3 Tdo 352/2023-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 o dovoláních, které podali obvinění M. K., nar. XY, bytem XY, a K. H. S., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 44 To 268/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 144/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 3 T 144/2020 byli obvinění M. K. a K. S. uznáni vinnými přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl obviněný M. K. podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Obviněná K. S. byla odsouzena podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.
O odvolání obviněných a poškozené I. N. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 44 To 268/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu při nezměněném výroku o vině u obou obviněných pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. odsoudil podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku obviněnému uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Obviněnou K. S. odsoudil podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku obviněné uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto, že obvinění jsou povinni společně a nerozdílně uhradit poškozené I. N. majetkovou škodu ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroků o vině, trestu a náhradě škody napadli obvinění společným dovoláním, v němž uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění ve svém dovolání nejprve shrnuli občanskoprávní judikaturu k otázce koho stíhá povinnost vrátit zálohu na kupní cenu v případě nerealizování koupě věci. Podle odkazované judikatury Nejvyššího soudu má být osobou povinnou vrátit rezervační zálohu prodávající, tedy pan V. F., nikoliv společnost N.
jakožto realitní zprostředkovatel. Obvinění jsou proto přesvědčeni, že byli shledáni vinnými z přečinu zpronevěry pouze z důvodu nesprávného soudního výkladu občanskoprávní úpravy. Ve svém dovolání odkázali na judikaturu senátů občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, která opakovaně zastává názor, že pokud je rezervační záloha první splátkou na kupní cenu, jak tomu bylo v tomto případě, představuje tato bezdůvodné obohacení prodávajícího v případě, že z obchodní transakce sejde, neboť se jedná o plnění z právního důvodu, který odpadl.
Z tohoto důvodu má být prodávající vždy osobou povinnou k vrácení rezervační zálohy jakožto bezdůvodného obohacení, a to i v situacích, kdy je rezervační záloha uhrazena na účet realitního zprostředkovatele, jakožto platebního místa. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ve věci rozhodly civilní soudy, které společnosti N. uložili povinnost poškozené vrátit rezervační zálohu. K takovému závěru však neexistoval žádný důvod, neboť ani příslušná rezervační smlouva neobsahovala žádná ustanovení, pro které by nebylo možné na věc aplikovat předmětnou judikaturu.
Obvinění dále uvedli, že již dne 4. 1. 2017 vyzvala společnost N. pana F. k zaplacení provize a smluvní pokuty, na které společnosti vznikl v souladu se zprostředkovatelskou smlouvu nárok, a to ve výši 200.000 Kč. Jelikož pan F. neplnil na tuto výzvu dobrovolně, provedla společnost N. 22. 2. 2017 zápočet svých pohledávek vůči pohledávce pana F. v totožné výši. V souvislosti s tím přešla složená částka 200.000 Kč na bankovním účtu společnosti N. do jejího vlastnictví. Obvinění namítli, že soudy opomněly zohlednit, že tito se po celou dobu v souladu s touto judikaturou legitimně domnívali, že společnost N.
není povinna cokoli poškozené vracet. Tato okolnost přitom podle nich sama o sobě vyvrací závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry, a naopak zakládá existenci negativního právního omylu obou obviněných, který ze své podstaty vylučuje jejich trestněprávní odpovědnost. Skutková zjištění o jejich údajné vědomosti o povinnosti společnosti N. vrátit poškozené rezervační zálohu, jsou tak dle jejich mínění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obsah těchto důkazů, zejména výpovědi poškozené, výpovědi obviněných, listinné důkazy provedené při veřejném zasedání dne 10.
10. 2022, tedy komunikace mezi právním zástupcem společnosti N. a panem F., a obsah soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 26 C 143/2017, zejména podání ze dne 18. 4. 2017 (odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu), podání ze dne 6. 6.
2017 (replika) a odůvodnění odvolání ze dne 17. 7. 2017, stejně jako protokoly o jednání před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, hovoří veprospěch jejich obhajoby. Dále uvedli, že důkazy v podobě výzvy k úhradě zprostředkovatelské provize a smluvní pokuty ze dne 4. 1. 2017, započtení vzájemných pohledávek ze dne 22. 2. 2017, a reakce na výzvu ze dne 30. 3. 2017 hovoří jednoznačně o nenaplnění subjektivní stránky přečinu zpronevěry, když prokazují závěr o nevědomosti obviněných o povinnosti společnosti N.
vracet složené prostředky poškozené. Namítli, že odvolací soud se popsanými důkazy nezabýval a obhajobu paušálně označil za absurdní. Skutková zjištění podle obviněných byla učiněna ve zjevném rozporu s obsahem klíčových důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Z tohoto hlediska proto vykazuje hodnocení důkazů prvky libovůle. Soudy zohlednily toliko textaci rezervační smlouvy, která však výslovně neurčuje, jaká osoba je povinna rezervační zálohu vrátit. Závěr odvolacího soudu o vědomosti obviněných o povinnosti společnosti N.
vrátit poškozené složenou rezervační zálohu vyplývá podle názoru obviněných toliko z gramatického výkladu rezervační smlouvy, ovšem zcela odporuje obsahu ostatních provedených důkazů. K tomu dále obvinění odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005, podle kterého platí, že pokud pachatel věc považuje za svou vlastní, představuje tato skutečnost negativní právní omyl vylučující pachatelovu trestní odpovědnost. Jelikož je cizí věc i normativním znakem skutkové podstaty přečinu zpronevěry dle § 206 trestního zákoníku, je třeba toto rozhodnutí aplikovat i na nyní projednávanou věc.
Z provedených důkazů přitom vyplývá závěr o subjektivním přesvědčení obviněných, že rezervační záloha se stala vlastnictvím společnosti N. Podle obviněných se tedy jednalo o zcela legitimní a důvodné porozumění situaci, kdy byli vedeni právními názory obsaženými v judikatuře Nejvyššího soudu. Provedené důkazy dle obviněných jednoznačně nasvědčují tomu, že jednali v negativním právním omylu o normativním znaku „cizí věc“ ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry, v důsledku čehož je jejich trestní odpovědnost zcela vyloučena.
V závěru svého dovolání namítli, že odvolací soud se s jejich argumentací vypořádal neadekvátním způsobem, když v bodu 8. napadaného rozsudku konstatoval, že tato argumentace nemůže v důsledku trestní odpovědnosti obviněných obstát.
Z uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 44 To 268/2022, a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně tam činná uvedla, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Nehledě na obviněnými citovanou judikaturu, upozornila na to, že předmětná rezervační smlouva je ve svém čl. II zcela jasná. Záloha v případě, že nedojde k uskutečnění prodeje, měla být podle citovaného článku vrácena způsobem určeným mezi zájemcem a zprostředkovatelem. Výklad obviněných, že by na základě dohody mezi zájemcem a zprostředkovatelem měl zálohu vracet převodce, do jehož dispozice se finanční prostředky vůbec nedostaly, se podle státní zástupkyně jeví být s ohledem na znění rezervační smlouvy zcela absurdním. Podle ní tak v dané věci nelze dospět k závěru, že by trestní soudy rozhodly v rozporu s civilní judikaturou Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že oba obvinění naložili se zálohou v rozporu s účelem jejího svěření do dispozice obchodní společnosti N. I., a poškozené složené finanční prostředky nevrátili, nýbrž s nimi naložili blíže nezjištěným způsobem a způsobili tak na majetku poškozené vyšší škodu, je podle státní zástupkyně zcela opodstatněná právní kvalifikace jejich jednání jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. K tomu dále dodala, že případné započtení pohledávek mezi obchodní společností N. I. a V. F. se nikterak nemohlo dotknout pohledávky poškozené na vrácení rezervační zálohy od jmenované obchodní společnosti v souladu s rezervační smlouvou. K námitce obviněných, že nemají právní vzdělání a že k výkladu rezervační smlouvy iniciovali civilní soudní spory, které však skončily neúspěšně, a proto je vyloučena jejich subjektivní stránka, státní zástupkyně uvedla, že ani v této otázce se nelze s obviněnými ztotožnit. Ve shodě s oběma soudy nižších stupňů má za to, že formulace citovaného článku předmětné rezervační smlouvy je zcela jasná. Obvinění si podle ní museli být vědomi, že nedojde-li k prodeji nemovitosti, bude je stíhat povinnost složenou zálohu vrátit. K tomu dodala, že to byli navíc zřejmě právě obvinění, kteří předmětnou rezervační smlouvu koncipovali. V dané věci je také nutné vzít v úvahu i to, že se obvinění, jakožto osoby podnikající v rámci realitního trhu, v rámci své obhajoby hají tím, že k tomu, aby chápali jednotlivosti běžně uzavíraných smluv v rámci svého obchodního styku, museli by disponovat právním vzděláním. Taková obhajoba je však podle státní zástupkyně neudržitelná. Závěrem svého vyjádření konstatovala, že právní a skutkové závěry soudů jsou zcela obhajitelné a námitky obou obviněných jsou zjevně neopodstatněné.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasila také s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obvinění M. K. a K. H. S. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Jejich společné dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím společného obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění své dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo každého obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně větších výhrad. Zabýval se všemi relevantními důkazy a uvedl, proč některé důkazy shledává nadbytečnými, přitom zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a adekvátním způsobem se vypořádal s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, z čeho plyne skutkový stav věci. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že zcela zásadní pro posouzení toho, kdo měl povinnost vrátit poškozené složenou zálohu je předmětná rezervační smlouva, která ve svém článku II v bodě 2.2 hovoří zcela jasně. V citovaném ustanovení je uvedeno, že v případě, že do konce doby rezervace nedojde k uzavření zprostředkovávané smlouvy z důvodů na straně převodce (v daném případě V. F.), bude rezervační záloha zájemci (v daném případě poškozené I. N.) vrácena bez zbytečného odkladu, logicky realitním zprostředkovatelem, do jehož dispozice byla poškozenou vložena.
O této skutečnosti oba obvinění nepochybně věděli, přesto však zcela vědomě rezervační zálohu poškozené nevrátili. Výklad obviněných, že by na základě dohody mezi zájemcem a zprostředkovatelem měl zálohu vracet převodce, do jehož dispozice se finanční prostředky vůbec nedostaly, je s ohledem na znění rezervační smlouvy zcela absurdní. O tom, že povinnost vrátit rezervační poplatek tížila právě obviněné bylo ostatně rozhodnuto i v civilním sporu. Obvodní soud pro Prahu 10 svým rozhodnutím ze dne 15.
6. 2017, sp. zn. 26 C 143/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 55 Co 331/2017, jasně deklaroval, že v daném sporu žalovaná společnost N. I. je povinna zaplatit žalobkyni I. N. částku 200 000 Kč s 8,5% úrokem s prodlení od 1. 12. 2016 do zaplacení. Z uvedených civilních rozsudků vyplynulo, že rezervační smlouva z 23. 9. 2016 stanovuje, že v případě, že do konce doby rezervace nedojde k uzavření zprostředkovávané smlouvy z důvodu na straně převodce, bude rezervační záloha zájemci vrácena bez zbytečného odkladu způsobem určeným dohodou mezi zájemcem a zprostředkovatelem.
Veškerá judikatura, na kterou obvinění v dovolání odkazovali s tím, že má osvědčovat správnost jejich tvrzení, že povinný pro vrácení rezervační zálohy byl převodce pan F., je pak v tomto ohledu zcela irelevantní. Nelze tudíž přistoupit ani na výklad obviněných, že prodávající má být vždy osobou povinnou k vrácení rezervační zálohy jakožto bezdůvodného obohacení, (prodávající nebyl ničím obohacen), a to i v situacích, kdy je rezervační záloha uhrazena na účet realitního zprostředkovatele. Z popsaných důvodů nelze dospět k závěru, že by trestní soudy rozhodly v rozporu s civilní judikaturou Nejvyššího soudu.
S ohledem na skutečnost, že oba obvinění naložili se zálohou v rozporu s účelem jejího svěření do dispozice obchodní společnosti N. I., a poškozené složené finanční prostředky nevrátili, nýbrž s nimi naložili blíže nezjištěným způsobem a způsobili tak na majetku poškozené vyšší škodu, je právní kvalifikace jejich jednání jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku zcela opodstatněná. Podané dovolání obviněných je proto v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Co se týká námitky stran existence negativního právního omylu obou obviněných, Nejvyšší soud neshledal relevantní ani tuto námitku. Tvrzení o negativním právním omylu, který má ze své podstaty vylučovat jejich trestněprávní odpovědnost, nemůže obstát již s poukazem na obsah rezervační smlouvy. Blíže se s touto námitkou vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5. Na téže straně rozhodnutí odvolacího soudu se tento rovněž vypořádal s námitkou, že rezervační kauce neměla představovat „cizí věc“ v normativním znaku skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, v důsledku čehož měla být jejich trestní odpovědnost vyloučena. Z rezervační smlouvy jednoznačně vyplývá, že obvinění neměli ke složené rezervační záloze dispoziční oprávnění s ní nakládat, což učinili jejím výběrem ve snaze sanovat nepříznivou finanční situaci své společnosti.
K námitce případného započtení pohledávek mezi obchodní společností N. I. a převodcem V. F. je třeba uvést, že tato skutečnost se nikterak nemohla dotknout pohledávky poškozené na vrácení rezervační zálohy od jmenované obchodní společnosti plně v souladu s rezervační smlouvou. Námitky obviněných jsou v tomto směru zcela bezpředmětné.
Výhrady obviněných, že nemají právní vzdělání a že k výkladu rezervační smlouvy iniciovali civilní soudní spory, které však skončily neúspěšně, což vylučuje naplnění subjektivní stránky, nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že formulace citovaného ustanovení předmětné rezervační smlouvy je výkladově naprosto zřejmá. Obvinění si podle ní museli být vědomi, že nedojde-li k prodeji nemovitosti, bude je stíhat povinnost složenou zálohu vrátit. Byli to oni, kteří rezervační smlouvu koncipovali. Šlo o osoby podnikající v rámci realitního trhu, jistě nešlo o jejich první počin na tomto poli. Případných rizik, vyplývajících z deficitu právního vzdělání, si pak měli být vědomi a tyto jinak eliminovat.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu