3 Tdo 174/2024

3 Tdo 174/2024-7422

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání obviněného Kamila Bakalíka, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2023, č. j. 1 To 79/2022-7352, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 13/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Kamila Bakalíka odmítá.

1. Obviněný Kamil Bakalík (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále též jen „krajský soud“) ze dne 23. 5. 2022, č. j. 68 T 13/2021-7149, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, „dílem“ jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku krajského soudu a zestručněno)

v období od 4. 1. 2012 do 13. 5. 2015 na území Zlínského kraje i jinde po vzájemné dohodě s již odsouzeným R. Ž., který na základě zmocnění ovládal a jednal za společnosti Jacarta promotion s.r.o., Betunada s.r.o., Zenodocal s.r.o., a Marginal s.r.o., prováděl za pomoci jmenovaných společností spekulativní nákupy a prodeje surových hovězích kůží s cílem neoprávněně snížit jednak vlastní daňové povinnosti jakožto fyzické osoby podnikající pod obchodním jménem Kamil Bakalík BAKERO a jednak daňové povinnosti zmíněných obchodních korporací; výše jmenované společnosti, které kůže nakupovaly od dodavatelů z jiných členských států Evropské unie, do svých přiznání k DPH záměrně nezahrnuly veškeré nákupy od unijních dodavatelů a současně nepravdivě tvrdily, že zboží pořídily v tuzemsku, s čímž spojily odpočet daně údajně zaplacené na vstupu, a obviněný Kamil Bakalík následně do svých přiznání k DPH neoprávněně zahrnoval odpočty z tuzemských přijatých plnění, ačkoli zboží ve skutečnosti nepořizoval od tuzemských dodavatelů Jacarta promotion s.r.o., Betunada s.r.o., Zenodocal s.r.o., a Marginal s.r.o., ale přímo od v rozsudku vyjmenovaných dodavatelů z jiných členských zemí Evropské unie; obviněný konkrétně nejprve zajistil dodavatele hovězích kůží z Polska a Slovenska, s odsouzeným R. Ž. pak do nákupu zapojil jím řízené odchodní společnosti, účastnil se některých nakládek zboží v Polsku a na Slovensku a všech jeho vykládek a předávek ve svém skladu v XY a ve skladu společnosti HIDECON s.r.o., v areálu společnosti TOMA, a.s., v XY, jejíž odběry zboží rovněž zprostředkoval, a tím

1/ jednak umožnil odsouzenému R. Ž., aby

a) v přiznáních k DPH podaných u finančního úřadu společností Betunada s.r.o., za zdaňovací období měsíců května 2012 až prosince 2014 v rozporu s ustanovením § 72 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), neoprávněně uplatnil nároky na odpočty daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění v tuzemsku v celkové výši 10 062 107 Kč,

b) v přiznání k DPH podaném u finančního úřadu společností Jacarta Promotion s.r.o., za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2012 v rozporu s ustanovením § 72 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění v tuzemsku ve výši 246 040 Kč,

c) v přiznáních k DPH podaných u finančního úřadu společností Marginal s.r.o., za zdaňovací období měsíců února 2014 až února 2015 v rozporu s ustanovením § 72 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil nároky na odpočty daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění v tuzemsku v celkové výši 5 264 439 Kč,

d) v přiznáních k DPH podaných u finančního úřadu společností Zenodocal s.r.o., za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí roku 2013 v rozporu s ustanovením § 72 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil nároky na odpočty daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění v tuzemsku v celkové výši 3 724 587 Kč,

2/ a současně sám jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem Kamil Bakalík BAKERO, IČ: 49474863, s místem podnikání Nábřežní 1518, Napajedla, část takto nakoupeného zboží odebral a dodal svým dodavatelům a ve svých přiznáních k DPH podaných u finančního úřadu nejméně za zdaňovací období měsíců ledna 2012 až března 2015 v rozporu s § 72 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty deklaroval nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od tuzemských dodavatelů podle faktur specifikovaných ve výroku rozsudku, ačkoli obchody sám či společně s odsouzeným R. Ž. sjednal přímo s polskými a slovenskými dodavateli, kterým rovněž určil místo složení objednaného zboží, v důsledku čehož v podaných přiznáních neoprávněně uplatnil nadměrné odpočty DPH v celkové výši 5 690 493 Kč (které mu až na částku ve výši 633 805 Kč za zdaňovací období měsíce února 2015 byly vyplaceny), resp. neoprávněně snížil svou daňovou povinnost k DPH v celkové výši 774 647 Kč,

a takto jednal, přestože věděl, že společnosti Betunada s.r.o., Jacarta promotion s.r.o., Zenodocal s.r.o. a Marginal s.r.o. neplní řádně své daňové povinnosti spojené s pořízením zboží od dodavatele z jiného členského státu Evropské unie, kdy současně sám v úmyslu snížit svou daňovou povinnost a vylákat nadměrné odpočty ve svých přiznáních k DPH mylně uváděl, že zboží nakoupil v tuzemsku, čímž se podílel na způsobení škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, v celkové výši 19 297 173 Kč.

Za toto jednání krajský soud obviněnému uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě a zprostředkování koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu pěti let a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč.

2. K následnému odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci (dále též jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 1 To 79/2022-7352, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu zákazu činnosti a o peněžitém trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v oboru činnosti velkoobchod a maloobchod na dobu pěti let a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání, vyjádření státního zástupce a replika obviněného

3. Proti výše specifikovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Kamil Bakalík prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Salajky, LL.M., dovolání, které formálně opřel o důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

4. V jeho odůvodnění poukázal na „konflikt“ mezi dvěma druhy řízení vedenými Krajským soudem v Brně o řešené daňové otázce, a sice soudním řízením správním a řízením trestním. Soudům obou stupňů činným v nynější trestní věci vytkl, že „ignorovaly dřívější pravomocná rozhodnutí správních senátů“. Uvedl, že některá rozhodnutí finanční správy, která se stala podkladem pro zahájení jeho trestního stíhání a posléze byla převzata do obžaloby a zejména do výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, byla ještě před jeho vyhlášením správními senáty zrušena.

U ostatních mu pak svědčil přiznaný odkladný účinek. Trestní soudy z nich tedy podle jeho mínění neměly při rekonstrukci skutkového stavu vycházet, neboť se jednalo o procesně nepoužitelné důkazy. To však nerespektovaly a tím se svévolně nominovaly do role jakési další instance oprávněné přezkoumávat správnost pravomocných rozsudků správních soudů. Svým postupem založily překvapivý a trestním řádem nepředvídaný stav s odůvodněním, že orgány činné v trestním řízení nejsou rozhodnutími správních soudů vázány.

Dovolatel si v uvedené souvislosti položil otázku, do jaké míry je rozhodnutí správního soudu pravomocné, když může být později zcela vyvráceno rozhodnutím soudu trestního. Poté se zaměřil na přesné vylíčení geneze rozhodování správních orgánů i následných rozhodnutí správních senátů Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu v dotčených daňových kauzách a opětovně zdůraznil, že soud prvního stupně mu v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebyl oprávněn přičítat k tíži způsobení škody podle jednotlivých rozhodnutí správce daně týkajících se DPH u společností Jacarta promotion s.r.o., Betunada s.r.o., Zenodocal s.r.o., a Marginal s.r.o., která byla v danou chvíli správním soudem v první instanci buď zrušena, anebo ohledně nich bylo rozhodnuto o odkladném účinku.

Podle dovolatele pak není podstatné, zda tato prvoinstanční soudní rozhodnutí byla později zrušena Nejvyšším správním soudem. Zastává názor, že reklamovaná rozhodnutí finanční správy, z nichž nepřípustně vycházely trestní soudy při vyčíslení škody způsobené údajným trestným činem, „neobživla“. Pro stanovení výše zkrácené daně tedy v době rozhodování soudu prvního stupně v nynější trestní věci neexistoval žádný objektivní podklad a obě napadená rozhodnutí jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Navíc jsou i vnitřně rozporná, neboť je v nich dovolateli na straně jedné přičítáno způsobení škody v celkové výši 5 831 335 Kč a na jiném místě podíl na způsobení škody ve výši 19 297 173 Kč. Podle obviněného přitom není jasné, jak k výpočtu zejména druhé z obou částek vlastně došlo, a především jakým konkrétním způsobem (jednáním) se na vzniku této škody měl podílet právě on.

K tomu odkázal na výpověď odsouzeného R. Ž., z níž podle něj jednoznačně vyplynulo, že o úmyslu jmenovaného krátit daň sám nic nevěděl a byl pouze jeho poradcem a kontrolorem kvality dodaných kůží. Tato tvrzení pak odsouzený R. Ž. ještě umocnil svým vyjádřením v hlavním líčení, podle něhož vše organizoval a řídil výlučně on a „pan Bakalík je u soudu omylem“.

5. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2023, č. j. 1 To 79/2022-7352, i jemu předcházejí rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2022, č. j. 68 T 13/2021-7149, zrušil a dále postupoval podle § 265l tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

6. K podanému dovolání se v rámci řízení podle § § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

7. Nejprve se zaměřil na námitku obviněného, podle níž bylo jeho zapojení do daňové trestné činnosti vyloučeno odsouzeným R. Ž., a konstatoval, že v tomto ohledu argumentace nepřekračuje meze prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů obou stupňů, která však důvodem pro zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do stabilizovaných skutkových zjištění být nemůže. Sám přitom žádný rozpor (natož pak rozpor extrémní) mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním neshledal. Vzájemným nesouladem se podle jeho mínění naopak vyznačují výpovědi dovolatele a zmíněného odsouzeného, ať už šlo o souslednost úkonů při objednávkách, místa přejímek zboží, sjednání a úhrady provizí nebo kontakty s dodavateli. Z celé výpovědi R. Ž. je zřetelná jeho snaha vzít vinu na sebe a tím z dovolatele jakožto svého kamaráda sejmout veškerou zodpovědnost za žalovanou trestnou činnost. Zapojení obviněného Kamila Bakalíka do daňových podvodů však vyplývá z výpovědí dalších svědků, kteří podle svých slov v rámci inkriminovaného obchodování a při souvisejících činnostech vcházeli do styku pouze s ním a celou věc vnímali tak, že smluvním partnerem je právě on. R. Ž. naopak svými výpověďmi jen demonstroval, že o obchodech s kůžemi neví vůbec nic. Neměl žádný sklad, do kterého by je mohl složit, a nedisponoval ani prostředky, za které by je mohl kupovat. Obviněný Kamil Bakalík byl nadto odběratelem svědka A. B. už v dřívějších dobách, a proto jeho tvrzení, že sám obchody s polskou stranou neuzavíral z důvodu jakési sounáležitosti s komunitou obchodující s kůžemi, postrádalo věrohodnost. Polští dodavatelé jednoznačně uvedli, že nikdo jiný než dovolatel s nimi za BAKERO a za společnosti formálně ovládané odsouzeným R. Ž. nejednal. Dostatečně výmluvný je také obsah emailové komunikace vztahující se k polské kontraktaci.

8. Ke kritice dovolatele vůči způsobu zjištění konkrétní výše škody na zkrácené dani státní zástupce připomněl, že ta byla pro účely trestního řízení vyčíslena součtem fiktivních vstupů. Dovolateli přitom bylo kladeno za vinu, že se jednání odsouzeného R. Ž. „účastnil“ tím, že mu zajišťoval dodavatele i odběratele zboží a sám vedl obchodní jednání. Tím se tedy podílel na způsobení škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, ve výši 19 297 173 Kč. Mechanismus výpočtu zkrácené daně se pak odvíjel od jejího minimálního stanovení v celkovém měřítku a vycházel jen z údajů o nepravdivě deklarovaném pořízení zboží v tuzemsku.

Obviněný navíc sám v dalších případech popsaných pod bodem 2/ výroku o vině pod vlastní firmou BAKERO zboží nakoupil od společností R. Ž. a následně je prodal, přičemž deklaroval, že zboží, jehož dodávky sjednal přímo od „jinočlenských“ dodavatelů, nakoupil od tuzemských dodavatelů Jacarta promotion s.r.o., Betunada s.r.o., Zenodocal s.r.o., a Marginal s.r.o. S odvoláním na to pak ve svých přiznáních k DPH mohl uplatnit odpočet daně na vstupu a snížit tak svou daňovou povinnost. Přestože tuto daň v kupní ceně skutečně svým údajným dodavatelům uhradil, jak vypověděl R.

Ž. (neboť ten si „daně z kupní ceny stáhl“), tak se o ni společně dělili, resp. v případě nadměrných odpočtů daň dovolateli vrátil správce daně a takto bylo vyplaceno oněch 5,8 milionu Kč. Další požadovaná částka 633 805 Kč již vyplacena nebyla. Škoda, kterou bylo možno přičíst dovolateli, byla primárně odvozena od bodu 1/ výroku obžaloby a následně i bodu 1/ výroku odsuzujícího rozsudku krajského soudu, nikoli od bodu 2/ tamtéž, který se s bodem 1/ vzájemně prolíná a v podstatě představuje názorný přehled o celém jednání dovolatele.

9. K obviněným předestřenému rozboru podkladových rozhodnutí finanční správy, která byla zrušena ve správním soudnictví, jakož i dalších rozhodnutí, kde byl přiznán odkladný účinek prozatím bez zrušení, státní zástupce konstatoval, že jde pouze o pokračování obhajoby uplatňované v předcházejících fázích trestního řízení, které zejména vrchní soud věnoval v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečnou pozornost. Otázku významu a omezeného dopadu rozhodnutí správních orgánů i soudů z hlediska prokázání viny obviněného za daňovou trestnou činnost přitom vyřešil věcně správně. Jeho úvahy reflektovaly odlišnou koncepci, smysl a cíle daňového řízení oproti řízení trestnímu. V něm se otázka zkrácení daně a jeho rozsahu řeší samostatně jako otázka předběžná a orgány činné v trestním řízení při tomto posouzení nejsou případnými pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími příslušného správce daně o její výši a doměření jakkoli vázány. Soudy obou stupňů se samozřejmě musely vypořádat i s obsahem spisového materiálu finančního úřadu, čemuž dostály a výsledky daňových řízení v otázce daňové povinnosti hodnotily spolu s důkazy opatřenými v trestním řízení způsobem odpovídajícím § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Postupovaly tedy v souladu s § 9 odst. 1 tr. ř. a jejich závěry o naplnění znaků objektivní stránky přisouzeného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jednáním dovolatele jsou akceptovatelné.

10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání dal i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

11. Na toto vyjádření reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou, v níž vesměs zopakoval argumenty, na nichž spočíval již samotný mimořádný opravný prostředek. K nástinu důkazní situace, jak jej státní zástupce prezentoval v bodě 4, pouze doplnil, že v případě polských dodavatelů to byla jazyková bariéra, která způsobila „omyl“ v jejich pohledu na jeho osobu. Jako jednatel odběratelských společností se před nimi určitě nikdy neprezentoval. U přejímek zboží vystupoval pouze jako autorita při kontrole kvality dodaného zboží, měření soli a dalších rozhodných parametrů specifických pro oblast koupě a prodeje mokrosolených kůží. Ze zmiňované emailové komunikace zřetelně plyne, že byl vždy jakousi „spojkou“ mezi dodavatelem a odběratelem, neboť přejímky se dělají u obou zúčastněných stran, přičemž u dodavatele se nakládá vzhledem k živočišnému původu a podstatě obchodovaného zboží jiná hmotnost, než která přijede k odběrateli. Závěrem pak dovolatel shrnul, že soud prvního stupně si mezi dvěma rovnocennými verzemi vybral tu, kterou předložila obžaloba, zatímco jeho vlastní, podporovanou výpovědí R. Ž., bezdůvodně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo odmítl jako nevěrohodnou. Setrval proto na svém návrhu na zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Obviněný Kamil Bakalík je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjela od ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest, a současně od analogického výkladu ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (k tomu viz dále úvahy pod bodem 14. odůvodnění tohoto usnesení).

13. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda lze jednotlivé námitky obviněného skutečně podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Jde o zjištění podstatné z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., přičemž dovolací důvod nemůže být jen formálně deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídaly i konkrétní námitky dovolatele.

14. V úvodu této části dovolací senát předesílá, že obviněný mohl vzhledem k reálně nastolené procesní situaci zvažovat i uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nyní řešená trestní věc je přitom specifická tím, že ačkoli napadené rozhodnutí odvolacího soudu explicitně neobsahuje (a ani nemohlo obsahovat) výrok o dílčím zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného, fakticky jím byl založen obdobný stav. Řádnému opravnému prostředku obviněného totiž vrchní soud vyhověl pouze v marginální části, když z jeho podnětu přistoupil ke korekci trestu zákazu činnosti tak, aby jeho formulace korespondovala s označením obsahu konkrétní podnikatelské činnosti podle zákona o živnostenském podnikání, a dále k úpravě počtu denních sazeb a jejich výše v rámci nového uložení peněžitého trestu, aniž by došlo ke změně jeho celkové výměry. Klíčové námitky obviněného směřující proti výroku o vině a odvozeně i proti výroku o trestu naproti tomu vyhodnotil (fakticky „zamítl“) jako nedůvodné.

15. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud každopádně nepovažoval za nedostatek bránící vlastnímu posouzení v dovolání obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející řízení bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obviněný výslovně označil.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi obsahem důkazů na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn důvodně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro

takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právní posouzení skutku tkví v tom, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na posouzení, zda zvolená právní kvalifikace odpovídá správně zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

18. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud nejprve skutkové (procesní) námitky obviněného a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. buď postrádají potřebnou právní relevanci anebo nemají věcné opodstatnění.

19. K námitce obhajoby, že trestní soudy v projednávaném případě ignorovaly dřívější rozhodnutí správních soudů v řešené daňové kauze a tím se nepřípustně nominovaly do pozice další přezkumné instance v soudním řízení správním, Nejvyšší soud podotýká, že s podobnými výtkami (v různých mutacích) se setkává v souvislosti s daňovou trestnou činností poměrně často. Ve své rozhodovací praxi k nim přitom zaujímá dlouhodobě neměnné stanovisko, podle něhož orgány činné v trestním řízení při řešení otázky trestní odpovědnosti pachatele za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nejsou vázány vyjádřením správce daně o výši zkrácení určité daně a ani jeho rozhodnutím o doměření daňového nedoplatku (ať už pravomocným či nepravomocným), ale otázku viny obviněného posuzují zásadně samostatně, jak jim ostatně přikazuje ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, publikovaný pod č. 20/2002 Sb. rozh. tr., nebo usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1453/2019). K revizi tohoto právního názoru, který v nyní posuzovaném případě ctily i soudy nižších stupňů a který lze bezesporu vztáhnout i na situace, kdy dotčené rozhodnutí správce daně bylo paralelně předmětem přezkumu ve správním soudnictví, dovolací senát neshledal žádný rozumný důvod. Z tohoto pohledu považuje za bezpředmětný i související požadavek obviněného na zaujetí stanoviska k otázce „obživnutí správního rozhodnutí v důsledku zrušení zrušujícího rozhodnutí správního soudu“. Tvrzení dovolatele, že řízení před správními soudy „vyhrál“, že mu tyto soudy daly za pravdu apod., jsou zavádějící a od základu mylná, jak ostatně vyložil (velmi podrobně) již Vrchní soud v Olomouci (viz body 54. – 59. odůvodnění jeho rozsudku).

20. Problém „konfliktu“ mezi dvěma druhy řízení dovolatel spojil s osobitým pojetím údajné procesní nepoužitelnosti soudně zrušených či z důvodu přiznaného odkladného účinku prozatím nevykonatelných rozhodnutí finanční správy jakožto důkazu v souběžně probíhajícím trestním řízení. Dovolací soud nepovažuje za nutné na tomto místě detailně rozvádět základní obecné pravidlo zakotvené v § 89 odst. 2 větě první tr. ř., podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. K nastolené otázce se tedy omezí pouze na připomenutí, že procesní nepoužitelnost důkazu, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze obecně dovodit v podstatě ve třech rámcových případech, a sice když byl reklamovaný důkaz získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.), nebo byl opatřen při závažném porušení či překročení procesní normy upravující příslušný důkazní postup, anebo jeho opatření - jinak odpovídající základnímu účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) - nemohlo obstát v konfrontaci s ústavněprávním požadavkem na ochranu základních lidských práv a svobod (test proporcionality). Existenci vyjmenovaných kardinálních vad dokazování (či alespoň jedné z nich) však obviněný ve svém dovolání ani v hrubých rysech nepopsal. Jeho úvahový postup lze charakterizovat spíše jako snahu zpochybnit důkazní validitu (vypovídací hodnotu) dílčích údajů z nepravomocných (zrušených) rozhodnutí správního orgánu a v návaznosti na to pak i závěry soudů prvního a druhého stupně o naplnění formálních znaků žalovaného daňového trestného činu, zejména co do zavinění a rozsahu zkrácené daně.

21. Podobná argumentace by mohla vést ke kasaci napadeného rozsudku v dovolacím řízení pouze v případě, že by trestní soud při rekonstrukci skutkového stavu pracoval s údaji obsaženými v rozhodnutí správního orgánu bez jejich předchozího kritického zhodnocení podle zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. K tomu však jednoznačně nedošlo. Soud prvního stupně v bodě 142. odůvodnění svého rozsudku důrazně vyloučil, že by výrok o vině obviněného automaticky vystavěl na údajích správního orgánu, když zároveň konstatoval, že vycházel z důkazů provedených v hlavním líčení, a to konkrétně faktur přijatých obviněným, který je ve svém účetnictví evidoval jako řádné a správné, resp. dalších faktur a daňových přiznání (které se ani nestaly předmětem námitek obhajoby). Na soustavně opakovanou námitku obviněného ohledně údajné nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozsudku, pokud jde o stanovení rozsahu zkrácené daně, pak pečlivě reagoval i vrchní soud, a to v bodě 65. odůvodnění vlastního meritorního rozhodnutí.

22. Oporu v realitě neměla ani námitka dovolatele, podle níž mu soudy „jaksi paušálně“ kladly za vinu, že se podílel na způsobení škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, ve výši 19 297 173 Kč, aniž by věrohodně vysvětlily, jakým konkrétním jednáním a v jakém rozsahu se na zkrácení podílel on sám, resp. že si soudy vlastně protiřečily, pokud pracovaly na jedné straně se škodou 5 831 335 Kč a na straně druhé se škodou 19 297 173 Kč. K posledně uvedené výhradě se jasně a naprosto správně vyjádřil vrchní soud v bodech 40.

a 65. odůvodnění svého rozsudku. Další námitky obviněného zpochybňující výši škody (rozsah zkrácení DPH) jsou natolik obecné, že fakticky ani neumožňují relevantní přezkum ze strany dovolacího soudu. V podstatě se jedná jen o tvrzení, že trestní soudy při svém rozhodování vycházely z vícero rozhodnutí správce daně, která byla následně zrušena správním soudem, příp. byl ve vztahu k nim přiznán odkladný účinek, tedy že vycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Této námitce však nelze, jak bylo již vysvětleno, přiznat opodstatnění.

Oba soudy nižších stupňů si byly skutečnosti, že některá (dovolatelem poukazovaná) rozhodnutí správce daně byla správními soudy zrušena, evidentně vědomy, a to včetně konkrétních důvodů zrušení, a z toho také při svém rozhodování vycházely. Argumentace obviněného ve výše naznačeném směru je nejasná i proto, že zásadním důvodem zrušovacích rozhodnutí správních soudů bylo to, že se v příslušných správních (daňových) řízeních do té doby nepodařilo prokázat „daňové podvody“, což však v trestním řízení bylo prokázáno jednoznačně (viz výpověď svědka R.

Ž. a jeho již pravomocné odsouzení v jiné trestní věci). Existenci předmětných daňových podvodů ostatně nezpochybnil ani sám dovolatel, když pouze tvrdil, že se jich neúčastnil vědomě.

23. Úkolem Nejvyššího soudu každopádně není znovu reprodukovat a analyzovat jednotlivé důkazy, porovnávat je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího řízení v nyní řešené trestní věci – tak jako v jiných – je podstatné, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně i Vrchní soud v Olomouci v odůvodněních svých rozsudků v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a proč měly jeho obhajobu, podle níž při realizaci jednotlivých obchodů vystupoval jen v pozici „spojky“, resp. „kontrolora kvality“ přejímaného zboží, a o probíhajících daňových podvodech neměl sebemenší tušení, za spolehlivě vyvrácenou (k tomu viz body 123. – 141. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 40. – 53. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Obě rozhodnutí věnovala zvláštní pozornost i analýze výpovědi již odsouzeného spolupachatele R. Ž. a obsahovala vnitřně strukturované a logické úvahy, jež zmíněné soudy vedly k závěru o její nevěrohodnosti a účelovosti (viz zejm. body 125. a 126. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 50. – 53. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). „Osobní příspěvek“ dovolatele při realizaci daňových podvodů v rámci koordinovaného společného jednání s jiným pachatelem byl dostatečně přehledně popsán v bodě 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozveden mj. v bodě 143. jeho odůvodnění. Pokud jde o určení výše způsobené škody, lze odkázat především na bod 144. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 65. – 66. odůvodnění rozsudku soudu vrchního.

24. S odkazem na výše uvedené Nejvyšší soud shrnuje, že ani jeden z napadených rozsudků nenese znaky nepřípustné libovůle v dovolatelem namítaném smyslu. Z prostého faktu, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s představami jedné z procesních stran, nelze automaticky dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, která by měla vést ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu.

25. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení dovolatel rovněž explicitně namítl, nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. mu zaručuje právo na rozhodnutí soudu k jeho spokojenosti. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Postup soudů v posuzované trestní věci takto formulované standardy bezpochyby naplnil.

26. Přestože obviněný formálně brojil i proti právní kvalifikaci stíhaného jednání, in eventum proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ve skutečnosti se opřel výlučně o výše rozvedené námitky skutkové (procesní) povahy. Dané argumentační východisko přitom za kvalifikovanou výhradu vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku evidentně mít nelze. Žádnou námitku podřaditelnou pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání ve skutečnosti nenabídlo a odkaz obhajoby na zmíněné zákonné ustanovení v něm byl tudíž použit nepřiléhavě.

27. Na závěr proto nelze než zopakovat, že obviněný Kamil Bakalík ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a jednak námitky, kterým z hlediska deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možné přiznat věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (který obviněný navíc ani výslovně neoznačil).

V. Způsob rozhodnutí

28. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 5. 2024 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek