3 Tdo 1629/2016-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
podaném A. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp.
zn. 11 To 260/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 36/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 2 T 36/2016,
byla A. V., roz. K., uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §
178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010,
dále jen tr. zákoník), přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou
trestnou činnost byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem.
V předmětné věci podala A. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 11 To 260/2016, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala A. V. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná A. V. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej
podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázala na
chybný procesní postup, když v rámci hlavního líčení byla její výpověď
předestřena, nikoli přečtena, a to navíc s odkazem na neexistující ustanovení
trestního řádu. Uvedla, že předestřít lze výpověď svědka či spoluobviněného (§
212 tr. ř.), nikoli obviněného, v jehož případě se podle § 207 odst. 2 tr. ř.
výpověď přečte. V této souvislosti rovněž rozporovala skutková zjištění
opírající se okolnosti, zda branka k domu, kterou měla překonat, byla zamčená
či nikoli. Stran uloženého trestu namítla, že soud postupoval v rozporu s
ustanovením § 125 tr. ř., když nijak nevysvětlil, proč jí neuložil podmíněný
trest odnětí svobody. Dále podotkla, že z provedeného dokazování nelze dovodit,
že by měla jakkoli překonat uzamčení branky instalované v oplocení. Shromážděné
důkazy jsou v tomto ohledu rozporné a v takovém případě by mělo být postupováno
v duchu zásady in dubio pro reo. Uvedené procesní vady soudů prvního a potažmo
i druhého stupně přitom nemohou jít k tíži obviněné. V souvislosti s uvedeným
tedy obviněná nesouhlasila s právní kvalifikací jejího jednání podle § 178
odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nebyla dána překážka, jejímž účelem by bylo
bránit vniknutí do obydlí jiného. Dále pak rozporovala skutková zjištění, že by
peněženka, kterou odcizila, měla obsahovat platební debetní kartu, když dle
jejího názoru není ani zřejmé, z čeho v tomto bodě soudy při svých zjištěních
vycházely. Nadto nesouhlasila se závěry, že by měla být poškozeným „zajištěna“,
neboť na příjezd policie s ním dobrovolně počkala, a to aniž by poškozený musel
použít např. nějaké donucovací prostředky. Krom uvedeného obviněná namítla, že
soudy bez dalšího přejaly tvrzení poškozeného jako pravdivá, a rozvedla, že
poškozený mohl mít vícero důvodů si vymýšlet a svým způsobem se na obviněné
obohatit. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu
předcházející rozsudek zrušil.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
avšak toto vyjádřením ze dne 15. 9. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto
podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní
zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněné.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom výhradně směřovaly
do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné
hodnocení důkazů (např. výpověď poškozeného, zjištění stran uzamknutí branky v
plotě či přítomnost platební karty v peněžence poškozeného) a přitom současně
prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od
skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud však v tomto mohl uzavřít, že soudy prvního i druhého stupně ve
svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního
líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné (kdy mj.
nebyly přítomny důvody, proč by měla být výpověď poškozeného shledána jako
nepravdivá či účelová), z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při
rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud
konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá
rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí
volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr.
ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby
stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných
důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé
důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces
je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§ 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek
shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za
naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a
přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V
projednávané trestní věci Nejvyšší soud rovněž neshledal extrémní rozpor mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, který by
odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak
v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud se ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně hovoří o
„zajištění“ obviněné poškozeným, tak tímto vyjádřením je pouze ilustrována
nastalá situace před domem poškozeného při čekání na příjezd policie. Na žádném
místě předmětného rozhodnutí se nehovoří o tom, že by snad obviněná měla klást
odpor. Přesto, pokud se jedná o postup dle ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., tak
z tohoto ustanovení nevyplývá, že by musel být přítomen i např. nějaký fyzický
konflikt.
Námitka obviněné, že soud dostatečně neodůvodnil uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody, je poté zcela v rozporu s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního
stupně, který mj. uvedl, že „dosavadní tresty nevedly ke změně v chování
obžalované, soud se domnívá, že možnost nápravy je snížená a je třeba v rámci
ochrany společnosti před tímto jednáním přistoupit ke zbavení osobní svobody“.
Při komplexnějším pohledu na odůvodnění volby trestu a stanovení sazby Nejvyšší
soud neshledal, že by soud prvního stupně jednal v rozporu s ustanovením § 125
tr. ř., neboť své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud tímto obviněná upozorňovala
na uložený trest, který se jí zdá nepřiměřeně přísný, tak Nejvyššímu soudu
nezbývá než připomenout, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp.
námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo
naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci
zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze
zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Mezi námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. patří rovněž námitka stran procesního postupu ohledně
předestření resp. přečtení dřívější výpovědi obviněné. Byť Nejvyšší soud (ve
světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být
uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné
zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na
následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O
takový případ se však dle Nejvyššího soudu v projednávané věci rozhodně
nejednalo, a to přestože soud mj. odkazoval na neexistující ustanovení
trestního řádu (§ 207 odst. 3 tr. ř.)
Za právně relevantní s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nebylo možné považovat ani námitky stran chybné kvalifikace
jednání obviněné, které bylo posuzováno podle ustanovení § 178 odst. 2 tr.
zákoníku, resp. § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť i v tomto ohledu obviněná
pouze rozporovala proces dokazování a zjištěný skutkový stav (otázka stran
uzamčení branky a přítomnosti platební karty v peněžence poškozeného), přičemž
soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil,
zcela jasně a logicky předestřel, jakými úvahami se řídil a o jaké důkazy své
závěry mohl opřít.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání A. V.
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného
důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu