U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2016 o dovolání,
které podal obviněný M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 10. 8. 2015, sp. zn. 6 To 75/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 79/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. Č.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 79/2011,
byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem přechovávání dětské pornografie
podle § 205a zákona č. 40/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009
(dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že (včetně překlepů) „jako uživatel e-mailových schránek
založených prostřednictvím sítě internetu, k nímž přistupoval prostřednictvím
různých přístupových bodů, zejména z kanceláří spol. Auto E. M., s.r.o., P.,
S., okres K., a z místa svého trvalého bydliště v Ž., okres L., ul. K.. J., v
době od 1. 12. 2007 do 10. 3. 2009 uschovával v e-mailové schránce s označením
98 e-mailových zpráv s tématikou dětské pornografie, v době od 1. 12. 2007 do
10. 3. 2009 v e-mailové schránce 85 zpráv s tématikou dětské pornografie,
přičemž obě shora zmíněné e-mailové schránky byly v provozu do 10. 3. 2009 a v
téže době v místě svého trvalého bydliště v Ž. prostřednictvím internetové
výměnné sítě DC++ si stáhl a následně přechovával na svém PC zn. Provyt
provedení Midi Tower na disku zn. Seagate, který sloužil k ukládání částí právě
stahovaných souborů z výměnné sítě programem DC++ v adresáři soubor s názvem“
vykazující znaky dětské pornografie“.
Za to byl odsouzen podle § 205a tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1
(jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a
podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání 15 (patnácti)
měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věci, a to počítače zn. Provyt, provedení Midi Tower, bez v. č. a
označení typu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T
79/2011, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 8. 2015,
sp. zn. 6 To 75/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného M. Č. uznal vinným trestným činem přechovávání
dětské pornografie podle § 205a tr. zák. na podkladě skutkového stavu
spočívajícím v tom, že „jako uživatel e-mailových schránek založených
prostřednictvím sítě internet, k nímž přistupoval nejméně prostřednictvím
přístupového bodu z kanceláře provozovny společnosti Auto E. M., s.r.o., na
adrese P., S., okres K., v době od 1. 12. 2007 do 10. 3. 2009 uschovával v
e-mailové schránce s označením 98 e-mailových zpráv s tématikou dětské
pornografie, v době od 1. 12. 2007 do 10. 3. 2009 v e-mailové schránce 85 zpráv
s tématikou dětské pornografie, přičemž obě shora zmíněné e-mailové schránky
byly v provozu do 10. 3. 2009“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 205a tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1
(jednoho) roku.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný rozsáhlé dovolání (č. l. 433–
453), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v rámci svého rozsáhlého dovolání brojí také proti skutkovým zjištěním
týkajících se části skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, která však byla
odvolacím soudem vypuštěna z důvodu přetrvávajících pochybností o existenci
subjektivní stránky na straně obviněného.
Dále obviněný vytýká nalézacímu soudu zmatečnost řízení, chaotické vedení
soudního spisu a nepřesnou a neúplnou protokolaci hlavního líčení, jenž
neodpovídá zvukovému záznamu. Má za to, že mu bylo odepřeno právo na obhajobu,
kdy jeho obhájce byl během závěrečné řeči přerušován a některé návrhy jeho
obhájce v rámci obhajoby byly odmítnuty, přičemž soud vyhověl všem důkazním
návrhům obžaloby. Tento závadný stav neodstranil ani odvolací soud. Za zásadní
považuje nedostatky v evidenci DVD. Policií bylo u obviněného zadrženo sedm
kusů DVD s různým obsahem, které se staly předmětem odborných vyjádření, kdy
však ze spisového materiálu a odborných vyjádření není zřejmé, o jaká DVD se
jedná, jelikož tyto nejsou přesně a nezaměnitelně označeny, stejně jako jejich
souhrnný obsah, kdy počet těchto nosičů dokonce narůstá, což vylučuje
jakoukoliv kontrolu a přezkoumatelnost. V tomto směru především napadá znalecký
posudek MUDr. Růženy Hajnové, z oboru psychiatrie, odvětví sexuologie,
psychiatrická sexuologie, s tím, že není jasné, jaká DVD znalkyně vlastně
zkoumala, pouze, že k podání znaleckého posudku jí bylo předloženo deset kusů
DVD. Stejně tak obviněný napadá i počet e-mailových zpráv zajištěných v jeho
e-mailových schránkách, kdy počet neodpovídá tomu, co je uvedeno ve spise.
Uvádí, že tvrzení nekorespondujících se spisem a odbornými vyjádřeními je ve
znaleckém posudku několik, například, že v podstatě celý obsah nosičů dat je
dětskou pornografií a že odesílal e-mailové zprávy na další adresy.
Dále obviněný podrobně rozebírá jednotlivá odborná vyjádření k předmětným DVD,
zajištěného obsahu jeho počítače a e-mailových schránek. Obviněný připouští, že
měl skutečně dvě e-mailové schránky, které používal pro běžnou komunikaci a
dostával velké množství nevyžádaných zpráv. Trvá na tom, že s žádným z
odesílatelů nekomunikoval, nic nevyžadoval, zpočátku zprávy otvíral, aby
rozlišil jejich obsah, a když zjistil, že některé jsou podezřelé, tak tyto
označoval jako spam. Některým odesílatelům odpověděl, že si nepřeje, aby mu
posílali tyto zprávy. Když pojal podezření, že někdo manipuluje s jeho
počítačem, upozornil na to, od čehož má i potvrzení. Technik z firmy L. Ž. mu
dokonce změnil IP adresu a později, šest měsíců před zahájením akce „V.“, obě
e-mailové schránky zrušil. Na základě odborných vyjádření a listiny „T.“,
materiálu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Praha ze dne 28. 2. 2009,
bylo zjištěno, že na jeho IP adresu i e-mailovou schránku se připojovalo velké
množství neztotožněných uživatelů ze Ž. a jistý pan J. M. z Ch., který byl
odsouzen za přechovávání a distribuci dětské pornografie. Je přesvědčen, že v
rámci svých možností a schopností učinil veškerá opatření vedoucí k zamezení
manipulace s jeho služebním i soukromým počítačem, které lze po něm jako po
běžném uživateli počítače požadovat. V pracovním počítači byl instalován
program DMS a vždy v době jeho nepřítomnosti byl povinen odevzdat hesla ke
svému počítači svému nadřízenému, aby byl zajištěn přístup k tomuto programu. Není vyloučeno, že z okruhu těchto konkrétních osob nedošlo k vyzrazení či
zneužití jeho služebního počítače k jiným účelům. Prakticky jakýkoliv počítač s
aktivním připojením do počítačové sítě lze ovládat za pomocí vzdáleného
přístupu, což ostatně potvrzuje i vyjádření správce počítačové sítě Ing. M. M. ze dne 6. 6. 2014. Z úředního záznamu odboru analytiky služby kriminální
policie, oddělení informační kriminality Krajského ředitelství policie
Středočeského kraje ze dne 21. 9. 2009, je zřejmé, že obdržel do svých
e-mailových schránek zprávy s tématikou pornografie, ale žádnou závadovou
zprávu neodeslal. Další odborná vyjádření a závěry soudu však toto popírají a
je tvrzena jakási jeho korespondence s odesílateli, kde údajně požaduje
„fotečky dívčin“, což je naprosto absurdní a zcela nepravdivé tvrzení. Dále
poukazuje na „vyhodnocení CD“ ze dne 5. 5. 2010 Policií ČR, Krajského
ředitelství policie středočeského kraje, územní odbor Kladno, z něhož vyplývá,
že na počítačích bylo uloženo větší množství pornografického materiálu, ale
nejednalo se o dětskou pornografii. Materiál s tématikou dětské pornografie
nebyl nalezen ani v PC ve firmě ve S. Ani toto CD není přesným a nezaměnitelným
způsobem označeno. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví analýzy
dat a zkoumání nosičů dat ze dne 30. 4. 2010, které vypracoval Ing. J. V., byly
zkoumány jakési „zajištění bitové kopie pevných disku“, kdy zájmové soubory
byly vykopírovány na CD, které opět nebylo jasně a nezaměnitelně označeno,
včetně jeho obsahu.
Vzhledem k výše uvedenému má obviněný za to, že tvrzení soudů jsou zcela
nepravdivá, zavádějící a nemající oporu v provedeném dokazování. V projednávané
věci mu bylo odmítnuto právo na obhajobu, jelikož byl odmítnut revizní znalecký
posudek, který by mohl objasnit rozpory a nejasnosti v odborných vyjádřeních a
znaleckém posudku. Žádnou dětskou pornografii nehledal, ani neměl ve svém
faktickém držení, nic neotvíral a vše označoval jako spam. Má za to, že zde
zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu.
Dále obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
namítl, že v jeho trestní věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní
represe, jelikož v případě široce konstruovaných skutkových podstat některých
trestných činů, tak jak je tomu v případě trestného činu výroby a jiného
nakládání s dětskou pornografií, může postih dopadnout na pachatele skutků
velmi rozdílné konkrétní společenské nebezpečnosti.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr.
ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2015, sp. zn.
6 To 75/2015, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 11. 2014,
sp. zn. 3 T 79/2011, a rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1.
4. 2016, sp. zn. 1 NZO 241/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
obviněný uplatňuje argumentaci z jeho dosavadní obhajoby i odvolání, kdy tyto
jeho úvahy označily soudy zcela správně za spekulace nemající racionální
podklad. Dle jeho obhajoby by se musela konkrétní osoba nabourat do jeho
počítače na pracovišti a taktéž do jeho obou e-mailových schránek a z jeho
pracoviště by pod jeho identitou komunikovat a objednávat materiály s dětskou
pornografií. Správně soud označil takový postup jakéhokoliv hackera za
nesmyslný.
K námitce obviněného stran subsidiarity trestní represe státní zástupkyně
uvedla, že v projednávané věci není možno tento princip uplatnit. Námitkami
uplatněnými obviněným v dovolání se již náležitě a dostatečně zabýval soud
druhého stupně. Jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného
dokazování. Pokud obviněný uplatnil v rámci svého dovolání námitky, s nimiž se
již náležitě vypořádal odvolací soud, Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod
znovu tyto námitky přezkoumávat, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být
odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Obviněný se v dovolání zabývá výlučně
otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávné
hodnocení provedených důkazů. Je pravdou, že nalézací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí použil poněkud netypické formulace, avšak je nutno konstatovat, že
skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny provedeným dokazováním a soud
skutek správně právně kvalifikoval. Stejné stanovisko zaujal i odvolací soud,
přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí lze bez dalšího odkázat.
Státní zástupkyně má za to, že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za
důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno
odstranit cestou dovolání. Na základě výše uvedeného proto navrhla, aby
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,
protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2015,
sp. zn. 6 To 75/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl
mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména odborného vyjádření z oboru
kriminalistiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat ze dne 30. 4. 2010 a
s tím související doplňující vyjádření, která vypracoval Ing. J. V., listiny
označené jako „T.“, materiál Policie ČR, Krajského ředitelství policie Praha ze
dne 28. 2. 2009 a také „Vyhodnocení CD“ ze dne 5. 5. 2010 Policie ČR, Krajského
ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor Kladno, dále úředního
záznamu odboru analytiky služby kriminální policie, oddělení informační
kriminality Krajského ředitelství, policie Středočeského kraje ze dne 21. 9.
2009, znaleckého posudku MUDr. Růženy Hajnové z oboru psychiatrie, odvětví
sexuologie, psychiatrická sexuologie, a vyjádření správce počítačové sítě Ing.
M. M.; spadá sem i námitka neprovedení revizního znaleckého posudku) a vadná
skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda nedošlo k manipulaci s jeho
pracovním počítačem, zda k němu neměly přístup i jiné osoby, zda se k jeho
počítači či e-mailovému účtu připojovaly další neztotožněné osoby, zejména pak
konkrétně osoba jménem J. M. měla možnost připojit se na jeho IP adresu a
e-mailovou schránku), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu
k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených
důkazů nevyplývají, resp. že na základě nepřesně a nejasně označených nosičů
dat, stejně jako rozporů v odborných vyjádřeních a znaleckém posudku s obsahem
spisu nelze usuzovat na jeho vinu) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu
věci (kdy obviněný uvedl, že měl dvě e-mailové schránky, které používal pro
běžnou komunikaci, a poté, co mu začaly chodit podezřelé e-mailové zprávy,
které zpočátku otvíral, po nějaké době je však rovnou mazal jako spam a na
některé odepisoval, že si nepřeje, aby mu tyto zprávy byly posílány, tyto
e-mailové schránky zrušil, přičemž žádnou dětskou pornografii nehledal, ani
neměl ve svém faktickém držení, s nikým ohledně ní nekomunikoval, nikomu nic
neposílal; je přesvědčen, že v rámci svých možností a schopností učinil veškerá
opatření vedoucí k zamezení manipulace s jeho služebním i soukromým počítačem,
které po něm bylo možno jako po běžném uživateli počítače požadovat, přičemž
není vyloučeno, že z okruhu těchto konkrétních osob došlo k vyzrazení či
zneužití jeho služebního počítače k jiným účelům, případně se mohlo jednat o
aktivní připojení do počítačové sítě za pomoci vzdáleného přístupu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.)
se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl.
95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy
takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se
soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup
téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně
též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť odvolací soud se s
možností provedení navrhovaného důkazu revizním znaleckým posudkem k odbornému
vyjádření zpracovaného kpt. Ing. J. V. z Odboru kriminalistické techniky a
expertíz, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského
kraje zabýval a dospěl k závěru, že jeho provedení je nadbytečné, kdy „doplnění
dokazování ve shora naznačeném směru pokládá odvolací soud za zcela nadbytečné,
když dosavadní shromážděné důkazy, co do jejich množství a kvality, po jejich
vyhodnocení, umožňují učinit spolehlivý závěr o vině obžalovaného“ (str. 9
rozsudku odvolacího soudu).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
v Lounech, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím
hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Odvolací soud vypustil spornou část popisu skutku obviněného stran
stahování závadného souboru, kdy i po doplněném dokazování nalézacím soudem
zůstaly nadále zásadní pochybnosti o existenci subjektivní stránky na straně
obviněného. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s
hodnocením provedených důkazů (zejména odborných vyjádření a znaleckého
posudku), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými
skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje obviněného se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost
automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud k námitce obviněného stran nedostatků v evidenci DVD a s
tím související námitky ve vztahu ke znaleckému posudku MUDr. Hajnové, v rámci
níž obviněný namítá, že je sporné, jaké materiály znalkyně pro vypracování
znaleckého posudku obdržela, uvádí toliko, že nedostatky v označení zkoumaných
materiálů se zabýval nalézací soud v rámci nového projednání věci, kdy v tomto
rozsahu přistoupil k doplnění dokazování. Po doplněném dokazování nelze závěru
nalézacího soudu ničeho vytknout. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění
rozhodnutí nalézacího soudu (zejména str. 17). Taktéž odvolací soud se
předmětnou námitkou zabýval, kdy uvedl, že „byly bezpečně zjištěny zdroje, z
nichž jmenovaná znalkyně vycházela. Znalkyni byly totiž předloženy veškeré
zajištěné materiály v elektronické podobě, ty jsou žurnalizovány na čl. l. 50,
149 a 174 a dále v příloze č. 13“ (str. 10 rozhodnutí odvolacího soudu).
Jak již bylo uvedeno výše, porušení určitých procesních ustanovení může
být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů. Pod
obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tedy nelze
podřadit jeho námitku stran neúplné protokolace hlavního líčení.
Je třeba podotknout, že byl-li o průběhu úkonu před soudem pořízen zvukový
záznam a je-li třeba vyhotovit písemný protokol, zaznamená se dle ustanovení §
55b odst. 5 tr. ř. do protokolu „podstatný obsah“ úkonu, což znamená, že v
protokolu o hlavním líčení nemusí být zapsáno vše, co bylo zachyceno na
zvukovém záznamu. Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 tr. ř. má obviněný právo
vznést námitky proti protokolaci, o kterých rozhoduje zásadně soud, o jehož
protokol jde. Nutno podotknout, že obviněný v průběhu řízení námitku stran
nedostatečné či nesprávné protokolace hlavního líčení nevznesl.
Uplatnění námitek ve vztahu k protokolaci v řízení před soudem není vázáno
žádnou lhůtou, ale zásadně by měly být uplatněny do právní moci rozhodnutí
(včetně řádných opravných prostředků – odvolání a stížnosti), neboť sice nic
nebrání tomu, aby byly vzneseny i v rámci mimořádného opravného prostředku (s
výjimkou stížnosti pro porušení zákona – zde by musely být uplatněny v podnětu
ke stížnosti pro porušení zákona, neboť ji podává ministr spravedlnosti), ale
zde již musí být splněny podmínky pro podání takového opravného prostředku
(srov. zejména § 265a, 265b a 265f tr. ř. u dovolání a § 278 tr. ř. u obnovy
řízení).
K námitce obviněného stran neprokázání subjektivní stránky trestného činu
přechovávání dětské pornografie podle § 205a tr. zák. Nejvyšší soud
poznamenává, že ji lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená
byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na
nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení
provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s
obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že trestný čin přechovávání dětské
pornografie je úmyslným trestným činem, kdy za přechovávání dětské pornografie
je považován jakýkoliv způsob jejího držení. Nevyžaduje se, aby ji měl pachatel
přímo u sebe, postačí, že jí má ve své moci, např. uloženou v e-mailové poště,
která je uložena na serveru internetového poskytovatele služeb (srovnej Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 1892). Nalézací soud v rámci svého odůvodnění uvedl, že
„obžalovaný za celou dobu, kdy mu byly tyto závadové zprávy zasílány, tj. od 1.
12. 2007 do poloviny února resp. počátku března 2009, se neobrátil na policii,
nezablokoval příjem zpráv od shora uvedených odesílatelů, neoznačil je za spam,
a to i když měl zjistit, že mu bez jeho souhlasu do těchto schránek vstupují
jiní uživatelé. Což je chováním zcela nepochopitelným a pro člověka, jehož by
to obtěžovalo zcela neobvyklým. Tento přístup svědčí proto, že tento stav
akceptoval“ (str. 16 rozsudku nalézacího soudu), a dále, že „není pochyb o tom,
že šlo o dlouhodobý proces doručování zpráv, obžalovaný s tím, že ve schránce
je závadový materiál věděl, a věděl i o tzv. nabourání jiné osoby a neučinil
včas žádné účinné opatření. Věc ani nenahlásil správci sítě či policii, aby
bylo zamezeno průběžnému zasílání dětského pornografického materiálu a aby
mohlo dojít ke ztotožnění osoby, jež se měla do jeho počítače tzv. nabourat“
(str. 16–17 rozsudku nalézacího soudu). Takovéto jednání svědčí o vědomosti
jednání obviněného, kdy tímto naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného
činu. Obdobně se stran naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu
vyjádřil i odvolací soud v rámci svého odůvodnění, kdy lze v podrobnostech na
tyto pasáže odkázat.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze připustit, že by se v projednávané věci
mohlo jednat o porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak se obviněný
dovolává. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však
neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v
případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je
ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu
trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní
zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13
odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla
beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě,
nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob). Společenská škodlivost jednání obviněného byla nalézacím
soudem označena jako nepochybně vyšší než nepatrná. Dětská pornografie, resp.
její přechovávání je jevem zcela jistě nežádoucím, do nějž jsou zapojeny děti
nebo osoby, jež se jeví být dětmi. Důvodem pro kriminalizaci přechovávání
dětské pornografie je její vyšší závažnost (typová společenská škodlivost)
oproti jiným formám pornografie.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky
obviněného opodstatněnými.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání obviněného M. Č. nebylo podáno
z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu