V odůvodnění svého dovolání v prvé řadě odkazuje na obsah svého vyjádření k
obžalobě a k obsahu svého odvolání. Kromě toho vznáší obsáhlé námitky vůči
postupu soudů obou stupňů a vyjadřuje své vlastní skutkové i právní hodnocení
věci. Vyslovuje názor, že jeho věc měla být nahlížena primárně z pohledu práva
občanského, neboť má charakter občanskoprávního sporu a s odkazem na princip
subsidiarity trestní represe se domáhá, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Uvádí, že v dané věci jsou vedeny dva občanskoprávní soudní spory a uvádí k nim
některé podrobnosti s tím, že trestní řízení proběhlo v době, kdy nebyly
vyřešeny občanskoprávní aspekty případu, zejména otázka odstoupení od nájemní
smlouvy. Dále podrobně rozebírá skutkové okolnosti případu, zejména vysvětluje
důvody svého jednání s poukazem na jednání poškozené H., její zásah do
elektroinstalace a její požadavek na umožnění provozu automatické pračky.
Vyslovuje názor, že od 31. 8. 2004 není poškozená H. oprávněnou osobou ve
smyslu § 249a odst. 2 tr. zákona a dovolatel se tedy vůči ní nemohl podle
tohoto ustanovení trestného činu dopustit.
Dále dovolatel vyslovuje nesouhlas se závěrem soudu, který shledal jeho vinu v
tom, že nepovolenou úpravu v bytě, tedy vodovodní instalaci umožňující
připojení automatické pračky, odmítá zprovoznit. Protože trestného činu se lze
dopustit pouze porušením zákonné povinnosti, má dovolatel za to, že soud tímto
závěrem vytváří novou povinnost majitele bytu, a to umožnit nájemci zprovoznění
opravy bytu, se kterou nesouhlasí. Dle názoru dovolatele tento výklad nemá
oporu v ustanoveních občanského zákoníku, je nepřípustně extenzivní a odporuje
jeho liteře i smyslu. Dále dovolatel označuje za chybné konstatování soudu, že
obžalovaný tvrdí, že elektroinstalace dotyčného bytu je nedostatečná a
neodpovídá normám. Ve skutečnosti údajně obviněný uvedl, že je dimenzována v
souladu s dobou postavení domu, tedy z dnešního hlediska slabě. Pokud jde o
závady na elektroinstalaci bytu, pak dovolatel tvrdí, že jsou způsobeny paní
H., která svévolně a protizákonně vyměnila jedinou pojistku pro celý byt za
silnější a instalovala automatickou pračku, čímž elektroinstalaci přetížila a
uvedla do nebezpečného stavu.
Dále dovolatel opakovaně připomíná, že v daném případě se jedná o byt
kolaudovaný v roce 1940, odpovídá tehdejším nárokům na bydlení a že žádný
právní předpis nepřikazuje povinnost úprav takového bytu za účelem vyhovění
požadavků současnosti. Soudy se tedy dle jeho názoru mýlí, když mají za to, že
k řádnému užívání bytu patří užívání automatické pračky, neboť žádný předpis
nestanoví, jak musí být obecně byt vybaven a jaký minimální rozsah jeho užívání
musí pronajímatel zajistit. Je věcí vůle nájemce, jaký byt si hodlá pronajmout,
stejně jako je právem nájemce (v případě že mu takový byt přestane vyhovovat)
najít si byt jiný.
Konkrétní výhradu vznáší dovolatel k postupu Městského soudu v Praze, který se
dle jeho názoru nevyjádřil řádně k zásadní otázce odstoupení od nájemní
smlouvy. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že paní H. je nadále nájemkyní bytu. To
odůvodňuje tím, že platnost odstoupení od nájemní smlouvy je možno popřít pouze
popřením důvodů odstoupení, v daném případě by bylo nutno popřít hrozbu značné
škody způsobenou zásahy paní H. do elektroinstalace.
Dále dovolatel namítá, že soud argumentuje v rozporu s pravomocným rozhodnutím
správního orgánu, jehož existence mu byla známa. Dovolatel se rovněž cítí
poškozen ve svém právu na obhajobu, když nebylo vyhověno jeho návrhům na
doplnění dokazování znaleckými posudky.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Jelikož dovolání bylo podáno nekvalifikovaně a nesplňovalo zákonné náležitosti
podle § 265f odst. 1 tr. řádu (nebyl uveden konkrétně výrok, který je dovoláním
napadán, jakož ani konkrétní odkaz na některý ze zákonných dovolacích důvodů
dle § 265b odst. 1 tr. řádu), Nejvyšší soud České republiky přípisem ze dne 23.
1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1567/2006, vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 s tím,
že je nutno provést odpovídající řízení ve smyslu § 265h tr. řádu a vyzvat
dovolatele k odstranění vad podání.
Na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2007, doručenou dne
6. 2. 2006, obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal dne 19. 2. 2007
(doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 20. 2. 2007), tedy v zákonné
dvoutýdenní lhůtě dle § 265h odst. 1 tr. řádu, doplnění svého původního
dovolání s tím, že dovolání je podáno proti výroku rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 6 sp. zn. 2 T 145/2005 ze dne 6. 6. 2006 o vině i trestu v celém rozsahu
a rovněž v celém rozsahu proti výroku usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8
To 356/2006 ze dne 31. 8. 2006 potvrzujícím tento rozsudek. Jako důvod dovolání
obviněný uvádí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V další
části tohoto doplnění opakuje obviněný svou argumentaci z původního dovolání.
Ačkoli náprava vad podání byla učiněna až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty
pro podání dovolání, musel Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zohlednit jednak stávající judikaturu Ústavního soudu v této věci,
jednak skutečnost, že již soud prvního stupně opomněl splnit včas svou zákonnou
povinnost dle § 265h tr. řádu, což nemůže být dle názoru Nejvyššího soudu
přičítání na vrub obviněného. Skutečnost, že na základě výzvy soudu prvního
stupně dovolatel odstranil vady podání v zákonné dvoutýdenní lhůtě, má Nejvyšší
soud za to, že vady podání byly řádně odstraněny a dovolání nyní splňuje
náležitosti stanovené zákonem.
K obsahu podaného dovolání podala své písemné vyjádření státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl
relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost
právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání
je významná otázka, zda poškozená užívala byt oprávněně a zda obviněný naopak
postupoval neoprávněně, pokud jí v řádném užívání bránil a zda jeho chování lze
považovat právě za ono bránění v oprávněném užívání. Státní zástupkyně
nesouhlasí s názorem obviněného, že on a ostatní spolumajitelé domu odstoupili
od nájemní smlouvy, přičemž jde o jednostranný úkon, který nevyžaduje souhlas
soudu. Státní zástupkyně upozorňuje na právní úpravu nájmu bytu (§ 685 a násl.
zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), která
je ve vztahu k úpravě nájmu (§ 663 a násl. občanského zákoníku) lex specialis a
předmětem nájmu je zde byt. Žádné z ustanovení o nájmu bytu nehovoří o
institutu odstoupení od nájemní smlouvy, přičemž zánik nájmu bytu je upraven v
ustanovení 710 až § 714 občanského zákoníku.
Státní zástupkyně rovněž poznamenává, že z dosavadních skutkových zjištění
nevyplynulo, že by ve věci přivolení soudu s výpovědí nájmu bytu bylo vedeno
nějaké řízení. Rovněž připomíná, že žaloba s návrhem, aby poškozená H.
vyklidila předmětný byt, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 zamítnuta,
a i když tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze, stalo se
tak ryze pro formální vadu, kterou bylo absolutní neodůvodnění výroku. Z
uvedených skutečností státní zástupkyně usuzuje, že užívací právo k předmětnému
bytu z titulu nájmu bytu poškozené svědčí.
Pokud jde o další zásadní otázku, zda obviněný svým jednáním neoprávněně bránil
v řádném užívání bytu, je státní zástupkyně toho názoru, že tomu tak bylo.
Podotýká, že neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli
neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně
ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jinak řečeno, jakékoli
neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby. Státní
zástupkyně má za to, že zabránění v užívání přívodu vody je takovým
neoprávněným zásahem bránícím řádnému užívání bytu; argumentaci dovolatele
ohledně jeho nesouhlasu s užíváním pračky státní zástupkyně nepovažuje z
hlediska trestní odpovědnosti za relevantní. Pokud jde o subjektivní stránku
trestného činu, má státní zástupkyně za nepochybné, že s ohledem na zjištěné
okolnosti případu se jednalo o jednání v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a)
tr. zákona.
Vzhledem k tomu, že s ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně považuje
podané dovolání ze zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž
byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl
zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k
podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§
265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v převážné
části svého obsahu v souladu. V rozporu s tímto (jakož i kterýmkoliv jiným)
zákonným dovolacím důvodem nejsou toliko ty námitky dovolatele, kde např.
poukazuje na nedostatečný rozsah dokazování či skutkové hodnocení provedených
důkazů. V této části nelze považovat obsah dovolání za relevantní, neboť
dovolání jako zvláštní druh mimořádného opravného prostředku k revizi podobných
námitek neslouží, učiněná skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná.
Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu Nejvyšší soud považuje námitky, kdy dovolatel napadá správnost
právního posouzení skutku, a to jednak v otázce, zda s ohledem na probíhající
civilní řízení lze poškozenou považovat za oprávněnou uživatelku bytu, jednak v
otázce, zda jeho zásah do jejího práva k užívání bytu lze z hlediska trestní
odpovědnosti považovat za neoprávněný zásah.
Obdobně jako státní zástupkyně Nejvyšší soud považuje tuto část podaného
dovolání za sice odpovídající svým charakterem uplatněnému dovolacímu důvodu, z
hlediska důvodnosti však za zjevně neopodstatněnou.
O trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona se v posuzovaném případě nepochybně
jednalo s ohledem na skutková zjištění soudu, že poškozená skutečně užívala byt
oprávněně z titulu nájemní smlouvy a na druhé straně je stejně nepochybné, že
obviněný jí v řádném užívání neoprávněně bránil.
Dovolatelův právní názor ohledně zániku užívacího práva poškozené k
předmětnému bytu v důsledku jeho jednostranného odstoupení od smlouvy nelze
akceptovat, a to s ohledem na platnou právní úpravu, dostatečně rozvedenou
státní zástupkyní ve vyjádření k dovolání, které Nejvyšší soud nepovažuje za
potřebné opakovat, nýbrž na ně odkazuje.
Stejně tak je nutno přisvědčit výše uvedenému názoru, že obviněný svým jednáním
nepochybně naplnil znak neoprávněného zásahu do práva k užívání bytu, neboť
přívod vody do bytu jistě nelze považovat za žádný nepřiměřený „nadstandard“ ve
vztahu k běžnému rámci užívacích práv k bytu, a to ani v případě, že by soud
zohlednil argumentaci dovolatele ohledně doby výstavby domu a tehdejšímu
standardu vybavenosti. Ani nesouhlas dovolatele s tím, aby poškozená používala
automatickou pračku, nelze zohlednit jako relevantní skutečnost, který by jej
opravňovala k takovému zásahu do užívacích práv poškozené, jaký byl soudem
zjištěn. Ze skutkových zjištění byl tedy dle názoru Nejvyššího soudu vyvozen
zcela správný právní názor, že jednáním obviněného byl zjevně narušen zájem
chráněný trestním zákonem, a to ve zcela zjevném přímém úmyslu. Právní
kvalifikace skutku tak, jak byl zjištěn, není v žádném rozporu s těmito
skutkovými zjištěními a k pochybení soudu ve smyslu dovolacího důvodu dle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela zjevně nedošlo.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno –
Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde
je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně
neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že
se dovolání obviněného Ing. T. V., CSc. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. března 2007
Předseda
senátu: Mgr.
Josef H e n d r y c h