3 Tdo 278/2019-2832
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2019 dovolání,
která podali obvinění P. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. R., nar. XY,
trvale bytem XY, XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných V. S.,
nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. V., nar.
XY, trvale bytem XY, XY, a P. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
1 T 2/2017, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018,
sp. zn. 2 To 38/2018, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných
P. H. a P. R. odmítají.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obvinění V. S., P. H. a P. R.
berou do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 T
2/2017, byli obvinění P. H. a P. R. spolu se spoluobviněnými V. S. a J. V. pod
bodem 1) výroku o vině uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání
podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále je „tr. zákoník), k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a
zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, a obviněný P. H. současně i přečinem krádeže podle §
205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých dopustili podle skutkových zjištění
jednáním spočívajícím v tom, že společným jednáním po předchozí vzájemné dohodě
v přesně nezjištěné době od konce roku 2015 do poloviny měsíce ledna 2016,
obžalovaný P. R. kontaktoval obžalovaného V. S., v úmyslu dosáhnout vyplacení
částky v přesně nezjištěné výši od M. E., nar. XY, kdy se oba domluvili na tom,
že za slíbenou odměnu v částce 30.000 Kč obžalovaný V. S. na přechodnou dobu
zajistí poškozenou K. L., nar. XY – družku M. E., zatímco obžalovaný P. R. bude
v mezidobí po M. E. požadovat uhrazení požadované částky, kdy mu popřípadě
naznačí, co by se mohlo s jeho přítelkyní stát, pokud by odmítal požadovanou
částku uhradit nebo uznat, když obžalovaný V. S. s tímto souhlasil, s vědomím
obžalovaného P. R. dále oslovil obžalované P. H. a J. V., každému z nich
přislíbil odměnu v částce 30.000 Kč, pokud mu pomohou, s čímž oba obžalovaní
souhlasili, za tímto účelem společně sledovali opakovaně pohyb a denní režim
poškozené K. L. a M. E., zakoupili pouta, zajistili si maketu služebního
odznaku, kuklu a další náležitosti, domluvili si vzájemné role v rámci
zajištění poškozené, když se měli představit jako policisté a požádat
poškozenou, aby se s nimi dostavila na výslech, včetně přípravy místa, kde
poškozenou umístí,
následně obžalovaní V. S., P. H. a J. V. s vědomím obžalovaného P. R. dne 21. 1. 2016, v době od 09:09 hodin do 09:19 hodin, v Ústí nad Labem, XY ulici, na
parkovišti u školky XY, čekali na okamžik, kdy poškozená K. L. přicházela ke
svému osobnímu motorovému vozidlu, poté, co odvedla svoji dceru do školky,
následně k ní přistoupil obžalovaný P. H., ukázal jí maketu odznaku policie a
prokázal se takto příslušností ke kriminální policii s tím, že s nimi musí
poškozená jet na policii k výslechu ohledně distribuce drog, poškozená v
přesvědčení, že se jedná o skutečné policisty, nastoupila do jejich osobního
motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, reg. zn. XY, které řídil
obžalovaný V. S., při jízdě ve vozidle obžalovaný P. H. poškozené nasadil na
ruce kovová pouta, požádal poškozenou, aby zatelefonovala svému příteli a řekla
mu, aby vyzvedl děti odpoledne ze školy a školky, protože jí sebrala kriminálka
a jede podat vysvětlení ohledně prodeje drog, což poškozená udělala, následně
jí vzali mobilní telefon zn. iPhone S4, který zabalili do připraveného alobalu,
na hlavu poškozené nasadili pletený pytel, který jí následně omotali lepící
páskou, přičemž odjeli do prostoru obce XY – XY, kde zastavili u objektu č.p.
XY, kam poškozenou odvedli, zde obžalovaný P. H. prohledal na pokyn
obžalovaného V. S. kabelku, kterou měla poškozená u sebe, ze které si bez
vědomí a předchozí domluvy obžalovaných V. S., J. V. a P. R. ponechal finanční
hotovost v přesně nezjištěné výši a dámský parfém zn. Calvin Klein Down Town v
hodnotě nejméně 900 Kč, obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou následně hlídali,
zatímco obžalovaný V. S. odjel za obžalovaným P. R., kterému předal telefon
poškozené, oba společně odjeli ke krematoriu v části XY, odkud obžalovaný P. R. ve 14:41 hodin odeslal SMS zprávu M. E. ve znění „U přejezdu za ubytovnou máš
vzkaz, nic nepodnikej a vše bude OK“, obžalovaný P. R. umístil u přejezdu u
bývalé loděnice v XY ve vzdálenosti 300 metrů od ubytovny provozované M. E. v
igelitovém pytlíku telefon, protože se však v mezidobí obžalovaný P. R. dozvěděl, že M. E. věc oznámil na Policii ČR, domluvili se, že poškozenou K. L. propustí, obžalovaný V. S. se z tohoto důvodu vrátil zpět do XY, kde rozhodnutí
obžalovaného P. R. sdělil spoluobžalovaným, následně po 17:00 hodině odvezli
obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou zpět do Ústí nad Labem, XY ulice, kde jí v
době kolem 17:37 hodin sundali z hlavy pytel a propustili ji na svobodu,
přičemž poškozená K. L. po celou dobu měla strach, bála se, že ji zabijí, že
již nikdy neuvidí své děti, strachy se klepala, a celou věc zhoršovalo i to, že
nesnáší uzavřené prostory, přitom na hlavě měla po celou dobu pytel, a v
důsledku tohoto jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, spočívající
v tom, že trpí úzkostně depresivní emoční poruchou, kdy má trvající prožitky
ohrožení, poruchy spánku, tzv. flashbacky, vegetativní a psychosomatické
symptomy, nutkání k vyhýbavému chování, které v různé intenzitě trvají do
současné doby, v důsledku čehož poškozená vyhledala psychiatra, k tomuto
pravidelně dochází a až do současné doby užívá antidepresiva.
Spoluobviněný V. S. byl pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným přečinem
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě
skutkového stavu spočívajícího v tom, že samostatným jednáním od přesně
nezjištěné doby do 3. 3. 2016, po dobu nejméně deseti let, v místě svého
bydliště v obci XY – XY čp. XY, okres Ústí nad Labem, držel střelbyschopnou
krátkou jednohlavňovou pistoli netovární výroby, se zlamovací hlavní, ráže 22,
o celkové délce 260 mm a 9 kusů nábojů zn. Vostok 5,6 mm, ráže 22, přestože se
jedná o zbraň kategorie B ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 písm.
c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu v platném znění, pro
jejíž držení je nutný zbrojní průkaz, a obžalovaný S. v tomto období nebyl
držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence ve smyslu ustanovení § 8
zákona č. 119/2002 Sb.
Za výše uvedené jednání byl obviněný P. H. odsouzen podle § 175 odst. 3 tr.
zákoníku za užití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §
56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí
věci, a to pout stříbrné barvy.
Obviněný P. R. byl odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za užití
ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně nahradit poškozené K. L., nar. XY, bytem XY, XY, náhradu nemajetkové
újmy v částce 490.416 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. L., nar. XY, bytem XY, XY,
odkázána se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu v penězích na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. S. a J. V.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 T
2/2017, podali obvinění P. H. a P. R. odvolání směřující do všech výroků
napadeného rozsudku. Odvolání podali i spoluobvinění V. S. a J. V. Odvolání ve
prospěch obviněného J. V., a to do výroku o trestu, podala státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2
To 38/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání zrušil ve výroku pod bodem
1) a v celém výroku o uložených trestech a uplatněném nároku poškozené K. L.
Odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné P. H. a
P. R., stejně jako spoluobviněné V. S. a J. V., uznal vinnými pokusem zvlášť
závažného zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a obviněného P. H. dále i
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se
dopustili jednáním spočívajícím v tom, že společným jednáním po předchozí
vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době od konce roku 2015 do poloviny měsíce
ledna 2016 obžalovaný P. R. kontaktoval obžalovaného V. S. v úmyslu dosáhnout
vyplacení částky v přesně nezjištěné výši od M. E., nar. XY, kdy se oba
domluvili na tom, že za slíbenou odměnu v částce 30.000 Kč obžalovaný V. S. na
přechodnou dobu zajistí poškozenou K. L., nar. XY – družku M. E., zatímco
obžalovaný P. R. bude v mezidobí po M. E. požadovat uhrazení požadované částky,
kdy mu popřípadě naznačí, co by se mohlo s jeho přítelkyní stát, pokud by
odmítal požadovanou částku uhradit nebo uznat, když obžalovaný V. S. s tímto
souhlasil, s vědomím obžalovaného P. R. dále oslovil obžalované P. H. a J. V.,
každému z nich přislíbil odměnu v částce 30.000 Kč, pokud mu pomohou, s čímž
oba obžalovaní souhlasili, za tímto účelem společně sledovali opakovaně pohyb a
denní režim poškozené K. L. a M. E., zakoupili pouta, zajistili si maketu
služebního odznaku, kuklu a další náležitosti, domluvili si vzájemné role v
rámci zajištění poškozené, když se měli představit jako policisté a požádat
poškozenou, aby se s nimi dostavila na výslech, včetně přípravy místa, kde
poškozenou umístí,
následně obžalovaní V. S., P. H. a J. V. s vědomím obžalovaného P. R. dne 21. 1. 2016, v době od 09:09 hodin do 09:19 hodin, v Ústí nad Labem, XY ulici, na
parkovišti u školky XY, čekali na okamžik, kdy poškozená K. L. přicházela ke
svému osobnímu motorovému vozidlu, poté, co odvedla svoji dceru do školky,
následně k ní přistoupil obžalovaný P. H., ukázal jí maketu odznaku policie a
prokázal se takto příslušností ke kriminální policii s tím, že s nimi musí
poškozená jet na policii k výslechu ohledně distribuce drog, poškozená v
přesvědčení, že se jedná o skutečné policisty, nastoupila do jejich osobního
motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, reg. zn. XY, které řídil
obžalovaný V. S., při jízdě ve vozidle obžalovaný P. H. poškozené nasadil na
ruce kovová pouta, požádal poškozenou, aby zatelefonovala svému příteli a řekla
mu, aby vyzvedl děti odpoledne ze školy a školky, protože jí sebrala kriminálka
a jede podat vysvětlení ohledně prodeje drog, což poškozená udělala, následně
jí vzali mobilní telefon zn. iPhone S4, který zabalili do připraveného alobalu,
na hlavu poškozené nasadili pletený pytel, který jí následně omotali lepící
páskou, přičemž odjeli do prostoru obce XY – XY, kde zastavili u objektu č. p. XY, kam poškozenou odvedli, zde obžalovaný P. H. prohledal na pokyn
obžalovaného V. S. kabelku, kterou měla poškozená u sebe, ze které si bez
vědomí a předchozí domluvy obžalovaných V. S., J. V. a P. R.
ponechal finanční
hotovost v přesně nezjištěné výši a dámský parfém zn. Calvin Klein Down Town v
hodnotě nejméně 900 Kč, obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou následně hlídali,
zatímco obžalovaný V. S. odjel za obžalovaným P. R., kterému předal telefon
poškozené, oba společně odjeli ke krematoriu v části XY, odkud obžalovaný P. R. ve 14:41 hodin odeslal SMS zprávu M. E. ve znění „U přejezdu za ubytovnou máš
vzkaz, nic nepodnikej a vše bude OK“, obžalovaný P. R. umístil u přejezdu u
bývalé loděnice v XY ve vzdálenosti 300 metrů od ubytovny provozované M. E. v
igelitovém pytlíku telefon, protože se však v mezidobí obžalovaný P. R. dozvěděl, že M. E. věc oznámil na Policii ČR, domluvili se, že poškozenou K. L. propustí, obžalovaný V. S. se z tohoto důvodu vrátil zpět do XY, kde rozhodnutí
obžalovaného P. R. sdělil spoluobžalovaným, následně po 17:00 hodině odvezli
obžalovaní P. H. a J. V. poškozenou zpět do Ústí nad Labem, XY ulice, kde jí v
době kolem 17:37 hodin sundali z hlavy pytel a propustili ji na svobodu,
přičemž poškozená K. L. po celou dobu měla strach, bála se, že ji zabijí, že
již nikdy neuvidí své děti, strachy se klepala, a celou věc zhoršovalo i to, že
nesnáší uzavřené prostory, přitom na hlavě měla po celou dobu pytel, a v
důsledku tohoto jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, spočívající
v tom, že trpí úzkostně depresivní emoční poruchou, kdy má trvající prožitky
ohrožení, poruchy spánku, tzv. flashbacky, vegetativní a psychosomatické
symptomy, nutkání k vyhýbavému chování, které v různé intenzitě trvají do
současné doby, v důsledku čehož poškozená vyhledala psychiatra, k tomuto
pravidelně dochází a až do současné doby užívá antidepresiva.
Výrok pod bodem 2) napadeného rozsudku nalézacího soudu zůstal nezměněn.
Odvolací soud následně obviněného P. H. odsoudil podle § 175 odst. 3 tr.
zákoníku za užití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl obviněný v souladu s
ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí
věci, a to pout stříbrné barvy.
Obviněný P. R. byl odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §
56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně nahradit poškozené K. L., nar. XY, bytem XY, XY, náhradu nemajetkové
újmy v částce 490.416 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. L., nar. XY, bytem XY, XY,
odkázána se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu v penězích na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. S. a J. V.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2
To 38/2018, podali obvinění P. H. a P. R. dovolání.
Obviněný P. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 2771–2775) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy současně byla porušena jeho
základní práva.
Obviněný namítl, že skutkový stav zjištěný ve věci nenaplňuje znaky zvlášť
závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku spáchaném v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně
pak obligatorní znak zavinění ve formě úmyslu. V případě zvlášť závažného
zločinu vydírání je zapotřebí, aby se jednání dopustil v úmyslu jiného násilím,
pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, opominul
nebo trpěl. Takový jeho úmysl však soudy obou stupňů nebyl prokázán, a z tohoto
důvodu tak tento neopomenutelný znak trestného činu není popsán ve výrokové
části napadeného rozhodnutí, čímž soud zatížil napadené rozhodnutí
neodstranitelnou vadou. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jej měl
oslovit obviněný S. s tím, aby mu za odměnu ve výši 30.000 Kč pomohl „unést“
cizí ženu, s čímž on souhlasil a tohoto jednání se dopustil, mohl se svým
jednáním dopustit nanejvýš trestného činu omezování osobní svobody ve smyslu §
171 tr. zákoníku, a to nikoliv proti poškozenému M. E., ale výlučně vůči
poškozené K. L. Obviněný má za to, že z provedeného dokazování je zjevné, že
obviněný R. oslovil obviněného S. a ten následně oslovil jeho, ovšem nesdělil
mu žádné informace o tom, k čemu má únos poškozené sloužit. Rovněž považuje za
nesprávné posouzení skutku jako trestného činu, kterého se měl dopustit jakožto
člen organizované skupiny. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a komentář
k trestnímu zákoníku uvedl, že odůvodnění rozhodnutí, ani výrok o vině
neobsahují skutečnosti nasvědčující tomu, že by čin, jehož se měl dopustit,
vykazoval takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající
koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost
úspěšného provedení trestného činu. Napadené rozhodnutí rovněž nezakládá závěry
o tom, že by mohl tušit, že je trestný čin páchán v rámci organizované skupiny
či snad přímo v úmyslu tento trestný čin v rámci organizované skupiny spáchal.
Naopak se domnívá, že jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku se dopustil
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Dále obviněný namítl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a to ve vztahu
k oběma dovolatelům, jelikož z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že důvodem
uznání vinny je ad absurdum konstrukce soudu o zapojení obviněného R. do celého
činu, založená na změněné výpovědi spoluobviněného S., a současně na tom, že se
policejnímu orgánu ani soudu nepodařilo najít nikoho jiného, kdo by věděl o
dílčích skutečnostech souvisejících s jednáním, pro které byl odsouzen. Na
základě nesprávného procesního postupu vůči obviněnému R. soudy nesprávně
právně posoudily skutek. Soudy obou stupňů tak podle obviněného nedostály
požadavkům, jež pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného
hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo podle § 2 odst. 2 a § 6 tr. ř. a
porušily tak jeho právo na spravedlivý proces.
Ve vztahu k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uplatnil
námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním
soudů, podle něhož si měl z kabelky poškozené ponechat finanční hotovost v
nezjištěné výši a dámský parfém. Za absurdní považuje vyjádření nalézacího
soudu, že nebyla prokázána výše částky, aniž by současně konstatoval i
neprokázání toho, že čin vůbec obviněný spáchal.
Na základě výše uvedeného obviněný P. H. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a sám podle §
265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se obviněný dopustil
zločinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr.
zákoníku.
Obviněný P. R. v rámci podaného dovolání (č. l. 2779–2781) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Vrchního soudu v
Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že v rámci řádného opravného prostředku namítal nesprávnost
skutkových zjištění, nedostatečně zjištěný skutkový stav a extrémní rozpory
mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Má za to,
že se jednalo o závažné rozpory, nikterak bagatelní či účelově namítané, kdy
poukazuje zejména na zjevné rozpory mezi výpověďmi spoluobviněného V. S. a
záznamy telekomunikačního provozu, stejně jako kamerovými záznamy, z nichž je
podle obviněného zcela patrné, že průběh skutku nemůže odpovídat výpovědi
spoluobviněného. Jako příklad takového rozporu uvedl, že podle
telekomunikačních záznamů byla zájmová SMS zpráva poškozenému M. E. zasílána v
čase 14:08, nikoliv 14:41, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu. Čas 14:41 je čas
doručení SMS na telefonní číslo poškozeného. Dalším příkladem je to, že podle
rozhodnutí obou soudů obviněný zaslal tuto SMS poškozenému v přítomnosti
spoluobviněného S. ve 14:41 ze XY, přitom z kamerových záznamů je patrné, že se
spoluobviněný S. v době 14:21 – 15:07 zdržoval v oblasti XY (byť ve své
výpovědi tvrdil, že ze XY jel rovnou zpět do XY, který je na opačné straně a
cesta do této obce přes XY nevede). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí žádným
způsobem nevypořádal s námitkami v doplnění odvolání obviněného ze dne 9. 5.
2018, vůbec se jimi nezabýval. Obviněný má proto za to, že tím soud porušil
základní zásady trestního řízení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a tedy i jeho
právo na spravedlivý proces.
Obviněný dále brojí proti závěru, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu
zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
pro niž je podle něj nutné, aby těžká újma na zdraví byla způsobena až
realizací násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy v úmyslu donutit jiného
(v tomto případě M. E.) něco konat, opomenout nebo trpět. Pachatel takového
trestného činu musí násilí, pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy skutečně
realizovat, a to ve vztahu k poškozenému, tedy M. E. Jako trestný čin vydírání
lze posoudit i jednání pachatele, pokud k vydírání poškozeného použije násilí
či pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy vůči osobě blízké poškozenému, avšak
toto jednání musí prezentovat prostřednictvím hrozby samotnému poškozenému,
nikoliv této blízké osobě. V projednávané věci nebyly zjištěny žádné
skutečnosti, ze kterých by vyplývala realizace použití násilí, pohrůžky násilí
či jiné těžké újmy směřovaná vůči poškozenému M. E. Ve vztahu k němu ze
skutkových zjištění vyplývá pouze zaslání SMS s obsahem: „U přejezdu za
ubytovnou máš vzkaz, nic nepodnikej a vše bude OK“. Tuto nelze považovat za
násilí, pohrůžku násilí ani pohrůžku jinou těžkou újmou. Navíc předmětnou SMS
nikdo jiný než poškozený neviděl a zmizela i z jeho telefonu, tudíž ji ani
nelze dohledat. Omezování osobní svobody poškozené K. L. pak lze posoudit
nanejvýše jako přípravu k trestnému činu vydírání poškozeného M. E. Ani tato
příprava však nezahrnovala výhrůžky směřující vůči jeho osobě. V této
souvislosti dále namítl, že mu nemůže být přičítáno ani zavinění těžké újmy na
zdraví podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho jedinou podmínkou
k provedení žalovaného jednání bylo, že se poškozené K. L. nesmí ublížit,
přičemž podle výpovědi spoluobviněného S. nevěděl, jakým způsobem bude
poškozená zadržena.
Obviněný se dále neztotožňuje ani se závěry stran použití ustanovení o
organizované skupině. Z provedeného dokazování nevyplývá jakýkoliv jeho úmysl
organizovat sdružení více osob s dělbou úkolů mezi jednotlivé členy. Takový
úmysl charakterizuje pouze chování spoluobviněného S., který sám sebe pasoval
do role organizátora, sám si zjednal pomocníky. Obviněný pouze souhlasil s tím,
že spoluobviněný S. k žalovanému jednání přibere další osoby, aniž by věděl či
byl alespoň srozuměn s nějakou dělbou úkolů, s jednotlivými detaily a průběhem
skutku. Totéž platí i o zbylých spoluobviněných, kteří stejně jako on byli
pouhými spolupachateli.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, a přikázal
tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných P. H. a P. R. byly předsedou senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu
státnímu zastupitelství, které je obdrželo dne 13. 2. 2019.
K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 3.
2019, sp. zn. 1 NZO 146/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, rozvedl obecná
východiska pro užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacím námitkám obviněného P. H. uvedl, že tyto shledává neopodstatněnými.
Ve vztahu k námitce, že se obviněný mohl nanejvýš dopustit trestného činu
omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku vůči poškozené K. L., uvedl,
že obviněný pracuje s jinými skutkovými okolnostmi, než které vyplynuly z
provedeného dokazování. Obviněný byl od počátku zpraven o důvodech omezené
osobní svobody K. L. a o účelu, jakému toto omezení mělo sloužit. Je usvědčován
i svou vlastní výpovědí, kdy dne 27. 11. 2017 u hlavního líčení uvedl, že se
cítil jako pomocník a spoluobviněnému S. chtěl pomoci z kamarádství, přičemž
jmenovaný jej utěšoval, že se nemůže nic stát, že to bude rychlé a že poškozený
M. E. coby člověk prodávající marihuanu rád zaplatí. Obviněný vše dělal za
slíbenou odměnu ve výši 30.000 Kč. Obviněný tudíž nepochybně po objektivní i
subjektivní stránce od počátku jednal po předchozí společné dohodě s dalšími
pachateli tak, aby jiného pohrůžkou jiné těžké újmy donutili, aby něco konal.
Vzhledem k rozdělení úloh není podstatné, že obviněný vůči poškozenému M. E.
nevystupoval a ani podle předchozí dohody spolupachatelů vystupovat neměl.
Nemusel ani vědět, o koho jmenovitě jde. Nicméně jednal v přímém úmyslu
ovlivnit rozhodování jiného v otázce vyplacení finančních prostředků, a to za
využití omezení na svobodě mu blízké osoby. Vzhledem k uvedenému nebyl v
případě obviněného žádný prostor pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť
v jeho případě o vině nejsou vůbec žádné pochybnosti. Důvodem uznání jeho viny
rozhodně nebyla nějaká absurdní konstrukce vytvořená orgány činnými v trestním
řízení, přičemž otázka viny obviněného P. R. a důkazní situace svědčící proti
tomuto spoluobviněnému neměla pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného P.
H. v zásadě žádný význam. Do skutkových zjištění směřuje i námitka nenaplnění
zákonných znaků trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku. Státní zástupce uvedl, že nebyla prokázána jen výše odcizené
hotovosti, nikoli vlastní odcizení hotovosti z kabelky poškozené. V případě, že
si obviněný přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci,
kterou má jiný na sobě nebo při sobě, výše škody odcizené věci není významná,
resp. není zákonným znakem přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku.
Podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod státní zástupce shledal námitku
uplatněnou oběma obviněnými, podle níž nejednali při páchání trestné činnosti v
organizované skupině. Pro organizovanou skupinu je příznačné plánovité a
promyšlené rozdělení úkolů mezi její členy. V důsledku toho dochází ze strany
některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně
závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro
způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem
toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo
zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. Skupina nemusí mít dlouhodobý
charakter, může být vytvořena jednorázově za účelem spáchat ojedinělý trestný
čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení
ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její
činnosti podílel, jak tomu bylo u obou obviněných. Všichni obvinění jednali
vědomě a ve vzájemné shodě, tvořili organizovanou skupinu, v níž byly rozděleny
role a úkoly každého z jejích členů. Ve skupině panovalo propojení jednotlivých
členů skupiny přes spojovací článek, jímž byl spoluobviněný V. S. Ten spojoval
na jedné straně za úplatu najaté vykonatele násilného jednání vůči poškozené K.
L., jimiž byli obvinění P. H. a J. V., kterého obviněný P. H. sám naverboval,
na druhé straně objednatel a zadavatel celého jednání P. R., který se podílel
společně se spoluobviněným V. S. i na komunikaci vůči poškozenému M. E., další
komunikaci měl vést a inkasovat prostředky, pokud by nedošlo k upuštění od
dokončení činu v důsledku pachateli nepředpokládaného postupu poškozeného E.
Skutečnost, že se pachatelé na jednom konci skupiny, P. H. a J. V., osobně
přímo neznali se zadavatelem činu, P. R., jenž stál jakoby v pozadí na druhém
konci skupiny, není rozhodující.
Obviněný P. R. se části jednání vůči poškozené K. L. fyzicky neúčastnil,
nicméně se tak dělo s jeho vědomím a podle jeho obecných instrukcí, které uvedl
v život spoluobviněný V. S. Omezení K. L. na svobodě mělo usnadnit další
vystupování vůči poškozenému M. E., jehož již obviněný P. R. byl a nadále měl
být přímo účasten. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že
nemohl naplnit zákonný znak způsobení těžké újmy na zdraví podle § 175 odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, když z jejich strany nebyla realizována výhrůžka v
podobě jiné těžké újmy vůči poškozenému M. E. Uvedl, že obvinění byli odsouzeni
za pokus trestného činu, neboť v důsledku aktivity poškozeného, který
kontaktoval policii, ustoupili od faktického vznesení požadavků, byť započali s
konkrétními kroky. Stačili mu odeslat pouze SMS, nicméně v době, kdy upustili
od dokonání trestného činu, již došlo k jednání, v jehož důsledku vznikla na
zdraví poškozené K. L. těžká újma, tedy těžší následek. Skutečnost, že k těžké
újmě došlo na zdraví jiné osoby než toho poškozeného, na jehož svobodnou vůli v
rozhodování obvinění svou výhrůžkou zamýšleli působit, není podstatné.
Neopodstatněnou shledal státní zástupce i námitku obviněného P. R., že mu nelze
přičítat zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Obvinění pro
posouzení podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemuseli jednat v úmyslu
způsobit těžkou újmu na zdraví poškozené K. L. Z hlediska zavinění pro tuto
kvalifikovanou skutkovou podstatu postačí zavinění z nedbalosti (§ 16 tr.
zákoníku). Z pohledu poškozené se jednalo o zcela extrémní situaci, v níž byla
po delší dobu vystavena enormnímu psychickému tlaku. To vše bylo vyvoláno
úmyslným jednáním obviněných, včetně zadavatele trestné činnosti, obviněného P.
R. Skutečnost, že si snad neuvědomil, že u ní taková situace může vyvolat
posttraumatickou stresovou poruchu, ho nijak nezbavuje viny, neboť postačí, že
si takový následek mohl představit alespoň v hrubých obrysech jako reálně
možný. Žádný ze spoluobviněných, a to ani ten, který se přímo fyzicky na
neoprávněném věznění poškozené nepodílel, se nemůže vyvinit konstatováním, že
jeho požadavkem vůči spoluobviněným bylo, aby poškozené nebylo ublíženo. Tímto
požadavkem může ovlivnit maximálně počínání spoluobviněných vůči poškozené ve
smyslu fyzického násilí, v žádném případě to však neznamená, že by nemohl
předpokládat vznik psychických útrap na straně poškozené v případě jejího
uvěznění. S hrozbou tohoto těžšího následku byl přitom srozuměn.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. H. a P. R. odmítl jako
zjevně neopodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to
v neprospěch obviněných P. H. a P. R., stejně jako spoluobviněných V. S. a J.
V. (č. l. 2735–2740), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
Poté co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a
rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud vyloučil
souběh trestných činů podle § 171 a § 175 tr. zákoníku a z něho vycházející
následný postup, v rámci něhož jednání pod bodem 1) právně kvalifikoval toliko
jako zločin vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu byl primárním poškozeným v
důsledku protiprávního jednání obviněných M. E., vůči kterému směřovalo jednání
spočívající v pohrůžce způsobení těžké újmy jiné osobě, v tomto případě
sekundární poškozené K. L. Tato poškozená je souběžně poškozenou v důsledku
jednání obviněných, kteří jí bránili užívat osobní svobody, a to současně v
úmyslu usnadnit jiný trestný čin jako členové organizované skupiny, a takovým
činem jí byly způsobeny psychické útrapy a těžká újma na zdraví. Nicméně
jednočinný souběh je podle odvolacího soudu vyloučen u trestných činů, k
jejichž zákonným znakům patří omezování osobní svobody v jakémkoliv ohledu. Na
tomto místě odkázal kupříkladu na publikaci Draštík, A; Fremr, R; Durdík, T.;
Růžička, M; Sotolář A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters
Kluwer, a. s., 2015, str. 955–956.
Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku se obvinění dopustili vůči M. E. Ten měl být v plánech obviněných
donucen k peněžitému plnění či alespoň k uznání závazku. Jemu mělo být
vyhrožováno jinou těžkou újmou, spočívající v tom, že by mohlo být jeho družce
– tedy osobě blízké – fyzicky ublíženo. Proti poškozenému M. E. násilí směřovat
nemělo a neměla vůči němu ani směřovat pohrůžka použití násilí. Jednáním vůči
poškozené K. L. obvinění naplnili všechny zákonné znaky zločinu omezování
osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2, 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku a na
rozdíl od pokusu vydírání čin i dokonali. Osobní svoboda poškozené K. L.,
nikoli poškozeného M. E., byla obviněnými omezena a byly jí způsobeny následky
v podobě těžké újmy na zdraví. Na druhou stranu ona obviněnými vydírána nebyla,
nebylo to ani součástí jejich záměru. Skutečnost, že obvinění bez oprávnění
bránili užívat osobní svobody jinému, přičemž tato osoba jiná byla odlišná od
jiné osoby ve smyslu vymezení zákonného znaku skutkové podstaty zločinu
vydírání, již se obvinění pokusili pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco
konala, je rozhodnou proto, aby věc mohla být posouzena jako jednočinný souběh
(pokusu) zločinu vydírání a zločinu omezování osobní svobody.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že pokud odvolací soud vycházel z obecné
judikatury k oběma předmětným trestným činům, resp. k nemožnosti jejich
souběhu, pak podstatou předmětných rozhodnutí bylo, že pachatel se nejprve
dopustil jednání, jež vykazovalo znaky omezení osobní svobody, vůči
poškozenému, aby tímto působením na poškozeného omezeného na svobodě docílil
spáchání dalšího trestného činu vůči tomu samému poškozenému, jenž by spočíval
v zásahu do osobní svobody ve smyslu omezení svobody rozhodování. Omezování
osobní svobody poškozeného pak je zahrnuto ve skutkové podstatě přísnějšího
trestného činu (či v jeho pokusu nebo přípravě) a jednočinný souběh omezování
osobní svobody s přísnějším trestným činem je vyloučen. V předmětném případě
však byla podstata jednání obviněných odlišná – nebyla totiž omezována osobní
svoboda samotného vydíraného, ale osoba vydíraného a osoba na svobodě omezovaná
byly různé. V úvahách obviněných byl zastoupen i vedlejší záměr, vzhledem k
okolnostem věci nikterak podružný, který směřoval výhradně vůči poškozené K. L.
a jehož cílem bylo omezení její svobody, a to způsobem až hraničícím se
zbavením osobní svobody. Tento se podařilo obviněným, na rozdíl od jejich
hlavního záměru, zrealizovat. Skutečnost, že obvinění násilím působili na
poškozenou K. L. sledujíce svůj hlavní cíl, nemůže být vykládána v tom smyslu,
že by K. L. měla být toliko poškozenou sekundární. Šlo o útok vedený proti ní
samotné a zasahující do její osobnostní integrity, přičemž obvinění následku ve
smyslu zásahu do osobní svobody poškozené K. L. dosáhli. Skutečnost, že smyslem
tohoto útoku mělo být následné působení na svobodu rozhodování jejího druha M.
E., na tom nic nemění. Nejvyšší státní zástupce taktéž poukázal na intenzitu,
jakou bylo do osobní svobody poškozené zasaženo, s tím, že se jednalo o
hraniční případ, neboť v úvahu připadala i možnost posouzení předmětného
jednání jako zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zákoníku, jak bylo
ostatně původně uvažováno v podané obžalobě.
Na okraj doplnil, že o správnosti právní kvalifikace útoku obviněného P. H.
proti majetku poškozené K. L., v kontextu věci marginálního, není pochyb a ani
dovoláním není napadána.
S ohledem na skutečnost, že jednání obviněných V. S., P. H., J. V. a P. R.,
vymezené pod bodem 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (resp.
následně ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze), mělo být právně
posouzeno jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175
odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (spáchaný na poškozeném M.
E.), jako zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2, 3 písm. a),
c), d) tr. zákoníku (spáchaný na poškozené K. L.) a v případě obviněného P. H.
též jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, když s
ohledem na konkrétní okolnosti případu byl jednočinný souběh možný, a původní
právní kvalifikace použitá v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 3. 2018, sp. zn. 1 T 2/2017, byla tedy správná, navrhl nejvyšší státní
zástupce, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 38/2018, stejně jako
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu
projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými P. H. a P. R., a nejvyšším státním zástupcem
vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Oba obvinění a nejvyšší státní zástupce shodně uplatnili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu
ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněných P. H. a P. R., v rámci
nichž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi
spoluobviněného V. S., telekomunikačních a kamerových záznamů, zejména pak SMS
údajně zaslané poškozenému) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající
(námitka stran organizace celého incidentu a míry zapojení jednotlivých osob,
výše odcizené částky z kabelky poškozené, otázka toho, kde se kdo v jakou dobu
nacházel), stejně jako námitky, jimiž prosazují vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají), případně prostřednictvím kterých předkládají
vlastní verzi skutkového stavu věci (námitky obviněného P. H. stran přečinu
krádeže).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše
uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání
formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění P. H. a P. R. stejně jako nejvyšší státní zástupce uplatnili, znamená,
že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde
o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávnost právního
posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor
dovozuje především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného P. H., že soudy
vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým
obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu
hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod.
Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu stran
vyloučení jednočinného souběhu trestných činů vydírání a omezování osobní
svobody, kdy odvolací soud uzavřel, že jednání v případě skutku popsaného pod
bodem 1) výroku z rozsudku nalézacího soudu je možno právně kvalifikovat toliko
jako zločin vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku, neboť obvinění jiného násilím a pohrůžkou jiné těžké
újmy nutili, aby něco konal a trpěl, čin spáchali jako členové organizované
skupiny a způsobili takovým činem těžkou újmu K. L. coby sekundární poškozené.
Nejvyšší státní zástupce má za to, že se jedná o situaci, kdy souběh trestných
činů vydírání a omezování osobní svobody vyloučen není, neboť objektem
trestného činu vydírání bylo svobodné rozhodování poškozeného M. E., zatímco
objektem trestného činu omezování osobní svobody byla osobní svoboda ve smyslu
volného pohybu poškozené K. L.
Nejvyšší soud se nepřiklání ani k jednomu z výše uvedených právních závěrů,
neboť jednání obviněných tak, jak je popsáno ve skutkové větě z rozsudku soudu
prvního a potažmo druhého stupně, naplňuje všechny znaky trestného činu loupeže
podle § 173 tr. zákoníku.
Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda
a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v
použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného
nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo
očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Jak
se podává z judikatury Nejvyššího soudu, násilí zpravidla směřuje proti tomu,
kdo má věc u sebe; lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je
prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka
bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy
předcházet zmocnění se věci.
V projednávané věci obvinění V. S., P. H. a J. V. jednali ve společném úmyslu s
obviněným P. R., přičemž jejich úmysl směřoval ke zmocnění se cizí věci, tj.
peněz poškozeného M. E., a to i za použití násilí a pohrůžky bezprostředního
násilí vůči poškozené K. L. Násilí tedy bylo užito vůči jiné osobě, než té,
která měla věc u sebe, tedy nikoli vůči poškozenému M. E., ale vůči jemu blízké
osobě, poškozené K. L., kdy omezení její osobní svobody bylo prostředkem
nátlaku na vůli poškozeného M. E. Obvinění vůči poškozené K. L. užili násilí ve
formě omezení jejího pohybu, kdy ji spoutali ruce za pomoci kovových pout,
které si k tomu účelu opatřili, a následně ji nasadili na hlavu pletený pytel a
odvezli ji proti její vůli na místo, kde ji zadržovali po dobu více než 8 hodin.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být
vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním
násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito
proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka
bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i
konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či
zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned
násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční
ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980).
Obviněný P. R. zamýšlel naznačit poškozenému M. E., co by se poškozené mohlo
stát za situace, kdy odmítne požadovanou částku, tedy věc cizí, vydat, případně
uznat. Jednání obviněného tedy směřovalo bezprostředně k realizaci zamýšlené
pohrůžky bezprostředního násilí vůči M. E., ve smyslu trestného činu loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy po předchozí dohodě s ostatními měl po
něm v mezidobí požadovat uhrazení požadované částky. V rámci mezidobí došlo k
omezení osobní svobody poškozené K. L., vůči níž bylo užito násilí, jak uvedeno
výše, přičemž i zde lze shledat naplnění znaku trestného činu loupeže
spočívajícím v užití pohrůžky bezprostředního násilí. Aniž by totiž vůči
poškozené byly ze strany obviněných výslovně proneseny jakékoli konkrétní
pohrůžky násilí, poškozená byla omezena na své osobní svobodě způsobem, který v
ní zajisté vyvolal obavy o své zdraví a život.
Podle judikatury se trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a
strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv
pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde,
pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může
spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků
pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože),
ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má
ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený
vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci
považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel
si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – více viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, str. 1729.
Z časových poměrů, za nichž se popsaného jednání obvinění dopustili, tj. od
09:19 hodin dne 21. 1. 2016 do 17:37 hodin téhož dne, tedy z doby cca osmi
hodin trvajícího násilí páchaného na poškozené, a zejména pak z toho plynoucí
reálné možnosti kdykoliv splnit pohrůžku násilí, lze spolehlivě dovodit i znak
„bezprostřednosti“ pohrůžky násilím ve smyslu uvedené skutkové podstaty
trestného činu loupeže.
Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel
překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit,
tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 173 tr.
zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí
proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl
byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí
dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost
trestného činu loupeže nezaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin
byl již dokonán (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon –
komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 – 1377).
Jedná se tedy o trestný čin tzv. předčasně dokonaný.
Z hlediska materiálního znaku trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku
je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku
bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda
útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (např. vůči dítěti, staré osobě
apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či
věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž
byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované,
které je projevem agresivní povahy pachatele, apod. (srov. R 1/1980).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní
vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné
se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu.
V projednávané věci se jedná o situaci, kdy jednání obviněných současně
naplňuje i některé znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
loupeže. Zejména se jedná o zjištění, že všichni čtyři pachatelé se předem
dohodli na spáchání předmětné trestné činnosti popsaným způsobem, stejně jako
následků jejich jednání způsobených poškozené K. L. Uvedené okolnosti jsou
současně rozporovány v rámci podaných dovolání, proto se k nim Nejvyšší soud v
tomto směru vyjadřuje.
Oba dovolatelé vznesli shodně námitku brojící proti právní kvalifikaci jejich
jednání jako jednání spáchaném organizovanou skupinou ve smyslu ustanovení § 42
odst. 1 písm. o) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že spáchání trestného činu členem organizované skupiny
zpravidla zvyšuje škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu, řada
skutkových podstat tuto skutečnost uvádí jako okolnost podmiňující použití
vyšší trestní sazby, jak je tomu i u trestného činu loupeže podle § 173 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku.
Trestní zákoník neobsahuje zákonnou definici organizované skupiny, proto je
třeba vycházet ze soudní praxe a judikatury. V obecné rovině se tak
organizovanou skupinou rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných,
jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou
míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci
úloh jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného
provedení trestného činu a tím i jeho společenskou škodlivost (srov. R
45/1986). Organizovaná skupina může být jednorázovou záležitostí, tedy může být
založena s cílem dopustit se jen jednoho trestného činu, může však jít i o řadu
trestných činů spáchaných v delším časovém rozmezí.
Oba obvinění namítají, že si nebyli vědomi toho, že by jednali v rámci
organizované skupiny, kdy takové jednání lze vysledovat pouze u spoluobviněného
S., který se sám pasoval do jakési role organizátora. Nicméně k tomu, aby
pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, se nevyžaduje
výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena
k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i
konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Stejně
tak se nevyžaduje, aby se členové takové skupiny vzájemně znali. Postačí, že
jsou si vědomi skutečnosti, že jsou součástí nějakého širšího okruhu osob
podílejících se na trestné činnosti.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a
promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů
jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z
hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku.
Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení
všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle
dosaženo snáze a spolehlivěji (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání: Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604).
Přestože se Nejvyšší soud neztotožňuje se samotným právním posouzením jednání
obviněných tak, jak bylo učiněno nalézacím, a potažmo odvolacím soudem, ve
vztahu k naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ lze na odůvodnění
nalézacího soudu odkázat, neboť se jedná o obecné závěry nevztahující se ke
konkrétnímu trestnému činu, ale vycházející ze skutkových zjištění učiněných v
projednávané věci. Nalézací soud na str. 41 a 42 rozsudku uvedl, že obvinění
„jednali po vzájemné dohodě, když obžalovaný P. R. ve spojení s obžalovaným V.
S. celou tuto skupinu řídil, určoval okamžik provedení protiprávního jednání a
prostřednictvím obžalovaného V. S. koordinoval jednotlivé kroky ostatních
obžalovaných, když obžalovaný V. S. byl spojkou mezi obžalovaným P. R. a
obžalovanými P. H. a J. V., kdy tito se poté ve faktické rovině na toto jednání
připravovali, monitorovali pohyb poškozené, případně jejího druha, vytipovali
takové konkrétní místo, kde dojde k nerušenému omezení osobní svobody poškozené
tak, že budou minimalizovat přítomnost dalších nechtěných očitých svědků,
současně si připravili i verzi vystupování v postavení kriminalistů, se žádostí
o dostavení se k výslechu, kterým chtěli minimalizovat odpor poškozené, za
tímto účelem si připravili propriety, které měly dokládat věrohodnost tohoto
jejich vystupování“. Z uvedeného je tedy zřejmá dělba úkolů, kdy se každý z
obviněných připravoval na účast na trestném činu jinak a každý měl svou úlohu.
Jednalo se o provedení činu, který v podstatě zahrnoval i únos osoby, což mělo
sloužit jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného, tudíž zde byla vyžadována
náležitá příprava a následná koordinace jednotlivých osob, bez níž by provedení
činu nebylo možné nebo by bylo přinejmenším značně ztížené. Odvolací soud
naplnění znaku „jako člen organizované skupiny“ rovněž shledal, byť se k němu
blíže nevyjádřil.
Podle Nejvyššího soudu se jedná o závěry správné a důkazně podložené, kdy
způsob, jakým skupina fungovala, je rozveden u skutku pod bodem 1) výroku o
vině z rozsudku nalézacího soudu a podrobně pak rozebrán v rámci odůvodnění
rozsudku, zejména odstavcích 130 až 172, byť, jak uvedeno výše, Nejvyšší soud
shledává naplnění tohoto znaku ve vztahu k trestnému činu loupeže, tedy podle §
173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nikoli trestného činu vydírání podle §
175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Námitka obviněných, že svým jednáním nemohli naplnit znak „způsobení těžké újmy
na zdraví“ skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 175 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku ve vztahu k poškozenému M. E. a poškozené K. L., námitka
obviněného P. R., že ke způsobení těžké újmy v rámci trestného činu vydírání
podle § 175 tr. zákoníku mohlo dojít až realizací násilí či pohrůžky násilí,
přičemž se ničeho takového vůči poškozenému nedopustili, stejně jako námitka
obviněného P. H., že se svým jednáním mohl dopustit nanejvýš trestného činu
omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku vůči poškozené K. L., jsou
pak námitkami, které by za jiných okolností byly způsobilé založit dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, nicméně s ohledem na
skutečnost, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo ke zrušení dovoláním
napadeného usnesení, a to v důsledku nesprávné právní kvalifikace, uvedené
námitky nejsou nadále relevantní.
Nad rámec uvedeného však lze uvést, že znak způsobení těžké újmy na zdraví ve
smyslu ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl v projednávané věci
naplněn.
Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku je těžkou újmou na zdraví jen vážná porucha
zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je zcela zjevné, že obvinění svým jednáním
způsobili těžkou újmu na zdraví poškozené K. L., která utrpěla v důsledku
jednání obviněných posttraumatickou stresovou poruchu, která si vyžádala
terapeutickou i medikamentózní léčbu. Závěry stran zdravotních následků, které
poškozená v důsledku jednání obviněných utrpěla, rozvedl nalézací soud podrobně
v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, a na tyto lze plně odkázat (zejména odst.
156–158, 166–169).
Současně je možno uvést, že způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví
poškozené K. L. lze přičíst i obviněnému P. R., byť nebyl zadržení poškozené
fyzicky přítomen a neměl povědomí o tom, jak ostatní spoluobvinění uvedenou
část plánu provedou, přičemž trval na tom, aby jí nebylo jakkoli ublíženo.
Obvinění se jednání dopustili ve spolupachatelství ve formě organizované
skupiny, přičemž, jak bylo uvedeno výše, trestný čin loupeže je dokonán již
požitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu
zmocnit se cizí věci. Jak velmi vhodně vystihl v rámci vyjádření k podaným
dovoláním státní zástupce, z pohledu poškozené se jednalo o zcela extrémní
situaci, v rámci níž byla po delší dobu vystavena enormnímu psychickému tlaku,
přičemž tato byla vyvolána úmyslným jednáním obviněných, včetně zadavatele
trestné činnosti, obviněného P. R. Není nutné jakkoli zpochybňovat, že nebylo
úmyslem obviněného P. R., stejně jako jeho spoluobviněných, způsobit poškozené
újmu na zdraví, neboť postačí sama skutečnost, že poškozená byla jí neznámými
osobami omezena na osobní svobodě zcela náhle a bez varování. V projednávané
věci pak navíc byla použita kovová pouta k jejímu spoutání a na hlavu jí byl
nasazen plátěný pytel, čímž jí bylo zamezeno nejen v pohybu, ale i orientaci.
Takové zacházení s její osobou v ní zcela jistě muselo vyvolat pocit
zranitelnosti, strachu a obav o zdraví a život, a to nejen svůj, ale i jejích
blízkých. Snaha obviněného P. R. vyvinit se ve vztahu k poškozené K. L.
jakékoli odpovědnosti za jí způsobenou újmu, se ve světle celého případu,
zejména pak s ohledem na způsob provedení jejího zadržení, jeví zcela
nepatřičná. I průměrně inteligentní člověk si musí být vědom toho, že pokud je
žena unesena skupinou jí zcela neznámých mužů a odvezena proti své vůli na
neznámé místo, kde je zadržována, bude mít takový zážitek výrazně negativní
dopad na její psychiku.
Obviněný P. H. dále zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání jako současně i
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl
dopustit tím, že prohledal kabelku poškozené K. L. a z této odcizil hotovost v
blíže nezjištěné výši a dámský parfém. Má za to, že v této otázce došlo k
extrémnímu rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, neboť nebyla zjištěna přesná výše údajně
odcizené částky.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto
obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu
v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního sodu v
Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé ve vztahu k
uvedenému přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku neshledal.
Výše odcizené hotovosti nebyla prokázána. Uvedenou skutečnost soud vyhodnotil
ve prospěch obviněného, když uvedl, že v otázce výše odcizené částky vznikají
důvodné pochybnosti a je třeba uplatnit v souladu s námitkami obhajoby zásadu
in dubio pro reo. Nicméně samotné odcizení hotovosti a parfému prokázáno bylo
(odst. 153–155 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Trestného činu podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si
přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá na věci, kterou má jiný na
sobě nebo při sobě. Jde o oblečení, šperky nebo jiné doplňky, věci, které má
někdo v kapse, v příruční tašce, kabele, kabelce, kufru apod. Pojem při sobě
vyjadřuje nejen stav, kdy poškozený kufr, tašku nebo kabelu přímo drží v ruce,
ale i když ji odloží, bezprostředně při sobě, např. v souvislosti s kupováním
jízdenky, zapalováním cigarety, kupováním nebo požíváním jídla či nápoje,
cestováním ve veřejném dopravním prostředku, taxíku. U trestného činu podle §
205 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku není výše způsobené škody jeho zákonným
znakem (R 25/1999). Významnou by mohla být toliko za situace, kdyby se jednalo
o zanedbatelnou hodnotu odcizené věci a při současné neexistenci jiných
okolností zvyšujících společenskou škodlivost činu.
Ačkoli by jednání obviněného P. H. bylo bez dalšího sto naplnit předmětnou
skutkovou podstatu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku,
Nejvyšší soud shledal, že je zde zřejmá návaznost na jinou trestnou činnost,
resp. otázku posouzení jiných okolností zvyšujících společenskou škodlivost
trestného činu krádeže je nutno odvodit od jednání všech obviněných, kterého se
dopustili ve vztahu k poškozeným M. E. a K. L. Jelikož však právní kvalifikaci
předmětného jednání učiněnou obecnými soudy shledal Nejvyšší soud nesprávnou a
na podkladě tohoto závěru došlo ke zrušení dovoláním napadeného usnesení, kdy
tato bude teprve předmětem nového projednání věci, nelze na tuto v této fázi
řízení odkazovat. Na jednání obviněných je nutno nahlížet v jeho celistvosti,
kdy posouzení dílčích jednání, ať už ve vztahu k odcizení věci či použití
zbraně v rámci jednání obviněných, bude předmětem nového projednání věci. Z
opatrnosti, neboť nelze předvídat výsledek nového řízení, postupoval Nejvyšší
soud výše uvedeným způsobem.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci přitom soudy postupovaly
právě v souladu s uvedenou zásadou.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněných P. H. a P. R. odmítl.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To
38/2018, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze
nařídil, aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jelikož dovolání podali pouze spoluobvinění P. H. a P. R., považuje Nejvyšší
soud za potřebné závěrem poukázat na to, že je třeba uplatnit zásadu beneficium
cohaesionis, neboť je zřejmé, že důvod, pro který bylo v řízení o dovolání
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, prospívá i již pravomocně odsouzeným V. S.
a J. V. Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve
prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné
osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (zásada beneficium
cohaesionis). Ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. ukládá Nejvyššímu soudu použít
ustanovení § 261 tr. ř. přiměřeně, což tento aplikoval ve vztahu k výrokům o
vině a trestu spoluobviněných V. S. a J. V.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí
předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem,
který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr.
ř.).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci u obviněných P. H. a P.
R. a spoluobviněného V. S.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené
usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, v důsledku čehož tak pozbyl právní
moci i výrok o trestu a v příslušných výkonech trestu na obviněných P. H., P.
R. a V. S. nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok podle § 265l
odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je
výrokem neoddělitelným. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se
obvinění P. H., P. R. a spoluobviněný V. S. berou do vazby podle § 67 písm. a)
tr. ř., protože z jejich jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne
důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchnou nebo se budou skrývat, aby
se tak trestu vyhnuli, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že
skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky
trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchali obvinění a s
ohledem na jejich osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který jsou
stíháni, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Obviněný P. R. byl z tohoto důvodu ve vazbě již v původním řízení.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního
zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném
zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Daniel Broukal