USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání obviněného T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 11 To 164/2023-485, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 135/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované trestní věci byl obviněný T. P. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 12. 2022, č. j. 14 T 135/2021-450, uznán vinným dvěma přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsaná pod body I. a II. výroku o vině. Za to byl podle § 186 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon soud prvního stupně podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozené K. L. K. a T. B. T. N. byly výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 11 To 164/2023-485 (dále též jen „napadený rozsudek“), a to tak, že z podnětu řádného opravného prostředku státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným dvěma přečiny znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku na nepatrně upřesněném skutkovém základu, podle něhož obviněný (převzato z napadeného rozsudku a zestručněno)
I) dne 31. 5. 2019 v odpoledních hodinách v učebně autoškoly XY v obci XY, v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení s poškozenou K. L. K., která předtím úspěšně vykonala závěrečnou zkušební jízdu v motorovém vozidle, při níž byl přítomen jako zkušební komisař, a očekávala, že od něho v učebně obdrží osvědčení, uzamkl vstupní dveře do místnosti, posadil se k poškozené na sedačku, kde ji začal osahávat na těle a pokusil se ji líbat, a přestože s tím poškozená nesouhlasila, což dala zřetelně najevo tím, že odvrátila hlavu a jeho doteky neopětovala, v tomto jednání, které zahrnovalo i osahávání jejích prsou pod trikem, pokračoval, a když viděl, že poškozená ho odmítá, ze sedačky vstal, vzal dokumenty a naznačoval jí, že pokud mu nevyhoví, osvědčení jí nepodepíše, poté si přisedl zpět k ní a znovu pokračoval v pokusech ji líbat a v osahávání jejího těla včetně prsou, přičemž si byl po celou dobu vědom toho, že poškozená se tomuto počínání není schopna bránit, neboť se v blízkosti nenachází nikdo, u koho by se mohla dovolat pomoci, neovládá český jazyk, je výrazně fyzicky slabší než on, bojí se, že jí ublíží, a navíc pochází z kulturně odlišného prostředí, díky čemuž si nebude na jeho jednání stěžovat, nicméně poškozená se mu nepodvolila, požádala ho, aby otevřel dveře, v čemž jí nakonec vyhověl, dveře otevřel a ona vyběhla z učebny a následně i z budovy pryč,
II) dne 21. 4. 2021 kolem 14:15 hodin v učebně autoškoly XY v obci XY v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení s poškozenou T. B. T. N., která právě úspěšně vykonala závěrečnou zkušební jízdu v motorovém vozidle, při níž byl přítomen jako zkušební komisař, a očekávala, že od něho v učebně obdrží osvědčení, si k poškozené přisedl na sedačku, pokoušel se ji obejmout a osahával ji po těle, a ačkoli věděl, že poškozená s tím nesouhlasí, což mu dávala najevo již při závěrečné jízdě ve vozidle, kdy mu při jeho snaze o osahávání jejího těla ukazovala snubní prsten, a navíc mu poté na sedačce v učebně česky i anglicky sdělovala, že nemůže, jí sahal na stehna a do rozkroku, přičemž si byl po celou dobu vědom toho, že poškozená není schopna se tomuto jeho počínání bránit, neboť se v blízkosti nenachází nikdo, u koho by se mohla dovolat pomoci, neovládá český jazyk, je výrazně fyzicky slabší než on, bojí se, že jí ublíží, a navíc pochází z kulturně odlišného prostředí, díky čemuž si nebude na jeho jednání stěžovat, nicméně poškozená se mu nepodvolila a ve chvíli, kdy polevil ve naze o intimní kontakt s ní, z učebny a následně z budovy odešla.
Za to odvolací soud obviněnému podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. O nárocích poškozených K. L. K. a T. B. T. N. rozhodl stejně jako soud prvního stupně výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný T. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Antonína Tichého dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění nejprve vylíčil genezi rozhodování soudů v nynější trestní věci a obsáhle citoval z odůvodnění jednotlivých meritorních rozhodnutí. Zevrubně parafrázoval rovněž odvolací argumentaci státní zástupkyně z jejích řádných opravných prostředků i vlastní námitky, na nichž vystavěl své odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Připomněl, že původně byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 25. 5. 2022, č. j. 14 T 135/2021-389, podané obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn. S tímto rozhodnutím se plně ztotožnil, když nalézací soud podle jeho názoru správně uzavřel, že na základě provedených důkazů nelze dojít ke spolehlivému a pochybnosti nevzbuzujícímu závěru o jeho vině stíhanými skutky. Daný rozsudek byl ovšem posléze k odvolání státní zástupkyně Krajským soudem v Praze (dále také jen „krajský soud“) zrušen, a aniž by v pozdějším hlavním líčení došlo k významnějšímu posunu v dokazování, okresní soud ho napodruhé již uznal vinným a žalované jednání právně kvalifikoval jako dva přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tento jeho rozsudek však právní moci nenabyl, neboť jej krajský soud k dalšímu odvolání státní zástupkyně opět zrušil a napadeným rozsudkem obviněného uznal vinným dvěma přísněji trestnými přečiny znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolání obviněného, který spáchání obou skutků kategoricky popřel a celou věc označil za účelovou snahu vietnamské komunity odstranit jej z pozice zkušebního komisaře v autoškole, pak jako nedůvodné zamítl.
5. Pokud jde o vlastní dovolací argumentaci, obviněný namítl, že finální skutková zjištění, tak jak byla formulována ve výroku o vině napadeného odsuzujícího rozsudku, neměla potřebnou oporu v provedených důkazech. Soudy rekonstruovaly skutkový stav ve zjevném rozporu s jejich obsahem. Tuto vadu zakládající uplatněný dovolací důvod založil svým selektivním přístupem k hodnocení důkazů především krajský soud, který již ve svém prvním rozhodnutí ve věci (kasačním usnesení) bezdůvodně bagatelizoval veškeré důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostnil ty, které jej měly z trestné činnosti usvědčovat.
6. Dovolatel ve shodě se svojí dosavadní obhajobou zdůraznil, že trestní řízení bylo od samého počátku stiženo závažnými procesními vadami a nedostatky, které se následně negativně promítly do dokazování v hlavním líčení a významně zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Policejní orgán podle jeho mínění hrubě selhal již ve fázi prověřování a výsledkem jeho liknavého postupu při vyšetřování, který neodpovídal povaze a závažnosti oznámené trestné činnosti, byl zcela nedostatečně zpracovaný spisový materiál.
Obžaloba se tak ve výsledku opírala v podstatě jen o výpovědi obou poškozených učiněné na úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. V případě T. B. T. N. navíc ani nešlo o její autentické vylíčení prožité události. K jejímu vysvětlení totiž nebyl přibrán tlumočník z češtiny do vietnamštiny, takže s policistou komunikovala česko-anglicky, a to ještě prostřednictvím svého manžela, který se ujal role tlumočníka bez jakékoli odborné zkoušky z anglického jazyka. Tu ostatně neměl nikdo z aktérů prováděného úkonu.
Dovolatel si v dané souvislosti položil otázku, proč policista A. K. na straně jedné u soudu tvrdil, že anglicky rozumí, ovšem k samotnému „výslechu“ přizval třetí osobu, aby jej tlumočila. Podle obhajoby se dopustil zásadního procesního pochybení, které k tíži obviněného ovlivnilo celý pozdější průběh trestního stíhání, zvláště pokud současně připustil, že ne vše, co bylo uvedeno v úředním záznamu, uvedla sama poškozená. To ostatně potvrdil i svědek J. D., který přiznal, že svou manželku ve spoustě detailů doplňoval a některé věci, které jsou zaznamenány jako její výpověď, společně s policistou vyhledávali přímo na služebně na internetu.
Tento obecně nepřípustný postup bylo možno zhojit opakováním výslechu poškozené v přípravném řízení nejen za účasti tlumočníka, ale i obviněného a jeho obhájce, kteří by tak měli možnost klást poškozené různé dotazy. Tato imanentní součást práva na obhajobu byla dovolateli odepřena, když jeho trestní stíhání bylo nepochopitelně zahájeno až po více než dvou měsících od podání vysvětlení poškozenou a on byl k věci poprvé vyslechnut teprve dne 26. 7. 2021, tedy s odstupem zhruba tří měsíců od chvíle, kdy policisté disponovali informacemi odůvodňujícími postup podle § 160 odst. 1 tr.
ř. Spolu s obhájcem se tak nemohl osobně zúčastnit nejen výslechu poškozené T. B. T. N. ale ani výslechů poškozené K. L. K. a dalších svědků, jejichž výpovědi byly rovněž získány v režimu podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. Dovolatel konečně policejnímu orgánu vytkl i to, že nezajistil původní facebookový příspěvek poškozené T. B. T. N., který měl následně přimět poškozenou K. L. K. k oznámení incidentu z roku 2019, ani SMS komunikaci mezi prvně jmenovanou a jejím manželem J. D. z kritického dne, kdy se měla stát obětí sexuálně motivovaného útoku popsaného v bodě II.) výroku napadeného rozsudku.
Při absenci zmíněných procesních úkonů a důkazů nebylo možné posoudit věrohodnost výpovědí obou manželů.
7. V návaznosti na výše uvedené obviněný konstatoval, že výpovědi poškozených učiněné na záznam o podaném vysvětlení se do značné míry lišily od jejich následných výpovědí v hlavním líčení. Pokud jde o popis obou údajných sexuálně motivovaných útoků, je evidentní, že se postupem času ve svých verzích „sladily“. I proto obhajoba k posouzení jejich věrohodnosti navrhovala přečtení předmětných záznamů, k čemuž však protistrana neudělila souhlas. Účelová změna ve výpovědích poškozených tak nemohla být prokázána.
8. Důkazy obstarané v hlavním líčení podle dovolatele neumožnovaly při respektu k zásadě in dubio pro reo přijetí závěru o jeho vině stíhanými skutky. Kategoricky popřel, že by se snažil o jakékoli intimní sblížení s poškozenými, a jeho výpověď byla podpořena zejména výpověďmi svědků J. V. a D. H., nepřímo též svědků R. Z., R. H., M. Č., V. P. N. a H. K. T. V jeho neprospěch vyznívaly pouze výpovědi poškozených učiněné před soudem a svědků J. D. (manžela poškozené T. B. T. N.) a M. T. T. (partnera poškozené K. L. K.), tedy rodinných příslušníků poškozených, jejichž věrohodnost byla spolehlivě vyvrácena. Dokladem o školení profesionálních řidičů v budově autoškoly bylo například prokázáno, že době, kdy mělo dojít k útoku na poškozenou K. L. K., příslušná učebna nebyla volná. Výpověď poškozené T. B. T. N. před soudem se pak významně lišila od její výpovědi na úřední záznam, zejména pokud šlo o popis místnosti, kde k obtěžujícímu jednání ze strany obviněného mělo dojít, ale i o konkrétní způsob provedení útoku. Kromě toho poškozená tvrdila, že o nevhodném chování komisaře během zkušební jízdy a po ní ihned informovala svého manžela SMS zprávami, které však později nebyla schopna policejnímu orgánu ani soudu předložit s tvrzením, že si se svědkem D. v mezidobí pořídili nové telefony a příslušné zprávy už nemají k dispozici. Obdobně nebylo možné verifikovat věrohodnost výpovědi poškozené K. L. K., která v hlavním líčení mimo jiné uvedla, že při podání trestního oznámení vycházela z toho, co napsala poškozená T. B. T. N. na Facebooku. Onen originální příspěvek na sociální síti jako jeden ze stěžejních důkazů, o které se opírala obžaloba, však znovu nebyl v přípravném řízení zajištěn. K dispozici byly pouze některé reakce dalších přispěvatelů na něj, z nichž však nebylo možné dovodit, že se daná konverzace týkala adresně právě obviněného. Nevyplývalo z ní dokonce ani to, že nevhodné narážky k žákyním autoškoly měl zkušební komisař. Podle všeho mělo jít spíše o učitele autoškoly, což by odpovídalo tomu, že dané návrhy činil svědek D. H. Pokud se v konverzaci hovoří o tom, že autorky příspěvků měl sexuálně obtěžovat nějaký „zápaďan“, pak z toho rozhodně nevyplývá individuální identifikace pachatele. Sama o sobě, ale ani v kontextu s ostatními provedenými důkazy, tedy tato konverzace nemohla posloužit jako usvědčující důkaz proti dovolateli, který navíc nebyl jediným zkušebním komisařem hodnotícím závěrečné jízdy žáků vedených svědkem D. H.
9. Zvláštní výhrady dovolatel formuloval vůči odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze. Ohradil se proti jeho tvrzení, že věrohodnost výpovědí obou poškozených v hlavním líčení nebyla ničím oslabena. Znovu upozornil na to, že K. L. K. fakticky přiznala, že s poškozenou T. B. T. N. komunikovala ještě předtím, než sama podala trestní oznámení, přestože jinak tvrdila, že se do té doby vůbec neznaly. Při hledání odpovědi na otázku, proč K. L. K. neučinila své oznámení dříve, pak odvolací soud přišel s ryze spekulativní úvahou, že dotyčná si v autoškole testy „koupila“, a proto se z pochopitelných důvodů nechtěla bezprostředně obracet na policii.
Tím však jmenovaná své vyčkávání před podáním trestního oznámení nezdůvodňovala a ani nebylo prokázáno, že by skutečně získala řidičské oprávnění podvodným způsobem. Dovolatel navíc doložil, že dne 31. 5. 2019 k žalovanému skutku nemohlo dojít. Do učebny v budově v Jesenici tehdy nejezdil a o její existenci ani nevěděl. Poprvé v ní byl až v roce 2021. Policie ani nezjišťovala, jestli autoškola v rozhodné době tuto učebnu vůbec využívala. Místnost tehdy sloužila k pravidelným školením frekventantů „kurzu zdokonalování odborné způsobilosti řidičů“, přičemž jeden z těchto kurzů měl probíhat právě ve dnech 27.
5. – 31. 5. 2019, a to vždy po celé odpoledne. Dané tvrzení obhajoba opírala o předložený doklad o školení, kterým však odvolací soud nedoplnil dokazování. Považoval to za nadbytečné s odůvodněním, že i kdyby příslušné školení řidičů skutečně v inkriminovaný den v budově v XY probíhalo, neznamená to, že k jednání obviněného, jak jej popsala poškozená, nemohlo dojít a nedošlo. K tomu dovolatel zdůraznil, že Autoškola XY nevyužívala celý objekt, nýbrž pouze jednu učebnu a ta byla obsazená účastníky výše zmíněného školení.
Argument soudu, že obviněný mohl na poškozenou zaútočit v jiné místnosti, nebyl ničím podložen, stejně jako úvaha soudu, že v mezidobí mezi spácháním obou skutků mohl být přestěhován nábytek z jedné učebny do druhé, a proto se poškozené v popisu místa útoku mohly rozcházet. Tuto možnost vyloučil majitel objektu J. V., jehož svědectví ovšem odvolací soud bezdůvodně zpochybnil. Za nezbytné pro rozhodnutí věci pak nepovažoval ani provedení výslechu advokátního koncipienta D. V. jako očitého svědka hlučné debaty obou poškozených a svědků na chodbě před jednací síní okresního soudu, jejímž předmětem byla zjevně již zmíněná snaha zkoordinovat své výpovědi tak, aby byly vzájemně souladné a působily věrohodněji.
Krajský soud zde argumentoval tím, že K. L. K. byla vyslechnuta dopoledne, zatímco T. B. T. N. až pozdě odpoledne, ovšem přehlédl, že obě poškozené byly předvolány již k začátku hlavního líčení a v budově soudu tak společně strávily prakticky celý jednací den. Měly tedy dostatečný časový prostor, aby se domluvily na tom, jak budou ve věci vypovídat.
10. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a poté jej buď sám zprostil obžaloby nebo věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. K výzvě soudu prvního stupně pak písemným podáním ze dne 14. 10. 2023 sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání úvodem konstatovala (zjevně omylem), že výchozím předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace norem hmotného práva a jeho prostřednictvím proto nelze vznášet výhrady proti skutkovým zjištěním soudů, resp. vůči jejich postupu při shromažďování a následném hodnocení provedených důkazů. K vlastní argumentaci obviněného pak téměř doslovně odcitovala vybrané pasáže z odůvodnění napadeného rozsudku (konkrétně z bodu 9.), kde krajský soud vysvětlil svůj náhled nejen na věrohodnost usvědčujících výpovědí obou poškozených, ale i na podstatu řešených sexuálních deliktů, což jej vedlo ke změně právní kvalifikace stíhaných skutků oproti rozsudku soudu prvního stupně.
Jejich stávající právní posouzení státní zástupkyně označila za přiléhavé a souhrnně konstatovala, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno a zároveň nutno napravit v dovolacím řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku Nejvyšším soudem. Zjistil, že obviněný T. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jej bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjela od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a jímž byl zároveň samostatným výrokem zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
13. Dále bylo nutné zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod zákonný dovolací důvod, na který odkázal. Zde je vhodné připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy tři oblasti nejzávažnějších vad dokazování, které za určitých okolností mohou vést až k flagrantnímu porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně, ale i důvodně, však musí být splněn také nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení (procesu dokazování) skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na to i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
IV. Důvodnost dovolání
15. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud skutkové (procesní) námitky obviněného a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. buď postrádají právní relevanci anebo nemají potřebné věcné opodstatnění.
16. Jestliže dovolací senát na jiném místě odůvodnění tohoto usnesení (viz bod 14.) zdůraznil, že nezbytným předpokladem pro mimořádný průlom do právní moci napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení je i „materiální dopad“ konkrétní vady důkazního řízení na jeho výsledek, cílil tím především na soubor výhrad obviněného k postupu policejního orgánu při prověřování a vyšetřovaní trestné činnosti a k úrovni jím zpracovaného spisového materiálu, tak jak byl spolu s obžalobou nakonec předložen soudu prvního stupně.
Ambicí Nejvyššího soudu zde není polemizovat s věcnou stránkou příslušných námitek, když naopak sám připouští, že práce policie byla v řešeném případě provázena řadou nedostatků a lze ji vskutku charakterizovat jako poměrně nedbalou. Na straně druhé ovšem konstatuje, že deficit kvality přípravného řízení v nynější trestní věci nedosáhl takového významu, aby (bez dalšího) vyžadoval reakci v podobě kasačního rozhodnutí. V uvedené souvislosti připomíná, že po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. má přípravné řízení funkci skutečně jen „přípravnou“, resp. „pomocnou“, přičemž těžiště dokazování je přeneseno před soud. To mimo jiné znamená i výrazné omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení a odstranění zbytečných duplicit v podobě opakovaní různých úkonů, včetně výslechů obviněných, poškozených či svědků.
Úměrně tomu se pak zvýšila důležitost řízení před soudem, které ve stávajícím pojetí není pouhou prověrkou správnosti řízení předcházejícího, nýbrž naopak klíčovou fází, v níž mají být rozhodující důkazy provedeny v patřičné procesní formě a poté náležitě zhodnoceny při respektování všech základních zásad trestního řízení. Jinými slovy, jestliže vady přípravného řízení, byť třeba i poměrně závažné, samy o sobě nepředstavují důvod například k předběžnému projednání obžaloby a vrácení věci státnímu zástupci k došetření, pak je tím méně lze automaticky pokládat za dostatečně pádný argument pro obviněným požadovaný revizní zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
17. Tvrzení obviněného o existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolací senát konfrontoval s celkovým průběhem trestního řízení a v tomto směru zaměřil svoji pozornost zejména na důkazní postup soudů prvního a druhého stupně. Především zjistil, že odsuzující rozsudky vycházely výhradně z procesně účinných (použitelných) důkazů, mezi nimi i z výslechů obou poškozených a obecně všech nabízejících se svědků, které byly provedeny přímo v hlavním líčení při respektu k zásadám ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr.
ř.), za osobní účasti obviněného i jeho obhájce. Těm bylo v souladu s principem kontradiktornosti řízení umožněno klást vyslýchaným osobám otázky a vyjádřit se k jejich výpovědím, jakož i ke všem zásadním tvrzením obžaloby. Úvahová konstrukce dovolatele, podle níž k jeho odsouzení vedla atypicky získaná „výpověď“ poškozené T. B. T. N. v režimu § 158 odst. 6 tr. ř., jednoduše nemá oporu v realitě a jeho výhrady vůči nestandardnímu postupu policejního orgánu při provádění zmíněného úkonu tak byly z pohledu dovolacího přezkumu ve své podstatě bezpředmětné.
18. Nejvyšší soud nemohl obviněnému přisvědčit ani v té části dovolání, v níž finální skutková zjištění soudů implicitně označil za produkt selektivního a předpojatého hodnocení provedených důkazů a namítl, že soudy rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v přímém rozporu. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat prostým popíráním trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje a už vůbec ne vlastními laickými a spekulativními úsudky o patřičném chování oběti trestné činnosti, tak jak je dovolatel prezentoval minimálně ve vztahu k poškozené K.
L. K. s poukazem na dvouletou prodlevu, s níž na policii oznámila řešený sexuálně motivovaný útok. Tomuto časovému odstupu dovolatel tendenčně přičítal povahu jasného důkazu svědčícího pro jeho nevinu, resp. důkazu o křivém a účelovém obvinění zosnovaném vietnamskou komunitou. V uvedené souvislosti lze s obviněným souhlasit pouze v tom, že úvaha krajského soudu, podle níž jmenovaná otálela s trestním oznámením patrně proto, že „si řidičský průkaz koupila“ a tudíž se „z lidsky pochopitelných“ důvodů nechtěla bezprostředně po činu obracet na policii, opravdu nebyla podložena žádným konkrétním důkazem.
Poškozená sice při svém výslechu u soudu prvního stupně výše uvedenou formulaci v jednom momentě použila, ovšem z celé její výpovědi lze seznat, že podstoupila jak praktickou, tak teoretickou zkoušku a obě části absolvovala osobně, byť v opačném pořadí, než jaké stanovil § 39 odst. 3 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, v tehdy účinném znění. Je však otázkou, nakolik si obcházení zákonné normy byla vůbec vědoma.
Její úmysl zatajit vlastní „podvodné“ počínání pak nelze dovodit ani z jejího dalšího vyjádření, že se obávala toho, že by jí při nadcházejících zkouškách z teorie v důsledku případného okamžitého trestního oznámení „mohli dělat potíže“, a proto se s partnerem dohodli, že to „nechají doběhnout a potom se to bude řešit“. Poškozená výslovně připustila pouze to, že ačkoli si v autoškole zaplatila také teoretickou výuku, tak ji nikdy neabsolvovala a na testy se připravovala doma jen s pomocí poskytnutých písemných materiálů.
Krajský soud se tedy při interpretaci její výpovědi dopustil určitého zkreslení. To však z pohledu dovolacího soudu jistě neznamená, že deformativním způsobem byla hodnocena specifická věrohodnost poškozené v celé její šíři a že její výpověď tak nemohla sloužit jako podklad pro závěr o vině obviněného skutkem popsaným pod bodem I.) výroku napadeného rozsudku a odvozeně pak ani skutkem popsaným pod bodem II.), jak vehementně prosazovala obhajoba. Nelze totiž přehlédnout, že poškozená svoji původní pasivitu (váhavý postoj k oznámení trestné činnosti) věrohodně vysvětlila tím, že ani manžel jí zprvu nevěřil, dále tím, že neumí česky, a konečně i subjektivním pocitem studu, kdy se jí o celé věci zkrátka nechtělo hovořit (k tomu viz protokol o hlavním líčení ze dne 23.
3.
2022 na č. l. 334 a násl. procesního spisu). Takové psychické rozpoložení a s ním související reakce, často charakterizované snahou nepříjemný prožitek takříkajíc „přejít“ a postupně „vytěsnit z hlavy“, přitom nejsou u obětí nejrůznějších forem sexuální agrese ničím výjimečným. Stejně tak není neobvyklé, že se oběť odhodlá k oznámení deliktního jednání pachatele až poté, co zjistí, že se netýkalo pouze jí samé ale i dalších podobně postižených osob.
19. Ve vztahu k celkovému hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud především odkazuje na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který v něm v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. mj. vysvětlil, proč revidoval svůj dřívější negativní náhled na věrohodnost výpovědí obou poškozených a z jakých důvodů je nakonec spolu s dalšími podpůrnými důkazy vzal za dostatečný podklad pro závěr, že obviněný oba žalované skutky spáchal. Nalézací soud se přitom vypořádal i s konstantní obhajobou dovolatele, podle níž se (zjednodušeně řečeno) poškozených „ani nedotkl“ a obě kauzy byly smyšlené a účelově vykonstruované s cílem odstranit jej z pozice zkušebního komisaře. Kritickému a komplexnímu zhodnocení uvedený soud podrobil obě skupiny ve věci opatřených důkazů, tedy nejen ty, které podporovaly tvrzení poškozených, ale i ty, které měly vyznít ve prospěch obviněného, a transparentně vylíčil, proč po jejich analýze neměl o vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti. Do logicky strukturovaných úvah okresního soudu následně krajský soud žádným podstatným způsobem nezasáhl. Vadu jeho rozsudku shledal (zcela správně) pouze v právním posouzení věci a tu také sám napravil.
20. Dovolací senát akceptoval závěr soudů nižších stupňů, že v posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by poškozené, které se dříve ani neznaly, v součinnosti s dalšími nezjištěnými osobami realizovaly předem promyšlený komplot proti obviněnému a za tím účelem se domlouvaly na svých výpovědích a vzájemně je koordinovaly. Obviněný navíc až na výše rozebranou výjimku netvrdil, že by z konkrétních důkazů logicky vyplývala jiná zjištění, než ke kterým dospěly soudy. Spíše jen zdůrazňoval rozpory mezi výpověďmi poškozených, osob jim blízkých a svědkyň T. L. P. a T. H. T. T. na straně jedné a jeho vlastní popěrnou výpovědí, výpověďmi svědků J. V., R. Z., D. H., R. H. a M. Č. a dalšími důkazy na straně druhé. V návaznosti na to se pak pokoušel prosadit ideu, že při existenci dvou množin protichůdných důkazů měla být bezpodmínečně aplikována zásada in dubio pro reo. S tímto zjednodušujícím pojetím však souhlasit nelze, neboť uplatnění zmíněné zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů má i nadále pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala. Naopak, soudy po provedeném dokazování žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Ani jedno z nich přitom nenese žádné viditelné prvky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami té či oné procesní strany, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v obhajobou reklamovaném zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. K námitce obviněného, že státní zástupce mu svým nesouhlasem se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení T. B. T. N. odepřel možnost prokázat nevěrohodnost výpovědi této poškozené před soudem, je nutno podotknout, že ani toto tvrzení nemá oporu v předloženém spisovém materiálu. Z protokolů o hlavních líčeních ani z žádného jiného dokumentu totiž nevyplývá, že by obhajoba či snad sám soud ohledně zmíněného úředního záznamu zvažovaly, natož pak přímo iniciovaly postup podle § 211 odst. 6 tr. ř., jemuž by se některý ze státních zástupců, kteří při soudních jednáních reprezentovali orgán veřejné žaloby, z důvodu procesní taktiky vzepřel a obviněného tím cíleně omezil v právu účinně se hájit. Nad rámec uvedeného si pak nelze odpustit poznámku, že dovolací rétorika obviněného se v daném směru projevila i jako vnitřně rozporná. Ve svém podání totiž nejprve razantně zpochybnil vypovídací hodnotu samotného obsahu dotčeného úředního záznamu s tím, že šlo v podstatě o kolektivní výtvor tří osob a nikoli o autentické vyjádření poškozené k čerstvě prožité události, aby na jiném místě tentýž záznam tendenčně povýšil na zásadní důkaz, na němž (pokud by byl proveden) bylo údajně možné demonstrovat zřetelné rozpory mezi prvotním vyjádřením poškozené a její následnou „nevěrohodnou“ výpovědí z hlavního líčení. Takový argumentační postup jistě nelze mít za konzistentní a logický. Spíše jej lze vnímat jako součást účelové snahy obhajoby najít co největší počet „chyb“ v pravomocně skončeném řízení, devalvovat tak v očích dovolacího soudu jeho kvalitu a touto cestou zpětně zvrátit výsledek řízení ve svůj prospěch. Obiter dictum lze ještě zmínit, že obsah úředních záznamů o podání vysvětlení poškozených každopádně nebyl takový, že i kdyby tyto byly v hlavním líčení přečteny postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. (což ovšem ani dovolací soud neshledal potřebným), tak by to mělo, resp. mohlo mít, podstatný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. že by nebylo namístě odsouzení dovolatele, nýbrž jeho zproštění obžaloby.
22. Závěrem lze tedy shrnout, že napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z namítaných vad ve smyslu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou by bylo nutno napravit v dovolacím řízení, zatíženy nebyly. V. Způsob rozhodnutí
23. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil dle požadavku zákonodárce zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek