3 Tdo 262/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
května 2003 o dovolání podaném obviněným RNDr. J. M., proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 44 To 98/2002, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 18/2000, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 2 T 18/2000,
byl obviněný RNDr. J. M. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu
uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování činnosti koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží, nakladatelství,
vydavatelství, prodeje nenahraných nosičů, zvukových nebo zvukově obrazových
záznamů a prodeje nahraných zvukových nebo zvukově obrazových záznamů na dobu
pěti roků.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 44 To 98/2002, kterým napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného
RNDr. J. M. uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v době
od 1. 3. 1993 do 26. 4. 1994 v P. a jinde, jako předseda představenstva a poté
ředitel společnosti O. P. G. a.s. se sídlem v P., neplnil povinnost plátce –
zaměstnavatele stanovenou zákonem č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v platném znění,
zákonem č. 592/92 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění v platném
znění a zákonem č. 586/1992 Sb. o daních z hrubých příjmů zaměstnanců, těmito
zákony stanovené dávky a platby strhával, avšak příslušným orgánům je
neodesílal, přičemž takto získané peníze použil k jinému účelu, zejména k
hrazení dluhů a jiných plateb v dalších společnostech, ve kterých byl
statutárním zástupcem či vlastníkem, a tak za uvedené období dluží V. z. p. ČR,
Okresní pojišťovně hl. m. P. se sídlem P., částku 384.337,- Kč, Finančnímu
úřadu pro P. se sídlem P., částku nejméně ve výši 1.149.066,- Kč, Pražské
správě sociálního zabezpečení se sídlem P., částku ve výši minimálně 703.156,-
Kč, čímž celkem státnímu rozpočtu ČR způsobil škodu ve výši 1.852.222,- Kč a
uvedené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 384.337,- Kč, celkem tak způsobil
škodu ve výši nejméně 2.236.559,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněnému
uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest
„zákazu činnosti spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej a činnost nakladatelská a vydavatelská na dobu tří roků“.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný RNDr. J. M. ve
výroku o vině i trestu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že
odvolací soud došel k chybnému závěru, že obviněný se popsaného jednání
dopustil ve formě úmyslu. Příslušné platby přestaly být hrazeny teprve v
okamžiku, kdy společnost nedisponovala finančními prostředky, když peněžní
prostředky na účtech společnosti O. P. G., a. s. náležely komitentům. Dovolatel
dále poukázal na zamítnutí návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru
ekonomie a účetnictví, který mohl závěry obhajoby potvrdit. Postupem Městského
soudu v Praze bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení § 2 odst. 4 a 5 tr. ř.
a věc byla posouzena v rozporu s § 4 tr. zák. Proto navrhl, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému
projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil práva vyjádřit se
písemně k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle
jeho názoru dovolání bylo proto podáno z důvodu svým obsahem odpovídajícímu
důvodu uvedenému v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud druhého stupně se podle
jeho názoru řádným způsobem nevypořádal s tvrzením obviněného, že příslušnými
finančními prostředky nemohl disponovat. V petitu svého vyjádření proto státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému
soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože
bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu
ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen
mu trest.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z
citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé,
pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností
podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší
soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp.
druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
soudu prvního stupně nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný
opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání
není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu
prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 tr. ř. a násl.).
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně
hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo
jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení
o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit
případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání
skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní
posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze
postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však
v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Jak bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě dovolatel uvedl, že věc byla
posouzena v rozporu s § 4 trestního zákona když popřel, že by se popsaného
jednání dopustil v úmyslné formě zavinění, přičemž poukázal na zamítnutí návrhu
na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomie a účetnictví a jím nezaviněnou
ztrátu účetnictví společnosti. S odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího
soudu dále uvedl, že závěr o zavinění je závěrem hmotně právním.
Lze přisvědčit názoru dovolatele, že podle dosavadní judikatury je závěr o tom,
zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, závěrem právním.
Podle názoru právní teorie i praxe (např. dovolatelem citované rozhodnutí
publikované pod 60/1972/IV Sb. rozh. tr.) se však tento právní závěr musí
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování,
přičemž je třeba vycházet ze všech konkrétních okolností, za kterých byl
trestný čin spáchán. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že námitky
dovolatele zpochybňují právě tato skutková zjištění nalézacího a odvolacího
soudu (skutečnost, zda společnost disponovala finančními prostředky,
neprovedení znaleckého posudku, nezaviněná ztráta účetnictví), a teprve na
základě těchto nedostatků dovolatel dovozuje pochybení v právním závěru o
existenci a formě zavinění. Dovolací námitky tedy směřují do oblasti skutkových
zjištění. Tato skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být
předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora. Dikce
skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí, jak je citována v úvodu
tohoto rozhodnutí, přitom zahrnuje popis všech potřebných skutkových okolností
(„...platby strhával, avšak příslušným orgánům je neodesílal, přičemž takto
získané peníze použil k jinému účelu…“), z jejichž existence lze učinit
jednoznačný závěr o formě zavinění obviněného. Popsaný a citovaný způsob
jednání obviněného ve skutku, jímž byl uznán vinným, totiž vylučuje možnost
nedbalostní formy zavinění.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován ve skutkových
vadách. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu
s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vzhledem k tomu, že
Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová