U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání,
které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 31 To 274/2016, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17
T 160/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 17 T
160/2015, byl obviněný L. K. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §
358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 3 trestního
zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu tří let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně
zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v České Lípě ze dne
6. 8. 2015, sp. zn. 17 T 122/2015, který nabyl právní moci dne 15. 9. 2015,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1
trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou
škodu, přičemž podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 7. 10. 2016,
sp. zn. 31 To 274/2016, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné
zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 10. 2016 [§
139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný
namítl, že se nedopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Poškozeného
nenapadl a nezranil. V době činu spal v bytě své přítelkyně, ze kterého se
nevzdálil. Svědek, který jej jako pachatele poznal, se podle obviněného
dopustil omylu. Obviněný poukázal na to, že na diskotéce, před kterou k
napadení došlo, bylo tři sta osob, a neexistuje jediné svědectví, kromě
svědectví poškozeného, že pachatelem byl právě on. Výpověď poškozeného tak
obviněný považuje za nevěrohodnou. Obviněný dále namítl, že rekognice byla
provedena v rozporu s § 104b odst. 3 trestního řádu, kdy figurant č. 4 se od
ostatních osob poměrně výrazně odlišoval. Obviněný se proto domnívá, že soudy
dospěly k závěru o jeho vině v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Obviněný proto s odkazem na § 265k odst. 1 trestního řádu a § 265l odst. 1
trestního řádu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 10. 2016, č. j. 31 To
274/2016-254, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání uvedla, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný L. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ani Okresního soudu v České Lípě netrpěla. Soud prvního
stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i
ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně
vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za
prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu)
neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil
přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami
obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o
skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v
projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl
výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky
nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím
prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné
skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo,
na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny,
má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování.
Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního
posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Dovolací námitky
obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž
ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž
by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm.
c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu