3 Tdo 352/2024

3 Tdo 352/2024-2752

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, jako soud odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 161/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. Ch. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 T 161/2021-2466, byl pod bodem I. podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2023, č. j. 88 T 44/2022-7501, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2023, a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.

2. Pod bodem II. citovaného rozsudku Městského soudu v Brně byl obviněný M. Ch. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od srpna 2018 do července 2019 na blíže nezjištěných místech sjednával zápůjčky u nebankovních institucí, v úmyslu obohatit se, získat neoprávněný majetkový prospěch a nedostát smluvním podmínkám spočívajícím v úhradě závazků plynoucích z uzavřených smluv, v žádostech o zápůjčky uváděl vědomě nepravdivé údaje, především pozměněné údaje a pozměněné fotokopie ztracených, popř. odcizených občanských průkazů, popř. osob, jež mu svoje občanské průkazy poskytly, k tomu účelově zakládal emailové adresy, které uváděl v žádostech o zápůjčky a přes které komunikoval s nebankovními společnostmi, v žádostech uváděl fiktivní zaměstnavatele, zdroje a výši příjmů, a v případě schválení žádosti o zápůjčku si nechal vyplatit takto získané peněžní prostředky na bankovní účty založené na žádost M. Ch., nebo na bankovní účty založené na pravé i pozměněné identity osob, jenž M. Ch. užíval, kdy poté peněžní prostředky využíval pro svoji potřebu, přičemž na blíže neurčeném místě takto jednal ve 23 případech [podrobně popsaných pod písm. a) až w) výroku o vině], čímž způsobil škodu ve výši nejméně 156.610 Kč.

3. Pod bodem III. citovaného rozsudku Městského soudu v Brně byl obviněný M. Ch. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 3, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od července 2018 do června 2019 v bytě č. XY na ul. XY a dále na blíže nezjištěných místech sjednával či se pokoušel sjednat úvěrové smlouvy u bankovních a nebankovních institucí – v úmyslu se obohatit, získat neoprávněný majetkový prospěch a nedostát smluvním podmínkám, spočívajícím v úhradě závazků plynoucích z uzavřených smluv, v žádostech o úvěry uváděl vědomě nepravdivé údaje, především pozměněné údaje osob a pozměněné fotokopie ztracených, popř. odcizených občanských průkazů, popř. osob, jež mu svoje občanské průkazy poskytly, k tomu účelově zakládal emailové adresy, které uváděl v žádostech o úvěrové smlouvy a přes které komunikoval s nebankovními společnostmi, v žádostech uváděl fiktivní zaměstnavatele, zdroje a výši příjmů, v případě schválení žádosti o úvěr a uzavření úvěrové smlouvy si nechal vyplatit takto získané peněžní prostředky na bankovní účty založené M.

Ch., nebo na bankovní účty založené na pravé i pozměněné identity osob, které zakládal a užíval, poté peněžní prostředky využíval pro svoji potřebu (za využití ve všech dílčích skutcích shodného modu operandi), přičemž na blíže neurčeném místě uzavřel nebo se pokusil uzavřít úvěrové smlouvy, a to celkem v 285 případech [podrobně popsaných pod body 1) až 285) výroku o vině], a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 1 T 91/2018, s právní mocí ke dni 29.

8. 2018, odsouzen za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, následně přeměněnému na trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou, kdy takto způsobil [vyjma bodů ad. III. 3–5), 7), 8), 8–10), 18), 25), 27), 29), 32), 44–45), 48), 52), 57), 60), 64), 69), 76–77), 81), 86–87), 93–94), 96), 101), 104–105), 118), 120–121), 123), 129), 147), 152), 158), 161), 163), 166), 168), 179–180), 183–184), 187), 191), 197), 202), 210), 214), 217–219), 228), 234–235), 240–241), 244), 247–249), 251–252), 255–256), 260), 262), 267– 270), 276–277), 280–281)] celkovou škodu ve výši 2.702.668 Kč, a v bodech [III.

3–5), 7), 8), 8–10), 18), 25), 27), 29), 32), 44–45), 48), 52), 57), 60), 64), 69), 76–77), 81), 86–87), 93–94), 96), 101), 104–105), 118), 120–121), 123), 129), 147), 152), 158), 161), 163), 166), 168), 179–180), 183–184), 187), 191), 197), 202), 210), 214), 217–219), 228), 234–235), 240– 241), 244), 247–249), 251–252), 255–256), 260), 262), 267–270), 276–277), 280– 281)] hrozil vznik škody ve výši 1.319.664 Kč, celkem tedy jednání obžalovaného směřovalo ke způsobení škody ve výši 4.022.332 Kč.

4. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2022, č. j. 2 T 126/2021-3318, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 To 108/2022-3406, byl obviněný odsouzen podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 211 odst. 5 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 59 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2022, č. j. 2 T 126/2021-3318, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 To 108/2022-3406, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

6. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí, a to věcí blíže specifikovaných na str. 69 výroku rozsudku (převzato z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 126/2021, následně z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 44/2022). Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku bylo stanoveno, že propadlé věci připadají státu.

7. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí, a to finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 tr. ř., blíže specifikovaných na str. 70 výroku rozsudku (převzato z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 44/2022). Podle § 104 odst. 1 tr. zákoníku bylo stanoveno, že zabrané věci připadají státu.

8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným, blíže specifikovaným na str. 70 až 71 výroku rozsudku, náhradu škody (převzato z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 44/2022). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození ,C. S., C. s.r.o., C. P., a.s., L. P., O. F. s.r.o., P. M. C. s.r.o., a V. C. s.r.o. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným, blíže specifikovaným na str. 71 až 72 výroku rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození C. C., s.r.o., C. P. a.s., O. F. s.r.o., H. C. a.s. a Z. F. s.r.o. odkázáni se se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 11 T 161/2021, podal obviněný odvolání, které směřoval toliko do výroku o trestu.

11. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

12. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 2667–2670 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., maje za to, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

13. Obviněný namítl, že soud nesprávně posoudil otázku druhu a výměry trestu, resp. zda neměl být uložen společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 4 T 95/2020, mu byl uložen trest ve výši 3,5 roku. Následně mu byl dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 11 T 161/2021, uložen společný souhrnný trest ve výši 5 let. Celkově mu tak byly uloženy dva tresty odnětí svobody v délce 3,5 a 5 let, dohromady tedy v délce 8 a půl roku, což je sazba vyšší než horní hranice uvedená u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, která činí 8 let. Poukázal na to, že všechna rozhodnutí se vztahovala k trestné činnosti spáchané v období od ledna 2017 do jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody dne 10. 1. 2020. Jednalo se přitom výhradně o trestnou činnost podvodu a úvěrového podvodu, kdy tuto páchal opakovaně, se stejným záměrem, bez větší časové prodlevy po dobu 3 roků. Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 95/2020 byl odsouzen za trestnou činnost spáchanou od ledna 2017 do června 2018. Dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 161/2021 byl odsouzen za trestnou činnost páchanou od 23. 7. 2018 do 10. 7. 2019. Za trestnou činnost spáchanou od června 2018 do konce července 2018 pak odsouzen nebyl, neboť policie ve fázi vyšetřování rozhodla o odložení věci pro neúčelnost trestního stíhání. Z tohoto důvodu došlo k rozdělení páchání trestné činnosti, kdy trestná činnost páchaná od ledna 2017 do června 2018 měla být přerušena a obnovena opět dnem 23. 7. 2018. Fakticky však nadále docházelo k páchání trestné činnosti a odložením věci pro neúčelnost došlo pouze k umělému přerušení řetězce pokračování v trestné činnosti. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednání mělo být posouzeno jako pokračující vícečinný trestný čin spáchaný v období od ledna 2017 do ledna 2020, za který mu měl být uložen jeden společný trest. Při správném postupu proto měl být rovněž zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 4 T 95/2020. K odložení věci pro neúčelnost podle § 159a odst. 3 tr. ř. přitom nemělo dojít, neboť nebyl naplněn ani jeden z důvodů pro takový postup stanovených v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení mu tak byl uložen vyšší trest, než by mu byl uložen v případě uložení společného trestu.

14. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2023, č. j. 5 To 173/2023-2627, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 T 161/2021-2466, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 143/2024.

16. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného, obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů a podmínky přípustnosti podaného dovolání, uvedl, že uplatněné námitky nepovažuje za důvodné. Poukázal na obecné zásady vztahující se k problematice pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku a ukládání společného trestu podle § 45 tr. zákoníku, s tím, že obviněný pomíjí, že proti němu byla vedena trestní stíhání i v dalších trestních věcech u dalších soudů. Uvedl, že již ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 95/2020 mu byly ukládány tresty jako společné a souhrnné, resp. jednalo se o dva tresty odnětí svobody, byť ve svém součtu jejich výměry skutečně činily uváděných 3,5 roku. Zaprvé se jednalo o souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který byl ukládán jako společný ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 44/2020, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, kdy ke sdělení obvinění došlo již dne 20. 7. 2018, a jako souhrnný ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 1 T 91/2018, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Jako společný byl tedy trest rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 95/2020 uložen za útoky pokračujícího trestného činu podvodu spáchané před dnem 20. 7. 2018. Zadruhé byl ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 95/2020 ukládán další nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, a to jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 10 T 81/2017. Trest byl tedy ukládán za trestnou činnost spáchanou před dnem 25. 9. 2017. Z časových souvislostí je bez dalšího zřejmé, že nemůže být dán vztah předpokládaný ustanovením § 45 odst. 1 tr. zákoníku (ani vztah souhrnnosti dle § 43 odst. 2 tr. zákoníku) mezi trestnou činností souzenou ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 95/2020 a dílčími útoky trestného činu podvodu spáchanými v době od 2. 8. 2018 do 10. 7. 2019 a útoky trestného činu úvěrového podvodu spáchanými v době od 23. 7. 2018 do 10. 6. 2019 (ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 161/2021). Státní zástupce poukázal na to, že obviněný ve svých výkladech zcela opominul pravidlo vyplývající z ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., které říká, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Doplnil, že obviněným blíže nekonkretizované usnesení o odložení věci pro neúčelnost podle § 159a odst. 3 tr. ř. na rozdíl od sdělení obvinění nevede k namítanému „přerušení“ pokračování. Státní zástupce proto konstatoval, že napadené rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Státní zástupce rovněž neshledal důvodnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť trest odnětí svobody v trvání 5 let byl dovolateli vyměřen v rámci trestní sazby uvedené v § 211 odst. 5 tr. zákoníku a činící 2 až 8 let.

18. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Námitky obviněného přitom směřující toliko do výroku o uloženém souhrnném společném trestu. Nejvyšší soud si pro účely dovolacího řízení vyžádal příslušný spisový materiál Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 44/2020.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

24. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k rovněž obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledkům. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka nesprávně uloženého společného trestu je tedy pod uvedený dovolací důvod podřaditelná.

26. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).

27. Jednání obviněného, jehož se měl obviněný dopouštět soustavně v období zhruba od ledna 2017 do ledna 2020, a které je popsáno ve skutkových větách rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 161/2021 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 95/2020 a v němž byl spatřován jednak trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jednak trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, by v obecné rovině splňovalo podmínky ustanovení § 116 tr. zákoníku. Je však třeba poukázat na ustanovení § 12 odst. 11 tr.

ř., které říká, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Uvedené ustanovení stanovuje, že mezníkem, který ukončuje skutek při pokračujícím jednání, je sdělení obvinění, kterým se rozumí zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř. Je tam umožněno odděleně projednat dílčí útoky (§ 12 odst. 12 tr. ř.) pokračování v trestném činu, aniž by bylo nutno vyčkávat kompletního objasnění všech v úvahu přicházejících útoků, které tvoří pokračování v trestném činu, anebo aniž by v případě, kdy dojde, ať již z jakéhokoli důvodu, k pravomocnému rozhodnutí o části pokračujícího trestného činu a je třeba rozhodnout i o zbytku, bylo nutné zrušit předchozí pravomocné rozhodnutí v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků.

Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno. Za sdělení obvinění je tak třeba považovat až okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. obviněnému, nikoli např. okamžik, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání písemně vyhotoveno nebo nabylo právní moci (srov. § 160 odst. 7, § 140 a § 141 odst. 4; srov. R 49/1997-II.). I když tedy trestná činnost po sdělení obvinění plynule navazuje na předchozí, netvoří obě části jeden trestný čin (srovnej Šámal, P.

a kol, Trestní řád I. § 1 až

156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 259–261).

28. Ve vztahu ke společnému trestu je pak stěžejní ustanovení § 45 tr. zákoníku upravující postup při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Podle ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Postup podle § 45 tr. zákoníku však přichází v úvahu jen tehdy, když pokračující trestný čin (skutek) nebyl ukončen zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění) ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zákoníku. Jakmile totiž dojde k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin obviněnému a ten poté spáchá další útok (či útoky) naplňující znaky téhož trestného činu, přičemž by jinak byly splněny podmínky ustanovení § 116 tr. zákoníku, jde již o další trestný čin (popř. opět pokračující), u kterého použití § 45 tr.

zákoníku nepřichází v úvahu, ale může přicházet uložení úhrnného (§ 43 odst. 1 tr. zákoníku) nebo souhrnného trestu, kde mezníkem je až vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, který později nabyl právní moci (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku).

29. V projednávané věci byl obviněnému ukládán za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil v období od srpna 2018 do července 2019, společný souhrnný trest v trvání 5 let. Společný trest byl přitom ukládán ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27.

2. 2023, sp. zn. 88 T 44/2022 (č. l. 2393–2423 spisu), jímž byl obviněný uznán vinným pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to za jednání, jehož se dopustil v období od července 2018 do dubna 2019. Souhrnný trest byl ukládán ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 2 T 126/2021 (č. l. 2568–2582 spisu), ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 To 108/2022, jímž byl obviněný uznán vinným jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.

zákoníku, jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (a rovněž přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku), a to pro jednání, jehož se dopustil v období od 22. 10. 2019 do 8. 1. 2020.

30. K věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 95/2020 je možno uvést, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 4 T 95/2020 (č. l. 2587–2610 spisu) uznán vinným jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, přičemž mu byl ukládán jednak trest souhrnný ve výši 12 měsíců, jednak trest společný a souhrnný ve výši 30 měsíců.

Obviněný se jednání dopustil v období od 4. 1. 2017 do 25. 6. 2018. K souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (body 1. – 6., 8. – 12. rozsudku), přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (body 13. a 14. rozsudku) a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 25.

9. 2017, sp. zn. 10 T 81/2017 (s právní mocí dne 16. 12. 2017), a dále za sbíhající se trestné činy odlišného charakteru. Společný a souhrnný trest odnětí svobody ve výši 30 měsíců byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku za zbývající trestnou činnost a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku [a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.

8. 2018, sp. zn. 1 T 91/2018, a za pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 2 T 44/2020. Z obsahu spisového materiálu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 44/2020 se podává, že dne 20. 7. 2018 došlo ke sdělení obvinění, resp. zahájení trestního stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř., kdy si obviněný usnesení o zahájení trestního stíhání osobně převzal (č. l.

12 předmětného spisu). Stěžejním je tedy den sdělení obvinění, tj. 20. 7. 2018, kdy veškeré jednání tomuto datu předcházející je třeba posuzovat jako samostatný (byť pokračující) trestný čin.

31. Z uvedených časových souvislostí je pak zcela zjevné, že dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, tak jak jsou vymezeny v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 11 T 161/2021, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, byly spáchány až po datu 20. 7. 2018, kdy se konkrétně jednalo o období od 2. 8. 2018 do 10. 7. 2019 u trestného činu podvodu a o období od 23. 7. 2018 do 10. 6. 2019 u trestného činu úvěrového podvodu. Skutky vymezené v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 88 T 44/2022, který byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ve výroku o vině pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, pak byly spáchány v období od 23. 7. 2018 do 30. 4. 2019, a skutky vymezené v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 2 T 126/2021, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 To 108/2022, který byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen ve výroku o trestu, pak byly spáchány v období od 8. 11. 2019 do 10. 1. 2020. Naopak skutky, které byly vymezeny v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 4 T 95/2020, byly spáchány před datem 20. 7. 2018, jak se podává z odstavce 30 tohoto usnesení.

32. Na uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že v době páchání pokračující trestné činnosti mělo být policejním orgánem vydáno usnesení o odložení věci pro neúčelnost podle § 159a odst. 3 tr. ř. Je možno doplnit, že obviněným nebylo předmětné usnesení jakkoli blíže konkretizováno a lustrací spisového materiálu nebylo žádné takové usnesení dohledáno.

33. S ohledem na uvedené závěry tedy nelze přiznat opodstatnění námitce obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy, že mu byl uložen trest vyšší, než by mu byl uložen v případě jednoho společného trestu. Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 2 do 8 let (§ 211 odst. 5 tr. zákoníku), tedy trest odnětí svobody ve výši 5 let byl uložen v rámci takto stanovené trestní sazby, přičemž obviněný byl odsouzen za více trestných činů.

34. Jak zcela správně v závěru svého vyjádření uvedl státní zástupce, skutečnost, že se dovolatel v důsledku sdělení obvinění nacházel v objektivně horší situaci, než kdyby bylo jeho jednání posuzováno jako jediný pokračující trestný čin, za který by byl ukládán jediný trest, je logickým důsledkem toho, že obviněný v páchání trestné činnosti pokračoval i poté, co bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. zákoníku, popř. byl i pravomocně odsouzen.

IV.

35. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Ch. odmítl.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu