3 Tdo 26/2013-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
února 2013 o dovolání podaném J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp.
zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2012, takto:
Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn.
8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp.
zn. 4 T 4/2012 ze dne 25. 5. 2012 zrušují.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněná J. B. nebere do vazby.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 4/2012 ze dne 25. 5.
2012 byla dovolatelka uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1
trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) ukončeného ve stádiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1,
odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, když předmětný skutek spočíval v tom, že „dne 6.
1. 2012 v době kolem 21.00 hodin, v místě svého pobytu v obci B., okr. S.,
Pardubický kraj, v domě své matky M. V., trvale bytem B., po předchozím požití
nejméně 1,5 litru červeného vína a po vzájemné předcházející slovní rozepři a
fyzickém napadení M. V., ke kterému došlo v prostoru kuchyně domu, v přesně
nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 6. 1. 2012, v úmyslu tuto usmrtit se
nejprve pokusila založit požár domu, ve kterém se poškozená nacházela, pomocí
dříví, které bylo složeno podél zdi domu zvenku, a to za použití doneseného
papíru a zapalovače a poté, co se jí toto nepodařilo, odešla po vnějším
schodišti do půdního prostoru domu, kde ve svém pokoji opětovně vzala papír
uložený u kamen, odešla do prostoru před pokoj ke schodišti, kde na koberci za
pomoci přineseného papíru a zapalovače založila požár tak, že zapálený papír
odhodila na zem na koberec a odešla do přízemí domu na WC, přičemž když vyšla z
místnosti WC, spatřila, že schodiště vedoucí do půdních prostor domu hoří, tak
se pohybovala po domě, odešla i do kuchyně v přízemí domu a ze zde umístěného
telefonu zavolala tísňovou linku 158, kde oznámila požár domu, přičemž mezitím
poškozená M. V. zjistila, že k požáru došlo, snažila se ho hasit, což se jí
nedařilo, následně obžalovaná s matkou opustila dům, když k usmrcení poškozené
M. V. nedošlo díky náhodě z důvodu, že tato si požáru všimla dříve, než se
požár rozšířil do přízemních prostor domu, kde měla spát, poškozená M. V. byla
ošetřena na místě jednání pracovníky RZS, k rozšíření požáru na celý dům a
další objekt nedošlo z důvodu včasného zásahu jednotek HZS Pardubického kraje,
přičemž obžalovaná svým jednáním způsobila ke škodě M. V., na nemovitosti
škodu v celkové výši 705.000,- Kč a na věcech movitých nacházejících se v domě
škodu ve výši 92.240,- Kč, tedy celkem škodu ve výši 797.240,- Kč“. Za uvedené
trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků
a šesti měsíců a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo
rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podala J. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením sp. zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012 tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala J. B. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že dovolání
podává pouze stran skutku, ve kterém je spatřován soudy zločin vraždy podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V
tomto směru poukázala na to, že od samého počátku svého trestního stíhání v
uvedené věci chtěla založením požáru demonstrovat svou existenci, aby ji matka
a sourozenci vůbec vzali na vědomí a jednala takto v zoufalství a myslela na
křivdu, které se vůči ní rodina dopouštěla. Nepřemýšlela nad důsledkem svého
jednání a v kritické době jí to bylo jedno. Zdůraznila, že svým jednáním
nechtěla způsobit matce smrt a znovu poukázala na stálé (vzájemné) rozpory mezi
ní a matkou. Poukázala i na to, že pokud by skutečně chtěla matku zavraždit,
měla k tomu mnoho jiných příležitostí, a tedy např. i to, že požár mohla
založit v kuchyni nebo pod postelí spící matky. V tomto směru také uvedla, že k
absenci důkazů svědčících tomu, že matku nechtěla zavraždit, svědčí řada
dalších okolností, ke kterým soudy nepřihlédly (ač o nich věděly), a posouzení
(hodnocení) ve věci učiněných skutkových zjištění tak neprovedly řádně a
zejména v jejich vzájemných souvislostech. Poukázala na to, že to byla ona
sama, která oznámila požár domu voláním na linku 158, přičemž její matka
uváděla, že sama telefonovala na linku 150, přičemž nebyl vyžádán záznam tohoto
telefonátu a jsou tak dány důvodné pochybnosti, jestli takový záznam vůbec
existuje. Uvedla také, že trvá na své (opakované) výpovědi, že jakmile se požár
začal šířit, vzbudila matku, přičemž soudy rozporuplně tvrdí, že matka byla
zamčená v pokoji, a proto ji nemohla vzbudit a současně tvrdí, že matka šla na
WC a sama spatřila požár. Dodala, že společně s matkou vyšly z hořícího domu,
když je nepodstatné, zda jí pomáhala, ale důležité je to, že jí v odchodu z
domu nijak nebránila a upozornila i na to, že matka se prokazatelně do hořícího
domu ještě vrátila z venku pro peníze. Při opouštění domu tak matka neměla
žádné překážky (zejména ani ze strany dovolatelky), v odchodu jí nebránil ani
požár domu, žádné nebezpečí jí v přízemí domu nehrozilo, přičemž byla schopna
se sama (byť pomocí francouzských holí) pohybovat, čemuž svědčí i to, že se do
domu ještě bez problémů (pro peníze) vrátila. Poukázala dále na to, že soudy
jednání dovolatelky v uvedených směrech nesprávně hodnotily jako úmyslné stran
založení požáru, když měla potíže se zapálením novin, které nechtěly hořet. Proto je odhodila a odešla z místa, aniž by se zabývala tím, zda noviny hoří či
nikoli. Proto se nejednalo o úmyslné založení požáru, ale šlo o jednání nedbalé
a z těchto skutečností také plyne, že nebyl dán ani úmysl matku takto
zavraždit.
Konečně poukázala i na to, že soudy měly důsledně vycházet z jednání
dovolatelky vůči matce v době, kdy se požár šířil. Měly tak vycházet z
ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost za
pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího
jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Dodala, že ona sama dobrovolně
upustila od dalšího jednání směřujícího k dokonání označeného trestného činu a
tento pokus oznámila policii v době, kdy mohlo být nebezpečí pokusu ke zločinu
vraždy odstraněno. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Vrchního soudu v Praze „zrušil
a věc mu vrátil zpět k dalšímu projednání“.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek uvedených v § 265h
odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České
republiky, které jej obdrželo dne 4. 1. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud
neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný
jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání
obviněné či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na
tomto místě je však třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního
zástupce k dovolání obviněné či naopak vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího
státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v
tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud
byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže příslušné rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se takto nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu
a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Za
splnění této podmínky je tak skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny v souvislosti se spolehlivě a dostatečně přesvědčivě
vedeným dokazováním a následně byly právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Takto je namístě zdůraznit zejména i
to, že pokud nelze vycházet z přesvědčivě a jednoznačně spolehlivě učiněných
skutkových zjištění v té které věci, je právě i s ohledem na uvedené namístě
také ingerence dovolacího soudu do (dovoláním napadených) rozhodnutí soudů, i
když takový postup bude zajisté výjimečný a ojedinělý, a to pouze tehdy, pokud
soudy své právní závěry přijmou na základě neúplných, nepřesvědčivých a
nedostatečně učiněných skutkových zjištění. V tomto směru je ostatně namístě
poukázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, který
opakovaně judikoval ve svých rozhodnutích (např. pod sp. zn. I. ÚS 4/04, dále v
rámci svých rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 32/2004, 37/2002 a zejména pod č. 464/1998) s tím, že rozhodnutí
obecného soudu je namístě považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným
právem na spravedlivý proces i v případech, jestliže by právní závěry obecného
soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně
jejich úplné absence). Právě o takový případ se v posuzované věci jedná, kdy na
základě neúplných a nedostatečně učiněných skutkových zjištění nelze
jednoznačně a spolehlivě dospět k právním závěrům, které v rámci svých
rozhodnutí oba soudy přijaly. Jinými slovy, dosud učiněná skutková zjištění
neumožňují spolehlivě dospět k právnímu závěru, že dovolatelka naplnila všechny
znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to
ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba
poukázat především na to, že výpovědi dovolatelky a poškozené se liší, přičemž
právě výpověď poškozené je soudy brána jako klíčový důkaz pro shledání viny
dovolatelky zmíněným trestným činem (pokusem k němu). Za daných okolností však
soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost testování jejich věrohodnosti.
Z
jednotlivých výpovědí zjevně plyne rozpor v tom, za jakých okolností se obě
ženy z hořícího domu vzdálily, když dovolatelka tvrdí, že pro svou matku šla do
ložnice, kde ji našla a společně z místa odešly, poškozená potom uvádí, že bez
přičinění dovolatelky si požáru všimla sama, když byla na chodbě domu a potom
společně z místa odešly před dům. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že
poškozená tvrdila, že z pevné telefonní linky volala na číslo 155, kam se
dovolala, chtěli na ní vědět, kde to vlastně je, nebyla schopna v šoku rychle
odpovědět a poté telefon vzala její dcera (dovolatelka). Ta naopak tvrdila, že
sama volala na číslo 158, kam se dovolala a popsala situaci (hořící dům). Záznam tohoto hovoru (jeho přepis) je potom zachycen na čl. 344 spisu a zjevně
z něj plyne, že volajícím byla pouze dovolatelka (od samého počátku hovoru),
kdy oznámila, že hoří dům, který označila s tím, že matka spí a že nakonec (po
opakované výzvě operátora, aby odešla s matkou z domu) uvedla, že se tam půjde
podívat. Přitom z předmětného spisu nijak neplyne, že by na tísňovou linku
volala i poškozená, když záznam takového hovoru nebyl na příslušné lince 150
ani zaznamenán. Tvrzení soudů, že to byla poškozená, kdo první telefonicky
volal o pomoc, tak učiněným skutkovým zjištěním neodpovídá, když v tomto směru
nebylo ani nezbytné dokazování vedeno a závěr o věrohodnosti její výpovědi je
tak předčasný a nepřesvědčivý. Bez ohledu na uvedené se jeví jako nepochybné,
že jednání dovolatelky v rámci popsaného skutku vyplynulo z aktuálně vyhrocené
situace a zcela odpovídá její osobnosti a patologickému vztahu k matce. Uvedené
plyne i ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie
podaného soudní znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou, ze kterého rovněž plyne, že
dovolatelka je disponována ke snadnému rozvoji úzkostně depresivních stavů s
psychosomatickým doprovodem, podléhá vnějšímu psychickému tlaku (frustrace,
stres, konflikty), kdy její vnitřní i vnější regulovatelnost je nízká, vnější
sebeovládání významně snížené. U hlavního líčení potom znalkyně uvedla, že si
dovolatelka byla vědoma toho, co dělá, nebyla však v dobrém psychickém stavu,
chtěla něco udělat za domnělé křivdy, chtěla změnu a udělat něco špatného. Nelze ani přehlédnout, že znalkyně v rámci svých hypotetických úvah uvedla, že
dovolatelka věděla, co se může stát, ale primárně, že by podpálila dům proto,
že chtěla zlikvidovat matku, se znalkyně nedomnívá. S uvedeným se soudy
nevypořádaly blíže, a to přes vědomí, že závěry plynoucí ze znaleckého posudku
nejsou pro soud právně závazné a soud hodnotí znalecký posudek jako každý další
(jiný) důkaz. Ve světle uvedených skutečností potom nelze ani přeceňovat
výpověď svědka M. B., který se jako policista dostavil na místo požáru a
kterému dovolatelka sdělila, že zapálila dům pro neshody s matkou a s rodinou a
chtěla si tak vzít život svůj i život své matky. I tuto svědeckou výpověď je
však nezbytné posuzovat ve světle všech dalších, již uvedených skutečností.
Přitom je nutné připomenout, že z dosud učiněných skutkových zjištění zjevně
plyne, že dovolatelka společně s poškozenou bez jakýchkoliv potíží opustily
hořící dům, do kterého se ještě poškozená vrátila pro peníze. Za daných
okolností a znovu s přihlédnutím k dosud učiněným skutkovým zjištěním nelze
takto zejména dovodit jistotu, že dovolatelka skutečně ve vážně míněném úmyslu
chtěla zavraždit svou matku (poškozenou), případně se o takto označený trestný
čin vůbec pokusit. Je namístě v těchto souvislostech uvést, že pokud by se
pevně k takovému (úmyslnému) jednání odhodlala, zjevně by ji v něm nemohlo nic
zabránit. Na tom nemění nic ani to, že výslovně nebylo prokázáno (právě v
důsledku již uvedených a rozporných výpovědí dovolatelky a poškozené) i to, že
poškozenou z místa vysloveně neodvedla, ale šly spolu. Tvrzení dovolatelky o
tom, že nejednala v úmyslu, takto s ohledem na dosud vedené dokazování nelze
přehlédnout a je nezbytné se její (takto) vedenou obhajobou důsledně a pečlivě
zabývat. Námitka stran absence úmyslného zavinění tak byla uplatněna nejenom
právně relevantně, ale současně i důvodně. Obecně lze zajisté souhlasit s tím,
že samotné zjišťování zavinění (a jeho formy) je za časté nesnadné, když jde o
prokazování skutečností, které jsou součástí vnitřního života pachatele a které
jiné osoby nemohou pozorovat, a přímým důkazem tak bývá pouze pachatelova
výpověď. Proto také okolnosti subjektivního charakteru lze dokazovat pouze
nepřímo, a to z okolností objektivní povahy a ty potom pečlivě a racionálně
interpretovat. Uvedené (plynoucí z konstantní judikatury) je přitom nezbytně
nutné pečlivě aplikovat i v posuzovaném případě. Přitom trestného činu vraždy
podle § 140 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, samozřejmě
v případě pokusu ten, kdo se o takový následek pokusí. Trestný čin vraždy je
trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, a to i eventuální, musí zjevně
směřovat k usmrcení člověka, přičemž takový úmysl musí být také jasně a
zřetelně prokázán. Přitom pokud pachatel jednal v úmyslu poškodit jiný zájem
chráněný trestním zákonem a jeho jednáním hrozí smrt člověka, ke které by
nesměřoval jeho úmysl (nevěděl, že takový následek může způsobit nebo to sice
věděl, ale nebyl s tím srozuměn), nemůže být trestně odpovědný za trestný čin
vraždy, resp. pokus k ní. Přitom skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí
k naplnění složky ani nepřímého úmyslu. Lhostejnost pachatele k tomu, zda
následek nastane či nikoli, přitom vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma
možnostem a bývá tak chápána jako srozumění s následkem a tedy jednání v úmyslu
přímém. Vůle pachatele, ať už vyjádřena chtěním nebo srozuměním, však musí
směřovat prokazatelně ke smrti člověka a musí tak být dán aktivní vztah
pachatele k následku. Je namístě opakovaně uvést, že takovéto (případné) závěry
musí být i soudy řádně, pečlivě a nezpochybnitelně prokázány a z výsledků
vedeného dokazování musí také zřetelně a jasně vyplynout.
V posuzované věci tak
(vzhledem k dosud učiněným skutkovým zjištěním) má dovolací soud za to, že
úmyslné jednání dovolatelky (a to ani formou nepřímého úmyslu) stran popsaného
pokusu k vraždě nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno. S ohledem na uvedené
tak bude namístě doplnit ve věci již učiněná skutková zjištění a takto zejména
verifikovat také výpověď poškozené a uvést najisto, kdo a jakým způsobem
telefonicky volal na (jakou) tísňovou linku a v tomto světle hodnotit i výpověď
poškozené a znovu ji porovnat s výpovědí dovolatelky a ve světle doplněného
dokazování se nadále podrobně zabývat již shora uvedenými skutečnostmi, a to i
z hlediska podrobného psychického stavu dovolatelky v rozhodné době. Teprve po
takto doplněném dokazování bude znovu potřebné zvážit všechny okolnosti vzniku
a průběhu inkriminované události a z ní přesvědčivě dovodit i případné právní
závěry stran trestní odpovědnosti (zejména zavinění) dovolatelky. Lze tak v
uvedeném směru uzavřít, že k naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému
trestnému činu nestačí pouhé zjištění, že dovolatelka jednala úmyslně (a to
alespoň ve formě úmyslu nepřímého), ale současně je nezbytné postavit najisto
(prokázat), že její úmysl také jednoznačně směřoval k zákonem požadovanému
následku a tedy k zavraždění označené osoby. Zůstanou-li však nadále po
vyčerpání všech dosažitelných (do úvahy přicházejících) důkazů pochybnosti o
některé ze skutkových okolností důležitých pro posouzení zavinění, zejména i
úmyslu přivodit následek v podobě zavraždění poškozené, je nutno rozhodnout
(obecně) v tomto směru v souladu s principem in dubio pro reo. To vše i s
přihlédnutím k námitce dovolatelky spočívající i v tom, že v případě zjištěného
úmyslu by se mohlo jednat o to, že dovolatelka v dané fázi svého jednání
dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k dokonání označeného
trestného činu a takto o zánik její trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §
21 odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku.
V dané věci tak lze přisvědčit uvedené námitce dovolatelky s tím, že popis
skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, jakož i soudy učiněná
skutková zjištění nedovolují z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě závěr o tom, že dovolatelka
svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu ke
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože Nejvyšší soud shledal takto podané dovolání podle hledisek uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části dovolání
důvodným, postupoval dále podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. tak, že napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2012 ze dne 5. 9. 2012 i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 4/2012 ze
dne 25. 5. 2012 zrušil, přičemž současně zrušil též všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v
Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí
přijal ve neveřejném zasedání.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Hradci Králové se bude dále
muset znovu a důsledně zabývat posuzovanou věcí v intencích právního názoru
(bude jím vázán) Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), když po ve věci
doplněném dokazování pečlivě přistoupí k posouzení jednání dovolatelky z
hledisek již shora naznačených, když v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.
ř. v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za
prokázané a jaké skutkové a právní závěry z učiněných skutkových zjištění
dovodil.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněné trest odnětí svobody
uložený jí původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení platí i na nyní posuzovaný
případ, neboť zrušením napadeného (citovaného) usnesení odvolacího soudu i
zrušením (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně, nelze ve výkonu jí
uloženého trestu proto pokračovat. Podle zjištění dovolacího soudu ze dne 13.
2. 2013 obviněná vykonává takto uložený trest ve Věznici S. Protože v
posuzované věci dovolací soud důvody vazby podle § 67 tr. ř. v současném stadiu
řízení ve vztahu k obviněné neshledal, rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak,
že se obviněná do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka