3 Tdo 257/2013-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. března 2013 v neveřejném zasedání
o dovolání podaném obviněným J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. 10. 2012, sp. zn. 8 To 80/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012, sp. zn. 2 T 2/2012, byl
obviněný J. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 16. 4.
2011 v době kolem 02:30 hodin v P., na náměstí O., na zastávce MHD V., směr P.,
přistoupil k lavičce, na které seděl a tvrdě spal poškozený L. P., a po
předchozím opakovaném marném pokusu o jeho probuzení, s vědomím, že může
způsobit těžkou újmu na zdraví, zapalovačem zapálil tašku, o kterou se
poškozený opíral a v níž měl uloženy různé osobní věci, noviny a osm kusů
plastových zapalovačů a plnič do zapalovačů, přičemž se oheň z tašky rozšířil
na oděv poškozeného, který důsledkem toho utrpěl popáleniny III. stupně na
přední straně hrudníku, popáleniny II. až III. stupně na zádech téměř v celém
rozsahu, popáleniny II. b) až III. stupně na obou horních končetinách, zejména
cirkulárně na levé paži, části pravé paže, na částech obou předloktí, a
dispersně na obou rukách a popáleniny přední plochy krku a obličeje; celkově
utrpěl popálení v rozsahu 40 % těla, tj. 6600 cm2, II. až III. stupně, kdy bez
poskytnutí lékařské péče by mohl být život poškozeného ohrožen tzv.
popáleninovým šokem, přičemž utrpěná zranění si vyžádala hospitalizaci na
Klinice popáleninové medicíny ve Fakultní nemocnici K. V. v P. od 16. 4. 2011
do 30. 8. 2011 a následně v Léčebně pro dlouhodobě nemocné P., kde je umístěn
dosud, dále byly poškozenému zničeny osobní věci a oblečení v hodnotě 6.616,-
Kč a poškozením lavičky na zastávce MHD V. byla Městské části P. způsobena
škoda ve výši 3.974,60,- Kč“. Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu soud současně uložil trest zákazu
pobytu na území hlavního města Prahy v trvání deseti let.
O odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, kterým
v neprospěch obviněného napadl předmětný rozsudek ve výrocích o vině a trestu,
rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, sp.
zn. 8 To 80/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu
odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o
trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon
ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 10. 2012 (§ 139
odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní
moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J.
J. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
akceptuje právní kvalifikaci stíhaného skutku, uložený trest odnětí svobody v
trvání osmi roků i trest zákazu na území hlavního města Prahy na dobu deseti
let. Své zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou
ostrahou však považuje za rozhodnutí nejen nesprávné a nepřiměřeně přísné, ale
ve svých důsledcích i jdoucí proti zájmům poškozeného. Připomněl, že v řízení
před soudem prvního stupně prezentoval svoji ochotu poškozenému hradit
způsobenou škodu ze svého výdělku, který pobírá na základě pracovního zařazení
jako truhlář ve věznici s ostrahou. Výdělek, který je mu postupně zvyšován,
neboť s jeho prací, kterou vykovával i v minulém výkonu trestu, panuje
spokojenost, také doložil. Práci má zájem nadále vykonávat. Přestože mu
odvolací soud zvýšil výměru trestu odnětí svobody na osm let, je dovolatel toho
názoru, že měl být pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou,
kde bude jeho náprava lépe zaručena, a to právě s ohledem na možnost pracovního
zařazení. Zároveň poukázal na to, že soud prvního stupně ani soud odvolací
dostatečně nevzaly v úvahu jeho kladné hodnocení z výkonu trestu, a rovněž na
skutečnost, že na svobodě byl pravidelným dárcem krve a krevní plazmy a v
minulosti nikdy nebyl odsouzen pro násilné jednání.
Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel
spatřuje v nesprávném hmotně právním posouzení podmínek pro jeho zařazení pro
výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou, když podle něj
byly v daném případě splněny podmínky pro postup podle § 56 odst. 3 tr. ř. a
jeho zařazení do mírnějšího typu věznice s ostrahou.
Proto alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 8 To 80/2012, podle § 265k
odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu
odnětí svobody a věc tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle § 265m odst. 1
tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem, jímž při nezměněných výrocích o vině,
trestu odnětí svobody a trestu zákazu pobytu odsouzeného zařadí podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku ve věznici s ostrahou.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Poukázal na zjištění popsaná v odůvodnění napadeného rozsudku, na
jejichž základě Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u obviněného jsou
splněny podmínky pro jeho zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do
věznice se zvýšenou ostrahou podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr. ř. Soud
při svém rozhodování o délce a způsobu výkonu trestu vycházel mimo jiné i z
toho, že obviněný má trvalé a neléčitelné negativní osobnostní vlastnosti,
které snižují možnost jeho resocializace. Dále bylo vzato v úvahu, že jednal
zákeřně, proti spícímu člověku, pouze z malicherné příčiny, přičemž poškozenému
způsobil déletrvající poruchu zdraví s vážnými trvalými následky. Přehlédnuto
pak nebylo ani to, že má v rejstříku trestů již deset záznamů. Všechny tyto
skutečnosti i podle názoru státního zástupce vylučovaly postup podle § 56 odst.
3 tr. zákoníku - jenž je navíc toliko fakultativní - ve formě volby mírnějšího
typu věznice, do níž měl být obviněný zařazen. Na tento závěr nemá zásadní vliv
ani skutečnost, že obviněný je v rámci nyní vykonávaného trestu pracovně
zařazen, příp. dříve daroval krev. K pochybení namítanému v dovolání a k
naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
tudíž nedošlo.
Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání vyslovil i pro případ odlišného stanoviska a jiného rozhodnutí
dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný J. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť jde o pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni a z podnětu
odvolání státního zástupce byl nově uložen trest odnětí svobody.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na
který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst.
1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda námitku obviněného směřující
proti výroku o trestu a spočívající v tom, že odvolací soud v jeho případě
nepoužil prostředek soudcovské individualizace trestu upravený v ustanovení §
56 odst. 3 tr. zákoníku a pro výkon trestu odnětí svobody ho nezařadil do
mírnějšího typu věznice (tj. v daném případě věznice s ostrahou), je vůbec
možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje
především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu tohoto
dovolacího důvodu je tedy zřejmé, že s poukazem na porušení ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby byl pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody za použití § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
mírnějšího typu věznice, než jak obecně stanoví § 56 odst. 2 písm. a) – d) tr.
zákoníku.
Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítá vadu spočívající v nepoužití
ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku na základě hmotně právního důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by to - pokud by taková námitka mohla
být považována za právně relevantní - především neznamenalo nic jiného, než
akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též
ve vztahu k podmínkám pro zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody
do určitého (jiného) typu věznice i při obecné přípustnosti (zákonnosti)
postupu, jehož soud v daném případě použil (zde § 56 odst. 2 písm. d/ tr.
zákoníku). To by však bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako
mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch
nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím
stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že
uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním,
protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance
v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl
by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad
výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.
Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný
prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně
užší a striktněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném
prostředku. Jinými slovy, má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti
výroku o trestu, může se tak stát jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
takovém případě v úvahu nepřichází.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či
způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda
měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu apod. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R
22/2003 SbRt.). Takovou vadu však dovolatel napadenému rozhodnutí nevytýká.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah
konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v
příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např.
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4,
III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci
obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon
vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler