3 Tdo 209/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
června 2007 o dovoláních podaných obviněnými T. C., B. G. a M. K., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 11 To 48/2006, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4
T 12/05, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Městský soud v Praze rozhodl v trestní věci obviněných H. A., T. C., B. G., M.
K., R. R. a T. V. rozsudkem dne 8. 2. 2006, sp. zn. 4 T 12/05. V rámci
odsuzující části tohoto rozsudku byli obvinění T. C., B. G. a M. K. uznáni
vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.,
jehož se po skutkové stránce dopustili jednáním popsaným pod bodem I/1
(obvinění T. C. a M. K.) a I/1-2 (obviněný B. G.) výroku rozsudku. Obviněný B.
G. byl dále pod bodem II/ uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., který spáchal skutkem
spočívajícím v tom, že „od přesně nezjištěné doby do svého zadržení dne 24. 10.
2004 v P. a na dalších blíže neurčených místech Č. r., F. r., užíval jako pravé
padělané řidičské průkazy, znějící na jméno P. N.“
Obvinění T. C. a M. K. byli podle § 187 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestu
odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.
zák. byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 57 odst. 2 tr. zák. byl oběma zároveň uložen trest vyhoštění na dobu
neurčitou. Obviněný B. G. byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v
délce třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák.
mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši
13.000,- EUR a dalších v rozsudku specifikovaných věcí.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění H. A., T. C., B.
G. a M. K. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7.
2006, sp. zn. 11 To 48/2006, jímž z podnětu těchto odvolání napadený rozsudek
soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil ve výroku o vině v bodě I/1), 2) a v celém výroku o trestu.
Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obvinění B. G., T. C. a M. K. uznávají vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. c) tr. zák., kterého se dopustili v bodě I/1) tím, že všichni „v
přesně nezjištěné době v druhé polovině června 2004 ve spojení s organizovanou
skupinou blíže nezjištěných osob působící ve více státech Evropy v rozporu s
příslušnými ustanoveními zák. č. 167/1998 Sb. B. G. přes blíže nezjištěnou
osobu jménem H. zajistil odeslání zásilky v množství nejméně 29.975,1 gramů
směsi obsahující heroin, který ukrytý v textilním zboží byl dne 23. 6. 2004
dovezen z T. firmou R. do objektu vietnamské tržnice S. v P., T. C. a M. K. prostřednictvím T. V. drogu na tržnici S. vyzvedli a téhož dne ukryli do
skrytých míst ve vozidle Citroen Evasion a do konstrukce přívěsného vozíku,
jejž za tím účelem nechali na zakázku upravit, a M. K. zajištěný řidič T. V. byl při převozu drogy do Š. na území S. dne 24. 6. 2004 zadržen tamními
policejními orgány, které při kontrole zajistily 29.975,1 gramů směsi
obsahující heroin, ukryté zčásti ve vozidle a zčásti v přívěsném vozíku,“ a
obviněný B. G. v bodě I/2) dále tím, že spolu s H. A. „v rozporu s příslušnými
ustanovenmií zák. 167/1998 Sb. v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce
října 2004 B. G. převzal od neztotožněné osoby látku o hmotnosti 24.455 gramů
obsahující heroin (hmotnost heroinu 9.769,66 g, hmotnost hydrochloridu heroinu
11.211 g), přičemž část drogy, směs o hmotnosti 14.563,2 gramů zůstala ukryta v
rodinném domku, před příchodem policie byla odnesena S. R. z domu a následně
jmenovanou pracovníkům policie a Celního ředitelství označena a vydána a část
drogy, směs o hmotnosti 9.891,8 gramů byla dne 24. 10. 2004 za účelem další
distribuce na žádost H. A. B. G. a R. R. převezena vozidlem tov. zn. Audi do
jeho bydliště v K., kde na jeho pokyn na parkovišti poblíž domu, ve kterém byla
B. G. předána S. S., který ji na žádost H. A. převzal s tím, že ji na určitou
dobu ponechá u sebe, přeložil ji do vozidla tov. zn. VW Vento, odvezl ji do T.,
kde byla zajištěna policejním orgánem.“ Za tento trestný čin a za trestný čin
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. byl
obviněný B. G. podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a
to finanční hotovosti ve výši 3.000,- EUR, směsi (obsahující heroin a
hydrochlorid heroinu) o hmotnosti 14.563,2 gramu, a dvou řidičských průkazů
znějící na jméno J. N. Obvinění T. C. a M. K. byli podle § 187 odst. 4 tr. zák. odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon
byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 57
odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl oběma zároveň uložen trest vyhoštění na dobu
neurčitou. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 7.
2006 (§ 139 odst. 1
písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek
soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění T. C., B. G. a
M. K. následně dovolání. Obviněný T. C. napadl výrok o částečném zrušení výroku
o vině z rozsudku soudu prvního stupně a nový výrok o vině pod bodem I/1),
přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. c), d), g), h), k), l) tr. ř. Obviněný B. G. napadl výrok o vině pod
bodem I/1)-2) a výrok o trestu, a současně i výrok o vině pod bodem II/
rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. g), k) tr. ř. Obviněný M. K. napadl odsuzující část rozsudku a dovolání
opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání obviněný T. C. k dovolacím důvodům podle § 265b
odst. 1 písm. c), d) tr. ř. podrobně vyložil názor, že rozhodování o vazbě v
jeho trestní věci bylo nezákonné a v rozporu s trestním řádem i dovolatelovými
základními právy zakotvenými v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod. Dovolatel poukázal na to, že do vazby byl vzat usnesením Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Nt 2/2004, přičemž
u tohoto jednání soudu byl osobně přítomen. O jeho stížnosti proti tomuto
usnesení rozhodoval ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. 11. 2004, sp. zn.
14 To 445/2004. Neveřejnému zasedání konanému stížnostním soudem však dovolatel
nemohl být přítomen a stejně tak mu nemohla být přítomna jeho právní
zástupkyně. K obdobným vadám podle dovolatele došlo i při dalším rozhodování o
jeho vazbě v přípravném řízení, kdy bez přítomnosti obviněného (dovolatele) i
jeho obhájkyně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2005, sp.
zn. 44 To 501/2005, přičemž o jeho konání nebyli ani vyrozuměni. Podle
dovolatele vadně postupoval i Obvodní soud pro Prahu 4, který rozhodl v jeho
věci neveřejně, tedy bez účasti obviněného (dovolatele) a jeho obhájkyně, kteří
ani v tomto případě nebyli o konání jednání vůbec vyrozuměni.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel
především namítl, že se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným, nedopustil. Na základě vlastního
rozboru důkazů provedených v jeho trestní věci dospěl dovolatel k závěru, že
soudy obou stupňů neměly ve skutečnosti k dispozici žádný důkaz o tom, že by se
dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, tedy že by se podílel na dovozu
a vývozu drog, když zároveň neměl ani povědomí o nějaké organizované skupině
působící ve více státech. Dovolatelova vina nebyla podle jeho přesvědčení
prokázána žádnou výpovědí spoluobviněných či svědků, a nikdy také u něj nebyly
nalezeny žádné drogy. Podle dovolatele navíc došlo v průběhu dokazování k
závažným procesním vadám, neboť přepisy odposlechů dodané policií byly podle
jeho názoru v podstatě procesně nepoužitelné, a předmětné hovory, v podobě
předložené v hlavním líčení, neprokazovaly žádnou trestnou činnost, protože ani
jediný z tlumočených telefonických rozhovorů neobsahoval jediný důkaz o
dovolatelově trestné činnosti. V uvedené souvislosti dovolatel odvolacímu soudu
vytkl, že si ani neposlechl všechny audiozáznamy z hlavních líčení konaných
soudem prvního stupně. Přitom za předpokladu, že by odposlechy v podobě, jak
byly přetlumočeny v hlavním líčení, byly řádně přepsány do protokolů o hlavním
líčení, stalo by se podle dovolatele pro všechny další přezkoumávající orgány
zřejmým, že soud nemá v odposlechnutých hovorech k dispozici žádný materiál,
který by mohl sloužit jako důkaz o dovolatelově vině.
Dovolatel dále namítl, že ve skutkové větě výroku o vině v bodě I/1) není
vyjádřeno, že by dovolatel byl ve spojení s organizovanou skupinou blíže
nezjištěných osob působící ve více státech Evropy. Skutková věta výroku o vině
proto neodpovídá použité právní kvalifikaci skutku. Soud navíc do skutkové věty
zahrnul právní pojmy, aniž by zároveň konkretizoval skutková zjištění o
eventuální organizované skupině, jejíž existence by opravňovala následný právní
názor, že šlo o spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Podle dovolatele popis skutku ve výroku rozsudku neumožňuje navíc po
subjektivní stránce dovodit jeho zavinění. Shora konstatované vady právního
posouzení skutku pak měly za následek, že byl obviněný (dovolatel) uznán
vinným, ačkoliv měl být správně obžaloby zproštěn. V takovém případě nemohl být
ovšem potrestán žádným druhem trestu, což znamená, že napadené rozhodnutí je ve
výroku o trestu vadné i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. V doplnění dovolání obviněný rozšířil argumentaci týkající se tohoto
dovolacího důvodu rovněž o námitku, že v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák. jsou
taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění. Tyto
okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o uložení trestu vyhoštění a
soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti
důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality, tzn. že
je soud musí zjistit z úřední povinnosti. Podle dovolatele tak v posuzovaném
případě soudy nepostupovaly, ačkoliv uložení trestu vyhoštění brání např. ta
okolnost, že pachateli byl poskytnut azyl, nebo hrozí nebezpečí, že pachatel
bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu,
národnost, příslušnost k určité sociální skupině pro politické nebo náboženské
smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. V uvedeném směru dovolatel poukázal
na to, že v jeho věci probíhá azylové řízení a měl být proto proveden důkaz
spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, čj. 59 Az
485/2003-39 a spisem Nejvyššího správního soudu čj. 6 Azs 88/2005-77.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle
dovolatele nutno spatřovat v tom, že odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že
se napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušuje ve výroku o vině v
bodě I/1, 2. Tato formulace je podle dovolatele nesprávná, neboť v případě, že
odvolací soud u skutků ad I/1, 2 nahradil původní znění výroku o vině zcela
novým zněním, mělo být soudem uvedeno, že ve výroku o vině v bodě I/1, 2 se
napadený rozsudek zrušuje a nikoli jak uvádí odvolací soud, že se rozsudek
částečně zrušuje. Odvolací soud v případě, že ponechal rozsudek soudu prvního
stupně v platnosti ve výroku ad II/, měl ve svém rozsudku uvést, že tento výrok
ponechává beze změny. Jestliže tak neučinil, pak ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedený výrok chybí. Pokud by byl odvolací
soud zrušil výrok o vině v bodě I/1, 2 pouze částečně, měl by podle dovolatele
v té části, v níž výrok nezrušil odvolání zamítnout. To se však rovněž nestalo,
neboť takový výrok v rozhodnutí obsažen není.
Z výše vytýkanými vadami lze podle dovolatele spojovat i naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolací soud v řízení o
řádném opravném prostředku (odvolání) vytýkané vady z předcházejícího řízení
neodstranil a svým rozhodnutím založil vady nové. Vadně pak rozhodl především
tím, že ve svém rozsudku nevyjádřil, která část výroku zůstává beze změny a v
jaké části by v tomto případě bylo odvolání zamítnuto.
S ohledem na uvedené důvody obviněný T. C. v závěru dovolání navrhl, „aby
Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To
48/2006-2828 ze dne 10. července 2006 zrušil a rozhodl tak, že obviněný T. C.
se zprošťuje obžaloby.“
Obviněný B. G. v odůvodnění svého dovolání především namítl, že skutková věta
napadeného rozsudku odvolacího soudu pod bodem I/1, 2 je neúplná, neboť její
obsah se jednak do značné míry pouze překrývá s tzv. právní větou a jednak
neobsahuje takové (zjištěné) skutkové okolnosti, které by v posuzovaném případě
konkrétně vyjadřovaly naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu
podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., pro který byl dovolatel odsouzen.
Dovolatel zdůraznil, že nezjištěnou osobu jménem „H.“, s níž byl ohledně dovozu
textilních zásilek z T. v telefonickém kontaktu, by nebylo možno považovat za
„organizovanou skupinu působící ve více státech“ ani v případě, že by
prostřednictvím této osoby heroin skutečně objednával. Závěr soudu o tom, že
odeslání omamné látky zajistil právě dovolatel přes blíže nezjištěnou osobu
jménem „H.“, přitom vychází pouze z odposlechů (které podle názoru dovolatele
byly navíc provedeny v rozporu s ustanovením § 88 odst. 4 tr. ř.), ve kterých
se hovoří jenom o odeslání zásilek textilu. Vedle odposlechů hovorů, jež se
týkaly jen dodávek textilu a podle dovolatele neměly s drogami nic společného,
vzal soud za důkaz jeho otisky prstů na balíčcích s drogami, nalezenými v den
jeho zadržení v jeho bydlišti a v tašce, kterou měl vést do K. a zde ji předat
S. S. Podle dovolatele však v tomto případě došlo jednak k pochybení
spočívajícím v záměně stop, přičemž na řadě balíčků nebyla shoda s jeho otisky
vůbec zjištěna. Není proto zřejmé, z jakých důkazů dospěl soud k závěru, že
balíčky s drogou balil právě dovolatel, jestliže z příslušných znaleckých
posudků zároveň nevyplývá, že by jeho stopy byly i na lepící straně pásky,
kterou byly balíčky zalepeny, a jiný důkaz k této skutečnosti proveden nebyl.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že za konstatovaných okolností nelze předmětný
skutek považovat za trestný čin podle § 187 odst. 4 tr. zák., nýbrž je možno
jej kvalifikovat maximálně jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Soudem
použitá právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 4 tr. zák. je proto podle
dovolatele nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
K vadnému hmotně právnímu posouzení skutku z hlediska výše uvedeného dovolacího
důvodu došlo podle dovolatele rovněž u trestného činu padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Znaky uvedeného trestného činu
totiž nemůže naplňovat jednání dovolatele spočívající pouze v tom, že padělaný
řidičský průkaz přechovával v domě své družky v P., kde byl též nalezen při
domovní prohlídce. Pokud dovolatel ve své výpovědi uvedl, že jej „používal k
cestám do zahraničí“, nelze z tohoto tvrzení bez dalšího dovodit, že by
padělaným řidičským průkazem v nějakém konkrétním případě prokazoval svoji
totožnost, nýbrž pouze to, že jej měl u sebe. Jestliže měl dovolatel druhý
padělaný řidičský průkaz použít ve F., kde byl později nalezen, pak ani v tomto
dalším případě nebylo prokázáno, že by jej použil k prokázání totožnosti nebo k
prokázání způsobilosti k řízení motorových vozidel. Tak by tomu bylo jedině v
případě zjištění, že by např. při silniční kontrole prováděné hlídkou dopravní
policie, se v určitém místě prokazoval padělaným řidičským průkazem znějícím na
jméno P. N. Lze proto dovodit, že znění skutku ve výroku rozsudku je zároveň i
neúplné, neboť neobsahuje skutkové okolnosti nezbytné pro závěr o tom, že
padělanou veřejnou listinu užil jako pravou a naplnil tak znaky skutkové
podstaty trestného činu podle § 176 odst. 1 tr. zák.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl podle dovolatele
naplněn tím, že trest propadnutí věci, a to částky 3.000,- EUR, mu byl uložen v
rozporu s ustanovením § 55 odst. 1 tr. zák., ačkoliv nebylo prokázáno, že by
uvedená finanční hodnota byla použita nebo určena ke spáchání trestného činu,
nebo získána jako odměna za něj. K rozhodnutí o propadnutí peněžních prostředků
v částce 3.000,- EUR bylo podle dovolatele rozhodnuto de facto jen z toho
důvodu, že nebylo prokázáno, že patří někomu jinému. To znamená, že došlo i k
porušení zásady in dubio pro reo, když ani z výroku rozsudku nijak nevyplývá,
že by dovolatel měl z trestného činu, za který byl odsouzen, získat jakýkoli
majetkový prospěch. Výrok o trestu propadnutí věci není podle dovolatele
současně úplný, protože nekonkretizuje, které z bankovek, jež byly při
prohlídce domu v P. nalezeny a zabaveny, mají propadnout. Aby výrok o trestu
propadnutí věci byl úplný, musí totiž obsahovat detailní popis předmětné věci,
a to tak, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou věcí téhož druhu.
Vzhledem k důvodům rozvedeným shora dovolatel v závěru dovolání navrhl, „aby
dovolací soud napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.“
Obviněný M. K. v odůvodnění svého dovolání opřel použitý dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitku, že soud postupoval při provádění a
hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když
důkazy prováděl toliko způsobem, který vedl k potvrzení hodnověrnosti
usvědčujících důkazů a bez náležitého zdůvodnění se odmítal zabývat důkazy,
které svědčily ve prospěch obhajoby. Dovolatel se následně zabýval rozborem
důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že neexistuje
žádný důkaz o jeho vědomí, že se z T. do Č. r. přepravují drogy, a že
přemísťováním textilu od kamionu do jiného skladu se dovolatel podílí na
realizaci prodeje těchto drog. Podobně jako bylo uvěřeno spoluobviněným V. a
R., mělo být i v dovolatelově případě uvěřeno tomu, že byl spoluobviněným B. G.
zneužit, a že žádnou vědomost o tom, že se podílí na přepravě drogy do cizího
státu, neměl. Za podstatné je podle dovolatele třeba považovat to, že nebyly
opatřeny žádné důkazy pro skutkové zjištění, že rovněž on byl v jakémkoliv
spojení s osobami v T., a že by byl jakkoli seznámen s tím, že z této země měly
být do Č. r. dováženy drogy. Nebylo rovněž prokázáno, že by dovolatel znal
nějaké konkrétní osoby, jež by do uvedené činnosti byly zapojeny, a podle jeho
přesvědčení nebyla zjištěna též žádná spojitost mezi ním a jakýmikoliv osobami
z N. Takové skutkové okolnosti podle něj nevyplynuly ze žádného provedeného
důkazu, včetně výpovědí spolupachatelů. Samotná skutečnost, že se dovolatel
účastnil objednávky úpravy inkriminovaného vozíku, a zjištění, že sjednal k
cestě do N. T. V., jak je uvedeno ve výroku o vině, přitom podle dovolatele
mohly vést nejvýše k závěru, že se na trestném činu, pro který byl odsouzen,
podílel toliko v odstavci druhém § 187 tr. zák.
Na základě těchto důvodů vyslovil obviněný v závěru svého dovolání přesvědčení,
že rozsudky soudu prvního ani druhého stupně nemohou obstát. Navrhl proto, „aby
Nejvyšší soud ČR v Brně napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu
v Praze, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
ve třech písemných podáních ze dne 27. 11. 2006 (ohledně obviněného M. K.), 5.
12. 2006 (ohledně obviněných T. C. a B. G.) a 7. 12. 2006 (ohledně doplnění
dovolání obviněného T. C.) státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného M. K. státní zástupce uvedl, že dovolatel formálně
deklaruje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
avšak převážná většina jím uplatněných námitek stojí obsahově mimo rámec tohoto
dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, neboť v
posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extremní) mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Podle názoru státního zástupce
lze s jistou tolerancí pod použitý dovolací důvod podřadit toliko námitku, že
dovolatelovo jednání mohlo být v případě velmi přísného výkladu posouzeno
toliko jako trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák., jelikož nic nesvědčí pro
závěr, že by čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více
státech (§ 187 odst. 4 písm. c/ tr. zák.). Ani takovou námitku však podle
státního zástupce nelze považovat za opodstatněnou. Podle § 187 odst. 4 písm.
c) tr. zák. totiž postačí i volnější forma spolupráce s organizovanou skupinou
působící ve více státech a není nezbytné členství v takové skupině. K naplnění
znaku „ve více státech“ přitom postačuje, aby organizovaná skupina působila
alespoň ve dvou státech, kdy jedním z nich může být i Č. r. Skutková zjištění
soudů přitom podle státního zástupce v dovolatelově případě k naplnění výše
uvedených kvalifikačních znaků postačují, a v tomto smyslu napadená rozhodnutí
netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jež jako
mimořádný opravný prostředek, není dalším odvoláním, ale slouží toliko k
nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně
uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své vyjádření k dovolání uzavřel státní
zástupce tak, že námitky obviněného M. K. zčásti nenaplňují jím uplatněný důvod
dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod) a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o dovolání obviněného T. C. podaného z důvodů uvedených v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř., státní zástupce uvedl, že v posuzovaném
případě je z povahy a logiky věci zřejmé, že na skutečnosti namítané
dovolatelem nedopadá ani jeden z výše uvedených dovolacích důvodů. Soud totiž v
neveřejném zasedání rozhoduje tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje
v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Trestní řád současně nepřipouští, aby
v neveřejném zasedání bylo meritorně rozhodováno v tom smyslu, že by obviněný
byl uznán vinným nebo mu byl uložen trest. Na rozdíl od úpravy platné před
novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb., podle níž mohl být neveřejnému
zasedání přítomen prokurátor, se podle nynější právní úpravy v neveřejném
zasedání nepřipouští účast jiných osob než členů senátu a zapisovatele. Tím je
vyjádřena zásada rovného postavení stran procesu ve stádiu řízení před soudem.
Při rozhodování v neveřejném zasedání se přitom neuplatní zásada veřejnosti (§
2 odst. 10 tr. ř.) a ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.), a vzhledem k omezenému
způsobu provádění důkazů se jen omezeně uplatní zásada bezprostřednosti (§ 2
odst. 12 tr. ř.).
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupce poukázal na to, že předmětný důvod dovolání připouští namítat
nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však
namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení
důkazů, neúplnost dokazování apod. Nicméně zásah do skutkových zjištění lze
připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extremní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé, pokud učiní dovolatel takový „nesoulad“ předmětem
dovolání (tj. právně relevantně jej namítne). V posuzovaném případě byl ovšem
skutkový stav věci spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně
kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl i obviněný (dovolatel) T. C., kdo
se na spáchání skutku aktivně podílel. Skutková zjištění, která našla odraz v
tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, byla učiněna na základě výsledků
provedeného dokazování. Podle názoru státního zástupce bylo dovolání obviněného
podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněno
toliko námitkou, že skutková zjištění soudu nedovolují učinit závěr, že by se
podílel na činnosti organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu
ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Tato námitka je však podle státního
zástupce neopodstatněná z důvodů, které již vyložil ve svém vyjádření k
dovolání obviněného M. K.
Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle
státního zástupce napadnout rozhodnutí soudu v taxativně uvedených případech,
jestliže byl uložen trest podle zákona nepřípustný či ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem. Trest odnětí
svobody v trvání deseti let je přitom evidentně trestem uloženým v rámci
zákonné trestní sazby stanovené pro trestný čin podle § 187 odst. 4 tr. zák. K
námitkám dovolatele týkajícím se uloženého trestu vyhoštění státní zástupce
uvedl, že podmínky uvedené v ustanovení § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byly u
obviněného (dovolatele) splněny. Jestliže dovolatel poukázal na vadnou aplikaci
ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák., v němž zákon upravuje případy, kdy soud trest
vyhoštění neuloží, a zároveň zdůraznil ustanovení § 57 odst. 3 písm. b), d) tr.
zák., je podle státního zástupce zřejmé, že tato dovolatelova argumentace je
bezpředmětná. Především již ze samotného dovolání vyplývá, že dovolateli azyl
poskytnut nebyl, tzn. že nemohly být splněny podmínky uvedené v § 57 odst. 3
písm. b) tr. zák. K namítané existenci překážek bránících uložení trestu
vyhoštění ve smyslu ustanovení § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák., je pak podle
státního zástupce třeba vzít v úvahu, že takové námitky obviněný poprvé použil
až v doplňku podaného dovolání, kdy do této doby v trestním řízení neuvedl nic,
z čeho by soud mohl usuzovat na skutečnost, že by uložení trestu vyhoštění v
dovolatelově případě bránily důvody uvedené v § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák.
Podle skutkových zjištění, ze kterých oba soudy vycházely, se obviněný
(dovolatel) T. C. narodil v T., je občanem T. r. a k Č. r. není vázán žádnými
rodinnými vazbami. Bylo také zjištěno, že používal falešné doklady znějící na
jméno S. G. P. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že
v jeho případě nejsou známy okolnosti, které by bránily uložení trestu
vyhoštění. Odvolací soud vycházel z toho, že uložení trestu vyhoštění na dobu
neurčitou v daném případě vyžaduje obecný zájem a zdůraznil, že doba vyhoštění
na dobu neurčitou je odůvodněna vysokou společenskou nebezpečností jednání,
jehož se obviněný (dovolatel) dopustil. Za těchto okolností je podle státního
zástupce zřejmé, že uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou nemohlo ani ze
strany soudu nalézacího znamenat újmu na dovolatelových osobních ani rodinných
poměrech. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný (dovolatel) nemohl být před
soudem posuzován ani z pohledu § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák., jelikož od
počátku trestního řízení i v jeho průběhu neuvedl žádnou skutečnost, jež by
případně svědčila o naplnění podmínky vyplývající z citovaného ustanovení
zákona, a neučil to ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož
rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno.
Podle názoru státního zástupce není rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako
soudu odvolacího zatíženo ani vadami, které dovolatel namítl s poukazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud odvolací soud shledal
odvolání obviněného (dovolatele) zčásti důvodným, což promítl do výroku o
částečném zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku o vině
pod body ad I/1, 2 a sám za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině
a trestu, pak nebylo třeba, aby vyslovil zvláštním výrokem, že se v nezrušené
části ponechává napadený rozsudek nezměněn. Zejména pak nepřicházelo v úvahu,
aby odvolání v části, kde je neshledal důvodnými, zamítl podle § 256 tr. ř.
Protože v dovolání obviněného jsou namítány vady, kterými ve skutečnosti
napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení netrpí, nemohl být podle
státního zástupce naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolání obviněného B. G. státní zástupce uvedl, že obviněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil na polemice s provedenými důkazy a
se skutkovými zjištěními soudů z nich vyplývajícími. Takové námitky – z důvodů,
které již státní zástupce uvedl ve svém vyjádření k dovoláním obviněných M. K.
a T. C. – však pod výše uvedený hmotně právní dovolací důvod nespadají. Důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak dovolatel opřel o
námitky, že skutkové věty výroku napadeného rozsudku jsou neúplné, a že neúplný
byl i výrok o uložení trestu propadnutí věci (částky 3.000,- EUR). K
opodstatněnosti tohoto dovolacího důvodu státní zástupce poznamenal, že
skutkové věty obsažené ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu odpovídají
požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., a proto se nejedná o neúplný výrok
předpokládaný v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K
namítané neúplnosti výroku o trestu propadnutí věci státní zástupce vyslovil
názor, že soudy obou stupňů učinily na základě provedeného dokazování logický
závěr, že finanční hotovost zajištěná u obviněného (dovolatele) zčásti (podle
odvolacího soudu přinejmenším ve výši 3.000,- EUR) představovala prostředky,
kterých bylo obviněným (dovolatelem) užito ke spáchání trestné činnosti. Tento
skutkový závěr soudy odůvodnily tím, že se obviněný (dovolatel) jako osoba bez
trvalého zaměstnání a příjmů opakovaně dopouštěl trestné činnosti spočívající v
distribuci tvrdé drogy – heroinu, na čemž jednak finančně profitoval, a jednak
tím zabezpečoval financování další trestné činnosti.
Své vyjádření k dovolání obviněných T. C. a B. G. shrnul státní zástupce tak,
že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit
cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním,
ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež
jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Protože podle státního
zástupce námitky dovolatelů zčásti nenaplňují jimi uplatněné důvody dovolání
(ani žádné jiné dovolací důvody) a zčásti jsou zjevně neopodstatněné, navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání odmítl, a
toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v
neveřejném zasedání.
Obvinění T. C., B. G. a M. K. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§
265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání všech tří
obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění
dovolání opírají, lze podřadit pod deklarované důvody dovolání podle ustanovení
§ 265b odst. 1, písm. c), d), g), h), k), l) tr. ř. u obviněného T. C., podle §
265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. u obviněného B. G. a podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. u obviněného M. K.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen
zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání
předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba
vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně)
velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný
opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který
je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být
možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým
uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná
instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku
v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky
dovolatelů, v jejichž rámci polemizují s výsledky provedeného dokazování,
namítají jeho neúplnost či pochybení při provádění některých důkazů, a na tomto
základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o
námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů),
směřující (ve prospěch dovolatelů) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. S existencí takto
namítaných vad pak dovolatelé spojují závěr o tom, že trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů v kvalifikované skutkové
podstatě podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
neměli být uznáni vinnými buď vůbec (obviněný T. C.) anebo v podstatně menším
rozsahu bez použití čtvrtého odstavce § 187 tr. zák. (obvinění B. G. a M. K.).
V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn.
I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo
nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý
proces (čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod) v případech, jestliže by
právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o
takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich
plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 9 až 20 rozsudku
soudu prvního stupně a str. 9 až 13 rozsudku odvolacího soudu) a dovolatelé
takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítali. Odvolací soud se zároveň ve
svém rozhodnutí vypořádal i s námitkami poukazujícími na procesní vady při
provádění některých důkazů (především odposlechů) a s tím související
použitelností (resp. nepoužitelností) takových důkazů (viz str. 8, 9, 11).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl ohledně trestného činu
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
tr. zák. u všech tří dovolatelů uplatněn právně relevantně toliko námitkami, že
skutková zjištění soudů formulovaná v tzv. skutkové větě výroku napadeného
rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nedovolovala právní posouzení skutku
též podle odstavce 4 písm. c) § 187 tr. zák. vzhledem k tomu, že kromě obecných
formulací popis skutku nevyjadřuje žádné bližší skutečnosti, z nichž by bylo
možno usuzovat na spojení obviněných (dovolatelů) s organizovanou skupinou
působící ve více státech. Podle dovolatelů tedy chybí naplnění zákonných znaků
nezbytných pro použití shora uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nikoliv podle § 265b odst.
1 písm. k/ tr. ř., jak bude vyloženo níže) lze podřadit rovněž námitku
dovolatele B. G., že u trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny
podle § 176 odst. 1 tr. zák. nebylo zjištěno a následně v popisu skutku ani
vyjádřeno, jakým způsobem použil padělaný řidičský průkaz jako pravý. Pouhé
držení takového řidičského průkazu dovolatelem, by podle jeho názoru k naplnění
pojmu „užije veřejné listiny jako pravé“ nestačilo.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaných dovolání pak Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že u trestného činu nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. musí být
skutková okolnost podmiňující použití ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) tr.
zák., že pachatel spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou
působící ve více státech, provedenými důkazy bez důvodných pochybností
prokázána. Nestačí, aby vyplývala jen z „povahy věci.“ K naplnění výše
uvedeného zákonného znaku přitom zákon nevyžaduje (a nemusí být tedy
zjišťováno), aby se pachatel dopustil činu jako člen organizované skupiny, ale
postačí i volnější forma takové spolupráce. Není také nutné, aby organizovaná
skupina působící ve více státech měla trvalejší charakter a vyvíjela svou
činnost opakovaně či soustavně; uvedený znak může být naplněn i jednorázovým
působením organizované skupiny ve více státech. Pod pojmem „ve více státech“ je
přitom třeba rozumět to, že organizovaná skupina, ve spojení s níž byl trestný
čin spáchán, působí alespoň ve dvou státech, kdy jedním z nich může být i Č. r.
Z hlediska zavinění není třeba, aby páchání činu ve spojení s organizovanou
skupinou působící ve více státech, bylo zahrnuto úmyslem pachatele (§ 4 tr.
zák.), neboť s ohledem na ustanovení § 6 písm. b) tr. zák. k naplnění shora
uvedené kvalifikované skutkové podstaty postačí i zavinění z nedbalosti (§ 5
tr. zák.), tzn. alespoň zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm.
b) tr. zák. (k těmto otázkám srov. též např. RNs T 771/2005, Soubor rozhodnutí
Nejvyššího soudu/C. H. BECK, Svazek 13/2005; SR 6/3003 str. 208, Soudní
rozhledy/C. H. BECK; TR 9/2004 str. 268, Trestně právní revue/C. H. BECK).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že
soud prvního stupně a následně i odvolací soud založily svá rozhodnutí na
zjištění, že obvinění se podíleli - způsobem popsaným ve výroku napadeného
rozsudku – na nezákonných transakcích s drogami (heroinem) dovážených z T. do
Č. r. a odtud vyvážených do dalších států Evropy. Jejich jednání mělo přitom
povahu konkrétních dílčích činností, kterými každý z nich uskutečňoval
transport (dovoz, vývoz) zásilky inkriminovaných drog. Poněvadž tyto rozhodné
skutečnosti znali, museli si být přinejmenším vědomi spojitosti vlastního
jednání s činností dalších osob (tj. s osobami provozujícími nezákonnou
činnost /obchodování/ týkající se drog), a tedy i svého přispění ve formě
spolupráce s nimi. Protože zároveň věděli, že předmětná transakce probíhá na
území několika států, muselo jim být zřejmé i to, že jde o činnost
organizovanou, a vzhledem k její povaze i o činnost konspirativní a vysoce
utajenou, na které se koordinovaně podílí celá řada - byť jim neznámých - osob.
Jednou z nich byla i v napadeném rozsudku zmiňovaná a blíže nezjištěná
(kontaktní) osoba jménem „H.“ Absence důkazních prostředků k bližším zjištěním
týkajícím se specifikace organizované skupiny (tj. její struktury, členů,
atd.) s působností na území více států, však v posuzovaném případě nemůže mít
žádný dopad na správnosti závěru o zavinění dovolatelů, neboť - jak již uvedeno
- počínali si inkriminovaným způsobem za okolností, kdy museli vědět o všech
rozhodných skutečnostech, tedy především o tom, že jsou zapojeni do dovozu,
vývozu a přechovávání omamných látek (drog), a to jako článek v řetězci
organizované skupiny dalších pachatelů. Odvolacímu soudu tak nelze vytknout,
uznal-li (za v rozsudku popsaných skutkových okolností) obviněné (dovolatele)
T. C., B. G. a M. K. vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud proto v daném směru neshledal dovolání
obviněných jakkoliv opodstatněnými.
Pokud jde o námitky dovolatele B. G. vztahující se k trestnému činu padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., je třeba vzít v
úvahu, že tohoto trestného činu se mj. dopustí pachatel, který padělané veřejné
listiny (nebo veřejné listiny s podstatně změněným obsahem užije jako pravé. V
posuzované věci vycházely soudy obou stupňů ze zjištění (viz bod II/ rozsudku
soudu prvního stupně), že obviněný na různých místech Č. r. a F. r. užíval jako
pravé dva padělané řidičské průkazy znějící na jméno J. N. Podle dovolatele by
však pojem „užíval“ byl naplněn teprve tehdy, jestliže by bylo zároveň
zjištěno, že se padělaným řidičským průkazem také prokazoval, např. při
silničních kontrolách apod. To se však v daném případě podle dovolatele
nestalo, resp. nebylo prokázáno, že by si shora naznačeným způsobem počínal.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku (str. 20) zdůraznil, že sám obviněný ve
své výpovědi potvrdil, že „používal řidičský průkaz se svou fotografií a s
údaji o osobě jiné“. Ačkoliv nebylo žádným ze soudů zjištěno, že by se obviněný
(dovolatel) padělaným či podstatně pozměněným řidičským průkazem v nějaké
konkrétní situaci skutečně prokazoval, má Nejvyšší soud za to, že nejde o
skutkovou okolnost, jejíž existence by byla nezbytná pro závěr o naplnění znaku
„užije“ ve smyslu ustanovení § 176 odst. 1 tr. zák. Tento znak by totiž byl
naplněn i tehdy, pokud obviněný (dovolatel) v rámci svých cest měl padělaný
řidičský průkaz u sebe a uskutečňoval tak účel, k němuž řidičský průkaz slouží,
tj. opravňuje osobu v něm uvedenou k řízení motorových vozidel. Skutkový stav
věci zjištěný soudem prvního stupně v podobě, jak byl vyjádřen v příslušném
výroku o vině, proto postačoval pro závěr, že obviněný (dovolatel) svým
jednáním naplnil všechny zákonem předpokládané znaky skutkové podstaty
trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který uplatnili dovolatelé
T. C. a B. G., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v
napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v
rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Obviněný T. C. spatřoval naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu v tom, že
odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku
o vině v bodě I/1, 2 a přitom současně nevyslovil, že v nezrušené části zůstává
napadený rozsudek nezměněn. V tomto smyslu je podle dovolatele výrok rozsudku
odvolacího soudu neúplný. Dovolatel dále vyslovil názor, že za stavu, kdy
odvolací soud zrušil výrok o vině pouze částečně, měl v části, v níž výrok
nezrušil, jeho odvolání zamítnout. Tento výrok pak v rozsudku chybí.
Dovolatelovy námitky nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněné. Z napadeného
rozsudku Vrchního soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací,
jednoznačně vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil v odsuzující části
toliko ve výroku v bodě I/1, 2 (tedy nikoliv též v odsuzujícím výroku v bodě
II). Na skutečnost, že se zrušení týkalo jen části odsuzujícího výroku a již
vůbec ne výroku zprošťujícího, nebylo přitom třeba reagovat tak, aby soud
vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, popř. „v ostatních
výrocích se ponechává napadený rozsudek nezměněn“, což sice bývá v praxi
odvolacích soudů poměrně často používáno, nicméně takový quasi potvrzující
výrok (který je jinak na ostatní výroky, popř. na postavení obviněného zcela
bez vlivu) nemá v trestním řádu žádnou oporu. Podstatnější vadou by ovšem bylo,
pokud by odvolací soud z podnětu řádného opravného prostředku – odvolání zčásti
napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám poté znovu rozhodl,
jestliže by současně v části, ve které odvolání nevyhověl, toto odvolání
výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl. Odvolání obviněného totiž zásadně tvoři
jediný celek a nelze mu proto dílem vyhovět a dílem je zamítnout. V posuzovaném
případě to znamená, že napadené rozhodnutí lze považovat za správné. Netrpí
tedy vadami, které mu dovolatel s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. přisuzuje.
Pokud jde o dovolatele B. G., Nejvyšší soud především upozorňuje na to, že
chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. nelze zaměňovat s vadami výroku v případech, kdy výrok rozsudku
jinak obsahuje zákonem předepsané náležitosti (u rozsudku srov. § 120 odst. 3
tr. ř.), ale jsou v něm uvedeny nesprávné údaje, není dán soulad mezi tzv.
skutkovou a právní větou, apod. Z tohoto důvodu bylo třeba dovolatelovy námitky
vztahující se k rozporu mezi popisem skutku a použitou právní kvalifikací
podřadit pod jím rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a zabývat se jimi v rámci tohoto dovolacího důvodu.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ani podle § 265b odst.
1 písm. g/ tr. ř. či jinému dovolacímu důvodu) neodpovídají rovněž dovolatelovy
námitky, že trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu
ohledně částky 3.000,- EUR neměl být uložen vzhledem k tomu, že podle něj
nebylo prokázáno, že se jednalo o věc (peníze), která byla užita ke spáchání
trestného činu. Dovolatel tak na skutkovém základě (srov. § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř.) prosazoval vlastní verzi skutkového stavu věci v rozporu s tím, jak jej
zjistil odvolací soud (viz str. 13, 14 napadeného rozsudku). Uvedený dovolací
důvod byl však relevantně naplněn námitkou, že výrok o propadnutí věci podle §
55 odst. 1 písm. a) tr. zák. je neúplný proto, že neobsahuje detailní popis
věci, která má propadnout, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou věcí téhož
druhu. Nejvyšší soud z napadeného rozsudku zjistil, že předmětem trestu
propadnutí věci byla v daném případě finanční hotovost, zajištěná při domovní
prohlídce provedené v souvislosti s trestnou činností obviněného (dovolatele),
od níž odvolací soud odpočetl částku, u které na rozdíl od soudu prvního stupně
nevzal za prokázáno, že náleží dovolateli, a že má tudíž vztah k jím spáchanému
trestnému činu. Lze si představit, že výrok o uložení trestu propadnutí věci -
zajištěné částky 3.000,- EUR, mohl být upřesněn uvedením toho, že jde o věc
(peníze) zajištěnou při domovní prohlídce; s uvedením místa, kde se takto
specifikované finanční prostředky (v tomto smyslu konkrétní věc) v době
rozhodování soudu nacházejí. Nejde však o nedostatek z hlediska dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. natolik významný, aby Nejvyšší soud
musel dospět k závěru, že výrok o trestu propadnutí věci nemůže za těchto
okolností obstát, a že je tedy zapotřebí tento výrok zrušit.
Obviněný T. C. sám navíc uplatnil další dovolací důvody, a to důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), h) a l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán za předpokladu, že
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací
důvod se tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen
obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. To znamená, že v řízení byla
porušena ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř.) a obviněný byl v
důsledku toho zkrácen na svých obhajovacích právech. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn v případech, že byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
To znamená, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se
zákonem v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna
nebo zajištěna. V důsledku toho byl obviněný zbaven práva, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům
(srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
V posuzovaném případě obviněný T. C. spojil existenci obou výše uvedených
dovolacích důvodů s rozhodováním soudů o jeho vazbě (včetně rozhodování o
podaných opravných prostředcích). Uplatněné výtky se v tomto případě vztahují k
rozhodování různých soudů v různých stadiích řízení a směřují zejména proti
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, Městského soudu v Praze jako
soudu druhého stupně a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, popř. též
proti rozhodnutím státního zástupce. Usnesení, jímž se rozhoduje o vazbě však
není rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) až h) tr. ř. přípustné dovolání. Vrchní soud v Praze rozhodoval ve
věci vedené u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 T
12/05 a na základě postupu podle § 254 tr. ř. přezkoumával rozsudek tohoto
soudu ze dne 8. 2. 2006 a zároveň správnost postupu řízení, které mu
předcházelo. Přezkum správnosti takového řízení však nelze zaměňovat s právem
odvolacího soudu přezkoumávat pravomocná rozhodnutí jiných soudů, z nichž
některé navíc rozhodovaly ve druhém stupni, či rozhodnutí jiného orgánu činného
v trestním řízení (státního zástupce). Dovolatel zároveň neuvedl žádné
konkrétní námitky, z nichž by bylo možno dovodit, že v nyní projednávané věci
neměl ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obhájce,
anebo že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl založen tím,
že mu nebylo umožněno zúčastnit se hlavního líčení nebo veřejného zasedání a
realizovat zde svá obhajovací práva. Lze tedy uzavřít, že námitky dovolatele v
části, kde dovolání je jinak přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. ř., nejsou formálně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
c), d) tr. ř. naplněny, přičemž v další části je dovolání nepřípustné vzhledem
k tomu, že napadá jiná rozhodnutí, než která jsou uvedena v § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný T. C. tento
důvod dovolání naplnil námitkou, že mu byl uložen trest vyhoštění podle § 57
tr. zák., ačkoliv uložení tohoto druhu trestu bylo nepřípustné vzhledem k
nesplnění podmínek ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák., podle kterého soud trest
vyhoštění neuloží mj. proto, že byl pachateli poskytnut azyl (§ 57 odst. 3
písm. b/ tr. zák.) nebo hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého
byl měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k
určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by
vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
anebo trestu (§ 57 odst. 3 písm. d/ tr. zák.). Dovolatel tedy namítl existenci
překážek bránících uložení trestu vyhoštění (jako tzv. negativní podmínky),
které zde v době, kdy soud rozhoduje o uložení trestu vyhoštění, nesmí být. V
opačném případě totiž trest vyhoštění zásadně uložit nelze. Soudy tyto
skutečnosti zkoumají z úřední povinnosti (§ 2 odst. 4 tr. ř.).
Z hlediska argumentace uplatněné dovolatelem považuje Nejvyšší soud za nezbytné
poukázat na to, že v době rozhodování odvolacího soudu o uložení trestu
vyhoštění nebyl dovolateli poskytnut azyl, což konečně vyplývá i z doplnění
jeho mimořádného opravného prostředku. Rozhodnutí soudu proto není založeno na
vadě spočívající v porušení ustanovení § 57 odst. 3 písm. b) tr. zák. V uvedené
souvislosti Nejvyšší soud zároveň na okraj poznamenává, že podle jeho vlastního
zjištění byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze
dne 28. 2. 2007, sp. zn. Az 14/2006, žádost T. C. o poskytnutí azylu zamítnuta.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 3. 2007, přičemž spis se v současné
době nachází u Nejvyššího správního soudu, který dosud ve věci nerozhodl.
Pokud jde o další překážku předpokládanou v ustanovení § 57 odst. 3 písm. d)
tr. zák., podle níž měla uložení trestu vyhoštění bránit hrozba pronásledování
obviněného (dovolatele) především pro jeho údajnou kurdskou národnost, pak je
nutno vzít v úvahu, že podle zjištění soudů je obviněný T. C. tureckým občanem,
který zároveň používal falešné doklady na jméno S. G. P., jak to ve svém
vyjádření k dovolání obviněného připomněl i státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,
že se obviněný v průběhu řízení rozhodl nevypovídat (viz str. 21). To znamená,
že v takovém případě ani nepoukázal na žádné okolnosti významné z hlediska
ustanovení § 57 odst. 3 písm. d) tr. zák. Tyto pro rozhodnutí soudu relevantní
skutečnosti neuvedl ani později v rámci řádného opravného prostředku (odvolání)
a neučinil je tak předmětem odvolacího přezkumu (srov. § 254 odst. 1 tr. ř.).
Takové námitky dovolatel uplatnil až po pravomocném ukončení svého trestního
stíhání, a to ve svém mimořádném opravném prostředku – dovolání, resp. v jeho
doplňující části. Za konstatovaného stavu věci pak soudům obou stupňů nelze
vytýkat, že se neměly spokojit se skutečnostmi, které k osobě obviněného v
průběhu řízení zjistily (viz výše), a že měly přesto presumovat přítomnost
dovolatelem namítaných překážek; jinými slovy, vytýkat jim, že v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. neprováděly další dokazování k objasňování
tzv. negativních podmínek uvedených v § 57 odst. 3 písm. b), d) tr. zák.,
přestože jejich existenci dovolatel v průběhu trestního stíhání nejen
nenamítal, ale ani ničím nenaznačoval a uplatnil je teprve v dovolání jako
novou skutečnost (k tomu srov. zejména ustanovení § 277 tr. ř. a § 278 odst. 1
tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci byla prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu dovolatelem namítána a
druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla
splněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami, které by odpovídaly uplatněným
důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), c), d), h), k) tr. ř., na které
obviněný T. C. odkazuje. Poněvadž Nejvyšší soud takové vady nezjistil, je
zřejmé, že ani posledně uvedený dovolací důvod nebyl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud ohledně jednotlivých dovolatelů a
jimi uplatněných dovolacích důvodů rozvedl a vyložil v předcházejících
odstavcích, nebylo dovolání žádného z nich, a to ani v jeho jinak relevantně
uplatněné části, shledáno jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
V souladu s citovaným ustanovením zákona byla proto dovolání obviněných T. C.,
B. G. a M. K. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler