3 Tdo 249/2023-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2023 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 351/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 103/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 4 T 103/2022 byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetčtyři) měsíců.
O odvolání obviněného J. Š. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 351/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadeny? rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 256 trestního řádu odvolání státní zástupkyně zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které směřuje do všech výroků napadeného rozhodnutí. Uplatnil v něm důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný nesouhlasil se závěry obou soudů, které údajně neprovedly navrhované podstatné důkazy a na základě jejich absence nesprávně posoudily jeho jednání. V posuzovaném případě také dle jeho mínění absentuje subjektivní stránka trestného činu, když žádným v řízení provedeným důkazem nebylo jednoznačně prokázáno, že by o platném zákazu řízení motorových vozidel obviněný věděl.
Sice převzal rozhodnutí o přestupku vydané dne 31. 3. 2022 Městským úřadem v K. H. a podal proti němu odvolání, o dalším postupu ale nebyl informován. Nevěděl, že má nařízen zákaz řízení motorových vozidel a že pozbyl veškeré body. Obviněný, vzhledem k finanční odměně pro náhodného známého P., který mu sdělil, že věc kladně vyřídí, očekával, že problém týkající se řízení má vyřešený a již se jím dále nezaobíral. I když mohl předpokládat, že o odvolání bude rozhodnuto, logicky usuzoval a spoléhal na schopnosti výše jmenovaného známého, že bude Krajským úřadem Středočeského kraje vydáno rozhodnutí, kterým bude napadené rozhodnutí Městského soudu v Kutné Hoře zrušeno.
Navíc nemohl odhadnout časový horizont vydání odvolacího rozhodnutí. Nemohl být tedy ani přinejmenším srozuměn s tím, že o jeho odvolání již bylo rozhodnuto a sankce jemu uložená platí. Teprve posléze bylo na pracoviště obviněného doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 13. 6. 2022, které převzala zaměstnankyně obviněného M.
V. Tuto skutečnost obviněný navrhoval prokázat její svědeckou výpovědí a výpovědí pana A. K., který měl rovněž přístup do kanceláře obviněného. Provedení navrhovaného výslechu však soud prvního stupně bezdůvodně zamítl, přičemž odvolací soud tento postup schválil. Obviněný nadále trvá na tom, že s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje nebyl seznámen. Dále ve svém dovolání uvedl, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že mu bylo oznámení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 2022 doručeno. Naopak je na něm svým jménem podepsána paní M.
V. Obviněný o tomto oznámení nevěděl, veškeré záležitosti týkající se zákazu řízení řešil P. Ten také podal jedny z námitek. Další námitky z téhož dne podával dlouholetý kamarád obviněného D. K., který chtěl obviněnému pomoci. Tato skutečnost potvrzuje reálnost a pravdivost obhajoby, když by bylo zcela nelogické, aby obviněný podával dvoje námitky, navíc tentýž den. Obviněný také navrhl nechat vypracovat znalecké posudky z oboru písmoznalectví, kterými by bylo prokázáno, že ani jedny námitky on nepodepsal. Tyto důkazy však soud prvního stupně bezdůvodně zamítl a odvolací soud tento postup schválil, byť by mohly potvrdit verzi obviněného. Neprovedené důkazy výpovědí navrhovaných svědků, navíc spolu s konstatováním soudu prvního stupně v bodě 8 napadeného rozhodnutí, kterým předjímal výpověď svědků, považuje obviněný za porušení svého práva na spravedlivý proces.
V závěru svého dovolání konstatoval, že se jednalo o nešťastnou souhru událostí, kdy vložil důvěru v nesprávného člověka. Na základě toho je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno jeho zavinění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání shledal důvodným a rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 4 T 103/2022, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 351/2022 zruší.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce tam činný uvedl, že obviněný pouze opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Soudy dříve ve věci činné se s nimi však správným a dostatečným způsobem vypořádaly tím, že je označily za nedůvodné. Podle státního zástupce již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné. Dovolací námitky obviněného primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Se stanoviskem soudů, jež se týká hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění, se státní zástupce plně ztotožnil a odkázal na něj. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu doplnil, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná a vyplývá z nich vztah mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Soudy se současně dostatečným způsobem vypořádaly s argumenty obhajoby, kterou státní zástupce označil za vyvrácenou. Není tedy jediný důvod k přehodnocení skutkových závěrů soudů, dle nichž obviněný věděl o tom, že nesmí řídit motorové vozidlo. V návaznosti na to konstatoval, že subjektivní stránka přečinu byla naplněna minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Soudy v tomto směru nepochybily při hodnocení důkazů ani v rámci právního hodnocení učiněných skutkových zjištění. Alespoň nepřímý úmysl podle státního zástupce v dané věci jednoznačně existuje. Ztotožnil se též s názorem soudů, jež se týká námitky opomenutých důkazů. Soudy obou stupňů označily důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné, což je ustálenou judikaturou akceptovaný důvod pro zamítnutí důkazního návrhu. Nedošlo k přehlédnutí ani ke svévolnému ignorování návrhů.
Státní zástupce proto navrhl, dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g). Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod uplatněný dovolací důvod, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Nově zařazený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 zjevně neopodstatněné. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Vadami, které by opravňovaly Nejvyšší soud k zásahu do napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, tato netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Obviněný v rámci své dovolací argumentace pouze opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy se s nimi řádným a dostatečným způsobem vypořádaly. Okresní soud se nastolenými otázkami zaobíral zejména na str. 3 a násl. svého rozsudku a krajský soud na str. 4 a násl. napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevného nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 trestního řádu. Jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Současně z nich bezpečně vyplývá vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, když je zřejmé, že soudy učiněná skutková zjištění mají podklad v usvědčujících důkazech. Nelze tedy mezi nimi shledat žádný závažný rozpor. S hodnocením důkazů a učiněných skutkových zjištění se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, není tedy jediný důvod k přehodnocení skutkových závěrů soudů, dle nichž obviněný mohl vědět o tom, že nesmí řídit motorové vozidlo, a přesto tak učinil.
Co se týká námitky opomenutých důkazů, ani tuto nelze označit za důvodnou, byť formálně je možné ji přiřadit pod užitý dovolací důvod. Soudy označily důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné, což je akceptovaný důvod pro jejich zamítnutí. Nedošlo k přehlédnutí ani ke svévolnému ignorování návrhů. Jejich nadbytečnost je dána i podle Nejvyššího soudu, protože již stávající důkazy umožňují učinit závěr o vině bez důvodných pochybností.
Ve vztahu k námitce naplnění subjektivní stránky přečinu Nejvyšší soud uvádí, že tato byla bez výhrady naplněna, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Soudy v tomto směru nepochybily při hodnocení důkazů ani v rámci právního hodnocení učiněných skutkových zjištění. Přinejmenším srozumění obviněného s tím, že pokud bude řídit motorové vozidlo, poruší zákonné předpisy, bylo bezpečně prokázáno. Nejvyšší soud pouze podotýká, že jeho obhajovací verze o jakémsi náhodném známém, kterému zaplatil nemalou částku, spoléhaje na to, že onen muž vše zařídí tak, aby obviněný mohl motorová vozidla bez obav řídit, je tak absurdní, v kontextu s obsahem výpovědí obviněného nelogická, že je naprosto neuvěřitelná.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 12. dubna 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu