uložen trest propadnutí věcí označených v rozsudku, podle § 70 odst.
1 písm. a), b) a c) trestního zákoníku pak trest propadnutí dalších věcí. Podle
§ 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu čtyř let.
Podle § 43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T
22/2015-144, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2015, jakož i všechna další
rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. P., R. L., M. D.
a J. V.
Podle § 228 odst. 1 byla obviněnému M. V. uložena povinnost uhradit poškozeným
náhradu škody, částečně společně a nerozdílně s dalšími obviněnými. Část
poškozených byla podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Ohledně dalších skutků byl obviněný podle § 226 písm. c) trestního řádu a § 226
písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, přičemž poškození byli podle § 229
odst. 3 trestního řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 4 To
766/2015, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil
napadený rozsudek ve výroku o vině v části II/16-17, 20-28, jímž byl obviněný
uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst.
2, 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1
trestního zákoníku a pokračujícím přečinem maření úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve výroku o trestu
tohoto obviněného a specifikovaných výrocích o náhradě škody, a
podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného
uznal vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 trestního zákoníku (v době 3-8, původně skutky 22, 24-28), dílem
samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku,
pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního
zákoníku (v bodě 3-8, původně skutky 22, 24-28), pokračujícího přečinu maření
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku
(v bodě 1-2, 5, 8, původně skutky 20-21, 25, 28),
a odsoudil jej za to a za sbíhající se pokračující zločin krádeže podle § 205
odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem
ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, pokračující
přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečin
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, ohledně
nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále sbíhající se přečin krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T
22/2015-144, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2015, podle § 205 odst. 4
trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70
odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věcí
označených v rozsudku, podle § 70 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákoníku
pak trest propadnutí dalších věcí. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku
uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všech druhů na dobu čtyř let. Podle § 43 odst. 2 věta druhá trestního
zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T 22/2015-144, který nabyl právní moci
dne 10. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 1 trestního řádu rozhodl o
nárocích poškozených.
Podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc pro skutky původně pod body 16, 17 a 23
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V ostatním zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný namítl, že trest za spáchané trestné činy mu měl být ukládán i s
ohledem na trest uložený mu Zemských soudem v Linci pod sp. zn. 23 Hv 186/11 t
ze dne 21. 2. 2012, a to pro zločin těžké výdělečné krádeže vloupáním podle
rakouského trestního zákoníku, jelikož rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 11 T 2/2012 ze dne 18. 12. 2012 došlo k uznání tohoto rozsudku
ve smyslu § 451 a násl. trestního řádu. Podle názoru dovolatele se tak již
jedná o rozsudek Českého soudu, ve kterém je cizozemské rozhodnutí uznáno jako
celek, přičemž trest, který je v něm uložen, se přemění na trest, který by mohl
být uložen za skutek, který je předmětem rozhodnutí, pokud by o tomto skutku
bylo rozhodováno v České republice. Jestliže se pak jedná o řádný rozsudek
soudu České republiky, měl by být použit při ukládání trestu § 45 odst. 1
trestního zákoníku či § 43 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud nebylo přihlédnuto
k uvedenému rozsudku, byl poškozen nejen v délce uloženého trestu, ale i v jeho
výkonu. Obviněný dále namítl, že výše škody u jednotlivých dílčích útoků nebyla
zjištěna nezpochybnitelným způsobem, když soud vycházel z výše škody určené
poškozenými a z výpovědí dalších obviněných, nikoliv z příslušných dokladů o
nabytí zboží či skladovém pohybu. Ve věci byl sice vypracován znalecký posudek,
ale znalkyně vycházela z nedostatečných či sporných dokladů, aniž by je jakkoli
hodnotila.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu
zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 766/2015 ze
dne 22. 4. 2016 a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Českých
Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitky, kterými dovolatel zpochybňuje
výši způsobené škody u některých dílčích útoků, formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Těmito námitkami dovolatel nevytýká
nesprávnou aplikaci § 137 trestního zákoníku, příp. § 138 trestního zákoníku,
pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy při stanovení výše škody a vytýká
nedostatečný rozsah dokazování. Tyto námitky nejsou podle státního zástupce
způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky směřující
proti výroku o trestu jsou sice relevantní, státní zástupce je však nepovažuje
za důvodné. Podle § 45 odst. 4 trestního zákoníku se ustanovení o společném
trestu za pokračování v trestném činu neužije, jestliže byl dřívější odsuzující
rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Obdobně je v § 43
odst. 4 trestního zákoníku ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku jiného členského
státu Evropské unie výslovně vyloučena aplikace ustanovení o souhrnném trestu.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo
dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá,
lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu,
na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídala argumentace obviněného
směřující proti výši způsobené škody. Obviněný soudům vytýkal, že škoda nebyla
zjištěna nezpochybnitelným způsobem, čímž pouze zpochybňoval výlučně hodnotící
úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů – výpovědích poškozených,
předložených dokladů a znaleckého posudku. Jeho námitky ve skutečnosti
nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné
skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Pokud obviněný dále namítal, že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k trestu
uloženému mu Zemských soudem v Linci a že mu měl být v návaznosti na něj uložen
trest podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku nebo § 45 odst. 1 trestního
zákoníku, pak se sice jedná o námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání
relevantní, ovšem zcela neopodstatněné. Podle § 43 odst. 4 trestního zákoníku
totiž mj. platí, že ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže byl
dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie.
Obdobně se podle § 45 odst. 4 trestního zákoníku neužije ustanovení o společném
trestu za pokračování v trestném činu, jestliže byl dřívější odsuzující
rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Jde o projev
zásady, že soudy České republiky nemohou zasahovat do jurisdikce jiných států,
byť jde o členské státy Evropské unie, a nemohou jakkoli rušit či modifikovat
rozhodnutí jejich soudů. Nic na tom nemění ani skutečnost, že uvedený rozsudek
rakouského soudu byl uznán Krajským soudem v Hradci Králové ve smyslu § 449
trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ani po zapsání údajů o
odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nedošlo ke změně
zásadního faktu, že odsuzující rozsudek nebyl vydán soudem České republiky,
takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení ukládat souhrnný trest ve smyslu §
43 odst. 2 trestního zákoníku nebo společný trest podle § 45 trestního
zákoníku, neboť ho nelze jako rozhodnutí cizího státu zrušit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu