3 Tdo 345/2018

3 Tdo 345/2018-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovolání

nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného O. B., proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017,

jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku -

Místku pod sp. zn. 1 T 147/2017, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v

Ostravě ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 a usnesení Okresního soudu ve

Frýdku - Místku ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 1 T 147/2017.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku

přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 1 T

147/2017 byla podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu za použití § 188

odst. 1 písm. b) trestního řádu z důvodů uvedených v § 171 odst. 1 trestního

řádu trestní věc obviněného O. B., stíhaného pro skutek spočívající v tom, že

„dne 2.5.2017 v době kolem 21.25 hodin v obci D. D., okres F.-M., řídil pod

vlivem omamné a psychotropní látky po silnici III. třídy osobní motorové

vozidlo tovární značky Fiat Punto šedé metalízy, kdy byl poblíž domu zastaven

a kontrolován hlídkou Policie ČR obvodního oddělení Hnojník, když se z důvodu

podezření ovlivnění návykovou látkou podrobil odběru krve, kde znaleckým

zkoumáním z oboru soudního lékařství, odvětví toxikologie byla zjištěna v jeho

krvi hladina metamfetaminu ve výši 32 ng/ml a amfetaminu ve výši 5 ng/ml, což

je dle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie stav neslučitelný s

bezpečným řízením motorového vozidla,“

právně kvalifikovaný jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274

odst. 1 trestního zákoníku, postoupena k projednání Městskému úřadu Třinec,

neboť nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být uvedeným orgánem

posouzen jako přestupek.

O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém

stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 6 To

387/2017, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou

zamítl.

Shora citované rozhodnutí stížnostního soudu napadl nejvyšší státní zástupce

dovoláním podaným v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na § 265b odst. 1

písm. f) a g) trestního řádu. Dovolatel namítl, že pro stav vylučující

způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky

působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované

činnosti. V případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou

látkou nežli alkoholem se dosud rozhodovací praxe nesjednotila na obecně

akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních

tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální

vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout.

Proto je pro účely trestního řízení nutné v každém jednotlivém případě zjistit,

jakou měrou byla užitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat

pachatelem provozovanou činnost.

Ve věci byl opatřen znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví

toxikologie, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že v krvi obviněného se v době

jejího odběru, tj. cca o půl hodiny později oproti době řízení motorového

vozidla, nacházelo 32 ng/ml metamfetaminu a 5 ng/ml amfetaminu. Opatřen byl

rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž

znalec v něm uvedl, že při prokázané hladině metamfetaminu byly z objektivního

hlediska narušeny schopnosti řidiče racionálně vnímat realitu, adekvátně

reagovat na situaci a koordinovat vlastní chování, a proto se obviněný v době

řízení motorového vozidla podle znalce nacházel ve stavu vylučujícím

způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo.

Dovolatel souhlasí s tím, že znalecký posudek podléhá jako každý jiný důkaz

hodnotícímu procesu podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Jestliže však soud nabude

pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů, neopravňuje ho to k tomu, aby sám

řešil odborné otázky. V takovém případě je namístě postup naznačený v § 109 až

110 trestního řádu. Takto však soudy v předmětné věci nepostupovaly a ve stadiu

přezkoumání obžaloby podle § 314c trestního řádu ani postupovat nemohly.

Jestliže přesto soudy toliko na základě vlastních hodnotících úvah dospěly k

závěru, že obviněný v době řízení motorového vozidla nebyl, resp. nemusel být

natolik ovlivněn návykovou látkou, aby to zcela vylučovalo bezpečné řízení

motorového vozidla, pak učinily opačné skutkové zjištění, než jaké bylo obsahem

provedených důkazů, konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie. Pokud za této situace dospěly soudy k závěru, že stíhaným skutkem

nebyly naplněny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle

§ 274 odst. 1 trestního zákoníku, dostaly se jejich právní závěry do extrémního

rozporu s provedenými důkazy.

Podle dovolatele je proto zřejmé, že rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-

Místku spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, a bylo jím rozhodnuto

o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové

rozhodnutí. Šlo tedy o rozhodnutí zatížené vadami uvedenými v § 265b odst. 1

písm. f) a g) trestního řádu. Krajský soud v Ostravě, který jako soud

stížnostní toto pochybení nenapravil a stížnost státního zástupce zamítl podle

§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou, pak své rozhodnutí

zatížil též vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1,

2 trestního řádu, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu, zrušil

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.11.2017 sp. zn. 6 To 387/2017 a

usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9.10.2017 sp. zn. 1 T

147/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-

Místku, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby

v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu o dovolání rozhodl v

neveřejném zasedání.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně

za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněnému.

Obviněný ve svém vyjádření odkázal na provedené důkazy, zejména výslech

policistů a záznam o provedené kontrole. Zdůraznil, že byl schopen naprosto

normálně reagovat a racionálně uvažovat, dobrovolně se podrobil odběru krve i

moči. Vzhledem ke zjištěným hodnotám návykových látek v krvi je namístě

uvažovat maximálně o spáchání přestupku. Poukázal rovněž na to, že hodnocení

stavu vylučujícího způsobilost řídit motorové vozidlo a hodnocení důkazů obecně

přísluší pouze soudu, nikoliv znalci. Z těchto důvodů považuje rozhodnutí obou

soudů za správná.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou

oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí

soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v

zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně

splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1

trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v

předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a

trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.

h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,

jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému

v § 265a odst. 2 písm. d) trestního řádu o postoupení věci jinému orgánu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,

bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní

zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. l) trestního řádu s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) a g) trestního

řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z

hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí

dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je existence vady

spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2

písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené

zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Předmětný dovolací

důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena

přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek,

ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených

dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce uplatnil uvedený dovolací důvod v

jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna za

předpokladu, že by napadené rozhodnutí stížnostního soudu, jakož i řízení mu

předcházející, byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací důvody (či

alespoň jeden z nich) podle § 265b odst. 1 písm. f), g) trestního řádu, na

které rovněž odkázal.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu lze relevantně

uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o

zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o

schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud

jde o postoupení věci jinému orgánu, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo

jiné v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci orgánu příslušnému

k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože

se jednalo o trestný čin.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,

kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že

dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto

vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s

poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových

zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový

stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu

proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.

5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu

tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve

výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho

skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v

řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.

6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout

přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu

č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na

přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a

úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není

oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle

zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.

omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního

řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích

důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v

konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo

obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým

zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní

rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy

(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.

III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková

zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo

zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,

či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže

jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v každé

konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný

význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za

tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé

založit dovolací přezkum.

S ohledem na shora rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že nejvyšší státní

zástupce opřel své dovolání o argumentaci, která je z pohledu uplatněných

dovolacích důvodů právně relevantní. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z

důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu

zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a

to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému

rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V obecné rovině je vhodné nejprve připomenout, že prozatím neexistuje žádná

obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve

smyslu § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Stav vylučující způsobilost je podle

dosud platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním

případě a při posuzování této otázky je třeba důsledně přihlédnout zejména k

tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky

vykonával. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti i nadále vychází z

judikatorního závěru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla

byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě

nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost

k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 trestního zákoníku. V takových

případech je zásadně třeba, aby byl stanoven druh a množství takové návykové

látky a míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového

vozidla. Přitom se zpravidla nelze obejít bez odborného vyjádření či posudku

znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání

odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby. Na základě poznatků o druhu

a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle,

a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční

kontroly, pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a

jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k

tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/2011 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedený důkazní postup orgány činné v přípravném

řízení v posuzované věci respektovaly.

Právní závěry, k nimž na podkladě spisového materiálu dospěly soudy obou stupňů

ve stádiu přezkoumání obžaloby podle § 314c trestního řádu, však dovolací soud

pokládá minimálně za předčasné.

Dovolateli je nutno přisvědčit, že naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení

pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku nevyžaduje

stav, kdy pachatel například vůbec není schopen komunikovat nebo řádně

artikulovat anebo chování či motorika vykazují „na první pohled“ patrné

abnormality svědčící o předchozím požití návykové látky. Postačí ovlivnění jeho

fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost

vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život

nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Takovou činností je

bezesporu i řízení motorového vozidla, jehož nezvládnutí může vést a v praxi

také často vede k fatálním následkům na životech a zdraví účastníků silničního

provozu nebo k významným majetkovým škodám. Způsobilým k výkonu této činnosti

je tedy zásadně řidič, který v danou chvíli disponuje schopností náležitě

vnímat situaci v silničním provozu, anticipovat její vývoj a případně adekvátně

a dostatečně rychle reagovat na její náhlé změny, tak aby riziku vzniku těchto

škodlivých následků aktivně předcházel a snížil je na nejnižší možnou úroveň.

Závěr o plné či jen nepodstatně snížené způsobilosti pachatele, který je

ovlivněn jinou návykovou látkou, bezpečně řídit motorové vozidlo tak nelze

dovozovat ani ze zjištění, že bezprostředně před silniční kontrolou neporušil

žádný dopravní předpis, nebo že jeho jízda nevykazovala patrné známky hazardu

či nejistoty, jak v odůvodněních napadených usnesení akcentovaly soudy obou

stupňů.

Vedle poukazu na to, že se ovlivnění návykovou látkou u obviněného O. B.

neprojevovalo navenek, a to ani na jeho chování při samotné silniční kontrole

ani ve způsobu jeho jízdy před ní, když způsob jízdy obviněného nebyl důvodem k

silniční kontrole, opřely soudy svá rozhodnutí také o konstatování výsledku

krevního rozboru. Zjištěnou koncentraci 32 ng/ml metamfetaminu a 5 ng/ml

amfetaminu v krvi obviněného přitom zjevně nepovažovaly z hlediska naplnění

znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu § 274 odst. 1 trestního zákoníku

za dostačující, bez ohledu na závěry posudku znalce z odvětví psychiatrie MUDr.

Milana Karase.

Nejvyšší soud v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nedovodil, že by pro

členění typizovaných drogových deliktů řidičů na přestupky a trestné činy měla

koncentrace jiných návykových látek (zde metamfetaminu a amfetaminu) v krvi

pachatele odpovídat několikanásobku hodnoty stanovené nařízením vlády č.

41/2014 Sb. Na tomto pojetí prozatím nemá důvod cokoli měnit. Jestliže se v

případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou nežli

alkoholem soudní praxe dosud neustálila na obecně akceptované hranici množství

jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by

již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl

schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, nemá logicky žádnou oporu ani

argument nalézacího soudu, podle kterého vymezuje hranici mezi přestupkem a

trestným činem podle § 274 trestního zákoníku až na trojnásobek koncentrace té

které návykové látky naměřené v krvi pachatele (zde řidiče), než je hodnota,

při níž se podle nařízení vlády č. 41/2014 Sb. považuje člověk za ovlivněného

touto látkou. Za správnou rovněž nelze bez dalšího považovat úvahu stížnostního

soudu, že limitní hodnoty jiných návykových látek stanovené nařízením vlády č.

41/2014 Sb. de facto vymezují mantinely pro úvahu soudu o společenské

škodlivosti jednání pachatele. V případě posuzování míry ovlivnění řidiče jinou

návykovou látkou nelze postupovat analogicky jako při ovlivnění řidiče

alkoholem, tedy určit stupeň ovlivnění na základě stanovené koncentrace

návykové látky v krevním vzorku. Stanovená koncentrace jiné návykové látky

totiž nekoreluje se stavem řidiče, jako je tomu u alkoholu. Při posuzovaní

ovlivnění řidiče návykovou látkou se vychází z tzv. analytického principu,

který je založen na aktuálních poznatcích soudních lékařů a soudních

toxikologů, že minimálně u některých návykových látek, včetně všech nejběžněji

zneužívaných drog, lze jasně specifikovat, od kterého množství je možné na

řidiče pohlížet jako na ovlivněného návykovou látkou, a to při zohlednění možné

odchylky prováděného měření. Přitom například podle stanoviska Výboru

psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně

ze dne 6. září 2017 jakákoliv hladina návykové látky v krvi vylučuje bezpečné

řízení motorových vozidel.

Nejvyšší soud v minulosti zdůraznil potřebu v typově obdobných kauzách opatřit

znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely

posouzení vlivu požité návykové látky na stav obviněného v každém individuálním

případě (k tomu již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č.

23/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů měly v

posuzované trestní věci k dispozici znalecký psychiatrický posudek MUDr. Milana

Karase, který jednoznačně konstatoval, že obviněný O. B. se v době řízení

motorového vozidla při zjištěné koncentraci metamfetaminu a amfetaminu v krvi

nacházel ve stavu akutního působení této látky, a tedy ve stavu vylučujícím

způsobilost řídit bezpečně motorové vozidlo. Z objektivního hlediska u něj byly

narušeny schopnosti racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situaci a

koordinovat své chování. Zde je potřeba připomenout, že okresní soud, ačkoli

zmíněný znalecký posudek jako důkaz v řízení před soudem neprovedl, tak jej

přesto hodnotil, přičemž dospěl k závěru opačnému, tedy že ovlivnění obviněného

bylo jen mírné a nevylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo.

Přitom okolnost, že policisté při jízdě obviněného vozidlem ani z jeho chování

při kontrole nepozorovali ovlivnění obviněného návykovou látkou, není způsobilá

zpochybnit znalecké závěry. Ovlivnění návykovou látkou se totiž nemusí neustále

a zjevně projevovat v chování obviněného, a to na rozdíl od typických projevů

požití alkoholu.

Postup soudů tudíž nelze akceptovat. Z povahy věci je schopnost řidiče bezpečně

ovládat motorové vozidlo esenciálním předpokladem k výkonu této činnosti. V

tomto smyslu jde ve své podstatě o „spojité nádoby“, kdy lze na stav vylučující

způsobilost k řízení motorového vozidla u obviněného usuzovat právě v

závislosti na zjištění, do jaké míry u něj byly sníženy schopnosti k jeho

bezpečnému ovládání v silničním provozu. Pakliže tyto schopnosti byly podle

znaleckého zjištění u pachatele prakticky vymizelé, resp. zcela vyloučeny, lze

jen stěží uvažovat o tom, že by byl přesto (byť i jen částečně) způsobilý k

výkonu této činnosti, jak dovodily soudy obou stupňů.

Již v tom je nutno spatřovat vadu právního posouzení, pro kterou rozhodnutí

soudů nemohou obstát a na jejich právní moci tak nelze spravedlivě trvat. Proto

bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto kasačního usnesení, neboť

Nejvyšší soud shledal, že nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody

[§ 265b odst. 1 písm. f), g), l) trestního řádu] byly vzneseny důvodně. Věc se

tím vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset znovu zabývat

podanou obžalobou a v hlavním líčení provést patřičné dokazování. Jde v

podstatě o to, aby se soud znovu a podrobněji zabýval obsahem opatřeného

znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného

MUDr. Milanem Karasem, a důsledněji se vypořádal s tam obsaženými závěry. To

však bude možné pouze za předpokladu, že znalecký posudek bude proveden jako

důkaz v hlavním líčení, k němuž bude rovněž předvolán jmenovaný znalec, aby

jasně a srozumitelně vysvětlil v něm obsažené závěry (§ 109 trestního řádu),

především pak tvrzení o stavu akutního působení metamfetaminu a amfetaminu na

obviněného v době řízení motorového vozidla a vyloučení jeho schopnosti

potřebné k bezpečnému ovládání motorového vozidla. Jedině tímto postupem pak

bude možno předejít případným nejasnostem při výkladu obsahu podaného

znaleckého psychiatrického posudku, a současně z něho vyvodit závěry, které

nebudou vzbuzovat pochybnosti vůči přijatému rozhodnutí ohledně výsledné povahy

a závažnosti deliktního jednání obviněného. Při dalším postupu bude soud vázán

právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s

odst. 1 trestního řádu).

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno za splnění podmínek obsažených v

ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 28. 3. 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu