3 Tdo 358/2014-I-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu dne 22. dubna 2014 ve věci dovolání
podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného P. U., proti
usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 1 T 93/2013, takto:
Podle § 131 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř. se opravuje ve
vyhotovení a opisech usnesení i protokolu o neveřejném zasedání Nejvyššího
soudu ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. 3 Tdo 358/2014 v bodě III. tohoto usnesení
nesprávný výrok „podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“ na správný
výrok „podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 3
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 358/2014 ze dne 2. 4. 2014, bylo
rozhodnuto o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného P.
U., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11.
2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 1 T 93/2013 tak, že Nejvyšší soud ve výroku svého rozhodnutí v bodě
ad I. podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v
Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013 a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 sp. zn. 1 T 93/2013 ze dne 11. 10. 2013 a v bodě ad II. podle § 265k
odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z protokolu o neveřejném zasedání Nejvyššího soudu bylo toto
rozhodnutí přijato v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2014, přičemž ve
vyhotovení uvedeného usnesení tedy došlo ke zřejmé nesprávnosti, když v jeho
výroku bylo nesprávně po bodem ad III. uvedeno, že příslušná věc podle § 265l
odst. 1 trestního řádu po jejím zrušení se přikazuje Městskému soudu v Praze,
aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ačkoli správně mělo být
uvedeno, že podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 3
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Oddíl druhý hlavy VI. trestního řádu týkající se usnesení neobsahuje
ustanovení, které by výslovně upravovalo způsob opravy usnesení. Podle § 138
tr. ř. však, jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na
usnesení přiměřené ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku, což se
vztahuje i na opravu jeho vyhotovení o opisu. Podle § 131 odst. 1 tr. ř. může
předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné
zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku (usnesení) a jeho
opisech tak, aby bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku (usnesení), tak jak
byl vyhlášen.
Jelikož ve vyhotovení i v opisech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna
2014, sp. zn. 3 Tdo 358/2014, došlo ke zřejmé nesprávnosti, pokud jde o
citovaný výrok, byla tato zřejmá nesprávnost opravena tímto usnesením tak, aby
citované usnesení Nejvyššího soudu bylo v souladu i s jeho odůvodněním.
Opis tohoto usnesení o opravě bude v souladu s ustanovením § 131 odst. 2 tr. ř.
doručen všem osobám, jimž byl doručen opis usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Tdo 358/2014 ze dne 2. dubna 2014. Následně bude provedena příslušná oprava jak
ve vyhotovení tohoto usnesení, tak v jeho opisech, které budou za tím účelem
vyžádány od osob, jimž byly doručeny (§ 131 odst. 4 tr.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
popsané jednání obviněného není zvlášť závažným zločinem loupeže, tak právní
posouzení popsaného skutku je nesprávné, neboť obviněný pohrůžky
bezprostředního násilí užil. V tomto směru odkázal i na stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 1979 (publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), ze kterého
plyne, že pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být vyjádřena výslovně, ale
stačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z ostatních okolností
zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele a
plyne i to, že soudy správně považují za pohrůžku bezprostředního násilí např. takové jednání několika útočníků, kteří v noci, na odlehlém místě apod. obstoupí poškozeného a žádají vydání věci, popř. odejmou mu věc, aniž pronesou
slovně jakoukoliv pohrůžku násilí. Dovolatel poukázal i na liberálnější
stanovisko Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 621/2002 ve
věci, v níž obvinění poblíž místní komunikace nařídili poškozenému svléci se do
spodního prádla, což poškozený z obavy bezprostředně hrozícího násilí z jejich
strany učinil a svlečené šatstvo spolu s označenou finanční hotovostí mu poté
vzali a z místa odjeli. V tomto případě podle názoru soudu uvedené skutkové
zjištění vyjadřuje obavu poškozeného z násilí obviněných, ale nevyjadřuje,
jakým jednáním se obvinění dopustili toho, co zákon charakterizuje slovy „užije
pohrůžky bezprostředního násilí, tedy čím poškozenému hrozili a jak svou
pohrůžku dali najevo. Takovou pohrůžku nelze dle názoru soudu dovodit ani z
toho, že obvinění byli dva. Toto rozhodnutí však nebylo schváleno k publikaci
do Sbírky soudních rozhodnutí (jak by bylo možné usuzovat ze způsobu citace v
napadených rozhodnutích) a bylo vydáno toliko v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha pod pořadovým číslem
459 ve svazku č. 19, ročníku 2002 a jeho označení odvolacím soudem jako č. 19/2003 Sb. rozh. tr. je takto mylné. Ke konkludentní pohrůžce násilím bylo
publikováno až usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 ze dne 7. 4. 2010 (pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), v rámci kterého Nejvyšší soud shledal
naplnění znaku „pohrůžky bezprostředního násilí“ ve třech popsaných skutcích,
ve kterých pachatel žádnou konkrétní pohrůžku nevyslovil, a přesto byla v jeho
jednání pohrůžka bezprostředního násilí shledána a takto odkázal i na již
uvedené stanovisko Nejvyššího soudu č. 1/1980 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tak
dospěl k závěru, že trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i tehdy,
jestliže vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí,
aniž by pachatel pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň
poškozenému najevo, že k násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci
nepodrobí jeho vůli. Takového jednání se může dopustit i na místě, které
poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji
situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož neklade ani odpor, přičemž
pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní.
Dovolatel má za to, že
zásadní otázkou pro právní posouzení předmětné věci je to, zda chování
obviněného v pobočce banky ve svém souhrnu bylo či nebylo pohrůžkou
bezprostředního násilí. V uvedeném směru vychází z předpokladu, že široké
veřejnosti (a tedy i obviněnému) jsou známy základní principy fungování poboček
bank. Zejména i to, že je zcela vyloučeno, aby pokladní vydala komukoliv peníze
jen na základě jeho ústní žádosti. Je známo i to, že v bance nejsou peníze
volně dostupné, ale jsou umístěny v pokladnách a v trezorech a nelegální
přístup k nim lze získat pouze lstí (podvodem) nebo násilím či jeho pohrůžkou. Pro takový případ (přepadení) jsou také banky vybaveny bezpečnostními systémy. Obviněný v posuzované věci zvolil „přepadení banky“, které je ze své podstaty
násilné. Zvolil modus operandi, známý jako forma přepadení bank, když se
maskoval slunečními brýlemi, požadoval „všechno, co tu máte“ a vyzval pokladní
„nespouštějte žádný poplach“. Samotné požadavky na vydání peněz nebo na
nespuštění poplachu by samy o sobě byly absurdní a nesmyslné a pokladní by je
takto mohla ignorovat a k okénku pozvat dalšího klienta, když obviněný zcela
jistě neměl žádné právo jí cokoliv přikazovat. To za předpokladu, že by tyto
požadavky nebyly podpořeny hrozbou bezprostředního násilí, a tedy pokud by
obviněný neměl „něco dalšího“, o čem pokladní zatím nevěděla, např. další
společníky, pod bundou ukrytou zbraň, v tašce výbušninu nebo jinou hrozbu. Z
chování obviněného potom musela pokladní usoudit, že své požadavky má podloženy
hrozbou (plynoucí z jeho slov, že chce všechny peníze a varuje před spuštěním
poplachu), když jiný stav (prostá žádost o poskytnutí peněz či snaha o žert)
neplyne ani z výpovědí obviněného. Dovolatel tak dovodil, že celkovým jednáním
obviněný v dané chvíli dal zřetelně najevo, že se jedná o přepadení banky a
tedy podpořené hrozbou, nikoli tedy o prostou krádež či podvodné jednání. Aniž
by výslovně užil hrozby, popsaným jednáním dal najevo možnost použití násilí a
nic na tom nemění ani to, že v dané chvíli neměl žádnou zbraň či společníky a v
podstatě pouze tzv. blufoval. Jeho (popsané) jednání tak nepochybně pokladní
vnímala, jako možnost následného užití násilí, a proto také nekladla odpor, s
čímž obviněný také počítal. V uvedeném směru také dovolatel poukázal na
ustálenou judikaturu stran existence tzv. konkludentně vyjádřené hrozby násilí
a zmínil i další (nepublikovaná rozhodnutí) Nejvyššího soudu jako případy
vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1174/2011, sp. zn. 3 Tdo 1016/2010, sp. zn. 5 Tdo
252/2004 i sp. zn. 3 Tdo 720/2013. I z těchto rozhodnutí vyplývá, že není
nezbytně třeba, aby popis skutku obsahoval, čím obviněný hrozil a jak dal svou
pohrůžku najevo, když postačí, že pachatel vyvolá takovou situaci, z níž je
zřejmé, že poškozený se jeho jednání a možného násilí obává a v důsledku toho
neklade odpor. Dodal, že soudy nedostatečně zvážily i to, že z učiněných
skutkových zjištění plyne, že obviněný požadoval po poškozené „všechno“, tedy
veškerou hotovost, když i v rámci hlavního líčení uvedl, že předpokládal částky
řádově ve statisících.
Přijatý závěr nalézacího soudu, že úmysl obviněného
směřoval pouze ke způsobení škody ve výši 40.056,- Kč, je zjevně nesprávný a je
v extrémním rozporu s učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení v tomto směru
vedených důkazů je svévolné, bez logického základu a ocitá se tak v rozporu se
základními postuláty spravedlivého procesu. Při správném a logickém postupu při
hodnocení ve věci vedených důkazů se musí dospět k logickému závěru, že úmysl
obviněného směřoval zjevně ke způsobení podstatně větší škody (také s ohledem
na jeho výrazné finanční závazky), když žádný limit finanční částky poškozené
neuvedl, v rámci trestního řízení uvedl, že očekával statisíce a zamýšlená
(takto získaná částka) by se musela pohybovat přinejmenším nad částku 500.000,-
Kč, což v případě právní kvalifikace (soudy užité) trestného činu krádeže by
představovalo aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonané a
dílem ve stadiu pokusu. Proto také dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené (citované) usnesení Městského soudu v Praze a rovněž zrušil (citovaný)
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále zrušil i všechna další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Takto podané dovolání bylo doručeno obviněnému a jeho obhájci dne 27. 1. 2014,
avšak k dnešnímu dni se k jeho obsahu nevyjádřil.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání
uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec
provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu
a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.
Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v
souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný
dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku buď bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana
tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení
byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Na tomto místě je nutné
uvést, že o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání)
rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu
věci. Jedná se však o druhou alternativu označeného dovolacího důvodu, kdy v
tomto směru bylo dovolání podáno nejenom právně relevantně, ale současně i
důvodně, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tedy to, že v posuzované věci
bylo předcházející řízení zatíženo hmotně právními vadami, které svou povahou
odpovídají zmíněnému dovolacímu důvodu a na které dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku poukazuje.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, jak je obsažen v příslušném
výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že soudy přijaté
právní závěry (právní kvalifikace předmětného skutku) jsou nesprávné. To proto,
že popsaným jednáním dovolatel zjevně naplnil všechny znaky skutkové podstaty
zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak dovodily oba
soudy. K tomu je namístě především uvést, že v uvedeném směru se jako klíčová
jeví otázka, zda obviněný svým (popsaným) jednáním vůči poškozené užil násilí
nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za podstatné v uvedeném
směru je nutno vzít popis skutkového děje, když samotný skutek a takto jeho
existence jednoznačně plyne ze spolehlivě učiněných skutkových zjištění. Takto
je nesporné, že obviněný v kritické době přistoupil v pobočce označené banky k
přepážce pokladny, maskován slunečními brýlemi a obsluhující pokladní V. S.
zřetelně sdělil, že „budu vybírat, dejte mi všechno, co tu máte a nespouštějte
žádný poplach“. Přitom je obecně známo (a tedy i obviněnému, ale i zmíněné
pokladní), že takové jednání je jednoznačně vnímáno jako tzv. přepadení a tedy
násilné jednání ve snaze takto získat finanční prostředky v bance uložené.
Způsob jednání obviněného také uvedenému odpovídá, a to zejména i tomu, že jeho
jednání je (za daných okolností) nezbytné vnímat (ve vztahu k pokladní) jako
pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se právě v bance uložených
finančních prostředků. Nic na tom nemění ani to, že v rámci své výzvy obviněný
výslovně neužil výhrůžných slov (hrozících bezprostředním násilím) a nelze ani
pochybovat o tom, že zmíněná pokladní takovéto jednání obviněného považovala za
hrozbu, když za dané situace jistěže chápala úmysl obviněného, když nemohla
současně vědět, jakým dalším způsobem se obviněný zachová a zda v případě
jejího odporu skutečně sáhne k násilí. S takovým vnímáním dané situace také
obviněný zjevně počítal a předpokládal, že v pokladní vzbudí strach (z užití
násilí) a zamezí tak jejímu odporu. Jak již řečeno, poškozená za dané situace
vskutku vnímala možnost dalšího násilí, a proto také (v pro ni bezvýchodném
stavu) vyhověla požadavku obviněného a předala mu i uvedenou finanční částku ve
snaze neohrozit sebe ani další přítomné osoby. Nic na uvedené skutečnosti
nemění ani právě to, že obviněný výslovně nehrozil násilím, když jeho jednání
vnímala jako (skrytou) hrozbu. Lze souhlasit s dovolatelem, že takovéto jednání
obviněného nelze považovat za běžnou žádost o vydání peněz, což také obviněný
věděl, když takový postoj není možné akceptovat a v zásadě (bez dalšího) by mu
pokladní (za daných okolností) vůbec nevěnovala jakoukoli pozornost. Lze v
tomto směru uzavřít, že jednání obviněného vykazuje zjevně, byť konkludentně
vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, a to právě v souvislosti s již
zmíněnými úvahami o přepadení bank. V uvedeném směru takto bylo dovolání podáno
nejenom právně relevantně, ale současně je i důvodné.
Konečně k námitce dovolatele, že v případě, že by obviněný byl shledán vinným
zvlášť závažným zločinem loupeže, tak by jeho jednání mělo být právně
kvalifikováno podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem
dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, je třeba uvést, že uvedené (nabízené)
právní kvalifikaci neodpovídá dosud zjištěný skutkový děj. Je namístě
připustit, že obviněný mohl očekávat vydání vyšší finanční částky (než kterou
ve skutečnosti získal), avšak jeho jednání (včetně uvažovaného úmyslu) bylo
pouze očekáváním bez toho, že by v uvedeném směru učinil další aktivní kroky a
že by se takto nespokojil s částkou, kterou mu poškozená vydala, a trval na
jejím navýšení a v tomto směru např. zdůraznil své hrozby. Jeho výzvu „dejte mi
všechno“ nelze chápat tak, že na místě počká až do doby, kdy mu bude poskytnuta
částka představující značnou škodu či dokonce škodu velkého rozsahu. Z dosud
učiněných skutkových zjištění jeho úmysl si takto počínat nelze dovodit (při
absenci zmíněných dalších, aktivních kroků), a proto není namístě jeho jednání
podřadit pod kvalifikovanou (namítanou) skutkovou podstatu zmíněného zvlášť
závažného zločinu loupeže.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání (v neprospěch
obviněného) nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení
Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013 a s ním
související rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 1 T 93/2013 ze dne 11.
10. 2013 zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další
rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom
Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v
neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se po jejím
zrušení bude povinen její podstatou znovu zabývat, a to se zdůrazněním, že tak
učiní v intencích rozhodnutí soudu dovolacího, při respektování ustanovení §
265s odst. 1 tr. ř. a tedy v souladu s právním názorem v něm vysloveným. Půjde
tak znovu o doplnění ve věci vedeného dokazování (zejména podrobným výslechem
obviněného ve vztahu k námitkám dovolatele) a takto tedy z hledisek shora
uvedených s následně zřetelně formulovanými učiněnými skutkovými zjištěními z
nich konečně plynoucími. Provedené důkazy potom bude pečlivě hodnotit v souladu
s jejich obsahem a náležitě, v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve
svém (nově přijatém) rozhodnutí přesvědčivě vysvětlí, jakými úvahami se při
právním hodnocení věci (po doplnění dokazování v naznačeném směru) řídil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka