USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný K. H., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 8 To 56/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 4/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 3 T 4/2022 byl obviněný K. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pokusu vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kuchyňského nože červené barvy o celkové délce 31 cm s čepelí o délce 19 cm. Podle § 99 odst. 2 písm. b) odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: 1. M. T. částku 246 972 Kč, 2. Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 487 677 Kč, 3. České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, odbor odškodňování částku 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený M. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného K. H. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 8 To 56/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody poškozenému M. T. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. T. náhradu nemajetkové újmy ve výši 208 892 Kč a náhradu majetkové škody ve výši 28 080 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu pak poškozeného M.T. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítal, že v jeho věci došlo k několika pochybením a odvolací soud náležitě nevyhodnotil všechny okolnosti případu a jeho odvolací námitky. Rovněž dle jeho mínění soudy nepostupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení. Obviněný nastolil několik otázek a okruhů možných problémů rozporujících zjištěný skutkový stav. Nesouhlasil s tím, že jeho výpověď byla hodnocena jako nevěrohodná. Jeho tvrzením nebyla věnována dostatečná pozornost a byla bagatelizována. V důsledku tohoto jednostranného hodnocení důkazů v jeho neprospěch nedošlo k objektivnímu rozhodování soudem. Postupem obecných soudů bylo podle obviněného zasaženo do jeho práva na náležitou obhajobu, zejména práva na spravedlivý proces. Odvolací soud jednotlivé důkazy hodnotil v rozporu s jejich skutečným obsahem. Obecné soudy se z hlediska hodnocení důkazů vůbec nezabývaly tím, co se událo v bytě v době od 16 hod do 19 hod. Sám obviněný si nepamatuje, co vlastně dělal on sám, poškozený a svědkyně M. Obhajoba obviněného, že si na tento časový úsek nepamatuje, nebyla vyvrácena. Není také na jisto postaveno, jaký byl jeho zdravotní stav v době projednávaného činu. Část výpovědi poškozeného je chaotická. Obecné soudy vycházely pouze z omezené skupiny důkazů. Dále ve svém dovolání rozebral důvody směřující k jiné variantě skutkového děje. Namítl také, že se soudy řádně nezabývaly motivem jeho jednání. Absentuje označení konkrétního jednání, kterého se měl poškozený vůči své přítelkyni dopouštět a které mělo nebo mohlo vyprovokovat obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265k odst. 1 trestního řádu a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 8 To 56/2022 a dále rozhodl podle § 265l odst. 1, odst. 4 trestního řádu. S odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce tam činný uvedl, že nastíněné dovolací výtky obviněného nejsou opodstatněné. Podle jeho mínění jde obviněnému primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Státní zástupce konstatoval, že v posuzovaném případě nelze shledat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Ten by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Dodal, že existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak podle státního zástupce vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 trestního řádu, a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech, a to především ve výpovědi poškozeného, takže zjevný rozpor ve shora nastíněném smyslu neexistuje. Z tohoto důvodu není prostor k tomu, aby dovolací soud do oblasti dokazování a skutkových zjištění zasahoval. Dále se státní zástupce vyjádřil, co je podstatou § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu podaného dovolání je však podle státního zástupce patrné, že obviněný prakticky nenamítl žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud vznesl výhrady k soudy zaujatému právnímu hodnocení, činil tak na základě zpochybnění učiněných skutkových zjištění, místo toho, aby z nich vycházel.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný K. H. je podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do § 265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g). Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci jeho námitek pod uplatněný dovolací důvod, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Nově zařazený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů se zcela míjejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2022. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl.
13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“.
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvod vznášel námitky, které vyjadřovaly pouhý nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, zejména jeho vlastní výpověď a ty důkazy, které podle jeho názoru zakládají důvodnou pochybnost o vině. Naopak důrazně nesouhlasil s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za bezpečně prokázanou. Dle Nejvyššího soudu nelze v posuzovaném případě shledat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak jednoznačně vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech, a to především ve výpovědi poškozeného, takže zjevný rozpor ve shora nastíněném smyslu neexistuje. Všechny námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a do zjištěného skutkového děje jsou proto ve vztahu k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu irelevantní.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud konstatuje, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi skutkového děje, kterou se snaží ve svém dovolání, a ostatně od samého začátku trestního řízení, prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu podaného dovolání však jednoznačně vyplývá, že obviněný nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Pokud vznesl výhrady k soudy zaujatému právnímu hodnocení, činil tak pouze na základě zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění, namísto toho, aby z nich vycházel.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu