3 Tdo 1689/2016-44
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání
podaném D. E., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, sp.
zn. 11 To 292/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 154/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 16 T
154/2015, byli obvinění D. E. a O. E., uznáni vinnými zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného
od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) spáchaném ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku (ad I.), a dále byl D. E. uznán vinným přečinem podvodu podle §
209 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), když příslušný skutkový děj je podrobně
popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl
obviněný D. E. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let,
přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání tří let. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu
zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Rovněž
mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působit jako
statutární orgán v obchodních korporacích po dobu pěti let. Obviněný O. E. byl
za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti
dvou měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v
průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem.
Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali D. E. a O. E. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud
v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 11 To 292/2016, tak, že je jako
nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal D. E. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že dovolání podává v
souladu se Sdělením Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, k nepřípustnosti ústavní
stížnosti, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným
způsobem dovolání (dále jen Sdělení Ústavního soudu č. 40/2014 Sb.), ve kterém
bylo mj. předestřeno, že námitky stran porušení ústavních práv obviněného jsou
vždy způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z
hlediska ústavní konformity obviněný namítl porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36
odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále
pak čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení jeho ústavně
garantovaného práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že soud druhého
stupně zamítl jeho odvolání, přestože obviněný s žádným z poškozených sám nikdy
nejednal, nebylo prokázáno jeho autorství k e-mailovým zprávám ze strany
společnosti Tompora s. r. o., adresovaných poškozeným (v případě e-mailové
korespondence nelze identitu pisatele nikdy garantovat), ani nebylo prokázáno,
s kým vlastně poškození telefonovali či že by se obviněný na úkor poškozených
neoprávněně obohatil. Soudům přitom vytkl, že jimi popisované machinace svým
charakterem zcela přesahují osobní schopnosti, znalosti a zkušenosti
obviněného. Tedy shrnuto, nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se obviněný
dopustil jakéhokoli aktivního jednání, které by mohlo být posuzováno jako
trestný čin podvodu spáchaný ve spolupachatelství s jeho bratrem O. E. (což je
zcela patrné zejména u skutku ad I., kde není ani zřejmé, v čem mělo spočívat
aktivní podvodné jednání), a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Za hlavního a
výlučného pachatele předmětné trestné činnosti přitom označoval právě svého
bratra, kterým byl de facto zneužit. Rovněž namítl, že nelze klást rovnítko
mezi jeho pozici jednatele společnosti Tompora s. r. o. a mezi jeho trestní
odpovědnost, resp. odpovědnost za protiprávní jednání O. E. Dále uvedl, že v
době pracovní neschopnosti dal svému bratrovi plnou moc, aby jej ve všem
zastupoval, avšak za jeho individuální (zvláště pak trestné) jednání nemůže být
činěn odpovědným. Krom toho, u obou skutků svědci vypověděli, že jednali
výhradně s O. E. Celkově obviněný shrnul, že předmětnou trestnou činnost má na
svědomí jeho bratr O. E., který D. E. zneužil pro pozici tzv. bílého koně.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
napadené rozhodnutí zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu
druhého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve
zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky
obviněného. Poté podotkla, že obviněný v rámci svého dovolání de facto opakoval
námitky uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž
připomenula, že dovolací řízení není určeno k všeobecnému a komplexnímu
přezkumu meritorního rozhodnutí. V této souvislosti poukázala, že obviněný
toliko rozporoval proces provedeného dokazování a skutková zjištění, ke kterým
soudy dospěly, přičemž tento druh námitek nespadá pod uplatněný dovolací důvod
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.,
neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Současně vyjádřila
výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice na uvedené vyjádření obviněný předestřel, že stranou argumentace
státní zástupkyně zůstaly závěry vyplývající ze Sdělení Ústavního soudu č.
40/2014 Sb. V tomto ohledu obviněný považuje restriktivní pojetí dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za překonané, neboť námitky
porušení práva na spravedlivý proces mají být vždy způsobilým dovolacím důvodem
podle citovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstata problému dle
obviněného tkví v tom, že soudy sice provedly proces dokazování řádným
způsobem, avšak formulace výroku je v diametrálním rozporu se skutečnostmi z
provedeného dokazování vyplývajícími, což ve výsledku koliduje s ústavně
garantovaným právem obviněného na spravedlivý proces. Zejména soud druhého
stupně ignoroval řadu faktů stran skutečnosti, že obviněný nebyl odborně
způsobilý k tomu, aby spáchal žalované skutky. Jinými slovy, byl to právě bratr
obviněného (spoluobviněný v předmětné trestní věci), který byl po všech
stránkách k páchání projednávané trestné činnosti kompetentní. Z uvedených
důvodů tedy obviněný zůstává přesvědčen, že jeho dovolání bylo podáno zcela
právem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací
soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup
nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a
neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s
přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází
mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněný ve svém
dovolání upozorňoval), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý
proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě
posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných
opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich
základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem
hmotného práva.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu dále shledal, že
obdobné (resp. totožné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom takřka výhradně
směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Byť obviněný argumentoval porušením
práva na spravedlivý proces, jakož i dalších ústavně garantovaných práv, tak
soudům toliko vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí,
autorství e-mailových zpráv posílaných za společnost Tompora s. r. o.,
osobnostních předpokladů, znalostí a zkušeností pro páchání podvodné trestné
činnosti apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro
něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých
rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny,
jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli
a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě
přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný
skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené
v § 2 odst. 6 tr. ř. Zatímco orgány činné v trestním řízení jsou povinny
hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tak obhajoba
obviněného byla de facto založena na pravém opaku, kdy její snahou bylo každý
jednotlivý důkaz izolovat zvlášť a snáze jej pak podrobit kritice a zpochybnit.
Nejvyšší soud v daných souvislostech dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu,
jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska
práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí
soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění
svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení
důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani
přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
Pokud obviněný namítal absenci subjektivní stránky skutkové podstaty podle §
209 tr. zákoníku, tak i v tomto ohledu de facto rozporoval závěry provedeného
dokazování a skutková zjištění. Soudy přitom shromáždily dostatečné množství
důkazů, ze kterých bylo možné dovodit, že obviněný jednal od počátku s úmyslem
obohatit se na úkor jiných, zejména pak s přihlédnutím k finanční situaci
společnosti Tompora s. r. o., jakož i k okolnostem, za kterých došlo k prodeji
obchodního podílu společnosti Tompora s. r. o. Provedené důkazy tak ve výsledku
mohly ve vzájemných souvislostech prokázat, že obvinění D. E. a O. E., resp. D.
E. v případě skutku ad II., jednali od počátku s úmyslem obohatit se na
poškozených. Právní kvalifikace jednání obviněných jako zločin podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku (ad I.), a § 209 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), ke které
dospěly soudy prvního a druhého stupně, se tak Nejvyššímu soudu jeví jako zcela
přiléhavá. Soud druhého stupně poté nikterak nezpochybňoval, že řídící a hlavní
osobou v realizaci podvodného plánu byl právě bratr obviněného O. E., avšak
tato skutečnost (s přihlédnutím k dalším okolnostem případu) nezbavuje D. E.
odpovědnosti za protiprávní jednání, které je mu přičítáno a jež bylo v řízení
před soudy prvního a druhého stupně bez důvodných pochybností prokázáno v
rozsahu nezbytném pro učiněná rozhodnutí.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu