3 Tdo 174/2022

3 Tdo 174/2022-1229

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. B., roz. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 9 To 306/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 54/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 50 T 54/2021, byl obviněný D. B. uznán vinným ad I. přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a ad II. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

I. poté, co za společnost E. A. I., IČ XY, se sídlem XY, uzavřel dne 16. 5. 2017 s P. J., nar. XY, a L. S., nar. XY, smlouvu o dohodě, kterou podepsal v Praze 2, P. J. v Liberci a L. S. v XY, jejímž předmětem byla koupě a následný prodej pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, obec XY, který měla jím zastoupená společnost E. A. I. koupit od J. Ch., nar. XY, za částku 2.219.230 Kč financovanou z úvěru domluveného u Raiffeisenbank ve výši 3.200.000 Kč, a po jeho změně z orné půdy na pozemek stavební ho dále prodat, a v souvislosti s touto dohodou převzal v Liberci jak od P. J., tak L. S. částku 300.000 Kč, tedy celkem 600.000 Kč, určenou na úhradu nákladů spojených se získáním úvěru, zasíťováním pozemku a změnou stavu pozemku na stavební, následně přesto, že žádný pozemek od J. Ch. nekoupil, neboť neuhradil jeho kupní cenu, na jejíž úhradu ani neměl dostatek finančních prostředků, poškozené utvrzoval v tom, že vše řeší, ačkoli poté, co J. Ch. vzala dne 3. 7. 2017 návrh na vklad vlastnického práva E. A. I. k pozemku zpět a on si toho byl vědom, a žádné další kroky ke koupi pozemku poté již nečinil, peníze poškozeným nevrátil, ponechal si je a užil blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil P. J. škodu ve výši 300.000 Kč a L. S. škodu ve výši 300.000 Kč, tedy škodu v celkové výši 600.000 Kč,

II. 1. v úmyslu vylákat finanční prostředky na internetových stránkách www.cryptocapital.cz, jejichž je majitelem a zakladatelem, nabízel k prodeji byty v Praze - XY a v Praze - XY, ačkoli ve skutečnosti žádné byty k prodeji on, ani společnost P. S. T. za níž vystupoval, neměli, poté, co poškozený V. K., nar. XY, na nabídku prodeje bytů v XY zareagoval a obžalovaného přes telefonické kontakty uvedené na internetových stránkách oslovil, jednal s ním o prodeji dvou konkrétních bytů, přitom poškozeného požádal o zaslání rezervačního poplatku ve výši 100.000 Kč na každý z bytů a za tím účelem mu sdělil č. účtu XY, majitele V., na který poškozený skutečně dne 4. 3. 2019 a 6. 3. 2019 zaslal vždy částku 100.000 Kč, a poté dne 13. 3. 2019 v době kolem 12:00 hod. v restauraci v Praze 1, XY, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že žádné smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy k bytovým jednotkám č. 1721 a č. 1511 v bytovém objektu č. 1/5 v rámci třetí etapy projektu XY se společností R. V. neuzavřel, neboť s touto společností dne 18. 3. 2019 uzavřel jen rezervační smlouvy, jejichž součástí byly vzory smluv o budoucí kupní smlouvě a další podklady k bytovým jednotkám, avšak již neuhradil rezervační poplatky a tedy k dalším jednáním směřujícím k prodeji bytů nedošlo, bez souhlasu R. V., který tak ani mít nemohl, uzavřel s poškozeným V. K. jako postupníkem za postupitele P. S. T. IČ: XY, dvě dohody o postoupení smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, přičemž

na základě první dohody, za stanovenou částku za postoupení smlouvy ve výši 569.000 Kč, postoupil poškozenému práva plynoucí ze smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy k bytové jednotce č. 1511 v objektu XY č. XY o předpokládané podlahové ploše 76,8 m? v 5. nadzemním podlaží domu a ke garážovému stání č. 017 v 1. podzemním podlaží domu, v celkové kupní ceně 3.301.000 Kč, uzavřené mezi budoucím prodávajícím R. V., IČ: XY, a budoucím kupujícím D. B., nar. XY, dne 14. 5. 2018, kterou poškozenému s vědomím, že jde o padělek, při podpisu dohody předal,

a na základě druhé dohody, za stanovenou částku za postoupení smlouvy ve výši 335.300 Kč, postoupil poškozenému práva plynoucí ze smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy k bytové jednotce č. 1721 v objektu XY č. XY o předpokládané podlahové ploše 45,2 m? ve 4. nadzemním podlaží domu, ke garážovému stání č. XY v 1. podzemním podlaží domu a ke sklepu v 1. nadzemním podlaží domu, v celkové kupní ceně 2.625.182 Kč, uzavřené mezi budoucím prodávajícím R. V., IČ: XY, a budoucím kupujícím D. B., nar. XY, dne 14. 5. 2018, kterou poškozenému s vědomím, že jde o padělek, při podpisu dohody předal,

a na základě těchto jednání mu poškozený V. K. po podpisu smluv předal v hotovosti částku ve výši 300.000 Kč a ještě téhož dne na účet č. XY, majitele V., který mu za tím účelem uvedl, převedl částku ve výši 495.000 Kč, přičemž finanční prostředky ihned po jejich připsání na účet dne 14. 3. 2019 z účtu odčerpal, stejně jako dříve zaslané částky určené na rezervační zálohu, čímž způsobil poškozenému V. K. škodu v celkové výši 995.000 Kč,

2. v úmyslu vylákat finanční prostředky poté, co se na počátku roku 2019 skrze svého známého seznámil s otcem poškozeného D. V., nar. XY, F., který se před ním zmínil, že D. V. shání byt, F. V. sdělil, že to není problém, protože se jeho společnost zabývá prodejem bytů a odkázal ho na internetové stránky www.cryptocapital.cz, které s poškozeným shlédli, a když se ho ptal, jak může nabízet byty za tam uváděné nízké ceny, vysvětlil mu, že bytů koupí víc ještě před zahájením výstavby, složí zálohu a část kupní ceny předem a developer jim prodá byty za výhodné ceny, ačkoli to nebyla pravda, a když na základě těchto nepravdivých informací projevil D. V. zájem o takto nabízenou bytovou jednotku č. 1721 včetně parkovacího stání v objektu XY č. XY v Praze - XY, sdělil mu, že má na byt více zájemců a tedy musí jednat rychle, e-mailem zaslal podklady k bytu a rezervační smlouvu, kterou žádal podepsat a složit rezervační zálohu ve výši 100.000 Kč, a na základě těchto jednání dne 26. 4. 2019 v Praze 1 v Hotelu A., prostřednictvím dosud neztotožněného muže, který smlouvu jím podepsanou na místo donesl, uzavřel jako ředitel společnosti P. S. T. IČ: XY, s D. V. rezervační smlouvu, v níž se společnost P. S. T. jako vlastník bytu zavázala pro D. V. rezervovat za částku 100.000 Kč bytovou jednotku 2+kk bez uvedení čísla o předpokládané podlahové ploše 76 m? v 5. nadzemním podlaží domu a garážové stání č. XY v 1. podzemním podlaží domu v objektu XY č. 1 v ceně 3.726.541 Kč, a postoupit mu smlouvu o smlouvě budoucí, ačkoli vlastníkem takového bytu nebyla a žádnou smlouvu o budoucí kupní smlouvě neuzavřela, čehož si byl vědom, na základě této smlouvy poškozený D. V. dne 26. 4. 2019 vložil částku ve výši 100.000 Kč na pobočce Raiffeisenbank a.s. v Praze 9, ul. XY, na účet č. XY, majitele L. S., kterou obžalovaný ihned telefonicky požádal, aby pro něj z této částky vybrala 77.000 Kč, tuto částku mu předala a zbytek si nechala na úhradu jeho dluhu vůči ní, což ještě téhož dne učinila, následně i nadále komunikoval s poškozeným, dne 3. 5. 2019 mu zaslal kupní smlouvu a instrukce, jak dál postupovat, avšak když žádal podepsat smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatit část kupní ceny ve výši 20% z kupní ceny, poškozený kontaktoval developera, od něhož zjistil, že obžalovaný žádné byty nenakoupil, proto od dalšího jednání s ním upustil, čímž poškozenému D. V. způsobil škodu ve výši 100.000 Kč,

a tímto pokračujícím jednáním způsobil škodu v celkové výši 1.095.000 Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečnosti, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2019 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 77/2019 odsouzen pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let.

2. Za shora uvedený přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek ad I.) a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 9 To 305/2020, zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému P. J. částku ve výši 250 000 Kč a poškozené L. S. částku ve výši 334 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. S. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 9 To 305/2020, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. Za shora uvedený zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutek ad II.) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2020, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2020, byl obviněný dále odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému V. K. částku ve výši 995 000 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2020, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

8. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 9 To 306/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu pod bodem I. a podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněného odsoudil za shora uvedený přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 9 To 305/2020, a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 2 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

9. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 9 To 305/2020, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích (výrok o vině pod bodem II./1-2, výrok o trestu pod bodem II., výroky o náhradě škody) ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 9 To 306/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), i) a l) tr. ř.

11. Úvodem svého dovolání obviněný namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje výrok o tom, jak bylo s jeho odvoláním naloženo. Jedná se tedy podle něj o chybějící výrok ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

12. Obviněný však především namítá, že soud prvního stupně porušil jeho legitimní očekávání, když namísto trestu, který mu podle obviněného slíbil uložit pod spodní hranici trestní sazby před tím, než obviněný prohlásil vinu podle § 206c tr. ř., obviněnému uložil trest ve výměře 24 měsíců. Obviněný si je vědom, že tuto situaci nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, má však za to, že pokud senát soudu prvního stupně nechtěl ctít přislíbenou výši trestu, neměl prohlášení viny vůbec schvalovat. Nebyly tedy podle něj dány podmínky pro schválení prohlášení viny, což se blíží dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Obviněný se rovněž domnívá, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v příslibu soudu ohledně skutku, jehož vinu prohlásil, což se podle jeho názoru blíží dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V této souvislosti obviněný cituje judikaturu týkající se přezkumu porušení práva na spravedlivý proces v dovolacím řízení a podrobně rekapituluje průběh hlavního líčení a vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně týkající se jí uvažovaného trestu, která učinila před tím, než obviněný prohlásil vinu.

13. Obviněný zdůraznil, že za skutek pod bodem II. mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře rovnající se pětinásobku původně uloženého trestu. To je podle něj v hrubém rozporu s předsedkyní senátu avizovaným mírným zvýšením trestu. Poukazuje rovněž na to, že před prohlášením viny avizoval, že s obžalobou nesouhlasí a že je připraven se obhajovat s tím, že pokud by mu byl uložen trest přiměřený skutečné společenské škodlivosti jeho jednání, je pro zjednodušení řízení ochoten vinu prohlásit. Své prohlášení viny však výslovně podmínil sdělením, jaké tresty se soud chystá ukládat. Pokud soud za těchto okolností svůj názor vyjevil, musí jím být vázán, a to i přesto, že svůj předpoklad obviněnému v hlavním líčení sdělovala pouze předsedkyně senátu. Pokud přísedící nebyli ochotni na podmínku obviněného přistoupit, případně pokud se jejich představa o trestu neslučovala s představou předsedkyně senátu, měli povinnost takovou skutečnost sdělit, a to nejpozději při rozhodování o tom, zda soud prohlášení viny schválí. Pokud senát z jakéhokoli důvodu hovořil pouze ústy předsedkyně, je její příslib závazný pro celý senát. V opačném případě nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o schválení prohlášení viny. Soud tak podle obviněného zneužil jeho prohlášení viny.

14. Podle obviněného se přitom nejedná o otázku nedostatečného porozumění podaného poučení, jak naznačuje odvolací soud. Obviněný si byl dobře vědom toho, jakých práv se prohlášením viny vzdává, a byl ochoten to přijmout, výslovně však soudu sdělil, že tak učiní jen za určitých okolností. Trestní řád přitom takový postup nevylučuje. Rovněž nelze podle obviněného souhlasit s tím, že by ke změně vůle na straně soudu mohlo dojít v důsledku následně prováděného dokazování, jak se uvádí v napadeném rozsudku. Toto dokazování se totiž týkalo pouze posouzení vztahu vzájemné souhrnnosti jednotlivých rozsudků, mohlo tedy mít vliv na posouzení výše trestu, ale nikoli otázky jeho navýšení. Postupem nalézacího soudu došlo podle obviněného k porušení jeho legitimního očekávání a tím i k zásahu do práva na spravedlivý proces.

15. Obviněný dále namítá zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, neboť výrok o vině i o náhradě škody je opřen pouze o tvrzení poškozeného V. K. o výši plateb v hotovosti, aniž by byla provedena korekce podle listin objektivně stanovících výši peněžních částek, která je ve skutečnosti nižší. Prohlášení o vině v adhezním řízení přitom nemůže mít vliv na výrok o náhradě škody; soud nemůže přiznat poškozenému náhradu škody, která mu ve skutečnosti nevznikla. Tím podle obviněného došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti obviněný dále uvedl, že nalézací soud jako nadbytečný zamítl návrh obhajoby na provedení důkazu dohodami o postoupení smlouvy uzavřenými s poškozeným V. K. a v napadeném rozsudku uvedl, že pokračováním trestného činu podvodu vznikla škoda v celkové výši 1 095 000 Kč. Ze shromážděných důkazů totiž vyplynulo, že poškozený K. obviněnému uhradil nejdříve 200 000 Kč jako rezervační poplatky za koupi bytových jednotek v rezidenci XY v XY a následně s obviněným uzavřel dvě dohody o postoupení smlouvy, na jejichž základě měl obviněný za společnost P. S. T. jako postupitele postoupit na poškozeného K. jako postupníka budoucí smlouvy kupní, a to za částku v souhrnné výši 704 300 Kč. Poškozený K. zaplatil obviněnému dne 14. 3. 2019 bankovním převodem částku 495 000 Kč a dále uhradil obviněnému při podpisu dohod o postoupení smlouvy v hotovosti zbývající částku, podle jeho slov 300 000 Kč. Na doplacení částky uvedené ve smlouvách však postačovalo doplatit pouze 209 300 Kč. Je přitom vysoce nepravděpodobné, že by někdo uhradil smluvnímu partnerovi více, než kolik se zavázal zaplatit ve smlouvě, nadto o vysokou částku 90 700 Kč. Podle obviněného je mnohem pravděpodobnější, že obviněný udělal slevu 9 300 Kč a převzal si od poškozeného K. jen 200 000 Kč, než že poškozený K. přeplatil sjednanou cenu o 90 700 Kč. Obviněný k tomu upozorňuje, že výše částky zaplacené v hotovosti byla prokázána toliko výpovědí poškozeného, a proto měl soud prvního stupně návrh obhajoby na provedení důkazu dohodami o postoupení smlouvy za účelem objasnění skutkového stavu připustit, a pokud jej zamítl jako nadbytečný, potom měl v souladu se zásadou in dubio pro reo dospět k závěru, že poškozenému K. vznikla škoda maximálně ve výši stanovené v dohodách o postoupení smlouvy. V žádném případě nemohl soud přiznat poškozenému nárok na náhradu škody ve výši vyšší, než kolik skutečně činí jeho škoda, a to ani v případě, kdy obviněný učinil prohlášení o vině. Tato skutečnost je přitom podstatná nejen pro stanovení povinnosti k náhradě škody, ale je důležitá i z hlediska kvalifikace skutku a ukládání trestu, neboť hranice značné škody ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku nebyla překročena o 95 000 Kč, nýbrž nanejvýše v minimálním rozsahu 4 300 Kč, ale nejspíše nebyla překročena vůbec.

16. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.

17. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který hned úvodem uvedl, že argumentaci obviněného týkající se chybějícího výroku lze sice považovat za relevantně uplatněnou a podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně se jedná o námitku neopodstatněnou, přičemž tento závěr opřel o příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu.

18. Ke zbytku dovolací argumentace obviněného státní zástupce uvedl, že vzhledem k tomu, že dovolání je v této části téměř doslovnou citací odůvodnění odvolání, vypořádal se s uplatněnými námitkami již odvolací soud, přičemž tak učinil vyčerpávajícím a zcela přesvědčivým způsobem. S argumentací soudů se přitom státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal, neboť nepovažoval za nezbytné ani rozumné ji v tomto vyjádření opakovat.

19. Nad rámec uvedeného konstatování státní zástupce uvedl, že obviněný žádné legitimní očekávání nižšího trestu před prohlášením viny mít nemohl, neboť již státní zástupkyně v obžalobě navrhovala, aby mu za skutek pod bodem II. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let. U hlavního líčení dne 31. 5. 2021 žádal obhájce obviněného ohledně trestu předsedkyni senátu pouze o předběžné vyjádření s vědomím, jak nestandardní situace to je. Přítomná státní zástupkyně poté sdělila mimo jiné, že bude trvat na trestu navrženém v obžalobě, když jinak (kdyby neměl obviněný vykonat další tresty, na které poukazoval) by navrhovala trest čtyřletý. Předsedkyně senátu pak vyslovila jen svůj osobní názor a rozhodně neuvedla, že bude trest snížen pod dolní hranici trestní sazby, natož aby se k takovému snížení zavázala. Státní zástupkyně navrhovala ve své závěrečné řeči trest jako v obžalobě, tedy tříletý. Obhájce ani obviněný na to ve své závěrečné řeči nereagovali tak, že by se snad domáhali nějakého závazku soudu ohledně druhu či výše soudu, což by jistě učinili, kdyby měli pocit, že nějaký takový závazek nalézacího soudu existuje. Alespoň by jej připomněli. Trest za skutek v bodě II. byl pak uložen ve výši 30 měsíců, tedy o půl roku nižší, než jaký navrhla státní zástupkyně. Obviněný tedy již z obžaloby věděl, že ohledně skutku v bodě II. se pohybuje v trestní sazbě 2 až 8 let, že státní zástupkyně bude navrhovat trest tříletý a že je tedy velmi pravděpodobné, že na takovém trestu bude trvat i v řízení odvolacím, pokud by snad nalézací soud uložil trest nižší. Až do rozhodnutí nalézacího soudu nedával obviněný žádným způsobem najevo, že by snad měl ohledně trestu nějaké očekávání na základě „závazku“ nalézacího soudu. Na žádný takový „závazek“ tehdy nepoukazoval. Ohledně mírnějšího trestu tedy nemohl mít obviněný očekávání žádné, tím méně legitimní.

20. Státní zástupce nesouhlasí s obviněným ani v tom, že trestní řád „nevylučuje“ obviněným zvolený postup, tedy vázání prohlášení viny na příslib mírného trestu. Trestní řád totiž podle státního zástupce takový postup vylučuje, a to tím že dohodu o vině a trestu upravuje samostatně v ustanovení § 206b tr. ř. a nikoliv v § 206c tr. ř., podle něhož bylo postupováno v této věci. Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný chtěl vyměnit své doznání za velmi nízký trest. Odmítal však přistoupit na trest navrhovaný státní zástupkyní. Pak ovšem dohoda o vině a trestu podle § 206b tr. ř. nebyla možná, neboť takovou dohodu by musel obviněný uzavřít právě se státní zástupkyní. Pokusil se tedy dohodnout na výši trestu prostřednictvím svého obhájce s předsedkyní senátu, což je podle trestního řádu nepřípustné – v rozporu s citovaným ustanovením § 206b tr. ř. Podařilo se mu získat pouze obecné osobní stanovisko předsedkyně senátu. Nikoliv přísedících, státní zástupkyně ani soudců odvolacího soudu. Zamýšlenou dohodu o trestu se mu tímto způsobem uzavřít nepodařilo. Proto nyní tvrdí, že ono obecné vyjádření předsedkyně senátu učiněné na počátku hlavního líčení bylo závazkem, dokonce závazkem celého senátu bez ohledu na názor státní zástupkyně. Argumentace obviněného, že pokud přísedící k oné diskusi o trestu nic neuvedli, vztahoval se „příslib“ předsedkyně senátu na celý senát, odporuje podle státního zástupce základním zásadám rozhodování soudu. Bez ohledu na to, že mimo dohodu o vině a trestu se vůbec nelze dohadovat o výši trestu, je podle něj zřejmé, že také o trestu hlasuje senát způsobem uvedeným v § 126 a § 127 tr. ř., tedy po poradě a v nepřítomnosti stran i veřejnosti. O obsahu porady je nutno zachovat mlčenlivost. Obviněný podle státního zástupce v podstatě žádá, aby jednotliví členové senátu projevili již na počátku hlavního líčení svůj názor na budoucí trest. Navíc dříve, než bylo k trestu provedeno jakékoliv dokazování. Bylo by možno očekávat, že pokud by členové senátu požadovaná vyjádření učinili, obviněný by je označil za podjaté a požadoval projednání věci jiným senátem.

21. Pokud obviněný dále nově uvádí, že dokazování před vynesením rozsudku mohlo mít vliv „na posouzení výše trestu, ale nikoli otázky jeho navýšení“, jeví se státnímu zástupci tato úvaha jako nesrozumitelná. Navýšením trestu vzniká konečná výše trestu a nelze tak oddělovat osobní výkazy a další důkazy, které slouží jen k určení „navýšení“ a které slouží jen k určení „výše“ trestu. Námitkám vůči výši trestu podle státního zástupce neodpovídají obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) ani i) tr. ř.

22. Ohledně samotné přiměřenosti uloženého trestu státní zástupce připomíná rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dnes § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. K tomu rovněž státní zástupce uvedl další související judikaturu. Ohledně požadavku na mimořádné snížení trestu odnětí svobody pak státní zástupce citoval judikaturu, podle které námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr.

zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dnes § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve smyslu jiného nesprávného

hmotně právní posouzení (jestliže obviněný vytýká nesprávné posouzení hmotně právní podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dnes § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (jestliže obviněný namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby). Cestou dovolání se tedy podle státního zástupce nelze domáhat snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ani podle odstavců 2, 3, 6, 7 citovaného ustanovení tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020. Ohledně výroku o trestu tedy podle státního zástupce dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť obviněný nemohl legitimně očekávat nižší trest.

23. Jelikož konkrétní námitky obviněného jsou co do chybějícího výroku zjevně neopodstatněné a co do uloženého trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby bylo dovolání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednáno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

25. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

27. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), i) a l) tr. ř.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

29. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. jde pak tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je konečně naplněn v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

34. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

35. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný jím brojí zejména proti uloženému souhrnnému trestu za skutek pod bodem II. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Nalézacímu soudu především vytýká, že mu nebyl uložen trest pouze mírně navýšený oproti původně uloženému trestu ve výměře šest měsíců, což mu měla slíbit předsedkyně senátu předtím, než v hlavním líčení prohlásil vinu. Tím došlo podle názoru obviněného k porušení jeho legitimního očekávání v úvahu přicházejícího trestu a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný dále brojí i proti výroku o náhradě škody za trestný čin ad II., který podle jeho názoru vychází ze skutkových zjištění ocitajících se ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Upozornil rovněž na chybějící výrok v rozsudku odvolacího soudu, ze kterého podle něj není patrné, jak se vypořádal s jeho odvoláním.

36. Pokud jde o posledně zmíněnou námitku, tedy o chybějící výrok v rozsudku odvolacího soudu, lze připustit, že tato, byť zcela nedostatečně argumentačně podložená námitka, je pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podřaditelná. Jedná se však o námitku zcela zjevně neopodstatněnou, neboť rozsudek soudu druhého stupně nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, jak bylo s odvoláním obviněného naloženo. Lze zopakovat, že pokud jde o skutek ad I., byl k odvolání obviněného zrušen napadený rozsudek nalézacího soudu pouze o výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině mu byl uložen nový souhrnný trest. Pokud jde o výrok ad II., zůstal napadený rozsudek nezměněn. Je tedy zřejmé, že z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, jak s odvoláním obviněného naložil, když mu vyhověl toliko částečně ve výroku o trestu jedním skutkem a ve zbytku odvolání nevyhověl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to ani v jedné z jeho dvou alternativ (chybějící nebo neúplný výrok), tedy naplněn nebyl.

37. Stran zbývající části shora stručně nastíněné dovolací argumentace obviněného je Nejvyšší soud po prostudování obou soudních rozhodnutí a přiloženého spisového materiálu a po konfrontaci dovolacích námitek obviněného s průběhem řízení před soudy obou stupňů nucen upozornit na to, že za situace, kdy obviněný v řízení před nalézacím soudem prohlásil vinu podle § 206c tr. ř., nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem (§ 206c odst. 7 věta druhá tr. ř.), tedy ani odvoláním, ani dovoláním.

38. Jestliže tedy obviněný v nyní podaném dovolání brojí mj. proti rozsahu, v jakém mu byla uložena povinnost o náhradě škody vůči poškozenému K., je nutno konstatovat, že výrok o náhradě škody v odsuzujícím rozsudku trestního soudu vždy nevyhnutelně vychází ze skutkových zjištění o škodě způsobené trestným činem, která jsou vyjádřena ve skutkové větě výroku o vině. Jakkoliv je tedy výrok o náhradě škody výrokem samostatným, je vždy stran zjištění o výši způsobené škody vázán na výrok o vině. Škoda způsobená trestným činem poškozenému K. ve výši 995 000 Kč (skutek ad II./1.) přitom byla právě jednou ze skutečností, vůči kterým obviněný prohlásil vinu a které jsou uvedeny v tomto prohlášení. Za této situace obviněný v rámci nyní projednávaného dovolání nemůže zpochybňovat, že škoda způsobená poškozenému byla ve skutečnosti nižší (že poškozený nepředal obviněnému tolik peněz), neboť ve skutkové větě uvedenou výši škody způsobenou trestným činem svým prohlášením viny akceptoval. V opačném případě by přezkum takto formulované námitky obviněného znamenal nový přezkum skutkových zjištění nalézacího soudu a průlom do soudem přijatého prohlášení viny. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. však soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem (a tedy je ani v opravným řízeních přezkoumávat). Pokud obviněný nesouhlasil s výší škody způsobené trestným činem, měl tuto okolnost i za pomoci obhájce zvážit před prohlášením viny, jelikož tímto úkonem a jeho přijetím soudem se vzdal práva na přezkum skutečností v prohlášení viny uvedených.

39. Obdobné lze uvést i ke stěžejní části dovolací argumentace obviněného týkající se jeho nenaplněných očekávání ohledně uloženého trestu. Jakkoliv tuto námitku nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobodě v rámci trestní sazby (dokonce při její spodní hranici) předvídané zákonem, Nejvyšší soud po prostudování průběhu předmětného hlavního líčení zjistil, že předběžné úvahy o v úvahu přicházejícím trestu za skutek ad II. skutkové věty obviněnému sdělovala toliko předsedkyně senátu, a nikoliv senát jako celek. Předsedkyně senátu přitom na tuto skutečnost výslovně upozornila a zdůraznila, že se jedná pouze o její osobní názor a že konečné rozhodnutí bude činit senát. Obviněný tedy nemohl mít jistotu o tom, že senát nedospěje k jinému názoru než jeho předsedkyně, o čemž ho mohl a měl poučit jeho obhájce před tím, než obviněný prohlásil vinu. V tomto smyslu se s totožnou argumentací obviněného uplatněnou v odvolání vypořádal i Městský soud v Praze, s jehož závěry vyjádřenými pod bodem 12. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a dodává, že je jednoznačně vyloučeno, aby byl senát vázán předběžným a nestandardním vyjádřením předsedkyně senátu o uvažovaném trestu, jak naznačuje obviněný, neboť pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to popření všech zásad senátního rozhodování v trestních věcech.

40. Současně však Nejvyšší soud poukazuje na to, že po celou dobu hlavního líčení bylo zřejmé, a předsedkyně senátu na to i výslovně upozornila, že za skutek ad II. skutkové věty vykazující znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku činí trestní sazba dva až osm let odnětí svobody. Pokud předsedkyně senátu zmínila, že existuje i možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, je nutno uvést, že takový postup je podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který se týká prohlášení viny, možný pouze tehdy, jestliže má soud (myšleno senát) za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Na mimořádné snížení trestu odnětí svobody při prohlášení viny tedy není žádný nárok a záleží čistě na úvaze rozhodujícího senátu, zda k takovému kroku přistoupí, přičemž proti takto uloženému trestu může státní zástupce podat v neprospěch obviněného odvolání, popř. nejvyšší státní zástupce s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. i dovolání. Bylo tedy zřejmé, a obhájce mohl a měl obviněného na to upozornit, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody, kterého se obviněný domáhal, není automatické a že s ním v žádném případě nelze počítat jako s hotovou věcí. O legitimním očekávání tak ve světle právě uvedeného lze jen stěží uvažovat. Pokud by totiž k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody soud, resp. vyšší soudy, nepřistoupil, byl by obviněnému nevyhnutelně uložen trest odnětí svobody přinejmenším ve výměře dvou let, tedy trest blízký trestu nakonec skutečně uloženému.

41. Pokud se obviněný v podaném dovolání pokoušel podřadit jím uplatněnou argumentaci pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a i) tr. ř., pak tato uvedeným ani žádným jiným ze zákonem stanovených dovolacích důvodů neodpovídá. V nyní projednávané trestní věci totiž nenastala žádná s okolností přepokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy nebylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, ani o schválení narovnání. Současně nebylo, jak shora uvedeno, přistoupeno k mimořádnému snížení nebo zvýšení trestu odnětí svobody, a tedy nebylo možno uvažovat ani o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, se pak přezkumu trestu netýká vůbec, když směřuje toliko na existenci zjevného rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, procesně nepoužitelné nebo opomenuté důkazy. Pokud nebyl dán některý z uvedených dovolacích důvodů, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný uplatnil ve spojení s prvně uvedenými dovolacími důvody. Současně je nutné uzavřít, že nedošlo ani k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť obviněný, jak shora rozvedeno, žádné legitimní očekávání (a tím spíše nárok) ohledně trestu, který mu měl být uložen, mít nemohl.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného D. B. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář