3 Tdo 236/2025-549
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný T. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 5 To 52/2024-439, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. V. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále také jen „krajský soud“) ze dne 20. 6. 2024, č. j. 3 T 3/2024-402, byl obviněný T. V. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu)
po blíže nezjištěnou dobu od prosince 2021 do 9. 6. 2023 v mezonetovém bytě č. XY v rodinném domě na adrese XY, okres XY, opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů využíval situací, kdy byl o samotě s poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, se kterou přechodně obýval společnou domácnost coby dlouholetý známý její matky D. W., narozené XY, a jejíž velmi nízký věk mu byl znám, a za účelem ukájení svého pohlavního pudu osahával nezletilou na genitáliích, do pochvy jí zasouval prsty a těmito v ní pohyboval, přestože mu nezletilá říkala, že jí to bolí, obnažoval před ní svůj penis a požadoval po ní, aby se ho při koupání dotýkala na penisu a varlatech, přikládal jí na penis ruku a tuto jí držel, přičemž k tomuto jednání zneužíval skutečnosti, že poškozená s ohledem na svůj nízký věk jeho jednání vůbec nechápala a nebyla schopna projevit přiměřený nesouhlas a odpovídajícím způsobem se mu bránit, jakož i skutečnosti, že ho byla zvyklá poslouchat jako dospělého. Za to byl obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle „§ 56 odst. 1 písm. a)“ tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Citovaný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce odvoláními, která Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 5 To 52/2024-439, zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. V. dovolání, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění předně vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval jeho námitkami ohledně povahy doteků poškozené na jeho těle. Reklamoval, že v řízení byla „zdokumentována“ pouze jedna situace, kdy se nezletilá měla dotýkat jeho penisu, k čemuž došlo ve chvíli, kdy se sám koupal. Z výpovědi svědkyně D. W. přitom vyplynulo, že ji tehdy do koupelny sám přivolal, aby se na úsměvné počínání své dcery přišla podívat. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že by nedávalo smysl, aby se nechal poškozenou pohlavně ukájet a ještě k tomu volal její matku. Znalecké vyšetření ostatně neprokázalo, že by byl jakkoli deviantní. Usuzuje, že přítomnost matky u zmíněného osahávání, resp. jejich následná emočně zabarvená debata, byly pro poškozenou natolik výraznou událostí, že si ji snadno zapamatovala a později na figurkách muže a ženy logicky demonstrovala to, co se tehdy odehrálo. To však samo o sobě jeho vinu neprokazuje. K tomu zmínil, že i když byli se svědkyní W. pouze dlouholetí kamarádi a nikoli partneři, nebylo nic neobvyklého, že se jednotliví členové domácnosti tu a tam zahlédli při běžných činnostech v koupelně nebo na toaletě nazí. To konečně potvrdila i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. Karolína Malá, podle níž byl vztah k nahotě a intimitě v rámci „rodiny“ rozvolněný. Tuto rozvolněnost pak prokazují i některé fotografie nalezené v jeho telefonu, které by jinak nemohly být pořízeny. Jinými slovy, hranice normality byla v tomto směru v domácnosti posunuta.
5. Ve výše zmíněném kontextu dovolatel odmítl jako předčasný a ničím nepodložený jak závěr soudu prvního stupně, že pořízená fotografie detailně zachycující především přirození poškozené svědčí o tom, že ho dívka sexuálně přitahovala, tak i závěr soudu odvolacího, že fotografie neměla jiný účel než právě dokumentaci intimní části těla poškozené, kterou vnímal jako objekt svého sexuálního zájmu. Soudy se zde po jeho výtce nevypořádaly s prokázaným faktem, že svým telefonem fotografoval v podstatě „všechno a všude“. Za situace, kdy byl na nahotu v rodině zvyklý, mohl být tedy jeho motiv pořízení inkriminovaného snímku jiný než sexuální, např. z jeho pohledu vtipná poloha poškozené.
6. Za ukvapený dovolatel označil i závěr soudů o údajném osahávání nezletilé. K tomu uvedl, že celé obvinění stojí pouze na její výpovědi, kterou lze podle jeho přesvědčení z laického úhlu pohledu hodnotit jak k jeho tíži, tak i v jeho prospěch. Výklad jejího významu, který poskytla znalkyně PhDr. Malá, pak po jeho výtce nebyl ničím potvrzen. Závěr vrchního soudu, že fyzickým kontaktem s poškozenou sledoval uspokojení svého sexuálního nutkání a že se z jeho strany jednalo o tzv. náhražkové jednání, tudíž zůstává čirou spekulací. Dovolatel míní, že pokud má být jako dosud netrestaná osoba postižen pětiletým nepodmíněným trestem odnětím svobody, pak by měly být veškeré skutkové závěry k otázce jeho viny „postaveny na pevných základech“, což se však nestalo.
7. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 5 To 52/2024-439, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání úvodem konstatovala, že obviněný v něm pouze zopakoval argumenty, jimiž se hájil v předcházejících stádiích trestního řízení a s nimiž se dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. S odkazem na několik vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu upozornila na to, že již tento fakt zpravidla indikuje neopodstatněnost předloženého mimořádného opravného prostředku. Dále zdůraznila, že obviněný v dovolání nabízí pouze vlastní hodnocení důkazů a v návaznosti na to prosazuje i skutkový závěr, že stíhané jednání není trestným činem. V opozici k jeho konkrétním námitkám pak téměř doslovně parafrázovala úvahy obsažené v bodech 13. až 15. písemného vyhotovení napadeného usnesení, jimiž vrchní soud vysvětlil, proč měl v podstatě tytéž výhrady obhajoby obsažené v odvolání za nedůvodné. Za přiléhavou následně označila i právní kvalifikaci řešeného skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž v podstatném zopakovala závěr odvolacího soudu (bod 19. odůvodnění usnesení) ohledně nemožnosti posoudit žalovaný skutek jako mírněji trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Protože deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle názoru státní zástupkyně v nynější trestní věci naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým bylo (mimo jiné) zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvolenému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
14. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto rovnou zaměřil na řešení otázky, zda napadené usnesení vrchního soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak tvrdí obhajoba.
15. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně a zároveň věcně opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
16. Takovéto parametry procesní (skutkové) námitky dovolatele jednoznačně nesplňují. Byť formálně namítl, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nepodpořil toto své obecné tvrzení žádným pádným argumentem. Fakticky neuvedl ani jeden příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje toliko vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah, který je zjevně poplatný jeho obhajobě z dřívějších fází řízení. Tu lze ve zkratce parafrázovat tak, že 1) poškozenou jako objekt svých erotických tužeb nikdy nevnímal, 2) snímek jejích obnažených genitálií pořídil, protože telefonem s oblibou fotil vše možné, nabízející se momentka mu připadala vtipná a vzhledem k „rozvolněnému vztahu k nahotě a intimitě v rámci rodiny“ to nepovažoval za nic nepatřičného, 3) nejednoznačnou výpovědí nezletilé nebylo s naprostou jistotou prokázáno, že do jejího přirození strkal prsty v úmyslu ukájet své sexuální nutkání, a 4) jestliže se poškozená sama dotýkala jeho penisu, stalo se tak jen jednou a výhradně z její vlastní iniciativy, což vnímal jako nevinný a komický projev dětské zvědavosti, k němuž jako divačku přizval i její matku, což by jistě nečinil, pokud by se v danou chvíli nechával od dívenky pohlavně uspokojovat.
17. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné úspěšně namítnout jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zákonem, dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Prostým popíráním trestné činnosti, nabízením alternativních verzí skutkového děje na základě vlastní polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů atp. existenci citovaného dovolacího důvodu s úspěchem reklamovat nelze. Právě tak ovšem postupuje obviněný, jehož vágní konstatování o předčasnosti, ukvapenosti či dokonce spekulativním rázu skutkových závěrů nižších soudů působí spíše jen jako snaha o znovuvzkříšení dávno překonané zásady dokazování v trestním řízení vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“. I proto bylo uvedené sousloví po novelizaci trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazeno formulací „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat obviněným poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či interpretaci kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se určitá skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
18. K takové principiální nejistotě však soud prvního stupně v nyní posuzované věci neměl důvod. K dispozici měl dostatek důkazů, které vyhodnotil v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a následně v podrobném a pečlivě zpracovaném písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku, splňujícím kritéria zakotvená v § 125 odst. 1 tr. ř., logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč vzal za základ pro svá skutková zjištění výpověď poškozené (jako důkaz nikoli osamoceně stojící), zatímco popěrnou obhajobu obviněného měl za silně nepřesvědčivou, účelovou a bez pochybností vyvrácenou. Kritické a komplexní analýze podrobil všechny opatřené důkazy a transparentně se vypořádal i s alternativou, kterou naznačila obhajoba a podle níž mohla nezletilá popisovat jen právně přijatelné jednání, kdy se obviněný dotýkal jejích intimních partií toliko ve snaze zajistit její osobní hygienu. Pokud vrchní soud v rozporu s představami dovolatele následně neměl k takto rekonstruovanému skutkovému stavu žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry (§ 134 odst. 2 tr. ř.), když v odůvodnění jasně vyložil, proč nebylo možné přisvědčit jednotlivým námitkám obhajoby.
19. Ani Nejvyšší soud nemá proti reklamovaným skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a necítí potřebu k nim cokoli dalšího dodávat. Projednávané dovolání je vystavěno v podstatě jen na opakování námitek, na nichž obviněný založil svoji obrannou strategii v dřívějších fázích trestního řízení a na něž uspokojivě reagovaly soudy obou stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
20. Souborně lze uzavřít, že posuzovaná meritorní rozhodnutí soudů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný k nim vznesl výhrady, které nerespektují obsahové zaměření zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ale ani žádného jiného z důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Při vzájemné podmíněnosti tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obhajoba navíc ani výslovně neuplatnila.
V. Způsob rozhodnutí
21. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek