3 Tdo 213/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
března 2003 o dovolání podaném obviněným P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6.
2002, sp. zn. 9 To 246/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 399/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 2 T 399/2001,
byl obviněný P. H. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle
§ 238 odst. 1 tr. zák. (bod 1/ výroku rozsudku), vydírání podle § 235 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 2/ výroku rozsudku) a nedovoleného ozbrojování
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3/ výroku rozsudku).
Trestný čin uvedený v bodě 1/ spáchal podle rozsudku tím, že „dne 13. 9. 2001 v
době kolem 23,00 hod. neoprávněně vnikl do pronajatého bytu své bývalé
přítelkyně M. K., o velikosti 1 + 1 nacházejícího se v přízemí domu v H. ulici
v T. n. S., tak, že po žebříku vylezl k oknu, kterým vnikl dovnitř, kde se do
svého zadržení hlídkou policie ČR zdržoval, ničil a rozhazoval zařízení bytu.“
Trestný čin uvedený v bodě 2/ spáchal podle rozsudku tím, „že dne 16. 9. 2001 v
době kolem 03,30 hod. v B. ve V. ulici před domem po předchozím slovním
konfliktu v D. baru napadl J. P., tak, že mu přiložil k hlavě zapalovač ve
tvaru pistole a požadoval po něm pod pohrůžkou zabití omluvu za jeho předchozí
chování v baru a poté, co se mu poškozený omluvil, udeřil jej zapalovačem do
hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu v délce 1 cm, když současně udeřil do hlavy
i přítomnou přítelkyni poškozeného R. H., které způsobil tržnou ranku nad
zevním okrajem levého obočí.“
Trestný čin uvedený v bodě 3/ spáchal podle rozsudku tím, že „v přesně
nezjištěné době od 17. 9. 2001 bez povolení přechovával ve svém pokoji v
trvalém bydlišti v B., B. ulici amatérsky vyrobenou střelbyschopnou zbraň ve
tvaru tužky ráže 5,8 mm kvalifikovanou jako zbraň zakázanou dle § 21 zákona č.
288/95 Sb. o zbraních a střelivu a dále 58 ks nábojů ráže 22 Long Rifle SB a 49
ks nábojů ráže Short, které podléhají registraci dle zákona č. 288/95 Sb., a 1
náboj do samopalu ráže 7x62 mm patřící podle citovaného zákona o zbraních a
střelivu mezi střelivo zakázané.“
Za to byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1
písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci – 4 ks hliníkových
výkovků pažby a 1 ks kovového plynového zapalovače hnědé lesklé barvy, imitace
pistole s nápisem „Captain“.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a okresní státní
zástupkyně v Benešově, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6.
2002, sp. zn. 9 To 246/2002, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná
zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 6. 2002 (§
139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v
Benešově podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. H.
prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že od počátku bylo trestní stíhání nezákonné, neboť
ani jedno sdělení obvinění z trestného činu žádným způsobem nevyjadřovalo ani
nezmiňovalo subjektivní stránku trestného činu. V obdobném duchu byla podle
mínění dovolatele podána i obžaloba a rovněž rozsudek soudu prvního stupně se
nezabývá subjektivní stránkou, a proto „není možno konstatovat, že byla
naplněna skutková stránka trestného činu, a nebylo-li prokázáno a neexistovalo
zavinění, nedošlo ke spáchání trestného činu.“ Dovolatel rovněž namítl, že k
dalšímu pochybení v důsledku nesprávného právního posouzení skutku došlo, pokud
byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť množství střeliva zjištěné v bytě jeho rodičů
po prohlídce provedené bez povolení a bez souhlasu nájemníků, tedy nezákonným
způsobem, nebylo obdobně nebezpečné jako přechovávání zbraně hromadně účinné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby
dovolací soud „napadená rozhodnutí jak ve výrocích o vině, tak ve výroku o
trestu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že první z dovolatelem
uplatněných výhrad postrádá jednak racionální základ, neboť popis skutku ve
sdělení obvinění je formulován tak, že úmyslná forma zavinění je v něm
implicitně zahrnuta, a kromě toho podobnou vadu nelze dovoláním napravit. K
výtce, že nebyl naplněn znak hromadění střeliva v té míře, aby mohl být
podkladem pro přísnější posouzení skutku podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zák., státní zástupce v prvé řadě poznamenal, že ji lze podřadit pod
dovolací důvod, byť ne podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale spíše podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle jeho názoru však tato námitka není
opodstatněná, neboť jednání obviněného je natolik společensky nebezpečné, že je
lze mít za rovnocenné s přechováváním automatické zbraně. Právní kvalifikace
předmětného skutku je proto správná. Státní zástupce vzhledem k uvedenému
navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl s tím, že toto rozhodnutí bude učiněno za podmínek uvedených v
ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda
má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (též)
proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také zásadně splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo
dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem
nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné (nepřesné, neúplné) zjištění
skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy
vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní
otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní
vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné
rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních,
umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými
prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí
ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. poukázal na to, že řízení v posuzované věci je zatíženo procesními vadami
týkajícími se zákonnosti trestního stíhání z pohledu neperfektnosti sdělení
obvinění, popř. nezákonnosti prohlídky, při níž bylo zjištěno m. j. střelivo,
jde o námitky, které pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i
když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. odkazuje. Totéž platí ve vztahu k vytýkaným hmotně právním vadám,
jestliže dovolatel dovozuje jejich existenci na podkladě jím namítaných vad ve
skutkových zjištěních (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pokud by bylo dovolání podáno
jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b
tr. ř.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek napadá i právní posouzení
skutku a je tedy z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. relevantní. V prvé řadě je dovolatelem vytýkáno, že rozsudek soudu prvního
stupně se nezabývá subjektivní stránkou, a proto není možno dovodit naplnění
skutkové podstaty trestného činu (z obsahu dovolání je možné usuzovat, že tato
výhrada směřuje proti všem částem výroku o vině).
Z rozhodnutí soudu nalézacího (z jeho výroku) aprobovaného rozhodnutím soudu
odvolacího jsou ovšem dostatečně zřejmé zjištěné skutkové okolnosti zakládající
úmyslné zavinění obviněného v případě všech shora popsaných skutků. Lze sice
připustit, že soudy obou stupňů výslovně nespecifikovaly formu tohoto zavinění,
nejde však o vadu zakládající závěr o nesprávnosti jejich rozhodnutí, tj. závěr
o absenci zavinění. Formu zavinění odkazem na příslušné hmotně právní
ustanovení není nutné uvádět ve výroku rozhodnutí.
Další relevantní dovolací námitky směřují proti právnímu posouzení skutku, jak
byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 3/, v tom
směru, že podle názoru dovolatele zjištěné množství střeliva nebylo obdobně
nebezpečné jako přechovávání zbraně hromadně účinné, a nebyly tak splněny
podmínky použití vyšší trestní sazby, resp. právní kvalifikace podle § 185
odst, 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
K tomu je třeba především uvést, že v ustanovení § 185 tr. zák. jsou upraveny
dvě samostatné skutkové podstaty (první v odst. 1, druhá v odst. 2). Z obsahu
dovolacích námitek přitom lze usuzovat, že dovolatel brojí proti právní
kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu podle § 185 odst. 2 písm. b)
tr. zák.
Podle ustanovení § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu nedovoleného
ozbrojování dopustí ten, kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému
opatřuje zbraně nebo střelivo. Toto ustanovení chrání bezpečnost lidí proti
možnému ohrožení plynoucímu z nekontrolovatelného držení nebo výroby střelných
zbraní nebo střeliva. Hromadění, vyrábění nebo opatřování zbraní nebo střeliva
bez povolení je podle tohoto zákonného ustanovení trestné jen za předpokladu,
že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti i lidí stejný
stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (srov. rozhodnutí č.
44/1977 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených soudem odvolacím
obviněný bez povolení přechovával celkem 58 ks nábojů ráže 22 Long Rifle SB a
49 ks nábojů ráže 22 Short a jeden náboj do samopalu ráže 7x62 mm patřící mezi
zakázané střelivo.
Soud prvého stupně stejně jako soud odvolací nepochybil, jestliže subsumoval
toto jednání obviněného pod zákonný pojem hromadění střeliva obsažený v
citovaném ustanovení § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Tento závěr byl odůvodněn
jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního. Je totiž nutno vzít v
úvahu nejen velký počet bez povolení přechovávaných, tedy hromaděných, nábojů -
celkem 108 kusů, nýbrž i jejich charakter - jednalo se o tzv. ostré střelivo,
tedy střelivo způsobilé přivodit (i přes jeho malou ráži) zranění či usmrcení
osob. V přímé souvislosti s tím nutno zdůraznit a v právních závěrech vyjádřit
fakt, že předmětné střelivo bylo, jak vyplývá z popisu skutkového děje, v
naprosté většině použitelné ve střelné zbrani tvaru tužky (rovněž obviněným
přechovávané), tj. zbrani zakázané a zákeřné, která s ohledem na množství
munice, jež měl obviněný k dispozici, mohla být použita (zneužita)
mnohonásobně. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že
střelivo, které obviněný přechovával, představovalo pro bezpečnost lidí obdobný
stupeň rizika jako jedna zbraň hromadně účinná ve smyslu již citovaného
rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.
Zákonný znak hromadění střeliva podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. je proto
naplněn i tehdy, jestliže pachatel bez povolení přechovává nezanedbatelné
množství střeliva s jinak malou účinností (ráže 22 LR a 22 Short), pokud je
použitelné v zakázané a zákeřné zbrani, kterou má současně v neoprávněném
držení.
Posuzovaný skutek tak vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud
proto nedovodil nesoulad mezi tímto skutkem a právní kvalifikací použitou v
napadených rozhodnutích.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval: JUDr. Vladimír Veselý