3 Tdo 222/2023

3 Tdo 222/2023-1005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného V. R., nar. XY na Ukrajině, v České republice bytem XY, a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněné právnické osoby D. – p., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022 č. j. 11 To 271/2022-944, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 97/2021, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022 č. j. 11 To 271/2022-944, pokud jím zůstal nezměněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 5. 2022, č. j. 40 T 97/2021-901, ve výroku, jímž byl obviněné právnické osobě D. – p. uložen peněžitý trest. Částečně se zrušuje také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 5. 2022, č. j. 40 T 97/2021-901, a to ve výroku, jímž byl obviněné právnické osobě D. – p. uložen peněžitý trest.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 5. 2022, č. j. 40 T 97/2021-901, byl obviněný V. R. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3, zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Tohoto přečinu se dopustil tím, že:

nejméně dne 28. 2. 2017 v XY, okr. Praha-západ při plnění zakázky na stavbu rodinného domku na zdejším pozemku parc. č. XY, pro zhotovitele D. - p., IČ: XY, jako vedoucí ukrajinských stavebních dělníků při plnění úkolů stanovovaných průběžně zhotovitelem při provádění výstavby, nedbal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1, 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění ve vztahu ke svým podřízeným povinnosti zajistit jejich bezpečnost a ochranu zdraví při práci z hrozících rizik a pomíjel skutečnost, že tato není náležitě zajišťována ani ze strany B.

N. jako jednatele zhotovitele stavby a současně i stavbyvedoucího, zejména přehlížel neplnění požadavků na stanovení organizace práce a pracovní postupy k bezpečnému výkonu práce, včetně provozu a používání technických zařízení, poskytovaných zaměstnancům pro práci ve výškách nad volnou hloubkou podle požadavku § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb. o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a přestože věděl, že pro výškové práce zhotovitel stavby místo zajištění adekvátního bezpečného zařízení hodlá tolerovat improvizované lešení, které si pracovníci zhotoví sami z materiálu stavby a přestože měl povinnost tento stav identifikovat jako riziko a reagovat na tento stav sám jako vedoucí pracovník stavebních dělníků, nepřijal pro bezpečnost svých podřízených žádné technické nebo organizační opatření k jejich ochraně proti nebezpečí pádu z výšky, čímž nesplnil požadavek § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., zároveň tím nesplnil požadavek § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nepřijetím technických a organizačních opatření k ochraně proti pádu z výšky neorganizoval práci a pracovní postupy tak, aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení a to ani tím, že by zajistil odborně způsobilou osobu navržení konkrétního postupu montáže, používání a demontáže lešení pro stavbu typových materiálů včetně typové konstrukce, v případě dočasné konstrukce ani nijak nezajistil individuální statický výpočet stability a pevnosti k ověření únosnosti konstrukce lešení pro předpokládané zatížení, před dokončením lešení a zahájením prací na něm nebyla konstrukce odborně způsobilou osobou prohlédnuta s ověřením zda je úplná, dokončena a vybavena v souladu s dokumentací, podle níž měla být postavena a předána do užívání, a přesto, že nic z tohoto nebylo provedeno, připustil, že takto improvizovaně pracovníky postavená nestabilní dřevěná konstrukce byla k výškové práci použita, přičemž v důsledku nedostatečné únosnosti kolem 09:15 hod.

při montáži sádrokartonových podhledů v podkroví domu došlo k prolomení jednoho z nosných dřevěných trámků dřevěné konstrukce, která měla nahrazovat lešení z typových materiálů a ke zřícení dvou dělníků z výšky 4,80 m na betonovou podlahu schodiště v nižším patře domu, přičemž kromě těžkého zranění

I. R., spočívajícího zejména v otevřené zlomenině loketního výběžku levé kosti loketní, šikmé zlomenině 12.

žebra vlevo při páteři s posunem kostních úlomků, zlomenině těla 1. bederního obratle s odlomením horní přední hrany obratlového těla a dalších, která jej podstatně a citelně omezila v běžném způsobu života po dobu nejméně tří měsíců, utrpěl poškozený I. B., nar. XY, smrtelná zranění zejména hlavy, spočívající v rozhmoždění mozku při zlomeninách lebních kostí, jemuž na místě pro neslučitelnost s životem podlehl.

2. Za uvedený přečin byl obviněný R. odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon nalézací soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 roků.

3. Uvedeným rozsudkem byla dále obviněná právnická osoba D. - p. (dále také jen „D.“) za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále také „TOPO“), uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se D. dopustila tím, že: nejméně v období od dubna roku 2016 do 28.2.2017 zejména v obci XY, okr.

Praha-západ při naplňování smlouvy o dílo jako zhotovitel rodinného domu na zdejší parcele č. XY prostřednictvím svého jednatele a společníka B. N., který se současně pověřil výkonem odpovědné funkce stavbyvedoucího na stavebních zakázkách, ačkoliv neměl podle § 160 odst. 1 z.č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v platném znění předepsanou autorizací podle § 5 odst. 2, 3 písm. a) z. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě v platném znění a ve snaze dosáhnout maximálních úspor na nákladech k dosažení co nejvyššího zisku při své činnosti porušovala bezpečnostní předpisy a to i tím, že v rozporu s ustanovením § 101 a násl. z.č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění, ukládajícím zaměstnavateli a jeho vedoucím pracovníkům povinnosti zajistit zaměstnancům bezpečnost a ochranu zdraví při práci s ohledem na rizika a to i tím, že mj. do 28.2.2017 nezajistila jeho vlastním jednáním ani jiným opatřením, které by učinil ve své kompetenci ani opatřením z řídící pozice jednatele ani vlastní činností z pozice stavbyvedoucího, splnění povinnosti zhotovitele zajistit [v rámci nezbytných opatření k organizaci práce, včetně případné koordinace a stanovení pracovních postupů mj. i bezpečnost při práci ve výškách nad volnou hloubkou a na bezpečný provoz a používání technických zařízení, která zaměstnancům k tomu neposkytl v rozporu s ustanovením § 4 vládního nař.

č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a v důsledku toho nepřijal technická a organizační opatření k ochraně proti takovému pádu, jak byl povinen v podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č.

309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) v platném znění, neboť nepřijetím technických a organizačních opatření k ochraně proti pádu z výšky neorganizoval práci a pracovní postupy tak, aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení tím, že ani nezajistil jiné spolehlivé lešení garantované k používání podle osvědčení odborně způsobilé osoby a toleroval, že pro jím určenou výškovou práci, bude použita z materiálu zhotovitele samotnými stavebními dělníky zbudovaná improvizovaná, nestabilní dřevěná konstrukce lešení s nedostatečnou nosností, přičemž zde dne 28.2.2017 kolem 09:15 hod.

při montáži sádrokartonových podhledů v podkroví domu došlo vlivem prolomení jednoho z nosných dřevěných trámků provizorní dřevěné konstrukce ke zřícení dvou dělníků z výšky 4,80 m na betonovou podlahu schodiště v nižším patře domu, přičemž poškozený I. B., nar. XY, utrpěl smrtelné zranění zejména hlavy, spočívající v rozhmoždění mozku při zlomeninách lebních kostí, jemuž na místě pro neslučitelnost s životem podlehl, a poškozený I. R., nar. XY, utrpěl těžká zranění, utrpěl těžká zranění, zejména otevřenou zlomeninu loketního výběžku levé kosti loketní, šikmou zlomeninu 12.

žebra vlevo při páteři s posunem kostních úlomků, zlomeninu těla 1. bederního obratle a odlomením horní přední hrany obratlového těla a další, která jej podstatně a citelně omezila v běžném způsobu života po dobu nejméně tří měsíců.

4. Za uvedené přečiny byla obviněná právnická osoba D. - p. podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1 tr. zákoníku a § 18 odst. 2 TOPO, odsouzena k peněžitému trestu ve výši 1.500.000 Kč, stanovenému v 300 denních sazbách, přičemž jedna sazba činí 5.000 Kč.

5. Nalézací soud citovaným rozsudkem rozhodl také o vině a trestu pro obviněného B. N., který dovolání nepodává a nepodává jej v jeho prospěch či neprospěch ani nejvyšší státní zástupce.

6. Konečně nalézací soud citovaným rozsudkem podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) uložil všem třem obviněným, aby společně a nerozdílně nahradili škodu poškozeným (pozůstalým po zemřelém poškozeném B.). S částmi nároků pak poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni tři obvinění odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 11 To 271/2022-944, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o povinnosti obviněných nahradit škodu znovu rozhodl jiným způsobem, což není z hlediska dovolací argumentace obou dovolatelů podstatné. V ostatním zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k nim

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání obviněný V. R. a ve prospěch obviněné právnické osoby D. – p. proti výroku o uložení peněžitého trestu i nejvyšší státní zástupce.

9. Obviněný V. R. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. Obviněný namítá, že za úmrtí poškozeného B. neodpovídá, a to zejména ze tří důvodů. Zaprvé proto, že (jak tvrdí) nebyl ve vztahu k poškozenému B. v postavení vedoucího pracovníka. Zadruhé proto, že pro přijímání technických a organizačních opatření nedisponoval potřebnou odborností (a ze strany D. se mu nedostalo ani základního školení bezpečnosti práce). A zatřetí proto, že po dobu 5 dní před nešťastnou událostí nebyl na stavbě přítomen.

11. Protože skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, spočívá podle obviněného rozhodnutí nižších soudů na nesprávném právním posouzení.

12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí; případně, aby sám hned rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.

13. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, ten jej podal ve prospěch obviněné právnické osoby D., a to v rozsahu výroku o peněžitém trestu, který byl této právnické osobě uložen. Dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

14. Nejvyšší státní zástupce nejprve shrnul teoretická východiska pro ukládání trestů právnickým osobám. Zdůraznil, že podle § 14 odst. 3 TOPO má soud při ukládání trestních sankcí přihlížet mj. k důsledkům, které může mít jejich uložení na třetí osoby, zejména má soud přihlédnout k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a věřitelů právnické osoby.

15. V projednávané věci se podle nejvyššího státního zástupce soudy nedostatečně vypořádaly téměř se všemi zákonnými hledisky pro volbu druhu a výměry trestu obviněné právnické osobě. Zohlednily pouze „obrat“ obviněné právnické osoby (na stavební firmu celkem velmi nízký, pokud jen materiální náklady průměrného rodinného domu vyjdou na jednotky milionů Kč), čili nikoli její majetkové poměry, tedy rozsah majetku, rozsah závazků, rozsah nově vzniklých závazků, čistý zisk, případně odhadnutelný zisk na základě rozsahu činnosti, vlastních nákladů a obvyklé marže apod.

16. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že peněžitý trest má mít negativní dopad na majetek obviněné právnické osoby v tom rozsahu, aby jej pocítila jako újmu, nemá však být trestem likvidačním, zasahujícím podstatu samotné existence právnické osoby jako subjektu práva. Peněžitý trest by měl především postihnout příjmy obviněné právnické osoby, případně majetek, který nepotřebuje k výkonu podnikání a plnění svých závazků.

17. Lze-li vyjít z účetních dokladů obviněné právnické osoby za roky 2019 až 2020, které jsou veřejně přístupné ve sbírce listin veřejného rejstříku, pak peněžitý trest postihne významnou část majetku obviněné právnické osoby D., který má podle rozvahy vysoce pravděpodobně povahu prostředků k výkonu podnikání čili nejde majoritně o peněžní prostředky (ale i ty potřebuje k nákupu materiálu a výplatě mezd). Peněžitý trest tak pravděpodobně výrazně zasáhne do celkové činnosti obviněné právnické osoby, nepostihne výhradně její zbytný majetek, ale ve svém důsledku celkový rozsah výdělečné činnosti, a to v situaci, kdy má D. zároveň hradit nemajetkovou újmu.

18. Hrubý zisk D. uvedený v účetních závěrkách nepřekračuje ročně částku 100.000 Kč, tedy hypoteticky by peněžitý trest ze svého čistého příjmu hradila nejméně po dobu 15 let. V úvahu je třeba vzít i její závazky v roce 2020, které se minimálně rovnají výši peněžitého trestu. Výkon peněžitého trestu proto bude mít logicky dopad na její smluvní partnery a poškozené.

19. Nalézací soud i soud odvolací tedy v době rozhodování neměly představu o majetkových poměrech obviněné právnické osoby a vycházely z údajů získaných dva roky zpětně, o čemž svědčí i velice stručné odůvodnění jejich rozhodnutí ve vztahu k výši denní sazby uloženého peněžitého trestu. Zároveň žádným způsobem soudy nezohlednily možné důsledky uložené trestní sankce pro třetí osoby (poškozené a věřitele). Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že peněžitý trest ve výši 1.500.000 Kč, který byl uložen společnosti D., je trestem likvidačním, který se prakticky rovná trestu zrušení právnické osoby.

20. Za takové situace se nejedná toliko o trest nepřiměřený, nýbrž o trest, jehož uložení zákon nepřipouští ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

21. Z důvodu hospodárnosti řízení Nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zruší toliko napadený rozsudek odvolacího soudu a přikáže mu věc k dalšímu projednání a rozhodnutí. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

22. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

23. Podle státního zástupce obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již před nalézacím a odvolacím soudem, z velké části doslovně. Námitky jsou podle něj závažné, oba nižší soudy se však s nimi obsáhle vypořádaly. Státní zástupce akcentoval zejména skutečnost, že podle § 12 zákona č. 309/2006 Sb. je pro posuzování zajištění bezpečnosti a zdraví při práci nerozhodné, zda se jedná o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo mezi zhotovitelem stavby a osobou samostatně výdělečně činnou. Nalézací soud k tomu v bodu 15 odůvodnění svého rozsudku přiléhavě popsal, z jakých důvodů vystupovali zúčastnění ukrajinští dělníci jako zaměstnanci, a nikoliv jako podnikatelé – osoby samostatně výdělečně činné. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.

24. Rozhodná skutková zjištění v projednávané věci netrpí vadami, na něž pamatuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily mezi dovolatelem a ostatními dělníky vztahy nadřízenosti a podřízenosti.

25. Námitky nepřítomnosti obviněného na pracovišti a neproškolení z bezpečnosti práce jsou podle státního zástupce námitkami hmotněprávními, obviněný je však blíže nerozvinul.

26. Námitky obviněného tedy státní zástupce považuje za dílem neopodstatněné, dílem za nedostatečně odůvodněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla obě dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

28. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

29. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno prostřednictvím náměstka nejvyššího státního zástupce, neboť pro nepřítomnost nejvyššího státního zástupce by je nebylo možno podat ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15 Tdo 354/2011, dovolání akceptoval jako dovolání podané osobou oprávněnou.

30. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky dovolatelů naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

31. Obviněný R. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

34. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

35. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

37. Na podkladě oběma dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.

IV. K dovolání nejvyššího státního zástupce

38. Dovolání Nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch právnické osoby D. směřuje proti výroku o trestu, tedy proti peněžitému trestu, který jí byl uložen napadeným rozsudkem nalézacího soudu. Dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce lze zjednodušeně shrnout tak, že se soudy nedostatečně vypořádaly téměř se všemi zákonnými hledisky pro volbu druhu a výměry trestu obviněné právnické osobě, zejména s majetkovými poměry právnické osoby a s možnými důsledky uloženého trestu pro třetí osoby (poškození a věřitelé). Podle nejvyššího státního zástupce je uložený peněžitý trest trestem likvidačním, tedy nezákonným, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

39. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněná právnická osoba D. byla podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1 tr. zákoníku a § 18 odst. 2 TOPO odsouzena k peněžitému trestu ve výši 1.500.000 Kč, stanovenému v 300 denních sazbách, přičemž jedna sazba činí 5.000 Kč. Při konstatování tohoto trestu lze na tomto místě pro úplnost poukázat na to, že nalézací soud při ukládaní trestu odkázal mimo jiné na ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli peněžitý trest lze právnické osobě uložit podle § 18 odst. 1 TOPO za jakýkoli trestný čin (zločin i přečin) spadající do okruhu vymezeného v § 7 TOPO, a to úmyslný i spáchaný z nedbalosti.

40. Byl-li obviněné právnické osobě uložen takovýto trest a pokud dovolatel opřel své dovolaní o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud nejprve otázkou, zda je možné uplatněnou argumentaci dovolatele podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod při vědomí toho, že případně tvrzená nepřiměřenost trestu, který je uložen v rámci zákonné sazby, důvodnost dovolání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nezakládá.

41. Je skutečností, že dovolatel si této případné nepřípustnosti dovolání při formulaci své dovolací argumentace byl vědom a tuto argumentaci založil na přesvědčení, že obviněné právnické osobě D. byl uložen peněžitý trest likvidační povahy, z čehož nelze dovodit, že by se jednalo o trest toliko nepřiměřený, ale jde podle jeho názoru o trest, jehož uložení zákon nepřipouští. Tímto měly oba nižší soudy své rozhodnutí zatížit vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obviněné právnické osobě byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští).

42. V obecné rovině lze podanému dovolání přisvědčit v závěru (včetně jeho vyčerpávajícího zdůvodnění), že pokud by byl obviněné právnické osobě uložen likvidační peněžitý trest, pak by se jednalo o nezákonný trest, v důsledku čehož by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (k tomu viz body 21. až 23. dovolání). Je tomu tak proto, že peněžitý trest uložený soudem právnické osobě nemá mít již ze své podstaty likvidační povahu. V případě uložení takového (peněžitého) trestu je nutné na takový trest nahlížet jako na trest nezákonný, a to obdobně, jako je tomu v případě uložení tzv. nedobytného peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Stále platí, že při uložení peněžitého trestu, resp. stanovení jeho denní sazby, musí být respektovány základní zásady, které trestní zákoník a zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů pro uložení tohoto trest a jeho výměry stanoví.

43. Na straně druhé ale není Nejvyšší soud po seznámení se s odůvodněním napadených rozhodnutí a s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu přesvědčen, že by v rámci dokazování před oběma nižšími soudy byly zjištěny takové rozhodné skutečnosti, které by již v této chvíli nejvyšším státním zástupcem vyslovený závěr o likvidační povaze uloženého peněžitého trestu prokazovaly a odůvodňovaly. Pak je ale i do značné míry problematický závěr podaného dovolání o nezákonnosti uloženého peněžitého trestu, neboť ve vztahu k této otázce nebylo provedeno odpovídající dokazování a skutečnosti z tohoto dokazování vyplývající nebyly podrobeny komplexnímu hodnocení z hlediska podmínek, za kterých lze právnické osobě uložit peněžitý trest. Současně pak do určité míry zůstává otevřená i otázka, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, či nikoliv.

44. Nejvyšší soud je přesvědčen, že pro zodpovězení obou nastíněných otázek, tedy otázky zákonnosti v této trestní věci uloženého peněžitého trestu, ale i otázky přípustnosti podaného dovolání, bude nutné před nalézacím soudem do budoucna provést dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu k řadě otázek, které jsou podrobně dovolatelem zmíněny v jeho dovolání, a kterými nezákonnost trestu odůvodňuje. Teprve poté, co bude provedeno takovéto dokazování a soudy následně všechny zjišťované skutečnosti podrobí hodnocení v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, budou moci soudy učinit definitivní závěr, jaký peněžitý trest (za předpokladu, že k uložení tohoto druhu trestu soudy přistoupí) je trestem zákonným a přiměřeným.

45. Takovéto úvahy prozatím v odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů zcela absentují. Nalézací soud se k důvodům, které jej vedly k uložení peněžitého trestu, vyjádřil velmi omezeně v bodě 36. rozsudku, v jehož rámci pouze opakovaně citoval výrok o uložení peněžitého trestu obviněné právnické osobě a nad rámec toho dodal, že „soud při výměře výše jedné sazby při minimální hranici (1 000 Kč) zohlednil skutečnost, že se jedná o jednočlennou obchodní společnost, která se zabývá spíše menšími stavebními zakázkami.“

46. Odvolací soud se při přezkumu výroku o peněžitém trestu ztotožnil s uloženým trestem i jeho výší a v bodě 17. odůvodnění uvedl, že „(...) bylo zjištěno, že se jedná o subjekt, který měl poměrně vysoký obrat při provádění stavebních prací, v posledních letech realizoval zakázky v hodnotě miliónů korun, z tohoto důvodu uložení peněžitého trestu v 300 denních dávkách po 5 000 Kč, což odpovídá a je v hranicích uvedených v § 68 odst. 1 tr. zákoníku a § 18 odst. 2 TOPO, nejde o trest nepřiměřeně přísný, natož pak o trest, který byl by nebylo možno na právnické osobě vymáhat. Jen toto poslední by bránilo uložení peněžitého trestu, který je jinak hlavním trestem používaným (nebo takovým, který by se měl především používat) při trestání právnických osob v rámci trestního řízení. Soud druhého stupně zvažoval případnou přísnost nebo mírnost uložené sankce i tak, že právnické osobě nebylo zakázáno pro ni to podstatné, tedy dále vykonávat stavební činnost. Z tohoto pohledu je peněžitý trest trestem mírnějším, než trest zákazu činnosti, proto nemůže být peněžitý trest považován v rámci stávajícího řízení za nepřiměřeně přísný. Soud druhého stupně tedy považuje způsob potrestání, který soud prvého stupně zvolil za přiměřený a správný ve vztahu k právnické osobě, jež nese trestní odpovědnost.“

47. S ohledem na tato velmi stručná odůvodnění obou rozhodnutí nelze učinit (přezkoumatelný) závěr o tom, zda je (či není) přezkoumáváný peněžní trest trestem likvidačním, a v důsledku toho i trestem nezákonným. V tomto smyslu a na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, podle kterých jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. Pokud z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, pak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné. Takové rozhodnutí má za následek zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.

48. Vzhledem k tomu, že obě napadená rozhodnutí jsou v odůvodnění výroku o peněžitém trestu nepřezkoumatelná, neboť se soudy nezabývaly všemi hledisky, která je třeba brát v úvahu při ukládání peněžitých trestů právnickým osobám, nemohla tato rozhodnutí obstát a podanému dovolání bylo nutno co do jeho opodstatněnosti přisvědčit.

49. Důsledkem tohoto závěru je, že Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné právnické osoby D. (podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.) částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím zůstal nezměněn výrok o trestu pro tuto právnickou osobu. Dále zrušil výrok o trestu pro obviněnou právnickou osobu z rozsudku nalézacího soudu. Konečně zrušil také veškerá rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující (§ 265k odst. 2 tr. ř.).

50. Pokud jde o další procesní postup, který bude po zrušení napadených rozhodnutí následovat, Nejvyšší soud nepostupoval podle návrhu nejvyššího státního zástupce, který navrhoval ve výroku o trestu uloženém obviněné právnické osobě zrušit jen rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud naopak podle § 265k tr. ř. zrušil v příslušném rozsahu také rozsudek soudu nalézacího, neboť k odstranění vad dovoláním napadených rozhodnutí bude třeba objasnit řadu skutkových okolností majících vliv na posouzení podmínek pro uložení peněžitého trestu v konkrétní výši, tedy bude nutné provést nikoliv zanedbatelné dokazování. Současně se jeví jako žádoucí, aby v případě opětovného uložení peněžitého trestu nalézacím soudem měla obviněné právnické osobě zachovánu možnost odvolacího přezkumu tohoto trestu.

51. Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu nalézacímu se podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přistoupí-li opět k ukládání peněžitého trestu, pak bude nutné vážit všechna rozhodná ustanovení trestního zákoníku a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a své úvahy o druhu a výměře uloženého (peněžitého) trestu odůvodnit způsobem, který bude v souladu s již citovaným ustanovením § 125 odst. 1 tr. zákoníku. Takto do svých úvah promítne jak obecná ustanovení trestního zákoníku (§ 37 tr. zákoníku § 38 tr. zákoníku) a zákona trestní odpovědnosti právnických osob (§ 1 odst. 2 TOPO, § 14 odst. 1, 2 a 3 TOPO, § 15 odst. 1 TOPO), tak i další konkrétní pravidla platná pro ukládání peněžitého trestu (§ 18 TOPO a § 68 tr. zákoníku).

52. Na nalézacím soudu tak bude, aby se znovu zabýval poměry právnické osoby (za které je nutné považovat jak majetkové, tak i jiné poměry podle § 14 odst. 1 TOPO, § 18 odst. 1 věta druhá TOPO) a dále aby přihlédl k otázce důsledků ukládaných trestních sankcí pro třetí osoby (§ 14 odst. 3 TOTO).

53. Všemi těmito hledisky se oba nižší soudy dosud prakticky vůbec nezabývaly. Pokud se odvolací soud zabýval otázkou obratu obviněné právnické osoby, nevyčerpal pak bezezbytku otázku majetkových poměrů právnické osoby, tedy rozsah jejího majetku, závazků, rozsah nově vzniklých závazků, čistý zisk, případně odhadnutelný zisk na základě rozsahu činnosti, vlastních nákladů a obvyklé marže apod. Pro účely stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu bude dále nutno zohlednit právní formu a velikost právnické osoby, objem majetku, s nímž hospodaří, její příjmy a výdaje, resp. výslednou bilance, stav peněžních prostředků na bankovním účtu a hotovosti. Při zjišťování majetkových poměrů právnické osoby by se měl soud opírat o její účetní závěrku, o výroční zprávu, o přiznání k daním placeným z majetku a příjmů, o závěry auditora, o výpisy z bankovního účtu apod., a bude-li to nezbytné i o posudek znalce.

54. Lze souhlasit s dovolatelem i v tom, že z účetních dokladů obviněné právnické osoby za roky 2019 až 2020 vyplývá, že uložený peněžitý trest by mohl postihnout významnou část majetku obviněné právnické osoby, který má podle rozvahy vysoce pravděpodobně povahu prostředků k výkonu podnikání, čili nejde majoritně o peněžní prostředky (ale i ty potřebuje k nákupu materiálu a výplatě mezd). Peněžitý trest v uložené podobě by tak výrazně zasáhl do celkové činnosti obviněné právnické osoby a nepostihl by výhradně její zbytný majetek, ale ve svém důsledku celkový rozsah výdělečné činnosti, a to v situaci, kdy má obviněná právnická osoba zároveň hradit nemajetkovou újmu. Pokud hrubý zisk obviněné právnické osoby nepřekračuje ročně částku 100.000 Kč, pak by hypoteticky peněžitý trest ze svého čistého příjmu hradila nejméně po dobu 15 let. V úvahu je třeba vzít i její závazky v roce 2020, které se minimálně rovnají výši peněžitého trestu. Výkon peněžitého trestu proto bude mít logicky dopad na její smluvní partnery a poškozené.

55. Ze všech těchto důvodů tak mohl Nejvyšší soud uzavřít, že oba soudy, tedy nalézací soud při ukládání trestu a odvolací soud při jeho přezkumu, neznaly zejména aktuální majetkové poměry obviněné právnické osoby, když vycházely z údajů získaných dva roky zpětně. Současně pak soudy žádným způsobem nezohlednily možné důsledky uloženého trestu pro třetí osoby, tedy pro poškozené a další věřitele právnické osoby. Tato pochybení je proto nutno způsobem popsaným výše v tomto rozhodnutí napravit a teprve poté přistoupit k ukládání peněžitého trestu, pokud soudy tento druh trestu zvolí.

V. K dovolání obviněného R.

56. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný V. R. jím na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. brojí proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Proti výrokům o trestu a o povinnosti obviněného nahradit škodu, resp. újmu poškozeným obviněný žádné námitky nevznáší.

57. Dovolání obviněného je založeno na přesvědčení, že obviněný není za úmrtí poškozeného B. odpovědný. Námitky obviněného směřující k tomuto závěru jsou přitom dílem skutkové (že ani fakticky nevystupoval jako vedoucí pracovník), dílem pak právní (poukazuje na svou nepřítomnost na stavbě pět dní před nešťastnou událostí, na absenci potřebné odbornosti a náležitého proškolení v oblasti BOZP ze strany D.). Konečně obviněný (bez dalších podrobností) namítá zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.

58. Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněný správně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr ř., neboť jeho námitky nesměřují jen proti rozsudku odvolacího soudu, ale z velké části také proti rozsudku soudu nalézacího, který zůstal po rozhodnutí o odvolání kromě výroku o náhradě škody nezměněn.

59. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že obviněný ve svém dovolání pouze opakuje námitky, které uplatňoval již v hlavním líčení před nalézacím soudem a které znovu uplatnil v rámci svého odvolání. Nalézací i odvolací soud se přitom námitkami obviněného zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč jim nepřisvědčily. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že pokud je dovolání obviněného založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání již jen z tohoto důvodu označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

60. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze formálně vzato podřadit námitku obviněného že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

61. Obviněný však neuvedl, která konkrétní skutková zjištění by měla vytýkanou vadou trpět. Odhlédne-li Nejvyšší soud od této skutečnosti, pak námitkou, která má skutkovou povahu, je ta, že obviněný nevystupoval vůči ostatním ukrajinským dělníkům v postavení vedoucího pracovníka, nýbrž byl pouhým pomocným dělníkem, stejně jako ostatní ukrajinští pracovníci včetně obou poškozených.

62. Touto zcela relevantní otázkou se důkladně zabýval jak nalézací soud (viz bod 18. - 20. odůvodnění rozsudku), jehož úvahy ještě doplnil odvolací soud (viz bod 12. odůvodnění rozsudku). Skutkový závěr, že obviněný R. fakticky vůči ostatním ukrajinským dělníkům vystupoval v postavení vedoucího pracovníka, nevyplývá pouze z výpovědi spoluobviněného N., jak se snaží prezentovat obviněný, nýbrž je potvrzován i výpovědí řady dalších svědků (S., Č., S., K., svědkyně S.). Z odůvodnění obou rozsudků je přitom zřejmé, že soudy si byly vědomy skutečnosti, že svědek N. by mohl vypovídat účelově ve snaze omezit či vyloučit svou odpovědnost. Právě proto se soudy náležitě zabývaly věrohodností tohoto svědka a jeho výpověď konfrontovaly právě s výpověďmi ostatních svědků. Stejně tak se soudy zabývaly věrohodností výpovědi obviněného R. a svědků I. R. a S. K., kdy přesvědčivě vysvětlily, proč jejich výpovědím k otázce organizace práce mezi skupinou ukrajinských dělníků neuvěřily.

63. Závěr o vystupování obviněného R. v pozici vedoucího zaměstnance má tedy v provedeném dokazování spolehlivou oporu a v tomto ohledu nejsou zjišťována žádná taková vadná skutková zjištění. Protože oba soudy zjistily a také náležitě odůvodnily, proč dovodily mezi obviněným a ostatními dělníky vztah nadřízenosti a podřízenosti, Nejvyšší soud neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla namítaným zjevným rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Uvedenou námitku obviněného proto shledal zjevně neopodstatněnou.

64. Další námitky obviněného, kdy poukazuje na svou pětidenní nepřítomnost na stavbě, svou chybějící odbornost a absenci proškolení v oblasti BOZP ze strany D., jsou námitkami právní povahy a lze je proto formálně vzato podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

65. Zároveň je však třeba uvést, že obviněný svou argumentaci omezuje pouze na tvrzení, že z uvedených důvodů (nepřítomnost, absence odbornosti a školení) za úmrtí poškozeného B. neodpovídá. Obviněný naproti tomu nepředkládá Nejvyššímu soudu žádné hmotněprávní úvahy, proč by měly uvedené skutečnosti jeho odpovědnost vylučovat.

66. Nižší soudy dovodily u obviněného R. zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tuto nedbalost soudy vztáhly k porušení § 101 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen „zákoník práce“) ve spojení s § 12 písm. b) a písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podle tohoto ustanovení se § 101 odst. 2 zákoníku práce vztahuje i na právní vztahy týkající se zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, jde-li o fyzickou osobou, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu, a na fyzickou nebo právnickou osobu, která je zadavatelem stavby nebo jejím zhotovitelem, popřípadě se na zhotovení stavby podílí.

67. Nalézací soud v bodě 24. odůvodnění rozsudku uzavřel, že je nerozhodné, zda jsou mezi zhotovitelem stavby a jednotlivými dělníky vztahy pracovněprávní, či vztahy v oblasti poskytování služeb. Proto obviněný R. (stejně jako obviněný N.) odpovídá za bezpečnost a ochranu zdraví všech stavebních dělníků, kteří se na stavbě podíleli. Nadto nalézací soud poukázal na skutečnost, že činnost všech ukrajinských dělníků na předmětné stavbě vykazuje rysy závislé práce. Za této situace nepovažoval nalézací soud okolnost, že obviněný R. se na stavbě 5 dnů před nešťastnou událostí nenacházel, za relevantní (bod 23. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu ztotožnil a pro opakovanost námitek obviněného na toto odůvodnění odkázal.

68. S hmotněprávním posouzením jednání obviněného R., které učinil nalézací soud, se v obecné rovině ztotožňuje i Nejvyšší soud. Ke konkrétní argumentaci obviněného, tedy že v okamžiku nehody na místě činu vůbec nebyl a že sám neprošel školením bezpečnosti práce, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tyto námitky nijak dále blíže nerozvedl. Obviněný tedy neuvedl, z jakých konkrétních důvodů považuje svou osobní přítomnost na místě nehody za podstatnou pro dovození ve své trestní odpovědnosti a proč by na trestnost jeho jednání měla mít vliv absence školení. Obviněný tedy uvedené námitky nespojil s žádnou hmotněprávní argumentací, tedy že by například zpochybňoval subjektivní stránku trestného činu, či namítl, že by jednal v právním omylu podle § 19 tr. zákoníku.

69. Jestliže pak obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívají napadená rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud uvádí, že mezi zmíněnými dovolacími důvody není vztah příčiny následku a dovolací důvod podle písmene h) není samozřejmým důsledkem shledání dovolacího důvodu podle písmene g).

70. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že argumentaci obviněného R. sice bylo možné zčásti podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolání obviněného V. R. pak Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

VI. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

71. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné právnické osoby D. částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím zůstal nezměněn výrok o trestu pro tuto právnickou osobu. Dále zrušil výrok o trestu pro obviněnou právnickou osobu z rozsudku nalézacího soudu. Konečně zrušil také veškerá rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující.

72. Dovolání obviněného V. R. pak Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

73. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu