Obviněný Ing. Z. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí rozsah a úplnost provedeného dokazování a poukazuje na to, že k právnímu závěru o naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu podvodu nebylo před soudy obou stupňů shromážděno, resp. provedeno dostatečné množství přesvědčivých důkazů, přičemž dosud provedené důkazy měly soudy nesprávně a zároveň k dovolatelově tíži vyhodnotit. To mělo mít za následek, že skutkový stav věci byl v dovolatelově případě nesprávně zjištěn. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 4 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 9 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že soudy při stanovení výše škody způsobené trestnou činností nevycházely ze skutečné ceny inkriminovaných invalidních vozíků a nevzaly v úvahu, že k dovolatelově obohacení nemohlo dojít z důvodu, že příslušné platby byly řádně zahrnuty do účetnictví firmy K., s. r. o., a tomto smyslu bylo zřejmé, jakým způsobem (mimo dovolatelův prospěch) s nimi bylo naloženo.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, tj. škodu dosahující částky nejméně 50.000,- Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem).
Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 2) lze způsobit i z nedbalosti (§ 6 písm. a/ tr. zák., § 5 tr. zák.). Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkovým práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
V posuzovaném případě soudy výše uvedené zásady neporušily. Při svých závěrech o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty tří trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. vycházely ze skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) jako jednatel firmy K., s. r. o., v případech uvedených pod body 1/ až 7/ výroku rozsudku, se záměrem (tj. v úmyslu) získat neoprávněný majetkový prospěch, rozhodl o vydání použitých elektrických (a v jednom případě mechanického) invalidních vozíků v rozsudku uvedeným osobám, které pak jím řízení pracovníci s jeho vědomím neoprávněně vyúčtovali Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, (dále jen „VZP ČR“), jako vozíky nové. Toto jednání pak bylo v přímém rozporu s obsahem smlouvy uzavřené mezi uvedenou pojišťovnou a firmou, v níž dovolatel působil jako jednatel. Vzhledem k tomu, že dovolatel při uzavírání smlouvy firmu K., s. r. o., zastupoval, nepochybně musel znát její obsah, kdy ze smluvního ujednání podle čl. IV vyplývalo, že jako úhrada za vydání repasovaného zdravotnického prostředku pojištěnci (zde invalidního vozíku) se účtuje částka, která činí max. 20 % úhrady nového zdravotnického prostředku. Dovolatel tedy úmyslně vytvořil stav, jenž neodpovídal skutečnosti a v důsledku toho zároveň došlo i k omylu podváděné osoby (VZP ČR, popř. též pacientů, kterým byly repasované vozíky dodány). Tím způsobil VZP ČR škodu, která představuje rozdíl mezi částkou, jež podle smlouvy mohla být za předmětné vozíky fakturována, a skutečnou (neoprávněnou) fakturací. Dovolatelova námitka, že při stanovení výše škody bylo třeba vycházet ze skutečné ceny inkriminovaných vozíků (stanovené znalcem), nemá z výše uvedených důvodů v posuzovaném případě význam, neboť vznik škody je zde založen na vědomém porušovaní uzavřené smlouvy a na předstírání toho, že sjednané podmínky jsou plněny, ačkoliv ve skutečnosti měla firma K., s. r. o., fakturovat částky podstatně nižší, což podle zjištění soudů dovolatel věděl a se záměrem získat neoprávněný prospěch také výše uvedeným způsobem jednal.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soudy zjištěný skutkový stav věci neumožňuje dovodit, že by podvodným jednáním obohatil sebe. Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. lze však spáchat i tím, že pachatel obohatí jiného. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy obohaceným subjektem byla právnická osoba, a to společnost K., s. r. o., ve které měl dovolatel postavení statutárního orgánu - jednatele. Za stavu, kdy došlo k neoprávněnému rozmožení jejího majetku (aktiv) dovolatelovou trestnou činností, je pak nerozhodné, zda tato firma v některých případech použila takto získané prostředky k uskutečnění zápočtu pohledávek.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tří trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. Z. P. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler