3 Tdo 311/2012-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
března 2012 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4 To 54/2011-3777, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T
6/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 6/2010, byl
obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se dopustil tím, že v období od
20. 1. 1999 do 4. 10. 2007 v Brně uvedl v omyl podnikatelské subjekty
jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku tím, že před nimi vystupoval jako
zaměstnanec společnosti A., s. r. o., S., P., s místem zaměstnání v technické
laboratoři B., V., oprávněný jménem této technické laboratoře s nimi domlouvat
provedení typových zkoušek jimi vyráběných rozvaděčů nízkého napětí, a posléze
jim pod hlavičkou společnosti A., s. r. o., vystavil falešné protokoly o
provedení typových zkoušek, ačkoliv technická laboratoř A., s. r. o., typové
zkoušky rozvaděčů nízkého napětí neprováděla, a v některých případech vystavil
i falešný certifikát E. z. ú., s. p., se sídlem P., P. L., přičemž v přesně
nezjistitelném množství případů uvedených ve výroku rozsudku vůbec žádné
zkoušky neprovedl. Falešné protokoly a certifikáty vystavoval za úplatu,
přičemž finanční prostředky (v celkové výši 5.781.070,- Kč) od těchto
podnikatelských subjektů přebíral buď v hotovosti, anebo si je nechal zasílat
převodem na svůj účet č., vedený u Komerční banky. Za to byl podle § 209 odst.
5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl soud
výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4 To 54/2011-3777, jímž podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce
napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
poté obviněného při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody odsoudil k
trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho
zařadil podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. ř. do věznice s ostrahou. Současně mu
podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu živnostenského oprávnění s předmětem podnikání
montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení na dobu pěti let.
Odvolání obviněného výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek
odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 10. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr.
ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního
stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V. následně
dovolání, které směřuje „do části výroku o trestu“, přičemž uplatněným
dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že při
ukládání trestu bylo v jeho případě namístě použít ustanovení § 58 tr. zákoníku
umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici trestní
sazby vzhledem k okolnostem případu nebo poměrům pachatele. V uvedené
souvislosti pak poukázal na to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že se
trestné činnosti dopustil vlivem rodinných problémů, konkrétně v době tíživé
finanční situace své dcery, a později již nedokázal své jednání ukončit. V
obavě z hrozících následků se se snažil odhalení své trestné činnosti co možná
nejvíce oddálit. Proto nebyl schopen z koloběhu opakujících se zakázek
vystoupit, neboť nenašel sílu k odmítnutí poskytování služeb podle objednávek
poškozených společností. Toto stresující období se současně podepsalo na jeho
zdravotním stavu.
Uvedené pohnutky dovolatele jsou podle jeho přesvědčení podřaditelné i pod
soubor polehčujících okolností ve smyslu § 41 tr. zákoníku. Mezi ně patří i
skutečnost, že se k trestné činnosti doznal, částečně se přičinil o odstranění
škodlivých následků tím, že pro některé poškozené subjekty zajistil řádné
provedení nových zkoušek a nové certifikace a u jiných nahradil vzniklou škodu.
Opakovaně nad svým jednáním vyjádřil upřímnou lítost. Sám se před soudem
prvního stupně vyjádřil tak, že je rád, že byla nakonec jeho trestná činnost
odhalena a tím ukončen jeho životní stres. Významné je rovněž to, že před
spácháním trestné činnosti vedl řádný život.
Soudy podle dovolatele měly nahlížet na jeho jednání a zejména z něj
vyplývající důsledky i z pohledu aplikace zásady ultima ratio. Přitom
zdůraznil, že škoda byla jednotlivým poškozeným způsobena toliko v rovině
materiální a její základ spočíval výlučně v obchodních vztazích mezi ním a
poškozenými subjekty. Jejich nároky byly pevně zakotveny v odsuzujícím rozsudku
soudu prvního stupně. Zásada přiměřenosti použití prostředků trestního práva by
se tak měla projevit i v rovině ukládaného trestu, jehož druh a výměra by měla
korespondovat nejen se zásadami stanovenými v § 39 tr. zákoníku, ale měla by
odrážet právě i princip subsidiarity trestní represe.
V další části dovolání poukázal obviněný na to, že v rozhodném období platil
DPH, po jejímž odečtení by se skutečná škoda pohybovala těsně nad hranicí
odůvodňující mírnější právní kvalifikaci. Současně mělo být přihlíženo k jeho
aktuálnímu zdravotnímu stavu, věku a reálné délce jeho aktivního života, která
by mu umožňovala alespoň částečně odčinit následky svého jednání výdělečnou
činností. S ohledem na výše zmiňované okolnosti je přesvědčen, že jeho nápravy
by mohlo být de facto dosaženo již veřejným projednáním věci v trestním řízení.
Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody zde plní výlučně účel represivní a pro
jeho další sociální život má devastující následky. Proto měly soudy zvažovat i
alternativu uložení podmíněného trestu odnětí svobody se stanovením přiměřené
zkušební doby.
Své dovolání obviněný uzavřel konstatováním, že soudy obou stupňů rozhodly ve
vytýkaných směrech chybně a jejich rozhodnutí tak spočívají „na nesprávném
právním posouzení podmínek mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod
zákonem stanovenou hranici“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
18. 10. 2011, sp. zn. 4 To 54/2011, i jemu předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 6/2010, a Krajskému soudu v Brně
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně
požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř.
odložil výkon napadených rozhodnutí, tedy jeho nástup k výkonu uloženého trestu
odnětí svobody. Svůj návrh odůvodnil zejména svým špatným zdravotním stavem a
náročnou léčbou.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), podle něhož argumentace dovolatele především neodpovídá uplatněnému
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je vymezen námitkami,
které se týkají aplikace norem hmotného práva - ať trestního nebo jiných
právních odvětví - na skutkové okolnosti zjištěné v rámci dokazování, případně
jejich aplikace v procesu zvláštních způsobů rozhodování, např. při ukládání
souhrnného, úhrnného či společného trestu. Vždy jde o normy kogentní povahy,
které vymezují způsob, jímž se ta která skutková okolnost vyjadřuje prostředky
hmotného práva, s nimiž je pak spojen konkrétní způsob rozhodnutí v dané
trestní věci.
Dále státní zástupce uvedl, že dovolatelem zmiňované ustanovení § 58 tr.
zákoníku nestanoví soudu závazné pravidlo, podle něhož by musel postupovat. Jde
toliko o zákonné zakotvení možnosti takového postupu, kdy soud vnímá okolnosti
případu nebo poměry pachatele jako natolik významné, že by uložení trestu v
rámci zákonné trestní sazby bylo pro něho nepřiměřeně přísné a jeho nápravy lze
dosáhnout i trestem kratšího trvání. Jedná se tedy pouze o výjimečnou
alternativu, jak soud může při ukládání trestu rozhodnout. Přisvědčit pak podle
státního zástupce nelze ani dovolatelově představě o aplikaci principu ultima
ratio v rovině ukládání trestu, neboť tato zásada trestního řízení je v § 12
odst. 2 tr. zákoníku koncipována jako měřítko, podle něhož se na řešení
právních vztahů popsaných ve skutkové větě meritorního rozhodnutí užije buď
norem práva trestního nebo norem jiného právního odvětví, avšak tuto volbu je
nutno užít en bloc, tedy na řešení celého případu, jak v rovině materiální
viny, tak v rovině sankční odpovědnosti. Tato zásada však nemůže být nijak
užita ke snížení výměry uloženého trestu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce poukázal na to, že ve vztahu k výroku
o uloženém trestu je možno podat dovolání ze speciálního důvodu popsaného v §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podmínky tohoto dovolacího důvodu se však na
napadené rozhodnutí zjevně aplikovat nedají, neboť dovolatel byl postižen pouze
zákonem vymezenými sankcemi a v rámci zákonem stanovené výměry trestu.
Protože státní zástupce nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zatěžovala jakákoli vada, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání,
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. V. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby toto rozhodnutí bylo za
podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím
věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil výslovný souhlas i pro případ jiného
než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh obviněného na odklad výkonu pravomocného rozhodnutí, státní
zástupce poukázal na to, že nelze-li v napadeném rozsudku shledat žádnou vadu,
která by mohla vést k jeho zrušení, postrádalo by případné odkládání výkonu
uloženého trestu jakýkoliv racionální základ.
Obviněný M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud se v prvé řadě musel zabývat otázkou, zda námitku obviněného
směřující proti výroku o trestu a spočívající v tom, že odvolací soud v jeho
případě nepoužil prostředek soudcovské individualizace trestu upravený v
ustanovení § 58 tr. zákoníku a neuložil mu trest odnětí svobody pod dolní
hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku, je vůbec
možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje
především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu tohoto
dovolacího důvodu je zároveň zřejmé, že s poukazem na porušení ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl
uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranici
trestní sazby tímto zákonem stanovené, protože pokud soud nevyužil tohoto
oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci
zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo
zákonnou trestní sazbu. To znamená, že jen nesprávné použití ustanovení § 58
tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní
sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti
tomu nepoužití § 58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální
(nesnížené) dolní hranice tento dovolací důvod nenaplňuje.
Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítá vadu spočívající v nepoužití
ustanovení § 58 tr. zákoníku na základě hmotně právního důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně vytýká soudu, že mu uložil trest
nepřiměřeně přísný, pak by to - pokud by taková námitka byla považována za
právně relevantní - neznamenalo nic jiného, než akceptovat dovolací důvod
spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro
uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však
bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného
prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných
rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným
opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest je nepřiměřený, a
dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance
v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl
by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad
výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný,
protože i uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu mimo trestní
sazbu by nutně vždy muselo být považováno především za porušení hmotného práva
(tj. určitého ustanovení tr. zákoníku) a tudíž za jiné nesprávné hmotně právní
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný
prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně
užší a přísněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném prostředku.
Jinými slovy, má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o
trestu, může se tak stát jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém
případě v úvahu nepřichází.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu apod.
Lze tedy uzavřít, že námitka dovolatele, že v jeho případě soud nevyužil
moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody, důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Z
důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích platí stejný závěr i ohledně
námitek, že byly dány polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, které soud
při ukládání trestu odnětí svobody náležitě nezohlednil, popř. že dovolateli
byl uložen trest v rozporu s ustanovením § 39 tr. zákoníku (k tomu přiměřeně
srov. R 22/2003 SbRt., podle kterého námitky vůči pochybení soudu spočívajícím
v neadekvátním druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávnému
vyhodnocení kritérií nyní uvedených v § 38, § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení příliš přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř.).
Z hlediska uplatněného důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
není v projednávané věci právně relevantní ani námitka, že odvolací soud při
ukládání trestu řádně nezohlednil princip ultima ratio, ač tak učinit měl.
Dovolatel zde zřejmě nevzal dostatečně v úvahu, že soudem aplikovaný trestní
zákoník terminologicky rozlišuje hodnocení rozhodných skutečností z hlediska
míry společenské škodlivosti činu ve vztahu k principu ultima ratio (kdy již
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu) od hodnocení
kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování
druhu trestu a jeho výměry. Jde totiž o řešení zcela rozdílných otázek.
Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe se
vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, kdy je třeba hodnotit
společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní
hranice trestní odpovědnosti. U povahy a závažnosti spáchaného trestného činu
podle § 39 tr. zák. jde naopak o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v
případě, ve kterém soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti, aby
bylo možno dovodit trestní odpovědnost pachatele. Trestní zákon č. 140/1961
Sb., který byl účinný do 31. 12. 2009 při obecném použití materiálního znaku
spočívajícího v „nebezpečnosti činu pro společnost“ tyto dvě kategorie
nerozlišoval a vyžadoval v ustanoveních § 3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 při
posuzování materiálního znaku trestného činu a v § 31 odst. 1 při stanovení
druhu a výměry trestu hodnocení v zásadě stejné, jak vyplývá i z odkazu na
ustanovení § 3 odst. 4. Právě z těchto důvodů nový Trestní zákoník používá v
ustanovení § 12 odst. 2 (subsidiarita trestní represe) a v ustanovení § 39
odst. 2 (povaha a závažnost trestného činu) již zmíněnou rozdílnou
terminologii, kterou je nutno od sebe důsledně odlišovat.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v
dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS
282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS
688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci
obviněného M. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí (výrok o trestu) věcně přezkoumával
podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět obviněného k odložení výkonu
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v dané věci neshledal důvody k rozhodnutí
podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu
dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným
výrokem, je pak za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda
senátu soudu prvního stupně. Uvedený postup však předsedkyně senátu soudu
prvního stupně při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler