Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
března 2013 o dovolání podaném L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci,
soudu pro mládež, sp. zn. 4 Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež,
pod sp. zn. 2 Tm 5/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp. zn. 2 Tm 5/2011 ze dne
10. 4. 2012 byl dovolatel uznán vinným pod bodem ad 3) citovaného rozsudku
přečinem nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 trestního zákoníku
(dále jen tr. zákoník) a pod bodem ad 4) téhož rozsudku přečinem podílnictví
podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy
byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož
výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků za
současného stanovení dohledu v rozsahu uvedeném v § 49 -§ 51 tr. zákoníku. Dále
bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších tří spoluobviněných a též o vzneseném
nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal odvolání státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Brně, a to do výroku o vině v neprospěch všech obviněných,
když odvolání podali i spoluobvinění dovolatele J. D. a ml. O takto podaných
odvoláních následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci, a to rozsudkem sp. zn. 4
Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d)
trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního
zástupce zrušil v celém rozsahu. Následně podle § 259 odst. 3, odst.4 tr. ř.
nově rozhodl tak, že stran L. K. jej shledal vinným pod bodem ad 2) zločinem
loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným J. D., když příslušný
skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti
let a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále
rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody a odvolání podaná
spoluobviněnými J. D. a ml. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal L. K. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že shledává
extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacím soudem a ve
věci provedenými důkazy. Poukázal v tomto směru na rozhodnutí soudu prvního
stupně, který dospěl k tomu, že důkazy ve věci učiněné nedovolují závěr, že
spoluobvinění J. D. a mladistvý napadli poškozeného v úmyslu zmocnit se jeho
věcí s tím, že poškozeného chtěli zachytit před pádem do řeky a napadli jej
teprve poté, co se jejich snaze bránil. Nešlo tak o zločin loupeže, avšak i
kdyby tomu tak bylo, sám dovolatel do napadení nijak nezasahoval a byl pouhým
pozorovatelem jednání označených spoluobviněných. Skutkový děj tak neumožnil
shledat zákonné znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku ke zločinu
loupeže podle § 173 tr. zákoníku, kterým byl nakonec dovolatel odvolacím soudem
shledán vinným. Dodal, že z pouhé jeho přítomnosti na místě, kde se označený
skutek stal, nelze dovodit podporu jednání spoluobviněných D. a ml. a z toho
plynoucí spolupachatelství na zločinu loupeže. Nemohlo jít o společné jednání
se společným záměrem, protože on sám byl náhodně kolemjdoucím a nepředpokládal
napadení poškozeného D. a ml., kteří také i s ohledem na podnapilost
poškozeného nemuseli spoléhat na podporu dovolatele stojícího opodál. Pokud jde
o to, že prodal telefon odcizený po útoku D. z kapsy poškozeného, šlo o přečin
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když této skutečnosti je
si vědom. Konečně namítl, že jemu uložený trest je i vzhledem k jeho osobě
nepřiměřeně přísný. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený (citovaný) rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci v části týkající se jeho osoby a podle § 265k odst.2
tr. ř. zrušil i další rozhodnutí „obsahově navazující na napadený rozsudek
Vrchního soudu“. Alternativně potom navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a
rozhodl nebo, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem
tak, že „stíhané skutky obviněného budou posouzeny jako přečin nepřekažení
trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podílnictví podle §
214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil obviněnému též mírnější trest“.
Současně sdělil, že činí podnět, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně
podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu, aby přerušil uložený mu
výkon trestu odnětí svobody.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat opravy
učiněných skutkových zjištění, když výchozím předpokladem označeného dovolacího
důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva a nikoli nesprávnost v provádění
důkazů, jejich hodnocení či dovozování skutkových závěrů, když takovou oblast
upravují předpisy trestního práva procesního. Výjimkou je v rámci řízení o
dovolání pouze extrémní nesoulad (jeho shledání) mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a právními závěry z nich vyvozených. Státní zástupce potom uvedl, že
taková situace v předmětné věci nenastala, protože z učiněných skutkových
zjištění zjevně plyne, že všichni spoluobvinění napadli poškozeného z důvodů
zištných, když cílem všech bylo zmocnit se jeho věcí. Tvořili přitom ucelenou
skupinu s (přinejmenším konkludentně uzavřenou) dohodou a se záměrem přepadnout
poškozeného. Tak se i stalo a Vrchní soud v Olomouci doplnil, že předmětného
útoku se účastnili všichni spoluobvinění, a to ať již aktivně či pasivně. Přitom co se týče dovolatele, tak jeho role nebyla bezvýznamná, neboť svou
přítomností podporoval a zesiloval účinky přepadení. Uvedená zjištění potom
korespondují s ve věci provedenými důkazy. Přitom tvrzení dovolatele, že se
nedopustil spolupachatelství zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku rovněž
není namístě. Státní zástupce poukázal především na obsah ustanovení § 23 tr. zákoníku s tím, že podle závěrů soudní praxe spolupachatelství vyžaduje
společné jednání a společný úmysl spolupachatelů a o takové jednání jde tehdy,
jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním
uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak
naplněna souhrnem těchto znaků, ale také tehdy, jestliže jednání každého ze
spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, kdy jeho jednotlivé články (činnosti)
směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho
skutkovou podstatu a působí současně (tak i rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Stačí tak i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je
vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i
subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem loupeže je i osoba, která svou přítomností na místě činu po
předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 2/1980-12-I. Bulletinu Nejvyššího
soudu, trestní část). Trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i tehdy,
jestliže vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí,
aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, když poškozenému dává
najevo, že k použití násilí dojde, pokud se nepodrobí jeho vůli.
Takové jednání
může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých
požadavků pachatel hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně, ale také v
zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, ze kterého má ztíženou
možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, které poškozený vnímá
jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svou situaci pokládá
za bezvýchodnou a této skutečnosti si je pachatel vědom (tak i usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 ze dne 7. 4. 2010). S ohledem na
uvedené potom státní zástupce má za to, že napadený (citovaný) rozsudek
odvolacího soudu je správný a byl přijat v souladu s trestním zákoníkem a
závěry soudní praxe. Poukázal také na to, že z učiněných skutkových zjištění
zjevně plyne, že žádný ze spoluobviněných nedal v žádném okamžiku najevo
jakýkoli nesouhlas s postupem druhých, ale naopak, jejich jednání vykazovala od
počátku napadení poškozeného vzájemný soulad, který po spáchání útoku byl
zakončen prodejem jednoho z odcizených telefonů dovolatelem. Přitom k posouzení
jednání dovolatele není významné to, že se přímého napadení poškozeného
neúčastnil, i to, že loupežné přepadení by bylo možné úspěšně provést i bez
něj. Taková situace však shledána nebyla, když dovolatel byl nepochybně
součástí celého děje. Je tedy nepochybné, že dovolatel spáchal zločin loupeže
podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku, neboť ve společném úmyslu obohatit se za užití násilí na
poškozeném participoval na jednání všech spoluobviněných. K námitce stran
nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze
napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., když jiná pochybení stran uloženého trestu (zejména nesprávné
vyhodnocení kriterií uvedených v § 38 a § 39 tr. zákoníku) nelze v dovolání
namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné s
tím, že v návaznosti na to není namístě ani postup podle § 265h odst. 3 tr. ř.,
jehož se dovolatel domáhal.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení daného skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu
a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní
závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně
posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném
výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítl, že v jeho jednání (stejně
jako v jednání spoluobviněných) nebylo z hlediska učiněných skutkových zjištění
namístě spatřovat spáchání zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a
pokud by soudy v tomto směru dospěly k závěru, že takový zločin byl spáchán,
tak dovolatel se na něm (ani jako spolupachatel) nepodílel. Odvolací soud však
zejména i v důvodech svého (přijatého) rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých
důkazů vycházel a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěl. Při
nepochybném zjištění o fyzickém napadení poškozeného takto vysvětlil, proč
neuvěřil obhajobě všech obviněných, kteří tvrdili, že chtěli poškozeného
zachránit před pádem do řeky a napadli jej pouze v odvetě za jeho jednání.
Vycházel tak správně z výpovědí jednotlivých obviněných i z lékařských závěrů o
zranění poškozeného, svědčících o brutalitě jeho napadení stejně jako z toho,
že poškozený byl prokazatelně oloupen. Takto vedené námitky jsou námitkami
skutkového charakteru a ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným
podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně
pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném
hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených
důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v
extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě v této části uzavřít,
že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v
předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto
směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových
zásad. Pokud by takto vedené námitky zůstaly osamocené, nezbylo by než podané
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Z hlediska namítaných právních závěrů však byla vznesená námitka stran absence
spolupachatelství při spáchání označeného zločinu uplatněna právně relevantně,
současně však zjevně neopodstatněně. I v tomto směru je totiž namístě vycházet
z učiněných skutkových zjištění a připomenout, že všichni obvinění prokazatelně
obstoupili poškozeného a dva z nich jej fyzicky a razantně napadli a po jeho
napadení jej oloupili. K otázce spolupachatelství k uvedenému zločinu loupeže
je namístě (pro stručnost) poukázat na závěry plynoucí z vyjádření státního
zástupce, ať již z hlediska příslušných zákonných ustanovení, tak i z poukazu
na jednotlivá judikatorní rozhodnutí vztahující se k otázkám spolupachatelství.
Je pouze namístě zdůraznit, že v posuzované věci z učiněných skutkových
zjištění zjevně plyne, že všichni obvinění byli vedeni společným záměrem, a to
násilím se zmocnit věcí patřících poškozenému. Přitom je zjevné i to, že žádný
z nich nedal najevo nesouhlas s počínáním druhých, kdy také žádný z nich
nezasáhl proti napadení poškozeného. Jejich jednání tak ve vztahu k poškozenému
(jeho napadení) bylo souladné a sám dovolatel následně jeden z odcizených
telefonů prodal. Je třeba i připomenout, že není třeba, aby se všichni
spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou (totožnou) měrou, ale stačí
i přispění ke spáchání označeného zločinu, a to i v podřízené roli spočívající
i v přítomnosti při činu, když i ta sama zesiluje účinnost prováděného násilí
nebo bezprostřední pohrůžky násilím. Naplnění znaku násilí resp. pohrůžky
násilím spočívá nejenom ve fyzickém útoku, ale i odlišnou demonstrací síly
tkvící nepochybně i v přítomnosti většího počtu pachatelů znemožňujících obranu
poškozeného. V tomto směru lze uzavřít, že z učiněných skutkových zjištění
nepochybně plyne i postavení a role dovolatele jako spolupachatele označeného
zločinu v rámci napadení poškozeného a nic na tom nemění ani to, že on sám
poškozeného přímo nenapadl, když sám brutálně vedený útok sledoval, nic mu
nebránilo v tom, aby se poškozeného zastal a takto ve světle uvedených
skutečností se jeho tvrzení o tom, že byl útokem spoluobviněných překvapen,
neobstojí. Pokud tedy dospěl odvolací soud k závěru, že dovolatel spáchal
označený zločin loupeže jako spolupachatel, nelze jím přijaté rozhodnutí
označit za takové, které spočívá na nesprávném právním posouzení předmětného
skutku.
K námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu je ve stručnosti namístě uvést,
že takovou námitku nelze vznést pod uplatněným dovolacím důvodem (§ 265b odst.
1 písm. g/ tr. ř.). Na takto namítaná pochybení se vztahuje dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy je však namístě uvést, jako obiter
dictum, že ani v případě jeho užití by byl shledán zjevně neopodstatněným,
neboť nedošlo k uložení trestu, který zákon nepřipouští ani k uložení trestu ve
výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Případná pochybení stran uložení trestu spočívající zejména v
nesprávném vyhodnocení kriterií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku nelze v
dovolání namítat.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání. O žádosti stran přerušení výkonu dovolateli uloženého trestu s
ohledem na přijaté rozhodnutí potom již Nejvyšší soud nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka