3 Tdo 165/2025-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání,
které podal obviněný M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3
To 284/2024-214, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Bruntále pod sp. zn. 4 T 20/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, a rozsudek Okresního soudu v
Bruntále ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 T 20/2024-195, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením
došlo, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. K. nebere do vazby.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále také jen „okresní soud“)
ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 T 20/2024-195, byl obviněný M. K. (dále také jen
„obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi
příbuznými podle § 188 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato
z rozsudku okresního soudu)
dne 1. 1. 2024 v době okolo 6.00 hodin v XY na adrese XY po silvestrovské
oslavě, během níž požíval větší množství alkoholu, poté, co jeho polorodá
sestra M. P. chtěla odjet do svého bydliště, tuto pod legendou přivolání
vozidla taxi vylákal před dům, v němž se nachází neobydlený byt jejich zesnulé
babičky, kde jí sdělil, že potřebuje na toaletu, aby ho následovala, s čímž
poškozená M. P. souhlasila a oba odešli do uvedeného bytu, kde po vykonání
potřeby přistoupil k poškozené, která seděla na gauči, na tento ji povalil a
přes její odpor, který projevovala slovně výzvami k zanechání jednání, pláčem a
fyzicky kopáním do jeho těla a odtlačováním jeho hlavy, jí sundal silonky,
silou držel její nohy ve vzduchu, a následně opakovaně zasouval svůj částečně
ztopořený penis do její vagíny, v průběhu čehož se poškozená stále verbálně
bránila prosbami, aby od jednání upustil, plakala, kopala ho, přičemž s
projevováním odporu přestala, až když jí vyhrožoval ublížením na zdraví, a
následně strpěla jednání svého bratra až od tohoto upustil z vlastní vůle.
2. Za to byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O následném odvolání obviněného proti citovanému rozsudku rozhodl
Krajský soud v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 18. 10.
2024, č. j. 3 To 284/2024-214, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako
nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. K.
dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. i), h), m) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění se předně vymezil vůči nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, který mu uložil soud prvního stupně. V tomto ohledu považuje
odsuzující rozsudek za nezákonný a odporující požadavkům zakotveným v § 125
odst. 1 tr. ř., neboť z něj není zřejmé, jak okresní soud posoudil povahu a
závažnost trestného činu a jak hodnotil osobu pachatele, míru jeho zavinění,
pohnutku, záměr nebo cíl, jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry,
dosavadní způsob života, chování po činu a konečně i jiné polehčující nebo
přitěžující okolnosti. Krajskému soudu pak dovolatel vytkl, že na takové
nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění napadeného rozsudku odkázal a jeho
odvolací námitky odmítl jako nedůvodné.
6. Oba soudy tak podle mínění obviněného porušily jeho ústavně
garantované právo na spravedlivý proces. Proklamovaly sice údajné zohlednění
všech výše uvedených kritérií významných pro úvahy o trestu, ovšem reálně se
jimi neřídily. Především dostatečně nepřihlédly k jeho kritickému náhledu na
své chování, při kterém bylo možno legitimně uvažovat o tom, že k jeho nápravě
postačí i uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Okresní soud namísto toho
akcentoval následky jeho jednání s tím, že jím rozvrátil rodinné vztahy a
natrvalo poznamenal poškozenou, která v přípravném řízení zmínila určité
psychické potíže. Krajský soud pak sice připustil, že z takového sdělení
poškozené nelze vycházet, jestliže její výpověď nebyla provedena jako důkaz v
hlavním líčení, ovšem na straně druhé napadený závěr soudu prvního stupně
podpořil vlastní zobecňující úvahou. Podle ní posuzovaný čin už pro svoji
povahu a okolnosti spáchání znamená onen zásah do rodinných vztahů minimálně co
se týče vztahu obviněného a jeho sestry jakožto oběti trestného činu a zároveň
se jedná o naprosto zásadní zásah do osobní integrity a do přirozených práv
každé ženy, zejména pak do jejího práva na soukromí, rodinný život a
rozhodování o svém sexuálním životě, který ji může do budoucna poznamenat, byť
se nutně nemusí jednat o následky viditelné a projevující se navenek například
rozvojem nějakých duševních problémů. Odvolací soud podle dovolatele pochybil
rovněž tím, že nevzal v potaz jeho argumenty, proč je mu třeba dát ještě jednu
šanci, proč lze přímý výkon trestu v jeho případě považovat za
kontraproduktivní a proč je třeba zohlednit jeho dosavadní trestněprávní
zachovalost a dobrou pověst, ani skutečnost, že není alkoholově nebo drogově
závislý, alkohol nekonzumuje a neudržuje ani styky se závadovými osobami. S
těmito námitkami se vypořádal prostým konstatováním, že i když jde o osobu
dosud soudně netrestanou, tak uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody
odůvodňuje vysoká závažnost spáchaného činu ve spojení s „osobnostní
charakteristikou obviněného“. Podle dovolatele tak zůstalo bez vysvětlení, proč
by eventuální podmíněný trest odnětí svobody nemohl být v jeho případě spojen s
uložením povinnosti zdržet se požívání alkoholu, pod jehož vlivem čin spáchal. Oba soudy řádně nezdůvodnily ani tvrzené přihlédnutí k údajným následkům, které
měl trestnou činností způsobit a které ani nebyly vyjádřeny ve skutkové větě
výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Dovolatel v uvedené souvislosti poukázal
na zásady přiměřenosti, humanity, individualizace a personalizace použité
sankce a dovodil, že v posuzované věci došlo k jejich porušení. Vyjádřil obavu,
že uložený trest na něj bude mít „maximálně nepřiměřený negativní dopad“. Považuje ho za extrémně přísný a nespravedlivý a soudům vytýká, že se nijak
nezabývaly výchovnou složkou ukládané sankce. Obhajoba na tomto místě
predikovala, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v něm vyvolá
negativní postoj ke spravedlnosti, pocit, že stát k němu přistoupil krajně
nekorektně, a že z věznice vyjde zatrpklá osoba.
Zpětný žádoucí náhled na své
selhání především v roli bratra přitom obviněný může získat jen s odbornou
pomocí při současném uložení trestu podmíněného. V jeho rámci může být podroben
vhodnému psychologickému poradenství, aby měl možnost své představy o bratrském
jednání korigovat s příslušným odborníkem. Blíže nevysvětlený závěr odvolacího
soudu, že je třeba uložit trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem ve
věznici, i při zohlednění hned tří polehčujících okolností podle § 41 písm. a),
f) a l) tr. ř. a prohlášení viny, akceptovat nelze.
7. Dovolací důvod spatřuje obviněný rovněž v tom, že soud prvního stupně
přijal jeho prohlášení viny v rozporu s ustanovením § 314q odst. 3 tr. ř., když
se ho předtím „beze zbytku nedotázal“, zda je mu zřejmé, co je podstatou
žalovaného skutku, jaká je jeho právní kvalifikace, jaké trestní sazby zákon
stanoví za trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, a zda prohlášení viny
činí dobrovolně a bez nátlaku. Současně ho nepravdivě poučil, že prohlášení
viny „by pro něj mohlo mít v podstatě stejné účinky jako dohoda o vině a
trestu“. Odpovídajícím způsobem pak nezareagoval ani na jeho spontánní
vyjádření na otázku předsedkyně senátu, zda bude chtít tohoto institutu využít,
kdy odpověděl slovem „ne“. Takový procesní postup vzbuzuje dojem, že se soud
prvního stupně snažil celou věc urychlit. Svůj postup přitom nevysvětlil ani v
hlavním líčení, ani v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud následně selhal,
jestliže nedůsledný a v konečném důsledku vadný postup okresního soudu,
porušující základní práva obviněného, akceptoval a jeho odvolání zamítl mimo
jiné s odůvodněním, že v něm ani nebyly uplatněny námitky směřující proti
skutkovým zjištěním či právní kvalifikaci skutku jako takovým, přestože předtím
konstatoval, že obhájce zaměřil odvolání i proti výroku o vině. Dovolatel dále
reklamoval, že hlavní líčení bylo poznamenáno i nesprávným postupem státní
zástupkyně, která k výzvě předsedkyně senátu přednesla pouze výrokovou část
obžaloby. V rozporu s § 177 tr. ř., ve spojení s § 206 odst. 1 tr. ř., tak
nebyl před prohlášením viny seznámen s úvahami státní zástupkyně, pokud jde o
navrhovaný trest. Konkrétní návrh na uložení trestu z jejích úst zazněl až při
přednesu závěrečné řeči.
8. Samotné prohlášení viny tak rozhodně nebylo možno považovat za
jednoznačné, jak požaduje judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zvlášť
pokud obviněný přímo „nevypověděl“, že podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlašuje,
že je vinný ze spáchání skutků tak, jak jsou uvedeny v obžalobě, a že rozumí
tomu, že prohlášení nelze vzít zpět. Dovolatel namítá, že nikdy expressis
verbis a ani implicitně nevyjádřil „souhlas s porozuměním prohlášení viny“,
zejména že je mu zřejmé, co je mu kladeno za vinu a jaké trestní sazby zákon
stanoví za trestný čin, k němuž by měl vinu prohlásit. Samotné usnesení podle §
206c odst. 4, 6 tr. ř. pak nebylo vyhlášeno v souladu s ustanovením § 134 odst.
1 písm. e) tr. ř., byť protokol o hlavním líčení zachycuje něco jiného.
9. Soud prvního stupně tedy podle dovolatele neměl k přijetí jeho
prohlášení viny vůbec přistoupit a odvolací soud tento postup neměl aprobovat.
Prohlášení bylo neúčinné, resp. nebylo přijato ústavně konformním způsobem.
Okresní soud obviněného nepoučil o všech jeho důsledcích a konsekvencích, a to
způsobem přiměřeným stupni jeho dosaženého vzdělání. Dovolatel zároveň výslovně
nepotvrdil, že je činí dobrovolně a po řádném poučení o svých právech.
Skutečnost, že byl při jednání zastoupen osobně přítomným obhájcem, na tom nic
nemění. I v takovém případě ležela poučovací povinnost na soudu. Ten zároveň
rezignoval na splnění zákonného příkazu zjistit skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, který je povinen splnit i při využití některého z
konsenzuálních způsobů řešení trestní věci. K provedení dokazování měl
přistoupit tím spíše, že obviněný obžalobu zjevně rozporoval, jak je zachyceno
na zvukovém záznamu z hlavního líčení v čase 00:05:22.
10. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
„rozsudek“ Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To
284/2024-214, „zrušil ve výroku o trestu“, současně zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část „rozsudku“ obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. V rámci předloženého opravného prostředku formuloval i požadavek, aby
předseda senátu dovolacího soudu s ohledem na povahu a závažnost uplatněných
námitek postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a před projednáním dovolání
rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání úvodem podotkla, že
obviněný v něm ohledně nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí
svobody prezentuje v zásadě stejné námitky, jakými argumentoval již v
předchozích stádiích trestního řízení a jimiž se velmi podrobně zabýval jak
soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Odůvodnění obou meritorních
rozhodnutí jsou v této otázce zcela jasná, logická a žádné znaky libovůle
nenesou. Za daných okolností tak není povinností dovolacího soudu, aby ve svém
rozhodnutí znovu opakoval již jednou vyřčené, navíc za situace, kdy tvrzení
obviněného, že soudy se jeho námitkami nezabývaly, je zjevně nepravdivé. Státní
zástupkyně rovněž připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek,
který lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. a
jeho podání z jiného důvodu je tedy vyloučeno.
12. Pokud jde o námitku dovolatele stran nesprávného procesního postupu
soudu prvního stupně při přijetí prohlášení viny, připustila, že zvukový záznam
z hlavního líčení neměla pro účely svého vyjádření k dispozici. Vycházela tedy
pouze z dostupné listinné dokumentace a z ní vyzdvihla jako podstatné zjištění,
že Okresní soud v Bruntále obviněného řádně poučil o možnosti prohlásit vinu a
o právních následcích s tím spojených. Obviněný poté svobodně prohlásil, že
poučení rozumí, načež mu byla povolena krátká porada s jeho obhájcem. Po
příslušné konzultaci pak podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil, že je vinný ze
spáchání skutku tak, jak je uveden v obžalobě, souhlasí i s jeho právní
kvalifikací a rozumí tomu, že učiněné prohlášení nelze vzít zpět. Okresní soud
následně po tiché poradě senátu vyhlásil usnesení, kterým podle § 206c odst. 4,
6 tr. ř. prohlášení viny dovolatele, které učinil po kvalifikované poradě s
advokátem, přijal. Obhájce proti tomuto postupu rovněž ničeho nenamítal, když
svou závěrečnou řeč zahájil větou „O vině se bavit nebudeme, byla tady
prohlášena vina“.
13. V posuzované věci přitom nebyl důvod pochybovat o tom, že popis
skutku v obžalobě odpovídá i v ní použité právní kvalifikaci. S ohledem na
výsledky dosavadního dokazování tudíž okresnímu soudu nic nebránilo v tom, aby
prohlášení viny přijal. V řízení nenastala ani spíše výjimečná situace, kdy by
důkazy provedené po prohlášení viny nasvědčovaly tomu, že k jeho přijetí vůbec
nemělo dojít, a soud prvního stupně by tak musel příslušné usnesení revokovat.
K závěru, že obviněný se v obžalobě popsaného jednání dopustil a že je nutné je
kvalifikovat jako trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku a soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku, dospěl okresní
soud po přesvědčivém vyhodnocení spisového materiálu. Ani odvolací soud tedy
posléze nepochybil, jestliže odsuzující rozsudek považoval za správný. Obviněný
navíc v řádném opravném prostředku námitku nesprávného postupu okresního soudu
při prohlášení viny ani nekoncipoval, a proto se jí krajský soud blíže
nezabýval.
14. Za neadekvátní a zákonným dovolacím důvodům neodpovídající označila
státní zástupkyně výhrady obviněného vůči přednesu obžaloby. Tvrzení obhajoby
zde podle ní nereflektuje skutečný stav, neboť v hlavním líčení byla standardně
přednesena výroková část obžaloby předtím, než obviněný prohlásil svoji vinu.
Přítomný „státní zástupce“ pak ve své závěrečné řeči na prohlášení viny
reagoval mírnějším návrhem trestu. Obsah obžaloby byl navíc obviněnému i jeho
obhájci znám předem a byli tak seznámeni i s původně navrhovaným trestem.
Nejednalo se o návrh konečný, neboť k němu lze přistoupit až v samém závěru
řízení před soudem prvního stupně.
15. K námitkám obviněného vůči uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody státní zástupkyně zdůraznila, že je nelze podřadit pod žádný z
deklarovaných dovolacích důvodů. V posuzované věci předně nedošlo k tomu, že by
okresní soud uložil nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jím byl obviněný uznán vinným, jak
předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nepřiměřenou přísnost
uložené sankce pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze reklamovat
ani prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tzv. jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, pokud jde o výrok o trestu, totiž zakládají
jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou
otázky druhu a výměry trestu a vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42
tr. zákoníku. Jsou jimi např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda
obviněnému měl či neměl být ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu. Žádnou z těchto vad však dovolatel
nenamítl, když se domáhá právě jen přezkumu přiměřenosti uloženého trestu. K
němu však Nejvyšší soud v minulosti přistoupil nad rámec zákonem taxativně
vymezených dovolacích důvodů jen v ojedinělých případech, kdy se uložený trest
v konkrétní věci jevil jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Takový
charakter však podle přesvědčení státní zástupkyně trest, který dovolateli
uložil okresní soud, nemá. Jeho druh i výměra byly v odsuzujícím rozsudku
odůvodněny přesvědčivě, soud uspokojivě vyhodnotil kritéria zakotvená v § 38 a
§ 39 tr. zákoníku a dostatečně zohlednil i dovolatelem učiněné prohlášení viny
tím, že mu trest uložil pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Při jeho
volbě zohlednil i pozitivní závazek státu nejen účinně vyšetřovat sexuální
jednání porušující normy trestního práva, ale také je efektivně postihovat
způsobem, který reflektuje i postavení oběti a současně má generálně
preventivní a odrazující účinek, čímž se naplňují funkce trestního práva
hmotného. Uložení nepřiměřeně mírného trestu zvláště u sexuálně motivovaných
trestných činů naopak představuje závažné pochybení narušující základní funkce
trestní represe, jak ve svých rozhodnutích týkajících se obdobné trestné
činnosti konstatovaly Evropský soud pro lidská práva i Nejvyšší soud. Jejich
obecné závěry o nutnosti nikoli mírného trestání sexuálních deliktů lze na nyní
řešený případ vztáhnout tím spíše, že v něm v postavení oběti vystupovala
sestra obviněného, a proto byl ukládán trest mimo jiné i za jednání
kvalifikované jako přečin soulože mezi příbuznými podle § 188 tr.
zákoníku.
16. Závěrem státní zástupkyně shrnula, že námitky obviněného zčásti
neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodl v neveřejném zasedání. Návrh obviněného na přerušení výkonu napadeného
rozhodnutí označila s ohledem na své vyjádření za bezpředmětný.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních
předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku.
Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm.
c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit
(§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení §
265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové
náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut
řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve
smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
18. Dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným
opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady
konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které
jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Je tedy třeba, aby
deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy
odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
19. Uvedené obecné pravidlo však nelze chápat absolutně, nelze jej
aplikovat se striktní až bigotní neústupností. Podle ustálené judikatury
Ústavního soudu se totiž ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže
ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím
spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. V
demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny
respektovat základní práva a svobody jednotlivce a úkolem všech soudů je
poskytovat těmto právům ochranu. Ochrana ústavnosti tak nemůže být pouze úkolem
Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Jestliže tedy již obecný
soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného),
pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování
nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v
rámci své pravomoci. Daný imperativ se odráží v komplementární zásadě
subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, které jsou nadány
pravomocí poskytovat jednotlivci specifickou ochranu jeho základních práv a
svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva) teprve tehdy, jestliže
mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci selhaly (k tomu srov. např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo
sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Jinými slovy, jakkoli zákonodárce taxativním výčtem dovolacích
důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci
řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat a aplikovat podmínky
připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy
práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější
povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS
855/08).
IV.
Důvodnost dovolání
21. S vědomím výše rozvedených interpretačních východisek posoudil
Nejvyšší soud námitku obviněného, že v řízení bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces nezákonným procesním postupem soudu prvního stupně před
přijetím jeho prohlášení viny. Shledal přitom, že z hlediska dovolacího
přezkumu jde o výtku nejen přípustnou a právně relevantní, ale také
opodstatněnou.
22. Obhajobě je nutno přisvědčit potud, že okresní soud v projednávané
věci neaplikoval institut prohlášení viny ústavně konformním způsobem. K tomuto
poznání dospěl dovolací senát po poslechu zvukového záznamu z hlavního líčení
konaného dne 13. 8. 2024 (č. l. 194 spisu), neboť stručně formulovaný protokol
o tomto jednání (č. l. 190 a násl.) mu nedovolil učinit si dostatečně jasnou
představu o tom, v jakém rozsahu byl obviněný skutečně poučen o všech
důsledcích, které pro něj eventuální prohlášení viny může mít.
23. Ze zvukového záznamu vyplývá, že předsedkyně senátu přistoupila k
poučení obviněného o možnosti prohlásit vinu po širším poučení o jeho
elementárních procesních právech a následcích křivého obvinění. Přitom ho
odkázala na písemné poučení, které mu bylo zasláno v rámci postupu soudu podle
§ 196 tr. ř. před konáním hlavního líčení, a konstatovala, že dohoda o vině a
trestu se státním zástupcem uzavřena nebyla. Poté obviněného do značné míry
nepravdivě informovala o tom, že „v podstatě stejné účinky“ jako dohoda o vině
a trestu by pro něj mohlo mít prohlášení viny. Mimo rámec zákonného poučení
uvedla, že takové prohlášení je „výrazná polehčující okolnost, která má
pozitivní vliv na uložení trestu“, a poté ho upozornila, že „už by se pak
neprovádělo žádné další dokazování“. Zároveň zdůraznila, že takové prohlášení
už nelze odvolat, takže pokud by si obviněný později podával do rozsudku
odvolání, může jím brojit pouze proti výroku o trestu, protože „vinu už by ten
krajský soud neřešil“. Následně se obviněného dotázala, zda je mu to jasné,
načež se jí dostalo kladné odpovědi. Na navazující dotaz, zda „toho“ (míněno
prohlášení viny) bude chtít využít, obviněný napoprvé spontánně odpověděl „ne“.
Poté, co si patrně povšiml reakce svého obhájce, znejistěl, svou odpověď
doplnil dovětkem „nebo…“, a požádal soud, aby mu umožnil se s obhájcem poradit
(v čase záznamu 5:20 a dále). K tomu také došlo. Po dalších zhruba 9 vteřinách
je na záznamu zřetelně zachyceno vyjádření, které soudu neadresoval svými ústy
sám obviněný, nýbrž právě jeho obhájce, a které znělo „Chceme prohlásit vinu,
paní předsedkyně“. Obviněný je pouze k dotazu předsedkyně senátu doplnil
výrokem „ano“. Předsedkyně senátu se ho poté zeptala, zda souhlasí se skutkem a
jeho právní kvalifikací, jak jsou uvedeny v obžalobě, a zda současně bere na
vědomí, že „si nemůže podat odvolání do výroku o vině“. Spokojila se přitom s
dvojím verbálním přitakáním obviněného slovem „ano“ a obrátila se na přítomnou
státní zástupkyni s otázkou, zda k prohlášení viny bude mít výhrady. Po jejím
ujištění, že z pohledu obžaloby přijetí prohlášení viny nic nebrání, iniciovala
krátkou tichou poradu senátu a po ní podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. vyhlásila
usnesení, že soud „přijímá prohlášení viny obžalovaným M. K.“ a „dokazování se
v rozsahu podané obžaloby Okresního státního zastupitelství v Bruntále, sp. zn.
1 ZT 1/2024, neprovede“.
24. Dovolací soud na tomto místě kvituje ze záznamu patrný korektní
přístup předsedkyně senátu soudu prvního stupně k dovolateli a její zřejmou
snahu vysvětlit mu podstatu institutu prohlášení viny způsobem, kterému by jako
právem nedotčený laik mohl porozumět. V tomto ohledu jí rozhodně nemíní cokoli
vytýkat. Na straně druhé však musí konstatovat, že poučení, které dovolateli
poskytla předtím, než prohlásil vinu, nebylo úplné, a poměrně závažný
nedostatek vykázal i následný postup soudu, který bezprostředně předcházel
vlastnímu vyhlášení výše zmíněného usnesení. Na celou věc je totiž nutno
nahlédnout optikou obecně respektované judikatury Ústavního soudu, která
definuje minimální požadavky na řádné poučení obviněných o důsledcích
případného prohlášení viny ze strany soudů, jimž zároveň ukládá, aby zvlášť
pečlivě ověřovaly, zda obviněný takové prohlášení činí ze své skutečné, pravé,
svobodné, vážně míněné a ničím nerušené vůle.
25. V nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, Ústavní soud
vyslovil názor, že „… podmínkou legitimity odsuzujícího rozhodnutí opírajícího
se o prohlášení viny je zásadně pouze takové poučení, které obviněného upozorní
na skutečnost, že soudy rozhodující v daném řízení nejsou kromě zákonných
limitů při výměře trestu nikterak omezeny a že obviněný, který prohlásí vinu,
může být odsouzen i k nejpřísnějšímu trestu, který zákon v jeho věci umožňuje
uložit“. V jiném nálezu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, pak
legitimitu odsuzujícího rozhodnutí opírajícího se o prohlášení viny spojil i s
další podmínkou, a sice s nezbytným zjištěním, že obviněnému je zřejmé, že
trest, který mu po prohlášení viny uloží soud prvního stupně, nemusí být
„konečným řešením“ v jeho trestní věci.
26. V obou zmíněných nálezech Ústavní soud připustil, že takové poučení
zákon explicitně neuvádí. Při formulaci výše uvedených požadavků nicméně
vycházel z výkladu ustanovení § 206c odst. 2 tr. ř., podle nějž soud při
prohlášení viny postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř. upravujícího
proceduru schvalování dohody o vině a trestu. K tomu dále připomněl, že
následky, které pro obviněného plynou z prohlášení viny, lze hodnotit z pohledu
dalších procesních konsekvencí v trestním řízení jako vážnější oproti jeho
prohlášení ve smyslu § 175a tr. ř., že spáchal skutek, pro nějž je stíhán, což
je obligatorní podmínkou pro sjednání dohody o vině a trestu. Zásadní rozdíly
spatřoval v tom, že 1) u dohody obviněný především není (na rozdíl od
prohlášení viny) v nejistotě ohledně ukládaného trestu, neboť konkrétní trest v
ní musí být vždy předem povinně obsažen, a 2) odsuzující rozsudek navazující na
přijaté prohlášení viny může v neprospěch obviněného bez omezení napadnout
odvoláním státní zástupce a v takovém případě lze v řádném opravném řízení
obviněnému v rámci zákonem stanovené trestní sazby uložit i vyšší trest, než
který ukládal soud prvního stupně.
27. Podrobné a jasné poučení obviněného o povaze a rozsahu hrozícího
potrestání pak podle přesvědčení Ústavního soudu nabývá na významu i při
zohlednění kombinace absence garantovaného uložení mírného (zejména
alternativního) trestu a uvažované motivace orgánů činných v trestním řízení
ukončit konkrétní trestní věc co možná nejefektivněji. V uvedené souvislosti
zdůraznil, že pokud je obviněný (zpravidla jako právní laik) opakovaně různými
subjekty upozorňován na výhody prohlášení viny, aniž by mu byla explicitně
vysvětlena jejich nenárokovost, lze mít v takových případech pochybnosti nejen
o promyšlenosti ale i o dobrovolnosti pozdějšího prohlášení viny. Odpovědností
obecných soudů proto je, aby obviněnému jednoznačným poučením daly najevo, jaké
důsledky v oblasti trestání má prohlášení o vině podle českého práva. Jedině
tak lze garantovat, že obviněný nebude jednat pod vlivem nějakého „právního
mýtu“. Zmíněnou odpovědnost přitom podle obou parafrázovaných nálezů nelze
přenášet na obhájce, takže ji neumenšuje ani skutečnost, že obviněný je v
hlavním líčení právně zastoupen osobně přítomným advokátem (k tomu srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 986/2022).
28. Jsou-li výše rozebrané ústavněprávní kautely k aplikaci ustanovení §
206c odst. 2 tr. ř. konfrontovány s postupem okresního soudu v hlavním líčení,
tak jak byl podrobně popsán v bodě 23. odůvodnění tohoto rozhodnutí, pak je
zřejmé, že usnesení, jímž soud prvního stupně přijal prohlášení viny učiněné
dovolatelem, nemůže obstát. Obviněnému se zjednodušeně řečeno mělo od
předsedkyně senátu dostat (avšak nedostalo) přímého ústního poučení mj. v tom
smyslu, že pokud prohlásí vinu, soud k tomu přihlédne při úvahách o trestu, což
ale automaticky neznamená, že i tak nemůže být ve výsledku citelně postižen
třeba i nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonném rozpětí od 2 do 10 let
(§ 185 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom se jeví jako navýsost pravděpodobné, že
zcela zásadní, ne-li výlučnou, motivací dovolatele k prohlášení viny byla právě
jeho víra v relativně mírné potrestání, ideálně pak takové, v jehož důsledku
nebude zbaven osobní svobody. S tím souvisí i další nedůslednost předsedkyně
senátu spočívající v tom, že si jednoznačně neověřila, zda dovolatel podstatu
prohlášení viny vůbec pochopil, tohoto institutu využívá s plným vědomím, co
přesně obnáší, a činí tak o své svobodné, vážně a jakéhokoli nátlaku prosté
vůli. Zde je třeba znovu připomenout, že dovolatel se po „prvním poučení“
evidentně vůbec neorientoval v tom, jaká odpověď se od něho takříkajíc
„očekává“, a nabízené konsenzuální řešení věci akceptoval až po konzultaci se
svým obhájcem (jež ovšem trvala jen několik málo vteřin), po níž to byl právě
Mgr. Lubomír Nedbal (a nikoli sám obviněný), kdo svými ústy soudu avizoval, že
„chtějí prohlásit vinu“. Za daných okolností tak bylo třeba postupovat zvlášť
obezřetně a volní jednání obviněného podrobit přísnějšímu testu autenticity.
Soud se neměl spokojit jen s jeho jednoslovnými souhlasnými vyjádřeními na
otázky, které mu navíc položil v podstatě formou citace znění zákona, tj.
jazykem, který laikové začasté vnímají jako nesrozumitelnou „právnickou
latinu“.
29. Obhajoba v dovolání zároveň oprávněně reklamovala i obtížně
přezkoumatelné odůvodnění samotného výroku o trestu v písemném vyhotovení
odsuzujícího rozsudku, které se i podle názoru dovolacího senátu ani
nepřiblížilo požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1 větě třetí tr. ř. Okresní
soud v něm toliko stručně konstatoval, že u obviněného neshledal žádnou z
přitěžujících okolností podle § 42 tr. zákoníku, dále že obviněný nemá dosud
žádný záznam v rejstříku trestů a že byl v minulosti projednáván toliko pro
šest přestupků, kdy ve čtyřech případech bylo řízení odloženo, jedno dosud není
skončeno a za jeden přestupek proti občanskému soužití mu byla uložena pokuta
ve výši 1 000 Kč, a zároveň akcentoval, že obviněnému velmi polehčilo jeho
„doznání ve formě prohlášení viny“ a že bylo přihlédnuto i k jeho věku blízkému
věku mladistvých. I přes výše uvedené však dospěl k závěru, že účelu trestu lze
u něj dosáhnout jen jeho přímým výkonem, a to zejména „s přihlédnutím k
následkům jeho chování na zdraví poškozené“, resp. „závažnosti jeho jednání“.
Obviněnému bylo explicitně přičteno k tíži, že svým činem jednak „rozvrátil
vztahy v rodině“ a jednak „natrvalo poznamenal poškozenou“.
30. Obviněný již v odvolání důvodně namítal, že okresní soud v rozsudku
činil dané závěry jen na základě sdělení poškozené v přípravném řízení, ačkoli
žádnou její výpověď jako důkaz v hlavním líčení neprovedl. Krajský soud s ním
sice v tomto ohledu souhlasil, ovšem závěr o existenci výše zmíněných následků
řešeného deliktního jednání měl i tak za udržitelný s poukazem na to, že
vynucený pohlavní styk zasáhl minimálně do vztahu obviněného s jeho nevlastní
sestrou a že znásilnění zásadně zasáhlo do přirozených práv poškozené na osobní
integritu, soukromí, rodinný život a možnost rozhodovat o svém sexuálním
životě, což ji poznamená a ovlivní v dalším životě, „byť se nemusí jednat o
následky viditelné a projevující se navenek například rozvojem nějakých
duševních problémů“.
31. Nejvyšší soud rozhodně nemíní polemizovat s tím, že znásilnění je z
povahy věci navýsost závažným společensky škodlivým činem, který obecně
vyžaduje spíše razantnější (tvrdší) přístup k trestání. Na straně druhé však
nemůže tolerovat praxi, kdy ve snaze pádně odůvodnit zvolený citelný postih
pachatele se soud uchýlí k argumentačním faulům, jimiž zintenzivní svou
rétoriku a uměle jí dodá na přesvědčivosti. Právě tak lze přitom hodnotit
postup okresního soudu, který nezbytnost postihu dovolatele nepodmíněným
trestem odnětí svobody odůvodnil s poukazem na vyjádření poškozené z
přípravného řízení. Vyjma toho, že v hlavním líčení její výpověď před
policejním orgánem ani neprovedl jako důkaz, vyvodil z ní takové závěry, které
v jejím obsahu (mírně řečeno) nemají spolehlivou oporu. V uvedené souvislosti
je nutno zdůraznit, že poškozená vypovídala k vyšetřovanému incidentu v
procesním postavení svědkyně pouze jednou, a to dne 3. 1. 2024, tj. dva dny po
činu. Jestliže se měla vyjádřit k následkům, které na ní útok obviněného
zanechal, hovořila pouze o tom, že se cítí „špinavá a dělá jí problém být sama,
jít ven sama a tak …“. K možnosti vyhledat odbornou pomoc se stavěla spíše
odmítavě a na dotaz, zda si myslí, že to bez ní zvládne, odpověděla neurčitě
tak, že „si myslí, že by si o tom raději s někým promluvila“.
32. Je s podivem, že za této situace okresní soud v odůvodnění svého
rozsudku bez dalšího argumentoval „trvalým poznamenáním“ poškozené, přičemž se
opíral jen o její čerstvé dojmy a vnitřní pocity, které na policii vylíčila s
odstupem jen několika desítek hodin po činu. Pokud jde o tvrzené následky na
jejím psychickém zdraví, pak z odůvodnění rozsudku vůbec není zřejmé, v čem
přesně mají spočívat. Obdobně z něj nelze vyčíst ani to, co přesně soud vedlo
ke konstatování, že obviněný svým jednáním „rozvrátil vztahy v rodině“. Taková
formulace vyvolává dojem, že souzený skutek měl negativní dopad na vzájemné
sociální vazby mezi všemi členy rodiny a vedl k jejímu kompletnímu rozkladu či
přímo faktickému rozpadu. Nic podobného se ovšem z předloženého spisového
materiálu nepodává a rozsudek v tomto směru vyznívá pravděpodobně dramatičtěji,
než jaká zřejmě byla tehdejší realita. Pokud se poškozená od novoročních oslav
roku 2024 podle svých slov s polorodým bratrem osobně nestýkala, šlo o vcelku
pochopitelnou reakci na to, jak se k ní zachoval. Nicméně to, že s ním
přerušila osobní kontakty, nelze ztotožňovat se situací, kdy relativně početná
rodina v důsledku kriminálního jednání jednoho z jejích členů přestane fungovat
jako celek, jak bylo dovolateli kladeno k tíži.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Z výše popsaných důvodů nemohou meritorní rozhodnutí obou soudů
nižších stupňů obstát. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že k dovolání
obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 T 20/2024-195, zrušil,
podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Věc se tím vrací do stádia, kdy soud prvního stupně znovu přistoupí
k projednání podané obžaloby a při svém dalším postupu bude vázán právním
názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1
tr. ř.). V novém hlavním líčení přizpůsobí poučení obviněného o možnosti
prohlásit vinu požadavkům, které jsou na ně kladeny nejen zákonem (§ 206a odst.
1, § 206c odst. 2, 7, § 314q odst. 3 tr. ř.) ale i výše popsanou judikaturou
Ústavního soudu. Mimo jiné pečlivě verifikuje, zda obviněný případné prohlášení
viny činí vážně, dobrovolně a svobodně a zda má jasnou představu o jeho
důsledcích, a to i pokud jde o hrozící trestní postih. V případě opětovného
rozhodnutí o vině pak nebude při úvahách o trestu vycházet z nepodložených
domněnek a spekulací, ale pouze z důkazů řádně provedených v hlavním líčení. Ty
samozřejmě vždy interpretuje v souladu s jejich pravým obsahem a vyvaruje se
jejich deformativního hodnocení.
35. Jestliže obviněný vykonává trest odnětí svobody uložený mu původním
rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne
zároveň o vazbě (§ 265l odst. 4 tr. ř.). V důsledku kasačního zásahu dovolacího
soudu přestala existovat meritorní rozhodnutí soudů, na jejichž základě
dovolatel trest odnětí svobody vykonával, tedy ve výkonu tohoto trestu nelze
pokračovat. Dovolací senát z předloženého trestního spisu nezjistil žádné
významné skutečnosti, které by u obviněného v nynějším stádiu řízení zakládaly
některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř., proto podle § 265l odst. 4 tr. ř.
rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere.
36. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek