3 Tdo 196/2026

Judikát 3 Tdo 196/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:11.03.2026

Spisová značka:3 Tdo 196/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.196.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Důvody dovolání

Přípustnost dovolání

Trest zákazu činnosti

Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 tr. ř. § 265i odst. 3 tr. ř. § 73 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

3 Tdo 196/2026-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j.10 To 323/2025-271, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 51/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 22. 8. 2025, č. j. 17 T 51/2025-248, byl obviněný J. M. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) dne 29. 6. 2024 v době kolem 15:00 hodin poté, co vědomě požil větší množství alkoholických nápojů, řídil v obci XY, v místní části XY, souřadnice GPS XY, okres Praha-západ, na místním parkovišti nacházejícím se naproti domu č. p.

XY, motorové vozidlo Audi A4 Avant, registrační značky XY, vlastníka T. B., které předtím při pohybu ve vozidle neúmyslně odbrzdil, načež toho vozidlo najelo z horní řady místního parkoviště do přední části vozidla Kia Sportage, registrační značky XY, vlastníka O. R., které bylo zaparkováno ve spodní řadě parkoviště, kterému byl nárazem poškozen přední blatník, čímž byla poškozenému O. R. způsobena škoda ve výši 16 000 Kč, přičemž poté obžalovaný vozidlo nastartoval a zajel s ním zpět na původní místo na parkovišti, kdy mu byla následně první dechovou zkouškou provedenou v 15:48 hodin naměřena hodnota 2,60 g/kg alkoholu a druhou dechovou zkouškou provedenou v 15:54 hodin hodnota 2,54 g/kg alkoholu.

2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 24 měsíců. Naproti tomu byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. ZT 221/2024, pro dílčí útok pokračujícího přečinu podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku popsaný pod bodem 1., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

3. Proti odsuzující části tohoto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o trestu, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 11. 11. 2025, č. j. 10 To 323/2025-271, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. M.

prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění namítl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů neumožňují učinit závěr o naplnění hmotněprávního znaku spočívajícího ve „výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“. Mezi skutkovou větou a právní kvalifikací je v napadeném rozhodnutí krajského soudu dán vnitřní hmotněprávní rozpor, neboť soud na jedné straně konstatuje, že obviněný v okamžiku škodního následku vozidlo neřídil a k jeho rozjetí došlo samovolně, na straně druhé však z tohoto skutkového stavu dovozuje naplnění znaku spočívajícího ve výkonu činnosti.

Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů pak jednoznačně vyplývá, že k rozjetí vozidla došlo samovolně, v důsledku nedbalostního jednání obviněného, přičemž nebylo prokázáno, že by v okamžiku nárazu vozidlo skutečně řídil. Teprve poté, co došlo ke kontaktu vozidel, dovolatel vozidlo nastartoval a popojel s ním několik metrů zpět na původní parkovací místo. Soudy současně výslovně konstatují, že nešlo o aktivní jízdu, nýbrž o krátký, omezený pohyb vozidla v rámci parkoviště, bez účasti v silničním provozu.

Takto zjištěný skutkový stav však neodpovídá hmotněprávnímu pojmu „řízení motorového vozidla“ ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze za výkon této činnosti považovat jakýkoli pohyb vozidla, nýbrž pouze takový, který dosahuje intenzity reálné dopravní činnosti. Krátký manipulační pohyb vozidla, který nemá charakter účasti na dopravním provozu, pak nemusí naplnit materiální znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. V projednávané věci obviněný nevyjel na pozemní komunikaci, neúčastnil se silničního provozu a jeho jednání spočívalo toliko v technickém návratu vozidla na původní parkovací místo.

Nešlo tedy o výkon činnosti v pravém slova smyslu, nýbrž o marginální manipulační zásah, jehož účelem nebylo zahájení jízdy, ale odstranění následku předchozího samovolného pohybu vozidla.

6. Za této skutkové situace nelze dovodit naplnění objektivní stránky přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť absentuje hmotněprávní znak spočívající ve skutečném výkonu činnosti, při níž by obviněný mohl reálně ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Ze svědeckých výpovědí je nesporné, že nejen že nedošlo k ohrožení života či zdraví jakékoli osoby, ale nikdo ze svědků ani neměl dojem, že by takové ohrožení reálně existovalo. Soudy nižších stupňů se s touto otázkou vypořádaly toliko formálně, když vycházely z obecného závěru, že k naplnění skutkové podstaty postačí samotné započetí jízdy. Takový výklad však neodpovídá současné judikatuře Nejvyššího soudu, která akcentuje nutnost materiálního posouzení konkrétní intenzity jednání pachatele, a nikoli pouhou mechanickou aplikaci starší judikatury bez zohlednění specifických okolností projednávaného případu.

7. Nadto se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí sice vyplývá, že se touto zásadou formálně zabývaly, avšak jejich závěry jsou paušální a nepřesvědčivé. Jeho jednání bylo zcela marginální, časově i místně omezené, nevedlo k žádné újmě na zdraví a způsobená majetková škoda neměla příčinnou souvislost s vytýkaným jednáním, nadto byla minimální a plně nahrazena. V takové situaci je namístě uvažovat o řešení věci prostředky jiného právního odvětví, nikoli prostřednictvím trestní represe jako krajního prostředku. Z uvedených důvodů spočívá podle dovolatele právní kvalifikace skutku na nesprávném hmotněprávním posouzení, v jehož důsledku mu byl uložen nepřípustný druh trestu, zejména trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.

Tento trest byl uložen v rozporu s § 73 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „mezi vytýkaným jednáním a výkonem této činnosti neexistuje přímá kauzální souvislost“. K rozhodujícímu škodnímu následku došlo v době, kdy obviněný vozidlo neřídil, a následný krátký pohyb vozidla neměl charakter skutečného výkonu činnosti, k jejímuž zákazu by bylo možno přistoupit.

8. Napadená rozhodnutí tak zatížila hmotněprávní vada, která měla za následek nesprávnou právní kvalifikaci skutku i uložení trestu v rozporu se zákonnými podmínkami, což podle dovolatele odůvodňuje konečný návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 10 To 323/2025-271, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 8. 2025, č. j. 17 T 51/2025-248, v části výroku o trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby v tomto rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že mimořádným opravným prostředkem lze rozhodnutí odvolacího soudu napadat pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit, rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze spisového materiálu je pak zjevné, že obviněný podal odvolání pouze proti výroku o trestu. Krajský soud tedy omezil svou přezkumnou činnost na oddělitelný výrok o trestu z rozsudku okresního soudu a dále správnost postupu řízení, které této části výroku předcházelo.

Neprováděl nové právní hodnocení skutku ani jiné skutkové okolnosti, proti nimž dovolatel brojí svými dovolacími námitkami. K dovolací argumentaci směřující proti výroku o vině by Nejvyšší soud mohl přihlížet pouze tehdy, pokud by buď sám obviněný anebo státní zástupce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním zaměřeným také proti výroku o vině. To se však v tomto případě nestalo. Obviněný tedy mohl ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnit pouze výrok o trestu, což učinil, neboť namítl nepřípustný druh trestu, zejména trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel.

Tuto vadu mohl zpochybnit prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ačkoli tak neučinil, nebrání takové formální pochybení tomu, aby byl výrok o trestu podroben v rámci dovolacího řízení přezkumu. 10.

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. U trestu zákazu činnosti lze skutečnost, že není mezi trestním jednáním, pro něž byl obviněný odsouzen, a zakázanou činností shledána souvislost, považovat za nesplnění zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu.

Posoudí-li se v projednávané trestní věci trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, který byl obviněnému uložen, a povaha trestného jednání, za které byl odsouzen, nelze námitkám dovolatele přisvědčit. Přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku spáchal v bezprostřední souvislosti s řízením motorového vozidla, neboť právě způsob řízení vozidla založil jeho trestní odpovědnost. Obviněný poté, co vědomě požil větší množství alkoholických nápojů a co neúmyslně odbrzdil motorové vozidlo Audi, kdy toto najelo z horní řady parkoviště do přední části vozidla Kia Sportage, které bylo zaparkováno ve spodní řadě parkoviště, vozidlo nastartoval a zajel s ním zpět na původní místo na parkovišti, kdy mu následně byla dechovou zkouškou prokázána přítomnost alkoholu v krvi.

Nevznikají tudíž žádné pochybnosti o tom, že dovolatel se skutku dopustil v příčinné souvislosti s řízením motorového vozidla.

11. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům.

Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

14. V uvedené souvislosti je nejprve vhodné zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

15. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci označených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

18. Ačkoli obviněný formálně označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obsahově své dovolání vystavěl téměř výhradně na tvrzení, že okresní a krajský soud nesprávně hmotněprávně posoudily projednávaný skutek. Tyto námitky lze podřadit pouze pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli však již pod druhý citovaný dovolací důvod. Zároveň je třeba již na tomto místě upozornit, že dovolatelem užitá argumentace je značně nejasná a do jisté míry i zmatečná. Podstatnou část svého mimořádného opravného prostředku směřoval do výroku o vině, když soudům nižších stupňů konkrétně vytkl například to, že „zjištěný skutkový stav neodpovídá hmotněprávnímu pojmu ‚řízení motorového vozidla‘ ve smyslu § 274 odst. 1 tr.

zákoníku“ a nelze tudíž podle něj dovodit ani naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, neboť „absentuje hmotněprávní znak spočívající ve skutečném výkonu činnosti, při níž by mohl reálně ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“. V přímém rozporu s tím je pak ovšem jeho konečný návrh, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu, ale rozsudek okresního soudu pouze „v části výroku o trestu“ a tomuto soudu přikázal, aby „v tomto rozsahu“ věc znovu projednal a rozhodl.

19. Vzhledem k poměrně nejasnému obsahu dovolání je nutné připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet pouze k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., aj.).

20. Jak již bylo zmíněno, dovolací výhrady obviněného směřují v převážné míře proti výroku o vině. V tomto rozsahu jsou však nepřípustné.

Obviněný totiž svůj předchozí řádný opravný prostředek vymezil jednoznačně tak, že směřuje pouze proti výroku o trestu, a s ohledem na to krajský soud přezkoumával napadený rozsudek okresního soudu právě jen v této (vytýkané) části. Výrok o vině vzhledem k jasně formulované (omezené) procesní iniciativě obviněného nepřezkoumával. V návaznosti na takovéto předchozí řízení je pak dovolání přípustné také již jen proti výroku o trestu. Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat výrok, který s ohledem na konkrétní vymezení řádného opravného prostředku obviněného nepřezkoumával, resp. nebyl povinen přezkoumat, soud odvolací (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). K dotčenému segmentu argumentace obviněného lze toliko obiter dictum telegraficky stručně poznamenat, že právní závěry okresního a krajského soudu o naplnění znaků trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku jsou správné, tudíž stávající dovolání obviněného, i kdyby snad bylo přípustné, by nebylo úspěšné.

21. Za naznačené situace se Nejvyšší soud může zabývat pouze námitkami směřujícími proti výroku o trestu. Jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v tomto případě zjevně nepřichází do úvahy a dovolatel to ani netvrdí.

22. Jinak (kromě předešle uvedeného) lze výrok o trestu napadat pouze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten obviněný sice formálně neoznačil, což lze samozřejmě považovat za vadu, jeho faktické uplatnění však vyplývá ze samotného textu dovolání. Mimo jiné totiž reklamoval, že nebyly splněny podmínky § 73 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, když „mezi vytýkaným jednáním a výkonem této činnosti neexistuje přímá kauzální souvislost“, resp. že „v době, kdy došlo k rozhodujícímu škodnímu následku, vozidlo neřídil, když krátký pohyb vozidla neměl charakter skutečného výkonu činnosti, k jejímuž zákazu by bylo možno přistoupit“.

23. Tato poněkud zmatená a na první pohled nepřesvědčivá argumentace nemá právní relevanci, neboť souvislost trestného jednání obviněného s řízením motorového vozidla je zřejmá. Opět je třeba připomenout, že otázku viny s ohledem na vymezení předchozího odvolání obviněného dovolací soud nepřezkoumává, proto je bezpředmětné se zabývat náplní dovolatelem užívaných pojmů jako „reálná dopravní činnost“, „skutečný výkon činnosti, při níž by obviněný mohl reálně ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“, „účast v silničním provozu“ apod.

Z hlediska přípustnosti uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel je s ohledem na znění § 73 odst. 1 tr. zákoníku důležité pouze to, zda se obviněný trestného činu dopustil v souvislosti s touto činností, tedy s řízením motorového vozidla, a to se jednoznačně stalo. Fakt, že po odbrzdění automobilu a po jeho střetu s jiným vozem předmětný automobil řídil, byť jen po parkovišti a na krátké trase, je evidentní a nebyl zpochybněn ani samotným dovolatelem. Jistě tedy nelze konstatovat, že by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Daná sankce zároveň nebyla uložena ani mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem na daný trestný čin, když podle § 73 odst. 1 je možné trest zákazu činnosti uložit na 1 rok až 10 let. Dovolateli byl přitom trest uložen ve výměře pouhých 24 měsíců, tedy při dolní hranici uvedeného zákonného rozpětí, konkrétně v její jedné devítině.

24. Souborně tak lze uzavřít, že obviněný J. M. uplatnil v dovolání jednak námitky směřující proti výroku o vině, které jsou v daném případě nepřípustné, a jednak výhrady směřující proti výroku o trestu, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. nemají věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.

V. Způsob rozhodnutí

25. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. 3. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu