3 Tdo 345/2012-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. května 2012
o dovolání, které podal obviněný J. J. E., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2010,
I. Z podnětu dovolání obviněného J. J. E. se podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To
79/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. J. E. bere do vazby z důvodů
uvedených v 67 písm. c) tr. ř.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T
8/2010, byl obviněný J. J. E. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185
odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen
„tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ve dvou
případech, kdy k prvnímu došlo přesně nezjištěného dne v období od měsíce září
2008 do konce června 2009 na přesně nezjištěném místě a k druhému dne 2. 4.
2010 v bytě na adrese M. H., v H. K., za účelem svého sexuálního uspokojení
syna, jehož věk znal, v době, kdy ho měl svěřeného jeho matkou ke hlídání,
zneužívaje svého vlivu na syna a jeho důvěry, kterou v něho jako ve svého otce
měl, jakož i jeho velmi nízkého věku a jemu odpovídající dosavadní absence
znalostí sexuální problematiky, v důsledku čehož nebyl schopen pochopit smysl
jeho jednání a nevěděl, že se jedná o jednání protiprávní, a tudíž se jeho
jednání neměl ani důvod účinně bránit, čímž tak zneužil jeho bezbrannosti,
přiměl k tomu, aby se před ním jako on obnažil vysvlečením kalhot a spodního
prádla a následně se po přetažení předkožky svého penisu svým penisem, který si
držel rukou, tloukl s penisem obžalovaného, který měl tento rovněž v ruce, a to
tak, jako by se v případě jejich penisů jednalo o šermující meče, a poté si
penisy o sebe navzájem i třeli kolem dokola, a to v obou případech tak
intenzivně, že to poškozeného na jeho penisu bolelo a způsobilo mu to zarudnutí
jeho penisu, a dále musel obžalovanému líbat jeho nahý penis a nahé hýždě, jeho
penis rukama tahat a do jeho penisu narážet rukama nebo nohama, což dělal
obžalovaný i jemu, a rovněž se s ním navzájem třel i obnaženými hýžděmi“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4
tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení
ve formě ústavní.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T
8/2010, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
Odvolání podal v neprospěch obviněného i státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Hradci Králové, a to do výroku o trestu. O odvoláních rozhodl
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, a to
tak, že odvolání obviněného i státního zástupce zamítl podle § 256 tr. ř.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. J. E. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 982 - 988) opírající se o výslovně uvedené dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného
opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
namítl, že v daném případě se nemůže jednat o trestný čin znásilnění podle §
185 tr. zákoníku, neboť jeho údajným jednáním nebyly naplněny zákonné znaky
tohoto trestného činu, konkrétně znaky „pohlavní styk“ a „zneužití bezbrannosti
poškozeného“. Obviněný odkázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu. Za
pohlavní styk nebývá považováno například ohmatávání genitálií apod., neboť
nevykazuje obdobný způsob provedení ani závažnost. Jestliže tedy soud vymezil
skutek tak, jak je popsán ve výroku, nenaplňuje toto jeho údajné jednání
závažnost a způsob obdobný souloži, a nejedná se tedy o pohlavní styk. U tzv.
„jiného pohlavního styku“ se vyžaduje vyšší intenzita jednání pachatele
zaměřená proti intimním partiím poškozeného, dále rovněž bývá důležité i to,
jak se intenzita promítla do fyzických či psychických následků pro poškozenou
osobu. S ohledem na výpověď poškozeného ze dne 11. 5. 2010, nelze nic obdobného
intenzitě pohlavního styku dovodit, i závěr znaleckého ústavu připouští
věrohodnost výpovědi o popisovaném jednání pouze ve smyslu „her se sexuálním
nábojem“, tzn. formu zcela jinou, než má na mysli soudem nespecifikovaná
judikatura řešící pohlavní styk. Znak zneužití bezbrannosti nebyl dle
obviněného taktéž naplněn, neboť to byl sám poškozený, kdo vymýšlel jednání,
které je mu kladeno za vinu. Znalci uvedli, že poškozený byl schopen chápat, o
co se jedná, byl schopen se vyjádřit, říci svůj nesouhlas, a opačný závěr soudu
je tedy v rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. soud se těmito základními
pojmovými vymezeními znaku „bezbrannosti“ vůbec nezabýval. Obviněný má za to,
že soud zaměňuje pojem „zneužití bezbrannosti“ s pojmem „zneužití závislosti“,
který by v projednávaném případě mohl přicházet v úvahu, nicméně tento není
znakem skutkové podstaty zločinu znásilnění. Navíc s ohledem na velmi omezený
styk obviněného se synem nelze v projednávaném případě o zneužití závislosti
vůbec mluvit. Obviněný tedy namítl, že zásadní skutková zjištění týkající se
obou výše uvedených znaků krajského soudu nemají žádnou oporu v provedených
důkazech, o které soud své rozhodnutí opřel, dokonce jsou s nimi v rozporu, a
tedy zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry. Zpochybnil současně validitu a vypovídací hodnotu důkazů s tím, že
výslech nezletilého poškozeného nebyl proveden v souladu s ustanovením § 102
odst. 2 tr. ř., kdy tento neodpovídá skutečnému obsahu výslechu nezletilého
tak, jak byl soudem zjištěn při provedení přehrání záznamu z tohoto úkonu.
Současně nebyly splněny ani podmínky § 102 odst. 1 tr. ř., neboť výslech nebyl
veden odborně. Dále obviněný namítl, že skutek nebyl ani časově dostatečným
způsobem vymezen, kdy soudy údajně vycházely z výpovědi poškozeného, který však
takovéto časové určení nepodal.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (v dovolání je s
největší pravděpodobností omylem uvedeno písm. h/) obviněný uvedl, že není
zřejmé, na základě jakého znaleckého posudku bylo obviněnému uloženo ochranné
léčení psychiatricko-sexuologické v ústavní formě, když netrpěl duševní
poruchou či sexuální deviací. Namítl, že rozhodnutí nalézacího soudu ohledně
tohoto ochranného opatření je zcela nepřezkoumatelné, tuto vadu neodstranil ani
odvolací soud, který se tímto výrokem napadeného rozsudku vůbec nezabýval a
nesplnil tak svoji přezkumnou povinnost. Krajský soud neměl žádné spolehlivé
závěry o tom, že by obviněný snad trpěl jakoukoliv duševní poruchou či sexuální
deviací. Tím méně mohl učinit závěry o tom, že trestný čin spáchal ve stavu
vyvolaném duševní poruchou, což je základní zákonný předpoklad pro úvahu o tom,
zda soud může uložit léčení (poté ještě musí zdůvodnit jeho formu). Na jedné
straně soud uložil ochranné léčení v ústavní formě, na straně druhé však při
rozhodování o trestu vůbec nezmínil ustanovení § 40 tr. zákoníku, které mu
ukládá přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu k tomu, že čin byl
spáchán ve stavu zmenšení příčetnosti, a dokonce odst. 2 cit. ustanovení
umožňuje i při současném uložení léčení uložit trest pod dolní hranici trestní
sazby.
Závěrem obviněný poukázal i na pochybení odvolacího soudu, jež nelze zahrnout
pod dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. namítajíc, že Krajský soud
v Hradci Králové se v průběhu řízení opakovaně dopouštěl porušování trestního
řádu v jeho neprospěch, ospravedlňoval či ignoroval pochybení policie a
státního zastupitelství v předchozím řízení. Rovněž státní zastupitelství
nepostupovalo ve věci nestranně tak, aby zohlednilo i skutečnosti svědčící v
řízení v jeho prospěch a napravilo případná pochybení orgánů činných v trestním
řízení. Obviněný vyjádřil své přesvědčení o tom, že Krajský soud v Hradci
Králové nebyl v projednávané věci nestranným.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, zrušil, stejně jako jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp.
zn. 9 T 8/2010, a podle § 265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal věc jinému
soudu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
námitky obviněného směřují z podstatné části do sféry skutkových zjištění
soudu, když zpochybňují jejich správnost, úplnost a zejména jejich oporu v
provedených důkazech. Skutkový stav byl v dané věci řádně zjištěn z pohledu § 2
odst. 5 tr. ř., přičemž odrazem skutkových zjištění je i formulace skutkové
věty výroku rozsudku, jež dostatečným způsobem odráží všechny zákonné znaky
stíhaného trestného činu. Nejedná se o situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními
a provedenými důkazy přetrvává extrémní nesoulad. Státní zástupce k námitkám
obviněného podřaditelným pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. uvedl, že pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení
pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Tento
pojem zahrnuje širokou škálu jednání směřujícího k ukojení sexuálního nutkání
jako soulož a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží
(orální a anální pohlavní styk a další). V duchu ustálené soudní judikatury lze
proto dojít k závěru, že praktiky obviněného nelze zahrnout do běžného
osahávání, ale s ohledem na jejich charakter, intenzitu a konkrétní okolnosti
činu, jsou nepochybně srovnatelné se souloží. Pokud se týká zákonného znaku
zneužití bezbrannosti, v posuzovaném případě lze dle státního zástupce hovořit
o bezbrannosti psychické, neboť poškozený nezletilý, s ohledem na svoji
fyzickou a duševní vyspělost, nebyl schopen pochopit jednání obviněného a svůj
případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo.
K námitkám směřujícím k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
státní zástupce uvedl, že zákonné podmínky k uložení ochranného opatření byly
naplněny, kdy uložené ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní
formě má oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
a sexuologie (MUDr. František Čihák) a odvětví psychologie (PhDr. Jaroslav
Veselý). Uvedení znalci dospěli k jednoznačnému závěru, že obviněný v době, kdy
se dopustil trestné činnosti, trpěl homosexuální pedofilií, a jeho pobyt na
svobodě je bez výše specifikovaného ochranného léčení z hlediska možné recidivy
nebezpečný a rovněž nepříznivá by byla prognóza jeho resocializace.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve
zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §
265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší
soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §
265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d
odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. J. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné
provedení a hodnocení důkazů (především výpovědi nezletilého, výpověď svědkyně,
matky poškozeného, J. S., a dále provedených znaleckých posudků) a poukazoval
na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména zjištění týkající se
časových údajů jednotlivých skutků kladených mu za vinu, stejně jako jeho
vztahu se synem a frekvence jeho návštěv), kdy tak prosazoval vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy
obviněný zdůrazňuje, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, neboť se
jednalo o hry, které inicioval sám nezletilý, kdy z jeho výpovědi vyplývá, že u
některých těchto her byla přítomna i jeho matka, svědkyně J. S.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitku, v rámci níž obviněný
namítal, že výslech poškozeného nezletilého nebyl proveden v souladu s
ustanovením § 102 odst. 2 tr. ř., a současně i § 102 odst. 1 tr. ř., neboť byl
veden neodborně. Obviněný v rámci dovolání poukázal i na další skutečnosti,
které byly již předmětem jeho odvolání, a u nichž výslovně uvedl, že nejsou
dovolacími důvody. Nejvyšší soud tedy k těmto nepřehlížel. Současně však uvádí,
že svým obsahem nejsou sto naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit
námitku obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty znásilnění podle § 185
odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve znacích „pohlavní styk“ a „zneužití
bezbrannosti“, kdy obviněný namítl, že zde existuje extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Nejvyšší soud shledal danou
námitku opodstatněnou.
Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké
újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho
bezbrannosti, spáchá-li takový čin na dítěti mladším čtrnácti let.
Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby,
ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání
vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou,
tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto
základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a
jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména
orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus
analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí,
zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné
způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či
ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování
pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií
ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv.
erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Při
pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle
uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s
poškozeným v sexuální sféře. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním
nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku
(arg. „donutí“), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se
proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku.
Za bezbrannost se ve smyslu § 185 považuje takový stav oběti, ve kterém není
vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s
pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R
43/1994-II.). V případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v
jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá
celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či
schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav
bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není
schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání
pachatele. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 je rozhodné, že
pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato
osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není
však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo
se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického
stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním. Jde o úmyslný
trestný čin.
Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje
takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká
nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být
jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení
pohlavních orgánů muže a ženy. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem
srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či
cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), ale může sem patřit i
zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí,
event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky
pohlavních orgánů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1650 – 1656).
Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě rozsudku nelze dovodit, že
by v projednávaném případě došlo k pohlavnímu styku s poškozeným, tedy k
ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Z dikce skutkové věty se podává, že
obviněný se daného jednání dopustil „za účelem svého sexuálního
uspokojení“ „zneužívaje svého vlivu na syna a jeho důvěry“. Nicméně závěr o
tom, že by obviněný svým jednáním sledoval své sexuální uspokojení, které by
zcela jednoznačně mělo směřovat ke stejnému závěru jako soulož, tedy k
sexuálnímu uspokojení obviněného, nemá ve skutkových zjištěních obsažených ve
skutkové větě rozsudku oporu. Stejně tak nelze ani uvažovat o tom, že by se
obviněný dle skutkových zjištění dopustil jednání, které by bylo možno
kvalifikovat jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se
souloží, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává
u soulože. Vzájemné osahání, tření pohlavních orgánů, narážení do pohlavního
orgánu rukama či nohama, ale i líbání pohlavního orgánu, tedy aktivity, které
dle skutkových zjištění proběhly mezi obviněným a poškozeným, nelze podřadit
pod definici pohlavního styku, případně i jiného pohlavního styku provedeného
způsobem srovnatelným se souloží. Obviněný se daného jednání dle skutkových
zjištění dopustil opakovaně, nicméně ani v jednom případě nebylo prokázáno, že
by dosáhl sexuálního uspokojení, tedy ejakuloval. Stěžejní je tedy skutečnost,
zda obviněný svým jednáním sledoval vlastní sexuální uspokojení. S ohledem na
skutečnost, že u obviněného k ejakulaci nedošlo, tedy jednáním nedošlo k
ukojení jeho pohlavního pudu na těle jiné osoby, nelze takové jednání
kvalifikovat jako pohlavní styk. S tímto souvisí i otázka, zda došlo v případě
poškozeného o zneužití jeho bezbrannosti či zda se jednalo o zneužití vlivu
obviněného na osobu poškozeného, tedy zneužití vlivu otce na nezletilého syna a
jeho důvěru.
Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění nalézacího, a potažmo i odvolacího
soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry. Napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, proto tedy ve
vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle §
185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemůže obstát.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání
obviněného J. J. E. podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, a jemu předcházející rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010,
zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Hradci Králové nařídil v
souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí
předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem,
který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr.
ř.). Jde tak především o to, zda skutková zjištění učiněná v projednávané věci
lze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku
či zda se jedná o jiný trestný čin. V odůvodnění svého nového rozhodnutí bude
potom povinen náležitě odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil (srov. § 134
odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného J. J. E.) a
Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se obviněného
J. J. E. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl
tak, že se J. J. E. bere do vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., protože z jeho
jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při
propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán,
přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu,
povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době
rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně obviněný byl z
tohoto důvodu ve vazbě již v původním řízení (č. l. 34).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata