U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2013 o
dovolání, které podal obviněný F. J. , nar., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 5 To 349/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 49/2010, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného F. J. o d m í t
á .
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 T 49/2010,
byl obviněný F. J. uznán vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu
podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), k § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., kdy
současně byli spoluobvinění P. K., nar., a M. P., nar., uznáni vinnými trestným
činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchaným ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového stavu
spočívajícím v tom, že „v úmyslu následně získat finanční prostředky z
fingované pojistné události, po předchozí vzájemné domluvě, nejprve dne 16. 6.
2005 v době kolem 23,05 hod. v katastru obce P., okres M., na silnici 2. třídy
č., km, fingovali dopravní nehodu osobního vozidla zn. Opel Sintra rz majitele
obžalovaného P., který měl řídit obžalovaný J., s osobním vozidlem zn. VW
Passat rz majitele a řidiče obžalovaného K., ke které mělo dojít tak, že řidič
obžalovaný J. s vozidlem zn. Opel rz začal předjíždět vozidlo VW Passat rz
řízené jeho majitelem obžalovaným K., kdy mělo z lesa vyběhnout nějaké zvíře,
obžalovaný J. zazmatkoval, začal brzdit a strhl řízení vpravo, čímž mělo dojít
k bočnímu střetu s předjížděným vozidlem obžalovaného K., přičemž dne 15. 7.
2005 obžalovaný P. telefonicky nahlásil pojistnou událost č. na pracovišti K.,
a. s., Centrum likvidace pojistných událostí v M., okres B. –v., a uplatnil
nárok na pojistné plnění za poškození vozidla Opel Sintra rz při údajné
dopravní nehodě, na základě čehož mu bylo dne 8. 11. 2005 vyplaceno pojistné
plnění ve výši 152.060,- Kč, a dne 1. 7. 2005 obžalovaný K. telefonicky
nahlásil pojistnou událost č., dále vedenou pod č. na pracovišti K., a.s. -
Centrum likvidace pojistných událostí v M., okres B. –v., a uplatnil nárok na
pojistné plnění za poškození vozidla VW Passat rz při údajné dopravní nehodě,
na základě čehož mu bylo dne 28. 7. 2005 vyplaceno pojistné plnění ve výši
191.500,- Kč a dne 2. 8. 2007 pojistné plnění ve výši 111.111,- Kč, kdy veškeré
pojistné plnění bylo hrazeno z pojistné smlouvy T. č. obžalovaného P. uzavřené
dne 13. 4. 2005, čímž poškozené K. pojišťovně, a.s., se sídlem P., T.,
způsobili škodu v celkové výši 454.671,- Kč“.
Za to byl obviněný F. J., stejně jako spoluobvinění P. K. a M. P., odsouzen
podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti)
měsíců, který byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Současně bylo všem
obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby rukou společnou a nerozdílnou
nahradili škodu poškozené společnosti K. p., a. s., a to v částce ve výši
454.671,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 T
49/2010, podal obviněný F. J. odvolání. Odvolání podali i oba spoluobvinění, P.
K. a M. P.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2012, sp. zn.
5 To 349/2012, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek toliko ohledně obviněného M. P. a podle § 259 odst. 1
tr. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Odvolání obviněného F. J. a obviněného P. K. zamítl podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná.
Jedná se o druhé rozhodnutí ve věci, kdy byl původní rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 5 T 49/2010, podle § 258 odst. 1 písm.
a), b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 To 344/2011, a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že
nalézací soud neprovedl dokazování v náležitém rozsahu a nevypořádal se ani se
všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž vznikly důvodné pochybnosti
o správnosti skutkových zjištění.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 5
To 349/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 659
- 665), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l
) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v
řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný je přesvědčen, že skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje
zákonné znaky pomoci k trestnému činu pojistného podvodu dle § 10 odst. 1 písm.
c) k § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Obviněný uvedl, že nesouhlasí s oběma rozhodnutími, na jejichž základě byl
uznán vinným uvedeným trestným činem z důvodu jejich nezákonnosti. Jak ze
znaleckých posudků, tak z výslechů znalců vyplývá, že provedení ohledání místa
nehody a její fotodokumentace Policií ČR nebylo provedeno s náležitou
pečlivostí. Tyto prvotní nepřesnosti se pak dále promítají do znaleckých
posudků, které byly zpracovány právě a jen na základě tohoto „nedostatečně“
zdokumentovaného stavu nehody Policií ČR. Ve věci byly provedeny tři znalecké
posudky. Znalec Ing. Pavel Hrubec zpracoval písemný znalecký posudek, ve kterém
nevyloučil možnost bočního střetu obou vozidel, u vozidla VW ani najetí do
svodidel, a to z důvodu nesprávné reakce řidiče. Mimo jiné též uvedl, že
policie nezajistila žádné stopy. Znalec Ing. Petr Korč dospěl ve svém znaleckém
posudku k prakticky shodným závěrům, navíc však poukázal na novou skutečnost, a
to, že k určitým poškozením nemohlo dojít při pohybu vozidla, ale pouze, když
vozidlo stálo. Znalecký posudek Ing. Bíny označil za zjednodušený. Sám však
připustil možnost způsobení alespoň části poškození při předmětné nehodě.
Znalec Ing. Bína vypracoval znalecký posudek na žádost dovolatele a dospěl k
závěru, že popisovaný nehodový děj vylíčení v události PČR je technicky
přijatelný, když při stanoveném nehodovém ději nelze technicky zdůvodnit pouze
poškození zadního nárazníku u vozidla Opel a u vozidla VW nelze technicky
zdůvodnit poškození motoru a disku kol, které neměl možnost si prohlédnout.
Jeho znalecký posudek připustil, že většina poškození vozidel mohla vzniknout
tak, jak ji popisují její účastníci, tedy F. J. a P. K., rovněž znalci Ing.
Korč a Ing. Hrubec připustili, že část poškození mohla vzniknout při předmětné
nehodě. Ani jedním ze znalců nebyla vyloučena možnost, že se nehoda stala!
Sporná otázka mezi znalci byla tedy pouze ohledně rozsahu poškození vozidel.
Obviněný se domnívá, že rozdíly v rozsahu poškození vozidel dle šetření Policie
ČR a závěry znalců jsou způsobeny právě a jen nedostatečnou prací Policie ČR na
místě nehody. Poukázal též na to, že jeden z policistů zasahujících na místě
nehody byl následně v jiné souvislosti vyšetřován pro trestnou činnost.
Dále obviněný namítl, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se
znal s obviněným P. K., a lze si tak těžko představit, že by se domlouvali na
fingování nehody. Pojistné plnění obdrželi pouze obvinění P. K. a M. P.,
přičemž na posledně jmenovaného se vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu musí
hledět jako na nevinného. V takovémto případě by se na fingování dopravní
nehody musel domluvit s obviněným P. K. bez M. P., čímž se nabízí otázka, proč
by vůbec pomáhal při „fingování“ nějaké dopravní nehody, když vozidlo nebylo
jeho a neměl ani žádný jiný důvod si myslet, že by z údajně fingované dopravní
nehody mohl získat nějaký prospěch, kdy pojistné plnění P. K. bylo též
vyplaceno z pojistky M. P.. Navíc v celém řízení nebylo prokázáno, že by získal
jakýkoliv majetkový prospěch z údajně fingované dopravní nehody.
Obviněný má za to, že v předcházejícím řízení nebylo prokázáno jeho úmyslné
zavinění pomoci k trestnému činu podvodu. Zavinění se musí vztahovat v podstatě
na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. V
daném případě však soud zavinění ve vztahu ke všem znakům trestného činu
neprokázal. Soud především neprokázal, jak by mohl „pomoci“ při „uplatnění
nároku na plnění“. Zdůraznil, že nevěděl a ani vědět nemohl, že vozidlo, které
v inkriminovanou dobu řídil, je havarijně pojištěno a že v případě nehody se
škoda z případné havárie bude hradit z nějaké havarijní pojistky. Navíc
případný trestný čin by byl dokonán až uplatněním nároku pojišťovny. Dále
namítl, že nebylo-li prokázáno, že se nehoda nestala, měla by být výše škody
stanovena pouze jako rozdíl mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a
plněním, které by za poškození vozidel při nehodě po právu náleželo. Za
situace, kdy M. P. je nevinný, bylo uložení náhrady škody v celé výši údajné
škody, tj. 454.671,- Kč obviněnému a P. K. v rozporu se zjištěným skutkovým
stavem.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadená rozhodnutí obou soudů a poté je zprostil obžaloby.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 5 T 49/2010,
bylo rozhodnuto, že podle § 368 tr. ř. je obviněný F. J. účasten Amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., podle
jejíhož čl. IV. odst. 1 písm. b) se promíjí podmíněné tresty odnětí svobody
pravomocně uložené před 1. lednem 2013 osobám, kterým byl trest uložen ve
výměře nepřevyšující dva roky.
Přípisem ze dne 31. 1. 2013 (č. l. 674) obviněný soudu prvního stupně sdělil,
že na projednání podaného dovolání trvá.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
obviněný v zásadě neuvádí žádné nové skutečnosti a setrvává na své obraně
patrné již z obsahu odvolání, kdy se odvolací soud touto věcí zabýval již
podvakrát, a v napadeném rozhodnutí se podrobně vyrovnal s námitkami obviněných
a zodpověděl na jejich výhrady proti skutkovým i právním závěrům nalézacího
soudu. Uvedl, že na argumentaci soudu druhého stupně je možno plně odkázat.
Všechny námitky obviněného přímo či nepřímo směřují nikoli do oblasti právního
posouzení skutku, nýbrž do sféry samotných skutkových zjištění, popřípadě se
jimi brojí proti procesu dokazování, čili zjišťování skutkového stavu; takové
výhrady jsou však z hlediska citovaného důvodu dovolání irelevantní. Nepřípadná
je rovněž námitka, že nebyla zjištěna motivace, jež vedla ke spáchání
předmětného skutku, kdy motiv není znakem skutkové podstaty trestného činu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., takže nemusí být dokazován ani
formulován jako součást popisu skutku. Státní zástupce dále uvedl, že se
obviněný mýlí ve své úvaze, že na obviněného P. se hledí jako na nevinného, kdy
tento nebyl obžaloby zproštěn. Stejně tak je nesprávná úvaha obviněného stran
způsobu stanovení výše náhrady škody. S ohledem na skutečnost, že nebyl naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný důvod
dovolání, který by byl pokryt námitkami obviněného, je vyloučeno, aby mohl být
úspěšně uplatněn deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. v jeho druhé alternativě. První alternativa tohoto důvodu byla sice
deklarována, ovšem zůstala bez reálného obsahu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 5
To 349/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným F. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal
a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod zejména v
jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl
dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod
písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové
podstaty pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., kteroužto lze formálně podřadit
pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně
učinil tak způsobem neregulérním, kdy uplatněné dovolací námitky obviněného
směřují zejména do oblasti skutkových zjištění. Obviněný soudům vytýká jak
nesprávné hodnocení důkazů (především stran znaleckých posudků znalců Ing.
Petra Korče a Ing. Pavla Hrubce, stejně jako znaleckého posudku vypracovaného
na jeho žádost od znalce Ing. Jiřího Bíny), tak i vadná skutková zjištění
(obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména z důvodu
nedostatečné práce zasahujících policistů; námitka stran toho, jak k nehodě
došlo, resp. povaze poškození předmětných vozidel a způsobu, jakým k těmto
poškozením došlo; okolnosti, zda se znal či neznal s oběma dalšími obviněnými,
zejména pak P. K.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že nebyla v rámci dokazování vyloučena možnost, že se nehoda
opravdu stala) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž
uvedl, že se s obviněným P. K. neznal, nijak se s ním tedy na „fingování“
dopravní nehody nedomlouval).
Námitky obviněným vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy
čistou spekulací. Takto uplatněné námitky se totiž ve skutečnosti týkají
procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch
obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně
právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený
dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný F. J. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému znalci či daný
důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran jednotlivých znaleckých
posudků a výpovědí znalců). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního
posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor
ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a
vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní
námitky pak nutno zahrnout i námitky, v rámci nichž obviněný poukazoval na
porušení zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že o námitkách proti skutkovým
zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho
základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by
tu byl extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy (viz např.
nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S
ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu
mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a
provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do
skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil
již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného
prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného
usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou
návaznost na provedené důkazy. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o procesní
stránku věci, „nalézací soud doplnil dokazování v intencích pokynů kasačního
usnesení nadřízeného soudu. Městský soud nezjistil žádné vady řízení, které by
mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku a opodstatnily tak jeho
zrušení“, kdy současně konstatoval, že „ustanovení trestního řádu, jimiž se má
zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby nebyla v řízení porušena,
dokazování bylo provedeno v úplnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a ukončeno
za situace, kdy již žádná ze stran doplnění dokazování nenavrhovala“ (str. 3 až
4 napadeného usnesení). Pokud jde o skutková zjištění, i zde se odvolací soud
ztotožnil se závěry nalézacího soudu.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, které vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části
odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení
provedených důkazů řídil (str. 6 až 7 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud
se pak v rámci uplatněných námitek vyjádřil v tom smyslu, že „doplněním důkazní
situace si obvodní soud vytvořil prostor pro nové a důkladnější hodnocení
znaleckých důkazů (z nichž jeden dříve zcela opomenul). Jestliže na základě
tohoto nového hodnocení přijal závěr o tom, že na daném místě v daném čase
nešlo o autentickou nehodu, ale o umělé vytvoření situace, která měla být
prezentována jako dopravní nehoda se způsobením relativně vysokých škod na obou
automobilech za účelem podvodného vylákání pojistného, pak nepochybil“ (str. 5
odůvodnění napadeného usnesení). V rámci řízení o odvolání se odvolací soud
seznámil s obsahem všech důkazů v jejich autentické podobě (nikoli jen v jejich
stručnějším zprostředkování rozsudkem nalézacího soudu), a s hodnotícími
úvahami z provedených důkazů učiněných nalézacím soudem se ztotožnil.
Konstatoval, že nelze přisvědčit námitce obviněného stran nenapomáhání při
nahlašování škod pojišťovně. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že
„obžalovaný jako pomocník k pojistnému podvodu trestně odpovídá za vylákání
celého rozsahu pojistného plnění z titulu údajné dopravní nehody, jejíhož
fingování se daným způsobem zúčastnil„ , kdy současně „není rozhodné, že on sám
škodu neuplatňoval a nejednal s pojišťovnou, když za daných okolností bylo
zcela zřejmě i jeho úmyslem a vůlí svým podvodným jednáním přinejmenším
napomoci tomu, aby pojišťovna škody, které jí budou z titulu fingované nehody
nahlášeny, uhradila, jak se pak také stalo“ (str. 6 napadeného usnesení). Z
odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou
obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Námitkou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou
se jeví námitka stran určení výše způsobené škody. V této souvislosti obviněný
vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem, že škoda byla vyčíslena ve výši celého
vyplaceného pojistného plnění obviněným P. K. a M. P.. Je přesvědčen, že za
škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého plnění, je-li zřejmé,
že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižní
částce, než jakou pachatel vylákal, kdy právě tento rozdíl je škodou, která by
takovýmto jednáním vznikla.
V této úvaze se obviněný mýlí, neboť došlo-li ke spáchání trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., nenáleží pachateli, resp. vlastníkovi
vozidla, které bylo užito k inscenované dopravní nehodě, žádné pojistné plnění
za škody způsobené při této nehodě. V takovémto případě se totiž jedná o
úmyslné poškození pojištěné věci pojistníkem s cílem vylákat pojistné plnění,
jež není kryto pojistnou smlouvou, tedy trestné jednání. Každý ze
spolupachatelů, účastníků fingované nehody za účelem neoprávněného vylákání
pojistného plnění, pak trestně odpovídá za veškerou tímto trestným jednáním
vzniklou škodu. Pokud zde pak byla nějaká poškození vozidel pocházejí z doby
před spácháním fingované nehody, pak ani na tyto nelze brát ohled, neboť nebyly
řádně a včas uplatněny v souladu s podmínkami pojistné smlouvy. Výrok o náhradě
škody tudíž netrpí žádnou vadou, jež by mohla naplnit důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tuto námitku shledal
neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Nad rámec výše uvedeného a na podkladě upozornění státního zástupce považuje
Nejvyšší soud za potřebné upozornit na skutečnost, že výrok rozsudku soudu
prvního stupně neodpovídá požadavkům na identifikaci obviněných, jak jsou
vymezeny v ustanovení § 120 odst. 2 tr. ř., a z tohoto pohledu je neúplný. Dle
tohoto ustanovení musí být obžalovaný v rozsudku označen údajem svého jména a
příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými
údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. V rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 5 T 49/2010, však jsou
všichni tři obvinění identifikováni toliko křestními jmény, příjmením a dnem,
měsícem a rokem narození. Tato vada je však v rámci řízení o dovolání
nenapravitelná, kdy se jedná o vadu, kterou obviněný v rámci mimořádného
opravného prostředku nenamítal.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného F. J. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a