3 Tdo 255/2024

3 Tdo 255/2024-666

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 To 364/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 106/2021, takto:

I. Z podnětu dovolání obviněného V. K. se podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 To 364/2023, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 3 T 106/2021, ve výroku o vině, trestu a náhradě škody v části týkající se obviněného V. K.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný V. K. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 3 T 106/2021, byl obviněný V. K. pod bodem 1. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným M. M. ve XY, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně v blíže nezjištěné době od 18:00 hodin dne 7. 2. 2020 do 10:00 hodin dne 15. 2. 2020 v obci XY, okres XY, po poškození vstupních prosklených dvoukřídlých dveří vnikli do dvou mobilních kamionových přívěsů r. z.: XY a r. z.: XY, které byly v době do 18:00 hodin dne 14. 2. 2020 odstaveny u čerpací stanice pohonných hmot ve XY čp. XY a následně tohoto dne 14. 2. 2020 přemístěny na pozemkovou parcelu č. XY, která se nachází v blízkosti hraničního přechodu České republiky se Spolkovou republikou Německo, když z těchto přívěsů odcizili čtyři mobilní klimatizační jednotky s dalším vybavením, a to kamerovým zařízením o sedmi kusech bezpečnostních kamer značky Hikvision, třiceti kusů vnitřního osvětlení a dvou kusů nahrávacího zařízení z těchto mobilních kamionových přívěsů, čímž poškozené nizozemské společnosti B. způsobili škodu na odcizení čtyř mobilních klimatizačních jednotek v celkové výši 459.420 Kč a poškozené společnosti T. T., s.r.o., způsobili škodu na odcizení třiceti kusů vnitřního osvětlení, dvou kusů nahrávacího zařízení a sedmi kusů bezpečnostních kamer značky Hikvision v celkové výši 140.710 Kč, další škodu způsobili poškozené společnosti B. na poškození těchto mobilních kamionových přívěsů v celkové výši 86.450 Kč.

2. Za to byl obviněný V. K. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 40 (čtyřiceti) měsíců.

4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 29 T 30/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému M. M. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozené společnosti T. T., s. r.o., částku 686.580 Kč.

6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost T. T., s. r. o., se zbytkem svého nároku odkázána na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.

7. Rovněž bylo rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody spoluobviněného M. M. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby spoluobviněného M. M. pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin krádež podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dílem ve stádiu v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

8. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 3 T 106/2021, podal obviněný odvolání do všech výroků jeho se dotýkajících.

9. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 To 364/2023, a to tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

10. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 To 364/2023, podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 646–647 spisu), v rámci, něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Zároveň vznesl námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný deklaroval, že s ohledem na to, že odvolací soud jeho odvolání zamítl a původní rozsudek ponechal beze změny, budou jeho dovolací námitky fakticky směřovat proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů neměly k závěru o jeho vině dostatečnou oporu v provedených důkazech. Obžaloba byla podána bez jakéhokoliv přímého či nepřímého důkazu, ani ve spise samotném nelze nalézt přímý ani nepřímý důkaz spojující ho se skutkem, který je mu kladen za vinu. On sám v přípravném řízení nevypovídal a v hlavním líčení popřel, že by se dopustil trestné činnosti. V hlavním líčení spoluobviněný M. M. odvolal svoji původní výpověď a uvedl, že s obviněným žádnou trestnou činnost nespáchal. Svou změnu výpovědi spoluobviněný věrohodně zdůvodnil tím, že po něm policisté chtěli slyšet jméno obviněného, sdělili mu, že ho obviněný ze spáchání činu usvědčuje a on jej proto při svém druhém výslechu uvedl. Obviněný zdůraznil, že se spoluobviněným se nemohli dohodnout na způsobu obhajoby, neboť byl ve výkonu trestu a propuštěn byl až poté, co byl ve výkonu trestu spoluobviněný. Pokud by se obviněný účastnil trestné činnosti, zcela jistě by se musely najít přímé důkazy o jeho zapojení. V dané věci existují obrovské pochybnosti o jeho vině, které měly být vysvětleny v jeho prospěch. O důkazní nouzi podle obviněného svědčí i závěrečný návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně, který ve své závěrečné řeči pouze zkonstatoval výpověď spoluobviněného M. z přípravného řízení, žádné další důkazy zmínit nemohl, neboť neexistují. Poté navrhl, aby bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s tím, že předchozí trest je dostatečný.

12. Podle obviněného odvolací soud nedostál své přezkumné povinnost, neboť neshledal výhrad k rozsudku nalézacího soudu.

13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 To 364/2023, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 3 T 106/2021,v části týkající se jeho osoby a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu.

14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 10. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 177/2024.

15. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný neoznačil správně dovolací důvod, když zcela pominul změny, ke kterým došlo od 1. 1. 2022. Jeho námitky však neodpovídají ani novému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupkyně zdůraznila, že ani s těmito změnami se Nejvyšší soud nestal třetí instancí plného skutkového přezkumu.

16. K samotnému meritu námitky obviněného deklarované jako tzv. zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a ve věci provedenými důkazy uvedla, že skutková zjištění korespondují s provedenými důkazy, mají v nich potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. S ohledem na to, že základním usvědčujícím důkazem byla výpověď spoluobviněného M. M., která se v čase radikálně měnila, postupovaly soudy obou stupňů při jejím hodnocení velmi obezřetně. Odvolací soud nadto doplnil dokazování o svědectví policistů provádějících v přípravném řízení jeho výslech k prověření tvrzení spoluobviněného M., že na něj při tomto výslechu byl činěn nátlak a jméno dovolatele zmínil pouze proto, že si to přáli policisté. Tato legenda však byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako nelogická, když stejní policisté do stejného protokolu zaspali i jeho popření ohledně jiné trestné činnosti, pro kterou by byl stíhán. Tento spoluobviněný v přípravném řízení detailně popsal trestnou činnost, jíž se dopustil společně s dovolatelem, a to včetně rozdělení jejich činností, kdy uvedl, že dovolatel pouze pomáhal a s nástroji při krádeži pracoval výlučně spoluobviněný M. To ostatně vysvětluje i proč na místě činu nebyly nalezeny žádné stopy o účasti dovolatele. Závěrem pak státní zástupkyně uvedla, že v posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznila, že odlišné hodnocení důkazu obviněným ještě neznamená, že by tím takový rozpor byl založen.

17. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). S ohledem na obsah dovolání a procesní vývoj před nalézacím a odvolacím soudem se rovněž zabýval tím, zda je dovolání obviněného přípustné podle § 265a odst. 1 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že přípustné je.

20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na formulaci námitky obviněného („rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“) lze dospět k závěru, že obviněný odkázal na § 265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 20. 2. 2024. Novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl totiž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h) tr. ř. Argumentace obviněného se však s tímto dovolacím důvodem zcela míjí. Obviněný v podaném dovolání totiž vznesl fakticky toliko námitku tzv. extrémního nesouladu, která byla pojata do nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.

22. Podanému dovolání je rovněž nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný ostatně otevřeně deklaroval, že jeho dovolání směřuje primárně proti rozsudku soudu prvního stupně, ale tomu odpovídající dovolací důvod neuplatnil.

23. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

26. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Jeho argumentaci lze vyhodnotit jako námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný namítl, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině bez důvodné pochybnosti. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď spoluobviněného M. M. z přípravného řízení, čtenou podle § 207 odst. 2 tr. ř. Obviněný nastínil vlastní hodnocení tohoto důkazu a zpochybnil jeho vypovídající hodnotu, a tím de facto předestřel vlastní skutkové závěry, podle kterých mu není možno klást za vinu jakoukoliv trestnou činnost.

27. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

28. Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

29. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

30. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování není dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, kdy z výpovědí spoluobviněného M. M. nelze bez důvodných pochybností vyvodit, že byl osobou podílející se na krádeži z kamionových přívěsů v XY.

31. Pro stabilizaci skutkových zjištění ve vztahu k obviněnému V. K. byla určující výpověď spoluobviněného M. M. ze dne 4. 12. 2020 (protokol na č. l. 9–14 spisu), kterou nalézací soud přečetl podle § 207 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení konaném dne 9. 3. 2022 (protokol na č. l. 418–419 spisu), neboť jeho výpověď v hlavním líčení se radikálně lišila od výpovědi z přípravného řízení. Je nutné připustit, že ve vztahu k dovolateli je rozporovaná výpověď spoluobviněného M. M. z přípravného řízení jediným důkazem o jeho vině.

32. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl, pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, či ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Soudy mohou svá rozhodnutí o vině opřít i o toliko nepřímé důkazy. Souhrn nepřímých důkazů však v takovém případě musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného trestného činu a musí z jeho spáchání usvědčovat obviněného, ale současně rozumně vyloučit reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

33. Soudy jsou přitom povinny pečlivě posoudit nejenom vypovídající hodnotu takového důkazu, ale i jeho procesní použitelnost. Své povinnosti, které pro ně vyplývají ze zásady oficiality a zásady vyhledávací, totiž mohou realizovat pouze s respektem k zákonným předpisům upravujícím jejich činnost v trestním řízení a respektem k ústavně zaručeným právům obviněných osob. Uvedené zásady však soudy nižších stupňů důsledně nepersekvovaly. Procesní použitelností výpovědi spoluobviněného M. M. z přípravného řízení ve vztahu k obviněnému V. K. se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, kdy veškeré své úvahy zaměřily pouze ke zdůvodnění věrohodnosti této výpovědi a jejího použití namísto výpovědi spoluobviněného učiněné v hlavním líčení. Pokud by tak učinily, musely by dospět k závěru, že výpověď spoluobviněného M. M. čtená v hlavním líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř., je důkazním podkladem jediným a osamoceným a pro závěr o vině obviněného V. K. použita být nemůže. Jak Nejvyšší soud (z nedávných rozhodnutí lze zmínit usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1585/2019) tak Ústavní soud (srov. viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06-1, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3585/18-1) ve své rozhodovací praxi reflektují situaci, kdy byla výpověď spoluobviněného jediným důkazem, který vedl k odsouzení obviněného, přičemž dospívají k závěru, že čtení takové výpovědi podle § 207 odst. 2 tr. ř. a její následné použití jako usvědčujícího důkazu o vině spoluobviněného není možné. V projednávaném případě pak dokonce výslech (výpověď) spoluobviněného M. M. proběhl před zahájením trestního stíhání obviněného V. K. Pochopitelně tak tedy tomuto výslechu nemohl být přítomen ani obviněný ani jeho obhájce.

34. Podle § 207 odst. 2 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu.

35. I při splnění podmínek daných výše citovaným ustanovením § 207 odst. 2 tr. ř. je tato výpověď použitelná pouze ve vztahu k obviněnému, kterého se týká, a nikoliv ve vztahu k ostatním obviněným. Nelze totiž pominout, že trestní řád ve svém § 212 obsahuje speciální ustanovení upravující situace, kdy se výpověď svědka nebo spoluobviněného v podstatných bodech odchyluje od jejich výpovědi z přípravného řízení.

36. Podle § 212 odst. 1 tr. ř. odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.

37. Podle § 212 odst. 2 tr. ř. předestření dřívější výpovědi podle odstavce 1 spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a vysvětlit rozpory mezi svými výpověďmi. Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

38. Ústavní soud ve výše zmiňovaném nálezu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. II ÚS 3585/18-1, zdůraznil nutnost odlišit situace, kdy budou existovat odchylky ve výpovědi svědka a odchylky ve výpovědi spoluobviněného, kdy následně rozebral předpoklady pro použití výpovědi svědka z přípravného řízení a výpovědi spoluobviněného z přípravného řízen s tím, že právní úprava je v daných situacích podstatně odlišná. V případě podstatného odchýlení výpovědi svědka v přípravném řízení od výpovědi učiněné v hlavním líčení připomněl, že výpověď svědka z přípravného řízení může být přečtena a použita jako podklad pro rozhodnutí o vině za splnění podmínek § 158a tr. ř. či § 211 odst. 3 tr. ř. V kontrastu s tím zdůraznil, že pokud se jedná o stejnou situaci, tedy o zásadní odchylky výpovědi učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení v případně obviněného výpověď spoluobviněného z přípravného řízení takto použít nelze (shodně i ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 212, bod 3, poslední odstavec). Lze ji přečíst a užít jako podklad pro rozhodnutí o vině pouze za situace, kdy měl spoluobviněný, vůči kterému je použita, tedy ten, který je touto výpovědí usvědčován, nebo jeho obhájce, možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97) a nález sp. zn. II. ÚS 175/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 98/45 SbNU 389)].

39. V bodě 16. výše zmíněného nálezu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. II ÚS 3585/18-1, Ústavní soud shrnul, že „pokud však soudy použijí výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení pro rozhodnutí o vině, aniž by spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován (nebo jeho obhájce), měl možnost se výpovědi zúčastnit, tak se takové rozhodnutí stává méně důvěryhodným; obviněný je totiž usvědčován na základě důkazů, ke kterým se nemohl vyjádřit, resp. které nemohl přímo konfrontovat. Podstata použití takové výpovědi, zejména pokud jsou spoluobvinění vyslýcháni i v průběhu hlavního líčení, spočívá ve skutečnosti, že soud nevěří výpovědi učiněné v průběhu hlavního líčení před soudem; naopak věří té, která byla učiněna v přípravném řízení.

O to důvěryhodnější však musí být právě ta původní výpověď, jelikož jí soud přikládá výrazně větší váhu než té, která byla provedena v hlavním líčení a která naplňuje principy bezprostřednosti a ústnosti. I proto zákonodárce stanovil, že takovou výpověď lze spoluobviněnému pouze předestřít a taková výpověď nemůže být podkladem pro výrok o vině, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.“ Nejvyšší soud neshledal žádné důvody se od této zavedené rozhodovací praxe jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu odchýlit.

Je proto namístě uzavřít, že postup zvolený nalézacím soudem při provádění a hodnocení výpovědi spoluobviněného M. M. ve vztahu k obviněnému V. K., následně aprobovaný odvolacím soudem není souladný se zákonem a zasahuje do ústavně zaručených práv obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Výpověď spoluobviněného učiněnou v rámci přípravného řízení tedy jako podklad pro závěr o vině obviněného V. K. použít nelze.

40. I pokud by Nejvyšší soud odhlédl od výše zmiňované procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného M. M. z přípravného řízení jako podkladu pro vyslovení viny obviněného V. K., nemohl by se ztotožnit ani s jejím hodnocením a skutkovými závěry, které z ní soudy nižších stupňů vyvodily. Nalézací soud zdůvodňoval, že podrobná výpověď spoluobviněného z přípravného řízení je oproti jeho neurčité výpovědi z hlavního líčení podepřena dalšími ve věci provedenými důkazy (svědčícími ale pouze o bezprostřední účasti spoluobviněného). Odvolací soud pak k vyvrácení jeho tvrzení o nátlaku policistů při prvotním výslechu vyslechl policisty účastnící se tohoto úkonu. Je však na místě zdůraznit, že vyvrácení tvrzení spoluobviněného M. M. o nátlaku policistů při jeho výslechu nijak neprokazuje vinu obviněného V. K. Vyvrácení tvrzení spoluobviněného obecně neznamená, že trestný čin spáchal obviněný, tento závěr musí být podpořen důkazy provedenými ve věci. Vyvrácení tvrzení spoluobviněného M. M. o nátlaku policistů rozhodně neimplikuje účast dovolatele na trestné činnosti. Závěr o jeho vině nebyl ani v rozhodnutích soudů nižších stupňů podložen žádným jiným důkazem než výpovědí spoluobviněného z přípravného řízení, čtené u hlavního líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř., která však, jak již vysvětleno výše, jako podklad k závěru o jeho vině sloužit nemohla. I po materiální stránce je třeba ji ve vztahu k obviněnému V. K. považovat za důkaz zcela osamocený, nezpůsobilý umístit obviněného na místo činu, natož pak ho usvědčit z trestné činnosti. Důkazy zmiňované nalézacím soudem v bodě 9. odůvodnění odsuzujícího rozsudku i výpovědi policistů se vztahují výlučně k trestné činnosti spoluobviněného M. M. a potvrzují informace z výpovědi z přípravného řízení o jeho účasti při krádeži (ocenění odcizených věcí, nákresy místa činu, DNA spoluobviněného M. M. na nástrčkovém kláči na místě činu). V žádném případě tyto důkazy nesvědčí o tom, že to byl dovolatel, kdo s obviněným tuto trestnou činnost spáchal nebo že by byl vůbec na místě v daném čase přítomen.

41. Po zhodnocení věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci jedná o případ tzv. důkazní nouze. Pro závěr o tom, že vina obviněného byla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, tedy že byl nade všechnu pochybnost osobou, která pomáhala spoluobviněnému M. M. při krádeži z mobilních kamionových přívěsů v obci XY, absentuje použitelný důkazní podklad. Uvedeným námitkám obviněného tedy Nejvyšší soud vyhověl, neboť shledal, že mezi skutkovým stavem dovozeným soudy a provedenými důkazy existuje zjevný nesoulad, kdy učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech, vina obviněného je dovozována pouze z nepoužitelné výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení, následně popřené v hlavním líčení, která není v části tvrzené účasti dovolatele ověřitelná jinými důkazy.

42. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni výše zmiňovaného obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). V projednávané věci nebylo možné dovodit vinu obviněného pouze na podkladě výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení, kterou následně spoluobviněný v hlavním líčení ve vztahu k dovolateli V. K. rezolutně popřel. Tato výpověď není pro závěr o jeho vině důkazně použitelná. Při absenci jakýchkoliv důkazů o vině dovolatele tak přirozeně nebylo možno dosáhnout požadovaného standardu „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Skutkové závěry soudů obou stupňů zakládající se ve vztahu k dovolateli V. K. výlučně na výpovědi spoluobviněného M. M. z přípravného řízení proto nelze mít za prokázané.

IV.

43. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 4 To 364/2023, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 3 T 106/2021, v části týkající se obviněného V. K., tj. ve výroku o vině, trestu i v části týkající se obviněného ohledně náhrady škody poškozené společnosti T. T., s.r.o., a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu (v části týkající se obviněného V. K.) znovu projednal a rozhodl.

44. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba postavit mimo veškerou pochybnost, zda obviněný byl osobou participující na trestné činnosti spoluobviněného M. M. či nikoliv. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo.

45. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V původním řízení před soudy obou stupňů na obviněného nebyla uvalena vazba. Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stadiu řízení není na straně obviněného dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby.

46. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 5. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu