3 Tdo 321/2015-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 133/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
V rámci rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 3 T 133/2012-196, v trestní věci obviněných M. B., J. Z. a J. M. byl obviněný M. B. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že společně s J. Z. a J. M. po vzájemné domluvě v úmyslu odcizit věci a materiál, poté co si dne 6. srpna 2012 vyhlédli bývalý objekt roty pohraniční stráže používaný jako sklad firmy GR Electronic, s.
r. o., se sídlem Hranice u Aše, Tovární 510, v obci T., okres Ch. a připravili si jutové pytle a vysílačky pro vzájemné dorozumívání, dne 10. srpna 2012 kolem 02:35 hodin přijeli k objektu osobním automobilem obviněného J. M. značky Mitsubischi Colt GLi, u objektu prostříhali pletivový plot, kterým se dostali ke skladu, kde vyrazili dřevotřískovou desku ve spodní části okna, vnikli do objektu, tento prohledali a do přinesených jutových pytlů si připravili k odcizení rozpracované kabely jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 165.180,- Kč, na místě činu byli zadrženi příslušníky Policie ČR (když čtvrtý spolupachatel hlídající venku z místa činu utekl), přičemž poškozením pletiva způsobili škodu ve výši 200 Kč, poškozením překližky škodu ve výši 100 Kč a poškozením rámu okna škodu ve výši 150 Kč, tedy škodu v celkové výši 450 Kč. Obviněný M.
B. se přitom podle výroku rozsudku tohoto jednání dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 1 T 144/2004, mimo jiné pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. k trestu obecně prospěšných prací v trvání 250 hodin, jehož část byla přeměněna na trest odnětí svobody v trvání 42 dnů se zařazením do věznice s dohledem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 17. 9. 2009. Za to byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti předmětnému rozsudku podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, a to též v neprospěch obviněného M. B. do výroku o uloženém trestu. Z podnětu podaného odvolání Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. mu nově uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl ohledně obviněného právní moci dne 26. 9. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním, které zároveň směřoval i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním pouze státní zástupce, a to v jeho neprospěch a pouze do výroku o uloženém trestu. Má však za to, že v projednávané věci je jeho dovolání přesto přípustné i ve vztahu k výroku o vině. Podle jeho názoru měl totiž odvolací soud ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumat z podnětu podaného odvolání celé předcházející řízení, neboť vada výroku o trestu měla svůj podkladu ve výroku o vině. V návaznosti na tom soudu prvního stupně vytkl nesprávnost hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména pokud jde o stanovení hodnoty věcí, které měly být předmětem krádeže, a tedy škody, k jejímuž způsobení směřovala projednávaná trestná činnost. Zmíněná vada je natolik závažná, že v duchu judikatury Ústavního soudu odůvodňuje přezkum skutkových zjištění soudů i v rámci dovolacího řízení. V jejím důsledku podle dovolatele došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku jako pokusu přečinu krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, a nikoli správně toliko podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, za který by s největší pravděpodobností s přihlédnutím k § 55 odst. 2 tr. zákoníku nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody spojenému s přímým výkonem. Dovolatel poukázal rovněž na to, že při ukládání trestu nebylo možno přihlížet jako k přitěžující okolnosti ani k jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 1 T 144/2004, neboť podléhalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vzhledem k čl. I odst. 1 této amnestie. Podle odst. 3 citovaného ustanovení bylo na dovolatele nutno hledět, jako by nebyl odsouzen.
Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Samostatným přípisem ze dne 4. 3. 2015 pak učinil podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud věc projednal podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že samotný obviněný M. B. si odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal a odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zároveň nevyplývá, že by ve vztahu k tomuto obviněnému podle § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumával rozsudek nad rámec námitek odvolání státního zástupce. Pro řízení o dovolání to znamená, že ve vztahu k výroku o vině je dovolání nepřípustné a tento výrok nelze v dovolacím řízení přezkoumávat ani v případě, že by snad z nějakého důvodu vznikaly pochybnosti o jeho správnosti. Zásadně totiž platí, že dovolatel je oprávněn napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle státního zástupce je v posuzovaném případě dovolání formálně přípustné pouze proti výroku o trestu. Pokud však dovolatel poukazuje na nesprávné posouzení „předcházející trestné činnosti“, je jeho argumentace v této části zcela nekonkrétní. Není totiž jasné, zda má na mysli odsouzení ve věci Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 1 T 144/2004, uvedené jako kvalifikační moment ve výroku o vině, nebo odsouzení ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 10/2004, zmíněné v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s úvahami o trestu. Z obsahu dovolání lze pak usuzovat, že dovolatel považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný vzhledem k jeho nepodmíněnosti. Na tomto místě státní zástupce připomněl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, nelze však namítat přílišnou přísnost nebo mírnost uloženého trestu. V části týkající se výroku o trestu se dovolání tedy míjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem.
S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v části, ve které je přípustné, bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r. odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání obviněného je přípustné pouze v části, v níž napadl pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým mu byl z podnětu odvolání státního zástupce nově uložen (zpřísněn) trest (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. ř.).
Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že dovolání není zásadně přípustné, jestliže se jím obviněný domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou ve druhém stupni nepřezkoumával a nebyl ani povinen přezkoumávat odvolací či stížnostní soud. Pokud například bylo odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly současné přezkoumání výroku o vině postupem podle § 254 odst. 2 tr. ř., nelze správnost (resp. nesprávnost) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dovoláním napadat. Pokud tak dovolatel přesto učiní, Nejvyšší soud dovolání odmítne jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře R 20/2004 nebo TR NS 5/2004-T 689).
Popsaná procesní situace je ve vztahu k výroku o vině dána i v nyní posuzované trestní věci. Odvolací přezkum zde vzešel toliko z podnětu řádného opravného prostředku podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného a zaměřeného toliko vůči výroku o trestu. Státní zástupce přitom v odvolání argumentoval výhradně tím, že uložená trestní sankce byla v případě obviněného nepřiměřeně mírná, bez zřetele na jeho sklony k páchání trestné činnosti i na skutečnost, že inkriminované jednání vykazovalo určitý stupeň připravenosti a vzájemné kooperace s dalšími spoluobviněnými.
Odvolací soud byl pak vázán tím, který výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal (viz § 254 odst. 1 tr. ř.). Toto výchozí vymezení jeho přezkumné pravomoci ve vztahu k odvoláním napadeným výrokům rozšiřuje ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. pro případy, kdy vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který odvolatel nenapadl, ač tak mohl učinit. To znamená, že za předpokladu, kdy odvolání směřuje jenom proti výroku o trestu, avšak z jeho obsahu vyplývá, že k vadě, v důsledku které je uložený trest nepřiměřeně přísný, mělo dojít ve výroku o vině, je odvolací soud povinen přezkoumat i tento výrok, ačkoliv řádným opravným prostředkem napaden nebyl. V posuzovaném případě ovšem státní zástupce nesprávnost výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nenamítal se žádným poukazem na existenci pochybení, které by případně měly nebo mohly mít původ ve výroku o vině. Za stavu, kdy samotný obviněný si odvolání ani nepodal, tak neměl soud druhého stupně žádný důvod přezkoumávat z podnětu odvolání státního zástupce celé rozhodnutí, případně dokonce celé předcházející řízení před soudem prvního stupně.
Současnou koncepci rozsahu přezkumné povinnosti podle § 254 tr. ř. v nyní účinném znění, kdy soud druhého stupně je v prvé řadě vázán obsahem podaného odvolání (tzv. omezený revizní princip), si tak dovolatel vyložil poněkud nepřesně a zjednodušeně. Jeho názor, že Krajský soud v Plzni byl z podnětu odvolání státního zástupce povinen přezkoumat nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině, Nejvyšší soud nesdílí. Pokud tedy dovolatel mimo jiné namítal nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, nepodal v této části svůj mimořádný opravný prostředek přípustně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný opírá dovolání přípustně ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud jde o výrok o trestu, lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně namítat pochybení soudu v právním závěru například o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§ 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. Takový trest však v posuzované trestní věci ukládán nebyl.
Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (blíže k těmto otázkám srov. v soudní judikatuře R 22/2003 SbRt.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele vůči nepřiměřené tvrdosti uložené trestní sankce, v podstatné části navíc podpořené ryze procesní argumentací vůči nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Dovolatel by nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 3 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře od jednoho roku do pěti let. Jestliže odvolací soud dovolateli uložil tento trest na v délce trvání šestnácti měsíců, tj. výrazně v dolní polovině trestní sazby, jedná se o zákonný postih co do druhu i výměry.
K námitce dovolatele, že k jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 144/2004, nebylo možno - s odkazem na Čl. I odst. 1, odst. 3 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 - při ukládání trestu v nyní posuzované věci přihlížet jako k přitěžující okolnosti, Nejvyšší soud jako obiter dictum uvádí následující:
Článkem I odst. 1 zmíněné amnestie tehdejší prezident prominul nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. 1. 2013, ve výměře nepřevyšující jeden rok. Na osoby, kterým byl takto prominut trest nebo jeho zbytek, se pak podle odst. 3 hledí, jako by nebyly odsouzeny.
Z opisu z rejstříku trestů dovolatele (č. l. 223 spisu) se podává, že z výkonu trestu odnětí svobody ve shora označené trestní věci Okresního soudu Plzeň - jih byl podmíněně propuštěn dne 17. 9. 2009, se stanovením zkušební doby na dva roky za současného vyslovení dohledu. V této zkušební době se podle údaje v rejstříku trestů následně osvědčil. Tím ovšem nastala zákonná fikce, že zmíněný trest byl vykonán ke dni podmíněného propuštění, tj. k 17. 9. 2009 (viz § 91 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku). To znamená, že amnestie prezidenta republiky se na tento trest nevztahovala a není zde dána ani fikce neodsouzení ve smyslu Čl. I odst. 3 amnestie.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba poznamenat, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. B. bylo dílem podáno nepřípustně a dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Předseda senátu Nejvyššího soudu před projednáním dovolání současně neshledal důvody, aby z podnětu obviněného postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o kterém je zapotřebí rozhodnout samostatným výrokem, může za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Samosoudce Okresního soudu v Chebu tak při předložení dovolání obviněného neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler