3 Tdo 344/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
května 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněného P. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005,
sp. zn. 5 To 344/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 36/2005, t a k t o:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 T 36/2005,
byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1
tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 30. 5. 2003 si vypůjčil
elektrocentrálu zn. Honda GX 160, zaplatil zálohu ve výši 5.000,- Kč na základě
uzavřené písemné nájemní smlouvy se zaměstnancem a zavázal se elektrocentrálu
vrátit do 30. 7. 2003, což však neučinil, přestože byl po uplynutí sjednané
lhůty několikrát telefonicky upomínán a způsobil tak poškozenému S. S., škodu
ve výši 20.000,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle § 248 odst. 1 tr.
zák. za použití § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k
trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Výrokem podle § 228 odst.
1 tr. ř. bylo vysloveno, že je povinen uhradit poškozenému S. S. škodu ve výši
20.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. S. se zbytkem svých
nároků na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §
45a odst. 1 tr. zák. byla obviněnému dále uložena povinnost způsobenou škodu
uhradit v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005,
kterým podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního
stupně zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu ve věci
rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby ze
skutku spočívajícího v tom, že „dne 30. 5. 2003 si vypůjčil elektrocentrálu zn.
Honda GX 160, zaplatil zálohu ve výši 5.000,- Kč na základě uzavřené písemné
nájemní smlouvy a zavázal se elektrocentrálu vrátit do 30. 7. 2003, což však
neučinil, přestože byl po uplynutí sjednané lhůty několikrát telefonicky
upomínán, a způsobil tak poškozenému S. S. škodu ve výši 20.000,- Kč“,
kvalifikovaného obžalobou jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr.
zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl pak poškozený S. S. odkázán se svým nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl
právní moci dne 14. 9. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala následně
nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, jímž tato
rozhodnutí napadla ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka provedla
rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v projednávané věci a na tomto základě
dospěla k závěru, že formulace zjištěného skutkového stavu ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, je sice neobratná a nepřesná, avšak tento
nedostatek není takové povahy, aby znemožňoval správné a zákonu odpovídající
právní posouzení. V uvedeném směru pak odvolacímu soudu vytkla, že jeho právní
názor na definici znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248
tr. zák. není správný a nelze s ním souhlasit. Podle dovolatelky především není
zřejmé, z čeho pramení přesvědčení odvolacího soudu, že podmínkou sine qua non
naplnění znaků tohoto trestného činu je úmysl pachatele obstarat sobě nebo
jinému z věci trvalý prospěch. Znak obohacení pachatele či třetí osoby trestnou
činností je totiž esenciální součástí skutkových podstat jiných majetkových
trestných činů (např. trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.), přičemž u
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. či u trestného činu krádeže
podle § 247 a dalších, je zákonodárcem akcentováno způsobení škody tím, že
jednáním pachatele dojde ke změně v majetkových poměrech poškozeného k horšímu
(zmenšení jeho majetku). Dovolatelka zdůraznila, že ustanovení § 248 tr. zák. o
trestném činu zpronevěry neobsahuje v základních ani v kvalifikovaných
skutkových podstatách znak prospěchu pachatele („obohatí“), což znamená, že
pokud odvolací soud v posuzovaném případě vyžaduje k trestnosti pachatele
zpronevěry též obohacení jeho nebo někoho jiného, nepřípustně a v rozporu se
zněním trestního zákona tím rozšiřuje podmínky trestnosti tohoto trestného
činu.
V souvislosti s posuzovanou věcí pak dovolatelka poukázala na to, že podle
občanského zákoníku je nájemce oprávněn užívat věc způsobem stanoveným ve
smlouvě nebo přiměřeně povaze a určení věci, ale je zároveň povinen pečovat o
to, aby na věci nevznikla škoda, a rovněž je povinen platit nájemné a po
skončení nájmu vrátit pronajatou věc ve stavu odpovídajícímu sjednanému způsobu
užívání (§ 665 odst. 1, § 670, § 671 odst. 1, § 682 občanského zákoníku). Podle
dovolatelky je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný
v daném případě s najatou elektrocentrálou nakládal v rozporu s podmínkami
nájmu tak, jako by se jednalo o jeho věc, odložil ji bez dozoru na stavbě svých
známých a de facto ji zašantročil. Odložil ji totiž na místě, k němuž neměl
žádný vztah a víc se o ni nezajímal, přestože jej vlastník věci prostřednictvím
svých zaměstnancům o její vrácení upomínal. Za těchto okolností proto podle
dovolatelky nemohlo jít o jednání nedbalostního charakteru, nýbrž o vědomé
opuštění cizí svěřené věci s vědomím, že může dojít k jejímu poškození nebo
ztrátě. To znamená, že jednání obviněného je třeba chápat jako vědomé způsobení
škody na majetku pronajímatele, jehož se dopustil v nepřímém úmyslu.
S ohledem na výše uvedené důvody dospěla nejvyšší státní zástupkyně v podaném
dovolání k závěru, že právní závěry odvolacího soudu jsou očividně nesprávné,
jestliže posoudil skutek v rozporu se zákonem tak, že jím nebyly naplněny znaky
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Jeho rozhodnutí tudíž
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a trpí vadou specifikovanou v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2
tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005, jakož i další výroky
na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo
zrušením, pozbyly podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Dovolatelka současně souhlasila, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.
bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud
shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyně) za podmínek § 265h
odst. 2 tr. ř. doručila opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému
(viz č. l. 114 spisu a též § 64 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.) a jeho
tehdejšímu obhájci. Nejvyššímu soudu České republiky nebylo k dnešnímu dni
doručeno písemné podání, jímž by se obviněný k dovolání nejvyšší státní
zástupkyně vyjádřil. K případnému využití tohoto práva zákon nestanoví žádnou
lhůtu.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozsudek soudu
druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní
zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění
má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací
soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní
zástupkyně je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní.
Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání,
přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež
byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 248 tr.
zák. o trestném činu zpronevěry, je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže
mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem.
O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou
věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel
zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje
svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak
představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne.
Protože trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. je trestným činem úmyslným
(srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele
vždy zahrnovat jak přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím
majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření
věci nebo až později.
Z důvodů rozvedených shora lze proto dovolatelce plně přisvědčit v tom, že k
naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §
248 tr. zák. není zapotřebí, aby pachatel jednal v úmyslu obstarat sobě nebo
jinému z věci trvalý prospěch, tedy de facto „obohatit sebe nebo jiného“, jak
je tomu např. u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obstarání prospěchu
z věci (a to pro sebe či jiného) znakem trestného činu zpronevěry podle § 248
tr. zák. nepochybně není a proto postačí, jedná-li pachatel v úmyslu (§ 4 tr.
zák.) přisvojit si cizí svěřenou věc, jestliže se tento úmysl zároveň vztahuje,
alespoň v eventuální formě, i ke způsobení škody na cizím majetku.
V posuzovaném případě si podle zjištění soudu prvního stupně (viz str. 4
rozsudku) obviněný P. J. vypůjčil od poškozeného S. S. na základě písemné
nájemní smlouvy elektrocentrálu zn. Honda GX 160 v hodnotě 20.000,- Kč, a to na
dobu od 30. 5. do 30. 7. 2003 (viz č. l. 11 spisu). Předmětnou věc převzal dne
30. 5. 2003 a zároveň zaplatil zálohu ve výši 5.000,- Kč. Obviněný svěřenou
elektrocentrálu poškozenému nevrátil ve stanovené ani v prodloužené výpůjční
době, resp. nevrátil ji nikdy. Soud přitom uvěřil jeho obhajobě, že v době, kdy
elektrocentrálu nepotřeboval, uložil ji na stavbě svých známých, přestože
sjednané nájemné činilo 350,- Kč denně a obviněný byl ve špatné finanční
situaci. Soud dále zjistil, že obviněný předmětnou věc nevrátil ani přes
urgence poškozeného a o její osud na výše uvedené stavbě se nijak dále
nezajímal. Ačkoliv podle soudu o právech a povinnostech nájemce věděl, jednal s
nimi ve zřejmém rozporu, když svěřenou elektrocentrálu „namísto řádného vrácení
zpět pronajímateli odložil nezodpovědně na stavbě a umožnil tak její odcizení.“
Již takto zjištěný skutkový stav věci svědčí o tom, že obviněný tím, že
ignoroval podmínky uzavřené nájemní smlouvy a se svěřenou věcí
(elektrocentrálou) nakládal zcela podle vlastního uvážení, kdy ji nakonec měl
nezajištěnou odložit na stavbě a ponechat jejímu osudu, si tuto věc přisvojil,
neboť ji trvale odňal z dispozice oprávněné osoby – svěřitele, který se marně
domáhal jejího vrácení. Obviněný si současně musel být vědom, že způsob jakým s
předmětnou věcí svévolně naložil, vystavuje cizí majetek reálnému nebezpečí
vzniku škody, přičemž z jeho konkrétního počínání lze nepochybně dovodit i to,
že se způsobením škody byl za popsaných okolností přinejmenším srozuměn.
Poněvadž obviněný všechny rozhodné skutečnosti (v celém jejich souhrnu) znal,
je možno důvodně činit závěr, že jeho zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.)
zahrnovalo nejen přisvojení si cizí svěřené věci, ale též způsobení škody na
cizím majetku.
Odvolací soud, aniž by ve veřejném zasedání o odvolání obviněného dokazování
jakkoliv doplnil, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že podle ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. obviněného P. J. obžaloby pro výše uvedený trestný čin
zpronevěry zprostil. Své rozhodnutí založil na hmotně právním názoru, že
pachatel trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. musí jednat v úmyslu
obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch. Skutkový stav věci zjištěný
soudem prvního stupně však podle odvolacího soudu „rozhodně nesvědčí pro závěr
o úmyslu obžalovaného si vypůjčenou elektrocentrálu ponechat či ji prodat a
opatřit si tak prospěch, ale toliko o nedbalosti obžalovaného při nakládání s
vypůjčenou věcí.“
S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících
odstavcích, je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu nemůže v posuzovaném
případě obstát. Jestliže nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání
poukázala na to, že není patrno, z jakého základu vlastně pramení přesvědčení
odvolacího soudu, že podmínkou pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry
podle § 248 tr. zák. je úmysl pachatele obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý
prospěch, považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň na okraj poznamenat, že
mohlo jít o nesprávnou interpretaci pojmu přisvojit si cizí věc podle komentáře
trestního zákona (viz např. Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon, komentář – díl
II, 6. vydání, C. H. Beck, vysvětlivka č. 4, str. 1445). Nejvyšší soud
samozřejmě nepochybuje o tom, že pachatel trestného činu zpronevěry zpravidla
sobě nebo jinému obstarává z věci trvalý prospěch a v tomto úmyslu také
většinou jedná. K tomu nakonec mohl v posuzovaném případě směřovat i eventuální
úmysl obviněného, který svěřenou věc nejen nevrátil, ač tak měl učinit, ale
vědomě ji podle zjištění soudu ponechal volně přístupnou na stavbě, kde mohla
být ke škodě svěřitele k dispozici (tedy ku prospěchu) prakticky komukoliv.
Tyto skutečnosti však nic nemění na závěru o tom, že obstarání prospěchu z věci
či jakékoliv obohacení pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy může shrnout, že závěry, k nimž v projednávané věci dospěl,
činí dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P. J.
plně důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v dovolatelkou vytýkaných
směrech) založeno na nesprávném právním posouzení skutku a trpí tudíž vadami
předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5
To 344/2005, v celém rozsahu (tj. ve všech výrocích). Podle § 265k odst. 2 věta
druhá tr. ř současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozhodnutí a
přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když je
zároveň zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat
řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného P. J. a rozhodnout o něm. V
novém řízení o této věci pak odstraní vytýkané vady. V tom je vázán právním
názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší
soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože Městský soud v Praze v rámci provedeného odvolacího přezkumu (§ 254
odst. 1 tr. ř.) zjistil v rozhodnutí soudu prvního stupně některá pochybení,
jež shledal z hlediska ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. relevantními, avšak
jejich odstranění nepovažoval za možné především s ohledem na zákaz
reformacionis in peius, bylo nezbytné, aby se Nejvyšší soud zabýval rovněž
touto otázkou.
Jelikož řádný opravný prostředek (odvolání) podal pouze obviněný, platí pro
rozhodnutí odvolacího soudu zákaz reformacionis in peius (§ 259 odst. 4 tr.
ř.), tzn. zákaz rozhodnutí k horšímu. Tato okolnost však podle názoru
Nejvyššího soudu nápravě jím zjištěných vad v podstatě nijak nebrání. Za změnu
rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je nutno
považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a
přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních,
v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného
opatření, atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z
podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis
rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí např. o
skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného
činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o
vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis
skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný,
nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě
vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě
nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost
trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní
kvalifikace ani uložený trest apod. (k těmto otázkám srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005). V tomto smyslu
by pak mohl odvolací soud napravit nedostatky, které shledal v rozhodnutí soudu
prvního stupně především tím, že by sám ve veřejném zasedání před svým
rozhodnutím provedl některé důkazy, anebo po zrušení rozsudku soudu prvního
stupně tomuto soudu uložil, ve kterých směrech je ještě třeba věcí se zabývat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler